HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.
Kapitola pátá
Harry netušil co očekávat, a na spřádání teorií byl příliš uondaný. Řízené přemístění bylo zvláštní, řítit se k neznámému cíli vedený jen otcovým magickým podpisem. Ocitli se v otevřené hornaté krajině, bylo tam znatelně chladněji než v Londýně a půda jim pod nohama lehce pružila. Jemné brnění magie prozrazovalo přítomnost ochranných kouzel.
Před nimi dřepělo kamenné stavení kryté doškovou střechou, mnohem větší, než v jakém bydlel Hagrid, žádná jiná budova nebyla široko daleko v dohledu. K domu nevedla žádná cesta, ani pěšinka, jen měkký trávník, na druhé straně od vchodových dveří byl nevelký květinový záhon.
„Kde to jsme?“ zeptal se Harry, v ruce stále svíraje objemnou obálku.
Jeho otec se usmál oním úsměvem, který se mu na tváři objevoval vždy, když vzpomínal na Harryho druhého otce. „Toto je jedna z tvých početných nemovitostí. Tady jsme se scházeli s Jamesem, když byli jeho rodiče ještě naživu, a právě zde nás Lily oddala. James tomu říkal Horská bouda, což sice není název zrovna originální, ale zato celkem přiléhavý.“
Harrymu se chtěj nechtěj rozšířily oči. Nikdy v životě neměl pocit, že někam doopravdy patří, nikdy neměl domov. Věděl, že dům, v němž žil s rodiči, byl zničen oné noci, kdy Voldemort prolomil jejich ochranu, ale toto stavení by mohlo být za jeho druhý domov považováno.
„To je...“ pokoušel se vyjádřit své pocity. „Budeme...?“
„Zůstaneme tu po tři týdny, potom se musím vrátit do Bradavic, abych se připravil na nadcházející školní rok,“ přispěchal Snape laskavě na pomoc – jen málokdo ze školy by věřil, že je schopen citlivého jednání. „Mám za to, že bychom zde strávený čas mohli využít k lepšímu vzájemnému poznání se. O tomto místě vědí jen Albus a Remus, který je naším strážcem tajemství.“
Harry nasucho polkl a omámeně přikývl. Očekával, že druhou půli léta bude na Grimmauldově náměstí, ale tato varianta byla lepší. Kamarádů si užije dosyta během školního roku a Charlie stejně nemůže zůstat v Londýně. Zato zde, ač čerstvě dospělý, si bude moci dopřát třítýdenní iluzi dětství.
„Díky,“ objal svého otce, který mu oplatil stejným gestem.
Vešli dovnitř, na stolku u vchodu našli list tohoto znění:
Severusi a Harry,
přinesl jsem z Londýna Harryho věci. Kufr má v ložnici, stejně tak i koště. Taky jsme mu pobalili všechny dárky, co dostal. Dobby tvrdí, že všechno je, jak má být, i když přiznávám, že jsem neměl čas projít celý dům. Ještě pár dní budu v dosahu sov, kdybyste něco potřebovali, doručím. Mám ještě jednu dávku zhouby, takže ani vařit nemusíš. Spižírna a kuchyně jsou plně zásobené.
Užijte si to!
Remus
„Chceš si ještě před večeří prohlédnout pokoj?“ zeptal se Snape.
Harry vzhlédl a přitakal. Procházeli domem, Snape bez ustání vyprávěl, ukazoval na různé fotografie a vzpomínal na ty, kteří na nich byli. Žádné kouzelnické portréty nepotkali, dokud nedošli do hlavní ložnice.
„Severusi!“ Snape nadskočil, když na něho jedním dechem zavolal mužský a ženský hlas. Harry se otočil po zvuku a spatřil dva portréty, muž byl velice podobný jeho otci, jak si jeho vzhled pamatoval z fotografií, ale nebyl to přímo on. Vzpomněl si, že oba zobrazené viděl v prváku v davu předků, který mu ukázalo zrcadlo z Erisedu.
