AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola sedmnáctá
Některé věci jsou určeny k tomu, aby měly hořkosladký nádech, myslím. Chci si to udržet u sebe tak těsně, jak jen mohu, nikdy nepustit, i se všemi těmi následky, ale pak si vzpomenu, že na to nemám žádné právo, žádné právo být enormně sobecký.
Přestal jsem psát, a podíval se oknem k jezeru. Srdce mi spadlo někam k žaludku, a já vůbec nemohl přijít na to proč.
Nikdy nebyla moje, a nikdy také nebude.
Napsal jsem ta slova, přemýšlel jsem o nich, nutil jsem se je strávit, ale nevěřil jsem jim.
Není mým úkolem ukrást ji, nemohu ji k sobě přitáhnout blíž a blíž, dokud nebude schopna přemýšlet dost na to, aby mě odmítla. Není mým úkolem s ní nehorázně flirtovat, vést s ní smysluplné konverzace s použitím celého svého mozku. Není mým úkolem dovolit svým hormonům, aby si pletli lásku se sexem.
Láska je jen odporně přeceňovaný pojem.
Není to mým úkolem, ale tolik chci, aby byl.
A to byl problém. Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji tak moc, jako jsem předtím chtěl Znamení, jako Pansy.
Chtěl jsem cítit dotyk její kůže na své, tlačit ji hlouběji do matrace. Chtěl jsem, aby její hlava byla u mého ramene, chtěl jsem, aby její dech byl drhaný a vlhký. Chtěl jsem, aby její ruce byly všude na mě, kdekoli a kdykoli. Chtěl jsem, aby vykřikla moje jméno jako zoufalé pohlazení, aby se jí zadrhla slova s každým pohybem mého jazyka, s každým pohybem mých boků.
Třásly se mi ruce, a tváře jsem měl v jednom ohni. Proč jsem sám sebe tak mučil?
Statečnost nabírá nový význam, když jsem si uvědomil, jak blízko jsem se dostal k sebezničení. Hluboký nádech, pomalý výdech. Neomdlít. Stala se svatým grálem, mým svatým grálem. Má hlava je plná nových zkušeností; nechtěných, zbytečných, a nepříjemných zkušeností.
Něco uvnitř mě se změnilo; Věci začaly dávat smysl, ale moje smysly byly příliš otupělé a mlhavé na to, abych pochopil.
Zkušenosti ze mě udělaly cynika, okradly mě o můj optimismus.
Zamrkal jsem na pergamen.
Zkušenosti, které by ona neměla mít, ale které navždy mít bude.
Brk dopadl na stůl. Seděl jsem úplně, ale úplně klidně, oči bez mrknutí zůstaly otevřené, nic neviděly.
Takže proč bych neměl být tím, kdo ji dostane?
Svědily mě prsty, abych to napsal na papír, ale nemohl jsem. Nebylo by to pak skutečné?
Neznamenalo to, že bych já chtěl, aby to bylo skutečné?
„Draco.“
Její hlas, jemný a autoritativní, mě vyděsil k smrti.
„Co chceš?“ odsekl jsem, a okamžitě jsem začal litovat tvrdého tónu, který jsem použil. Její zúčastněný výraz se totiž proměnil na masku kamenné lhostejnosti.
„Vypadal si natolik zamyšlený, že bys i vyskočil z okna. Jen jsem tě od toho postupu chtěla odradit,“ řekla trochu mimo.
„Tvůj závěr byl nepodložený,“ odfrkl jsem si. Přemýšlel jsem, proč jsem tak rozporuplný, úzkoprsý.
„To bych neřekla. Kdybys skočil, byl by to hrozný nepořádek. Nechtěla bych Filchovi dělat problémy,“ informovala mě chladně.
„Vždy ohleduplná Hermiona,“ řekl jsem důrazně a krutě. Nemohla se dozvědět, co mě stálo vyslovit její jméno, každou slabiku svázat s nevraživostí, když jsem ji ani trochu necítil.
Zřejmě jsem ale v pohrdání a výsměchu neodvedl dobrý kus práce, protože se na mě podívala se zvědavě staženým obočím, a rty plnými úžasu.
Věděl jsem, bez jakéhokoli stínu pochybností, že jsem udělal chybu.
„Proč to děláš?“zašeptala.
„Dělám co?“ zeptal jsem se mírně, doufal jsem, že neslyšela tu bolest, co mi zazněla z úst.
