Preklady fanfiction Harryho Pottera

BUS STOP

AUTOR: Marmelade Fever

ORIGININÁL: http://www.fanfiction.net/s/3268063/1/Bus_Stop

PŘEKLAD: Florence

AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA

ČÁST DRUHÁ

Následující ráno bylo zataženo a Hermiona na sobě měla vlněný svetr. Se svojí tetou hrála karty. Teta poznamenala, že kdyby měly ještě dva hráče, mohly by si založit svůj vlastní bridge klub. Potom jí poděkovala za návštěvu, políbila ji na čelo a poslala ji vlastní cestou.

Potom, co si z čela setřela všechnu oranžovou rtěnku, pokračovala Hermiona k autobusové zastávce. Čekala dvě minuty, než si všimla, že jejím směrem někdo míří z opačného směru.

„Zdravím, znova,“ řekla bez nadšení.

„Také tě zdravím, Grangerová,“ odpověděl jí Malfoy a přehodil si deštník v ruce. K jejímu překvapení k ní přistoupil blíž a deštník rozevřel tak, aby se pod něj oba vešli.

„Víš, že dneska neprší, že?“

Pokrčil rameny, v očích se mu zalesklo. „Myslel jsem, že je to naše malá tradice,“ vysvětlil. Hlas měl žoviální.

„Nemůžeš založit tradici hned po prvním dni,“ namítla, ale cítila, že jí koutky začínají směřovat nahoru.

„Proč seš si tak jistá? Každá tradice musí mít svůj začátek, jde jen o to, zda vydrží,“ vysvětlil.

Stáhla obočí. „Kdo jsi a co jsi udělal s Dracem Malfoyem?“

Zasmál se. „Grangerová, Grangerová, Grangerová… nech mě nadechnout.“

Protočila očima. „Takže co děláš v téhle části Londýna?“

Zvažoval odpověď. „Nic moc. Většinou jenom stojím, držím deštník a povídám si s tebou.“

„To není to, co myslím,“ lehce ho praštila do ramena.

Povzdechl si: „Když to musíš vědět, jedu do práce.“

„Do práce?“ zeptala se.

Přikývl: „Tenhle autobus mě vyhodí ne moc daleko od Děravého kotle, odtamtud už to můžu dojít.“

Poškrábala se na nose: „Ale co děláš v první řadě tady?“

Ušklíbl se: „Beru to tak, že jsi nikdy nebyla dole v ulici, hned vedle obchodu s botami.“ Zavrtěla hlavou. „Manor je mezi dvěma obchody, pro mudly začarovaný. Je udivující, jak si nemůžou všimnout něčeho, co je přes půl kilometru dlouhé.“

Zhluboka se nadechla. „Tvůj dům je široký půl kilometru?“

„A pozemky mají rozlohu patnácti kilometrů,“ dodal.

„Patn – uprostřed mudlovského Londýna?“ zeptala se udiveně.

Přikývl: „Ano, ale je pravda, že Manor byl postaven dávno před touhle částí města.“

„Takže,“ řekla po delší pauze, „ řekni mi, proč vlastně chodíš do práce, když jsi tak nechutně bohatý, na což i rád poukazuješ?“

Ušklíbl se a pozvednutím nohavice odhalil kovový kroužek. „PP mě nutí,“ vysvětlil. „Musím mít práci, jinak dostanu pohodlný obleček a výbornou stravu na opuštěném ostrově, kde stojí Azkabánek.“

„Aha,“ řekla nejistě.

„Vím, že umíráš touhou to vědět.“

„Vědět co?“

„Chceš vědět, co jsem udělal,“ odpověděl. „Chceš vědět, proč jsem podmínečně propuštěný.“

Zatřásla hlavou: „Z toho, co vím, bych mohla hádat.“

 „Z toho co víš? Asi si myslíš, že je to za to, co jsem udělal v šestém ročníku, že?“ zeptal se nenuceně a přehodil si deštník do druhé ruky.

„Určitě bych si myslela, že to s tím má něco společného,“ odpověděla.

„Za to jsem si odseděl pět let,“ řekl jí. „Ale PP mám z jiného důvodu.“

„A to z jakého?“ zeptala se se zdviženým obočím.

„Zpronevěra.“

„Zpronevěra?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl, „nic míň, nic víc.“

„Co jsi zpronevěřil?“ zeptala se.

Ušklíbl se: „Jen jsem trochu upravil poslední vůli svého drahého tatínka.“

„Copak? Dal ti jen devadesát osm procent z majetku místo všeho?“ zeptala se.

Protočil očima. „Dal mi jenom Manor. Tak jsem si zařídil trochu peněz, abych si také užil utrácení.“

„Ty jsi na mizině?“ zeptala se. Nemohla tomu uvěřit, což bylo patrné i v tom, kam se jí vyšplhalo obočí.

Zasmál se. „Ne, prodal jsem starožitnou vázu za deset tisíc galeonů. Těžko jsem ‚na mizině‘.“

Mrkla, mraky se konečně rozhodly, že nakonec bude pršet. Déšť začal volně padat. „Tak už máš využití pro ten svůj drahý deštník,“ poznamenala a podvědomě se k němu přiblížila, aby na ni kapky nepadaly.

„Takže ty vážně nejsi s Weasleym, co?“ zeptal se.

Potřásla hlavou. „Rozešli jsme se před lety.“

„A co Potter?“

Zamračila se. „Ehm, ne.“

Zasmál se. „Není tvůj typ?“

Zatřásla hlavou. „Jsme na to moc dobří přátelé. Vážně si nedovedu představit být něčím jiným.“

Zčeřil nohou vodu v louži. „Jen jsem o něm přemýšlel. Zjistil jsem, že se jeho jméno rýmuje se slovem kmotr. Měl bych něco udělat s…“

„Myslím, že autobus už jede,“ komentovala Hermiona, zírala na silnici.