Harryho otec si nejprve se skloněnou hlavou chvíli masíroval spánky, pak teprve vzhlédl. „Árone? Viviano? Víte... řekli jsme vám to?“
Obrazy visely v koutě místnosti na dvou sousedících stěnách, aby se portrétovaní navzájem viděli. Nyní se po sobě podívali, pravděpodobně si dělali starosti, a žena se chopila slova: „Ano, můj milý, řekli, ale až zpětně. Rozčililo nás, že měl James před námi takové tajnosti, ale vzhledem k tomu, že jsme byli už po smrti, na tom vlastně až tak nesešlo. Sem nás syn převěsil, když se rozhodl skrýt sídlo pod nové ochrany.“
Kdyby už Harry neměl zkušenosti s hovory s portréty, bylo by ho vyvedlo z míry, jak nevzrušeně mluvili o vlastním úmrtí.
„Kdepak je tvé dobré vychování, Severusi?“ usmál se muž široce, takže jeho otázka vůbec nevyzněla pichlavě. „Nepředstavíš nás tomuto mladému muži? Určitě je Potter.“
Harry cítil otcovu úzkost a nejistotu, hádal, že se mu v hlavě vyrojilo množství zasutých vzpomínek. Položil mu lehce ruku na záda, snažil se mu poskytnout útěchu a podporu. Snape sebou sotva znatelně škubl, ale otočil se po něm už s úsměvem.
„Omlouvám se, Árone, Viviano,“ napřímil se hrdě. „Toto je váš vnuk Harold James Potter. Harry, toto jsou Jamesovi rodiče, Áron a Viviana Potterovi.“
Oba portrétovaní se široce usmáli a Harry popošel o krůček vpřed. Najednou měl trému. „Ahoj. Už jsem vás oba jednou viděl.“
„Jen jednou, drahoušku?“ zeptala se Viviana laskavě. „Vidím ve tvé tváři Lily i Severuse a tvé vlasy jsou jistě potterovské. Využil jsi nějaký lektvar, Severusi?“
Přitakal. „Upravil jsem lektvar dvojího otcovství tak, aby kombinoval geny všech nás tří.“
„Tobě, Harry, musí být už nejméně patnáct,“ ozval se Áron Potter s náznakem podrážděnosti. „Proč jsme se dosud nesetkali? A kde je můj darebný syn?“
Harry trhl hlavou k otci, na tuto otázku odpovídat nechtěl. Jak oznámit rodičům, že jejich jediné dítě je již šestnáct let mrtvé? Byl celý nervózní a raději hned začal s naučenými meditačními postupy, aby se uklidnil a předešel případnému uvolnění náhodné magie. Snape ho lehce pohladil po rameni.
„Voldemort zabil Jamese s Lily před šestnácti lety, v předvečer svátku Všech svatých,“ vysvětlil Snape tiše s bolestí v hlase. „Dnes je posledního července, den Harryho sedmnáctých narozenin. Z bezpečnostních důvodů jsem měl... zablokované... vzpomínky, vrátily se mi až loňského léta. Harry vyrůstal u Lilyiny sestry.“
Viviana se zajíkla a přeběhla k manželovi do jeho rámu. Pevně ji objal, z očí se jim koulely malované slzy – něco takového Harry nečekal, že by bylo možné. „A co Sirius s Petrem a Remusem?“
Snape si povzdechl. „Petr byl jejich strážcem, zradil je. Dnes je z něho smrtijed.“ Viviana zadržela dech, Áron vypadal, že ho zprávy rozezlily. „Sirius byl křivě obviněn a strávil dvanáct let v Azkabanu, odkud před čtyřmi lety uprchl. Před rokem ho zabila jeho sestřenice Bellatrix. Remus je relativně v pořádku, vezmeme-li do úvahy okolnosti, a je strážcem tajemství tohoto domu.“
„Pořád potřebujete...“ Harry slyšel v dědově hlasu ozvuk svého vlastního hněvu. „Voldemorta ještě nikdo...?“