„Ty víš co,“ řekla jednoduše, můj pohled se setkal s tím jejím, sebejistým, shledal jsem to velmi vysilující.
„Přemýšlel jsem o tom, co si řekla minulou noc,“ řekl jsem nakonec, ruce se mi najednou zdály jako zajímavý cíl na pohled.
„Aha,“ odkašlala si. „A?“
„Chápu, co myslíš,“ řekl jsem neurčitě.
„Cože?“
„Chápu. Je to těžké, myslím někoho nenávidět. Pravděpodobně těžší než milovat.“
„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou, „ne, to jsem nemyslela. Obě emoce jsou nezasloužené, že? Můžeš někoho nenávidět bezdůvodně, a stejně tak nemusíš mít důvod, abys někoho miloval. I ty nejnepatrnější věci mohou rozpoutat nejsilnější emoce.
„Ani jedna z nich se nedá vynutit.“
Chvíli byla zticha. „Ne, předpokládám, že ne. Je to škoda.“
„Proč?“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, jen se na někoho podívat, a rozhodnout se, co k němu cítíš, nebyl by svět o dost klidnější místo?“
„Někdy nemusí být první dojem pravdivý,“ argumentoval jsem. „Kdyby první dojmy rozhodovaly, naše pocity by nemusely být správné.“
„Ne, to asi ne,“ komentovala suše.
„Jedenáctiletí dělají chyby, Hermiono,“ vyhrkl jsem, neschopen sám sebe kontrolovat.
„To ale neznamená, že je nemohou napravit.“
„A co si myslíš, že dělám?“
Na to nic neřekla.
Na zlomek vteřiny jsem zavřel víčka a vychutnával jsem si ten malý pocit soukromí; ale v tom sevření samoty, v tom krátkém záblesku blažené prázdnoty se mé myšlenky, mé pocity a mé touhy spojily a propojily se na úrovni, kterou jsem nemohl pochopit
S výrazem předstírajícím odměřenost: olíznul jsem si rty, které náhle vyschly.
„Hermiono,“ začal jsem tiše.
Musím snížit hrozící důvěrnost: Chystal jsem se zajíknout, koktat, prorazit si cestu jejími předpojatými představami.
„Myslím, že jsem to zkazil,“ pokračoval jsem bezstarostně.
Něco se pohnulo: jeden krok vpřed, tím správným směrem, to jsem potřeboval.
„Myslím, že už to nějaký čas kazím,“ přiznal jsem.
Něco se tuhle noc stane: naše oči se spojily v smrtelném spojení.
„Když jsem tě políbil…“ nechal jsem, aby se můj hlas vytratil.
No ták, no ták, no ták: byl jsem dost blízko na to, abych se jí dotkl, dost blízko na to, aby se naše dechy spojily.
„Vše o čem jsem mohl potom přemýšlet…“
Naklonit se, naklonit: moje prsty zavadily o její čelist.
„Bylo to, že to chci udělat znovu,“ řekl jsem jemně.
Víš, že chutnáš dobře: přitáhl jsem její tvář blíž té mé, cítil jsem, jak se chvěje.
Uklidnit se, uklidnit: mohl jsem přesně určit ten moment, kdy se poddala. Mohl jsem slyšet tlukot jejího srdce, stejně jako ona mohla slyšet ten můj.
Uděláme to: přitlačil jsem ji ke stolu, její záda položil na hladký, rovný povrch.
Ztráceli jsme se: ve chvíli, kdy jsem uslyšel jeho kroky, ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že to není ona, kdo lapá po dechu, bylo příliš pozdě.
Bylo příliš pozdě si všimnout, příliš pozdě dělat si starosti.
Bylo příliš pozdě uvědomit si, že vedle nás stojí Harry Potter.
Příliš pozdě se o to starat.
Poznámka překladatelky: Co tam ten křen dělá? Taky si umí vybrat tu nejnevhodnější chvíli…
Hned na začátku je použit výraz „svatý grál“, myslím, že bych to měla vysvětlit. V originálu je použito slovo „mantra“, což je, jestli si to dobře pamatuji ze školy, část hindského hymnu. Jako mi používáme v básních verše a sloky, tak v hymnech mají mantry. Ale to berou to o dost posvátněji… proto se mi výraz svatý grál zdál příhodnější. :)
Už jen dvě kapitoly, pět stran a 2 636 slov.
Moc děkuji Twilly.