„Ne,“ řekl, „to je padesátka. Ta zahýbá támhle,“ ukázal.

„Ty seš prostě studnice užitečných informací, že?“ zeptala se.

„Tak nějak jako jsi ty studnicí těch zbytečných?“ zeptal se sarkasticky.

„Hej!“

„V kterém roce povstali Sumerští elfové proti svým vládcům tím, že odmítli polské zlato?“

„V roce 1253,“ odpověděla. „Ale není to zbytečná informace. Je to velmi zajímavé a já to můžu využít pro svoji kampaň na podporu domácích skřítků.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi to vážně věděla,“ řekl. „Jak to můžeš vůbec vědět?“

Pokrčila rameny. „Dávala jsem pozor na hodinách profesora Binnse,“ vysvětlila.

„Jsem si jistý, že by ten starý kozel byl vděčný – kdyby byl ještě schopen emocí nebo si vůbec něčeho všimnout – za alespoň jednoho studenta, který dával na jeho hodinách pozor. Ale věř mi, musela jsi by jediná. Já jsem udělal NKÚ jenom proto, že jsem si přečetl učebnici.

„Ty umíš číst?“ zeptala se v předstírané nevíře.

Protočil očima. „Tohle,“ řekl, „je náš autobus.“ A ukázal dolů na ulici, odkud se k nim řítila rachotina, která nakonec zastavila přímo před nimi.

„Šťastné číslo padesát dva, že?“ zeptala se a zadívala se na autobus, jehož dveře se zrovna otevíraly. Před nimi se utvořila fronta a oni si pospíšili, aby se zařadili.

„Ještě nevybuchnul,“ řekl Malfoy s úšklebkem na rtech.

„To je všechno, co si od autobusu můžeš přát,“ řekla a ukázala řidiči svoji jízdenku. Malfoy ji následoval a posadil se vedle ní. „Víš, že všude kolem jsou volná sedadla, že?“

Pokrčil rameny a strčil deštník pod sedadlo. „A co pak – sedět s úplným cizincem? Mudlou? Raději to risknu s tebou.“

„Jsi na mě příliš milý,“ odfrkla si.

Zasmál se: „Moc si to neber.“ Povzdechl si: „Takže řekneš mi, jestli bydlíš sama nebo ne?“

Nakrčila nos. „Proč seš tím tak posedlý? Proč bych ti to vůbec měla říkat? Z toho, co vím, bys klidně mohl chtít…“

„Udělat ti něco ďábelského, zatímco budeš ve svém malinkém bytečku sama?“ zeptal se. „Řekl jsem ti, že jsem možná kriminálník…“

„Ale nejsi zlodějíček. To jsem pochopila,“ dokončila to za něj.

„Alespoň mi řekni, jestli jsi vdaná,“ navrhl kompromis.

Zvedla oči k nebi. „Ne,“ odpověděla.

„Zajímavé,“ poškrábal se na bradě. „Snoubenec?“

Zasmála se. „Ne.“

„Přítel?“

Stáhla obočí. „Co myslíš?“

Předstíral, že přemýšlí. „Přítelkyně?“

Praštila ho do ramene. „Ne a jsi dost zvědavý na někoho, kdo mě nemá ani rád,“ poznamenala.

„A ty jsi zase předvedla úžasnou schopnost zahnat prvního muže, který se o tebe, zřejmě po velmi dlouhé době, zajímá,“ podotkl.

Odfrkla si. „Zájem? To je to, o co se snažíš?“

Na tváři se mu objevil švihácký úsměv. „Jen si to představ, Grangerová – ty, já…deštník, nedělá nás to rodinkou?“

Chvíli na něj jen zírala. „Ty jsi pil?“

Vyplázl na ni jazyk. „Očividně nemáš vůbec smysl pro humor.“

„Aha,“ v hlase jí zaznívalo trochu sklíčenosti. „Ha ha.“

„Každopádně jsem rád, že dneska nemluvíme o žvýkačce. Tvůj milostný život, pokud vůbec nějaký máš, je o dost zábavnější než žvejka.“

„Děkuji, asi,“ odpověděla mu.

„Nemáš za co,“ pronesl galantně.

„A co ty?“ zeptala se. „Co tvoje románky?“

Povzdechl si. „Obávám se, že jsem strávil moc čas v Azkabánku na to, abych udržoval nějaké kontakty, nevyjímaje ty romantické. Ačkoli jsem potkal dobře vypadající mozkomory…“

Zasmála se. „Není spravedlivé, že si děláš legraci z mého milostného života, když ten tvůj vypadá stejně.“

„Spravedlnost,“ odfrkl si. „Pořád je to zábava.“ Natáhl ruce dopředu. „Proč ta sedadla musí být tak stísněná? Sotva se sem dva vejdou.“

„Už jsme skoro u mé zastávky,“ řekla a ukázala.

„V tom případě, Fräulein, říkám: auf Wiedersehen.“

„Víš,“ řekla, „myslím, že ses do těch mozkomorů asi zbláznil.“

„To je dokonale možné,“ řekl a rozvalil se i na jejím, teď už prázdném, sedadle. „Zatím, Grangerová.“

Autobus zastavil, došla uličkou ke dveřím. Na okamžik se zastavila a předtím, než vyšla, ohlédla se na něj. Mohla by přísahat, že na ni mrkl. 

Poznámka autorky: Vydržte. Tohle nebude dlouhý příběh. Nehodlám si s délkou konkurovat s The Witness and the Wife.

Poznámka překladatelky: Děkuji moc Kaitlin, která se stále trápí s mými ji/jí a ni/ní. Co bych si bez ní jenom počala…