Snape potřásl hlavou. „Nebude vám vadit, Árone, pokud vám vše vysvětlím večer? Právě jsme přicestovali a máme za sebou perný den. Ministerstvo donutilo Harryho v rámci zkoušky přemístit se do jižního Německa a z něho do Francie, Belgie, Irska a Skotska, zpátky do Londýna musel navíc vzít druhou osobu. Potřebuje se najíst a vyspat.“
Oba Harryho prarodiče překvapeně zamrkali, Viviana našla ztracenou řeč jako první: „Přemístil se do Německa z Londýna?“
Harry zahlédl pyšný výraz na otcově tváři a raději sklopil hlavu, aby skryl úsměv. „Poprvé se přemístil v osmi letech, a ani se nerozštěpil.“
Portrétovaní se široce usmáli a Áron spokojeně pronesl: „To je vnuk, panečku! Řekni, Harry, hraješ famfrpál? A v jaké koleji vůbec jsi?“
Viviana zaúpěla. „Jen jednu famfrpálovou otázku, Árone. Potřebuje se najíst!“
„Jsem nebelvírský chytač,“ zaculil se Harry věda, že toto nadání je jedno z jeho nejlepších a že je jenom jeho. „McGonagallová mne do týmu zařadila už v prváku.“
„Později si můžete o famfrpálu popovídat do sytosti,“ napomenul ho Snape, čímž účinně vskočil Áronovi do připraveného nadšeného projevu. „Mám docela hlad a rozhodně bych uvítal večeři.“
Harry přikývl a usmál se na prarodiče, přestával se před nimi cítit nesvůj. „Brzy se vrátím na kus řeči.“
„Už se těšíme, miláčku,“ odpověděla Viviana s úsměvem. „Pokud jsou tu někde portréty Lily s Jamesem a třeba i Clivea, rádi bychom je viděli. Vyřiďte také Remusovi, aby se při příští návštěvě za námi zastavil.“
„Vyřídím, Viviano, ale na portréty se budu muset zeptat Albuse,“ odpověděl Snape.
„Albus je ještě naživu?“ podivil se Áron. „Jak se mu to podařilo? Přísahal, že by nikdy Nicolasovi...“
„Árone,“ přerušila ho Viviana varovně.
„Jistě, jistě, večeře,“ uklidňoval ji Áron rychle. „Na brzkou shledanou, Harry, Severusi.“
Opustili místnost a složili nákupy v Harryho pokoji; Harry nepřestával svírat obálku s dopisy, očividně se s ní zatím nedokázal rozloučit. Bližší prohlídkou ložnice se nezdržovali, zamířili přímo do kuchyně, jejíž dominantou byl masivní kulatý stůl z tmavého dřeva obklopený šesti židlemi v podobném stylu. Harry se posadil, obálku položil před sebe. Všiml si, že Snape začal vařit a že hůlku použil pouze k podpálení kamen.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se opatrně.
Snape se na něho podíval poněkud svrchu. „Co se lektvarových dovedností týče, tak se sice zlepšuješ, ale stále se dopouštíš chyb bezmála komických. Vařit budu já.“
Harry ho propíchl pohledem. „Lektvary jsou lektvary. Jídlo jsem vařil od té doby, co jsem viděl na sporák. A na rozdíl od zbytku domácích prací mě to vážně bavilo.“
„Můžeš připravit snídani,“ navrhl Snape, aniž by přerušil práci. Už na plotnu postavil hrnec s vodou a teď krájel zeleninu. Vařil večeři, jako kdyby připravoval lektvar – čistě, úsporně, přesně. „Už jen po tom přemisťování bys měl být zralý do postele, o zbytku dne ani nemluvím.“
„Přemisťování mě nijak zvlášť nevysiluje,“ pokrčil Harry rameny. „Kingsley říkal, když mě učil, že to mám v krvi. Pojal jsem to už na první lekci.“
Hrnec dopadl na plotnu tvrději, než by měl. Snape se prudce otočil. „Na první lekci? Prokleju Albuse, že nebude vědět, čí je!“
„Proč?“ zeptal se Harry, i když si nebyl zcela jist, zda chce znát odpověď.
