AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola dvanáctá
Poznámka překladatelky: Podle autorky je tahle kapitola krátká (z toho se rozhodně neraduji, kdepak, chtěla jsem nějakou šíleně dlouhou nesrozumitelnou :D), ale stejně mi asi bude chvíli trvat, než ji přeložím. Vedle mě totiž běží televize s Trojou, na kterou jsem byla přinucena se koukat – moc mě to teda nebaví (zrovna tam Brad Pitt skoro samotný dobyl celé pobřeží Troji).
Děkuji Twilly.
OOO
Ticho v knihovně působilo prázdně a chladně, hory knih a nepřítomnost lidí jen zvyšovala tu strohost. Seděla naproti mně, ústa měla roztáhnuté do něčeho, co vypadalo jako úsměv, ale její oči bez života zářily lhostejností.
„Copak tě to nezajímá?“ zeptal jsem se ji zoufale, žadonil jsem, aby projevila jakoukoli emoci.
„Ani ne,“ pokrčila rameny, brkem najela na kus pergamenu.
Nevěřícně jsem se na ni podíval.
„Tebe to nezajímá,“ opakoval jsem dutě.
„Proč myslíš, že by mělo?“ zeptala se, stín úšklebku vystupoval z jejích rysů, její pokožku ozařovalo děsivé světlo svíček.
Zavřel jsem svá ústa, a prosil jakoukoli vyšší moc, co byla nad námi, aby neslyšela, jak mi to zlomilo srdce.
„Ale, Pansy, já…“ odmlčel jsem se, má vlastní slova mě začala dusit.
„Ano, Draco? Chtěl bys mi říct ještě něco jiného? Myslím, že by mě víc zajímala konverzace o počasí,“ navrhla mírně, její pobavení se mi zabodlo jako nůž do břicha.
„Miluju tě, Pansy. Miluju tě, a ty mi k tomu můžeš říct jenom tohle?“
„Co chceš, abych řekla? Lež?“ zeptala se, v hlase se jí objevila netrpělivost.
„Ano! Chci, aby si lhala, chci, aby si křičela, chci, aby si alespoň na chvíli předstírala, že něco cítíš,“ vykřikl jsem. Plíce mi hořely, protože jsem opomněl dýchat.
„Nejdražší Draco,“ zamumlala, jasně mě litovala.
„Tak najednou jsem drahý?“ ozval jsem se sarkasticky. Jen jsem se modlil, aby neprohlédla moji železnou masku.
„Nevidíš to, že ne?“
„Co?“
„Apatie je láskou.“
A pak se jen zasmála, vše co jsem mohl udělat, bylo jen sledovat, jak se povrch stolu přibližuje blíž a blíž. Zachytil jsem se rukama, abych neupadl, a pak se najednou srazila má hlava s rohem stolu, a v té necelé vteřině mi jako jediný zbyl její vítězný úsměv.
OOO
Prostěradlo jsem měl omotané kolem noh, tělo se mi pokrylo vrstvou potu, vlasy se změnily v lepkavé, a prsty se mi třásly. Podíval jsem se kolem, vnímal jsem chrápání ostatních kluků, a pak už jenom temnotu pokoje. Bylo po půlnoci a já už dál nemohl ignorovat své děsivé bytí ve snech.
Popadl jsem bundu a nějaké boty, rukou jsem si projel rozcuchané vlasy, a tiše vešel do Zmijozelské společenské místnosti. Prošel jsem hradem, na chodbách poslouchal, zda nenajdu známky po Filchovi, a pokračoval jsem, dokud jsem nedošel k jezeru, které na mě mělo podivně uklidňující účinek.
Opřel jsem se o skálu, a jen si přál, abych mohl ignorovat všechno a všechny, abych mohl utéct někam daleko, kde by mě moje minulost nedohnala, kde by mi nebyla připomínána. Chtěl jsem vyhnat vzpomínku na Pansy a na ten hrozný den v Prasinkách pryč z mé mysli, někam do nejvzdálenější části mého mozku a nechat je tam shnít.
Dokud jsem neuslyšel její kroky.
Prudce jsem otočil hlavu, a spatřil jsem Grangerovou, čelist jí mírně poklesla, a oči se jí naplnily rozpaky. Neměla na sobě nic jiného, než spodní prádlo, a přes to kabát, tváře měla uplakané.
„Jak to, že nejsi v posteli?“ zeptala se mě povýšeně.
„Mohl bych se zeptat na to samé, ale takový zbytečný dotaz by byl dětinský.“
„Neodpověděl si na mojí otázku,“ trvala si na svém po chvilce zaváhání.
„Měl jsem příšernou noční můru, Grangerová, a protože nemůžu běžet za svým nejdražším tatínkem, myslel jsem, že bys ho mohla nahradit,“ vyštěkl jsem, nechtěl jsem být milý.
Povzdechla si, a ten zvuk byl tak bolestivě měkký, tak bolestivě jemný, že jsem to málem vzal zpátky.
„Samozřejmě, Malfoyi. Samozřejmě.“
Přešla k břehu jezera, ruce si zkřížila na prsou, a mě nezbývalo nic jiného, než ji pozorovat.
„Co si včera myslela tím, když si řekla, že se mýlím?“ zašeptal jsem nakonec. Byl jsem sám na sebe naštvaný, protože jsem podlehl své zvědavosti.
„Co?“ zamrkala.
„Co si tím myslela?“ zopakoval jsem podrážděně.
„Předpokládám,“ řekla pomalu, „že jsem tím myslela, že se mýlíš.“
Odfrkl jsem si, a postavil se na nohy, zaplavila mě vlna zklamání a za ní v těsném závěsu ponížení.
„Samozřejmě, jak mě mohlo napadnout, že v tom, co říkáš, je hlubší význam. Přirozeně, držíš se pravdy, že?“
„Malfoyi, počkej,“ zavolala jemně.
„Co chceš?“ zeptal jsem se zmateně, stále jsem k ní byl obrácen zády.
„Myslela jsem tím, že jsi neměl pravdu. V tom, že to nemůžeš vzít zpátky.“
Neřekl jsem na to nic, jen jsem čekal, až bude pokračovat.
„Vždy máš druhou šanci. Jedna chyba nemůže zničit celý tvůj život.“
Zůstal jsem, ochotně jsem nechal, aby se její přesvědčení vsáklo do mě. Zněla, že je tím tak přesvědčená, tak jistá, zněla, jakoby věděla, o čem mluví, jakoby mohla vidět do budoucnosti, a moje utrpení v ní nezahlédla.
Pokud bych to tak chtěl.
„Asi jsi tedy nikdy nepotkala Pána Zla. On počítá každou chybu,“ odpověděl jsem pevně. Nechtěl jsem znít vděčně, nechtěl jsem o její radě přemýšlet.
Nechtěl jsem, aby věděla, že zrovna změnila můj život.