Snapeovi se na čele usadil bouřkový mrak. „Buď o tobě něco ví, nebo má alespoň podezření a samozřejmě se o tom před námi ani slůvkem nezmínil... nebo s tebou snad mluvil o tom, proč tvé přemisťovací schopnosti nemají konkurenci?“
Harry zavrtěl hlavou. „Neřekl ani popel a já sám nemám tucha.“
Harry pozoroval otce u vaření – hůlku používal jen sporadicky, třeba na promíchání omáčky, tedy mnohem méně než třeba paní Weasleyová. Objemná obálka klidně spočívala na stole, Harry ji párkrát obrátil v prstech. Zanedlouho vedle ní přistál talíř, na němž trůnila kupa těstovin a několik kousků šparglu, vše zalité hustou rajčatovou omáčkou. Nad stolem se vznášela vůně česneku a čerstvého chleba, ten si hověl v proutěné ošatce. Snape si přisedl, podal Harrymu sklenku a otevřel lahev vína.
„Víno ředěné vodou jsem při večeřích pil, kam až má paměť sahá,“ oznámil mu otec, když naléval. „Jelikož jsi již oficiálně zletilý a o tvých zkušenostech s tvrdým pitím jsem už leccos zaslechl,“ otcův nesouhlasný pohled donutil Harryho omluvně se zašklebit, „soudím, že trocha vína dnes večer nezaškodí. Všechno nejlepší, Harry.“
Začali jíst a Harry záhy zjistil, že má vlastně hlad jako vlk. „Co je to?“
„Penne s omáčkou z vodky. Jedno z mých oblíbených jídel.“
„Dobrý,“ pochválil Harry a posloužil si chlebem. Jedli v tichosti, ústa plně zaměstnaná žvýkáním a polykáním. Bylo to příjemné, přátelské ticho, takové rodinné, usoudil Harry. Weasleyovi byli taky fajn, ale u nich byl vždycky jenom na návštěvě.
Když dojedli, bez říkání uklidil. K náčiní ze stolu přidal do dřezu ještě hrnce z plotny a začal vzpomínat na kouzlo, jímž paní Weasleyová vždy donutila nádobí, aby se umylo samo. Slyšel ho tolikrát... Lavare!
Dřez se naplnil vodou, přidal se mycí prostředek a houbička se začala činit. Harry se spokojeně usmál, a když se otočil, všiml si záblesku pobavení v otcových očích.
„Asi bych měl ještě chvíli pracovat, než půjdu spát,“ pronesl zdráhavě.
Snape nadzdvihl jedno obočí. „Nemáš ještě hotové všechny úkoly?“
„Potřebuju už jenom trénovat tu meditaci pro McGonagallovou a taky vaření,“ odpověděl s nádechem pýchy. „Zadání madam Pomfreyové už mám zpracované, ale měl bys na mě dohlídnout při praktických cvičeních.“ Pohlédl na čekající obálku a skousl dolní ret. „Chceš se podívat na svůj dopis? Já... raději počkám do zítřka. Dnešek byl...“
Snape ho zarazil zvednutou dlaní. „Vysvětlování netřeba, Harry, nemusím znát důvody pro vše, co děláš. A ano, chci se podívat na svůj dopis.“
Harry vysypal dopisy na čistou desku stolu. Vybral z hromádky ten nadepsaný ‚Severus Snape‘ a přisunul jej svému otci. Otcova tvář sice nic neprozrazovala, ale celou svou bytostí vyzařoval množství emocí, z nichž nejsilnější byl zármutek. Pohlédl na obálku a dolil si víno.
„Dobrou noc, tati,“ popřál Harry tiše. Až ho překvapilo, jak samozřejmě mu oslovení ‚tati‘ sklouzlo ze rtů.
„Dobrou, Harry,“ dostalo se mu stejně tiché odpovědi. Snape se téměř zalykal emocemi.
Oba odešli z kuchyně, Harry se ještě na otočce schodiště zastavil a ohlédl se. Snape byl v obývacím pokoji, v jedné ruce svíral pohár vína, v druhé dopis a zíral na své jméno napsané Jamesovou rukou. Harry těžce polkl a veškerou empatii stáhl do sebe. Nechtěl narušovat soukromí oné chvíle. Došel do ložnice, převlékl se do nočního oděvu a v koupelně, která k pokoji patřila, si omyl tvář a vyčistil zuby. Pak se usadil v tureckém sedu na pokrývky.
Znovu letěl.
Pohyboval se rychleji, než si myslel, že je pro ptáka možné. Krajina pod ním se slila do pouhých šmouh zelené, hnědé a modré, míhala se závratnou rychlostí. Harry tak zůstal téměř celou hodinu, až mu zčistajasna vytanul na mysli rozhovor z jedné hodiny s McGonagallkou.
„Každý zvěromág jednou začne některé ze znaků, jež jsou vlastní jeho zvířecí podstatě, vykazovat i ve své lidské podobě,“ přednesla Minerva učitelsky. „Například já jsem mrštnější, než bych ve svých letech měla být, i loňská rekonvalescence u mne proběhla rychleji. Není bezpečné zůstávat dlouho ve zvířecí podobě, protože časem nastává v lidské podobě problém s potlačením zvířecích vlastností.“
Harry souhlasně přitakal. Sirius byl napůl pes i jako člověk, zřejmě kvůli všem těm letům, která strávil v podobě Tichošlápka.
„Mohou se zvířecí vlastnosti začít projevovat ještě před tím, než se kouzelník poprvé úspěšně promění?“ zeptal se. Přemýšlel, jestli by bylo možno tak odhalit hledané vnitřní zvíře.
Minerva přikývla. „Jakmile je nastartován proces proměny, člověk začíná přebírat vlastnosti svého zvířete. Dokonce je to tak, že většina kouzelníků a čarodějek má tyto projevy již vrozené a během učení se zvěromagii dojde pouze k jejich posílení. Každý z nás má své vnitřní zvíře, ale jen nemnozí mají sílu a znalosti potřebné k dokončení zvěromágské proměny.“
Harry prudce otevřel oči. „Doprkenývohrady!“
Skočil k psacímu stolku, kde na něho už čekal čistý pergamen, brk a inkoust. Začal psát seznam:
Možné zvířecí znaky
- pták
- snadné přemisťování
- přemisťování bez ohledu na ochrany
- empatie
- magická síla
- rychlé hojení
- odolnost
Chvíli v zamyšlení švihal obráceným koncem brku do stolu, než připsal další řádek:
Brumbál na to přišel?
Vypadalo to jednoznačně, ale Harry si nechtěl dělat plané naděje ani docházet k urychleným závěrům. Pokud to je, jak si myslí, potom na to Brumbál určitě přišel už dávno a obměněnou přemisťovací zkouškou si svou domněnku jen potvrdil.
Přivolal si brašnu a vytáhl notes s poznámkami k přeměňování, aby se podíval, jaký další krok následuje po odhalení vnitřního zvířete. Slíbil, že bez Minervy se nebude pouštět dál, jednak by to mohlo být nebezpečné – rozhodně nechtěl skončit jako částečně proměněný – a také si s ní chtěl svou teorii nejprve projít. Vytáhl proto další list pergamenu.
Paní profesorko,
myslím, že jsem objevil, co jsem, a taky myslím, že řediteli to došlo dřív. Až se uvidíme, můžeme začít s proměnou.
Harry
Zprávu pošle po Remusovi, až se za nimi zastaví. Když měl hotovo, dopřál si doušek elixíru pro dobré snění – chtěl se pořádně vyspat, vždyť minulou noc odpočinku moc nedal, a navíc se cítil příliš rozjitřeně, než aby se zvládl poprat s nočními můrami. Před oči mu vyplula vzpomínka na důvody, pro něž včera ošidil spánek. Chvíli se jí kochal, a když se vypořádal s následky, jež přivodila, s uspokojeným úsměvem na tváři zvolna odplul do říše snů.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-
Pozn. překl.: Tak, došla jsem k rozhodnutí, že Aaron bude nadále Áronem. V poslední kapitole Osvobození jsem to už zpětně opravila. Námitky se nepřipouštějí. *;-)