Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

STRONGER

Kapitola devátá

Poznámka překladatelky: Autorka na začátek napsala poznámku, ale promiňte, nebudu ji překládat. Je moc dlouhá a nepopisuje děj. Ve zkratce – Andrea si dala na pár týdnů oddech, protože ji odkopl přítel po tříletém vztahu, a ona na chvíli ztratila chuť psát. Ale objevil se nový muž, který je podle všeho úžasný, a který ji vzal do Mexika, a ona se zase vzpamatovala J. Přejme jí to… A taky napsala, že zatímco kapitoly šestá a sedmá byly průlomové pro děj, osmá je důležitá pro romantiku.

Moc děkuji Twilly.

OOO

„Bože, Draco, co to s tebou v poslední době je? Jsi tak…vzdálený,“ stěžovala si Pansy, a chytila svoji zpocenou rukou tu moji, bez života.

„Jsem jen unavený,“ odpověděl jsem automaticky, a nechal ji, aby mě nasměrovala k prázdné chodbě.

„Ne,“ odpověděla ostře, „ne, nejsi.“

„Dobře, nejsem. Jak chceš.“

„Draco,“ zamumlala, vypadala náhle plná starostí, „jen mi řekni, co se děje. Dělám si o tebe starosti.“
Zíral jsem na ni smutně, díky jejímu prohlášení. Kdyby ji to doopravdy zajímalo, kdyby se alespoň obtěžovala, aby to znělo skutečně, řekl bych jí to. Padl bych na kolena, a vzlykal bych ze vší té frustrace, ze všech těch obav, ze všeho toho strachu. Žadonil bych, aby mě potěšila, žadonil bych, aby mi pomohla. Chtěl bych po ni radu, chtěl bych, aby mě vedla.

Místo toho jsem nechal své prsty, aby se dostaly z jejího sevření, a ustoupil jsem o krok zpátky.

„Vážně? A proč přesně se o mě bojíš, Pansy? Možná je to kvůli těm tmavým kruhům, co nosím pod očima – nebo, počkej, to může být tím, že jsem celý týden nepromluvil – nebo, ne, nemyslím si, že by to něco z toho bylo. Zajímalo by mě, co to tedy může být?“ uvažoval jsem.

Na krátký okamžik jí přejelo po tváři zděšení.

„Možná je to tím, protože tě miluji, Draco,“ vyhrkla s předstíraným podrážděním.

 Po celou minutu jsem se ani nenadechl ani nepohnul.

Čekal jsem tak dlouho na to, až uslyším tyhle slova. Čekal jsem tak dlouho, že jsem si ani nemohl vzpomenout, proč jsem je vůbec chtěl slyšet. Věděl jsem, že bych měl cítit vítězný pocit, věděl jsem, že bych měl cítit uspokojení, když konečně povolila, a splnila mi mé největší přání.

Ale ty okolnosti, to načasování, všechno to bylo bolestivě špatné.

„Myslíš to vážně?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla, jednoznačně se ji ulevilo, že jsem upustil od své momentální agresivity.

„Ne, nemyslíš,“ řekl jsem, a s odfrknutím jsem potřásl hlavou.

„Draco, co to říkáš? Samozřejmě, že tě miluju,“ ozvala se pomalu znepokojeně.

„Přestaneš mi lhát, Pansy? Udělej mi tu laskavost,“ křičel jsem vztekle.

„Já ne…“

„Samozřejmě, že nevíš, o čem mluvíš. Samozřejmě, že budeš předstírat, že jsem nepříčetný šílenec, který bez důkazů ničí tvoji čest. Ale jen na pár minut budeme upřímní, ano? Nikdy jsi mě nemilovala,“ vyplivl jsem krutě.

„Ale, Draco, já…“

„Ne! Pansy, ne! Milovala si tohle!“ Vyhrnul jsem si rukáv, a ukázal na Znamení.

„Máš ho jenom pár týdnů, jak se opovažuješ…“

„Jak se opovažuju? Jak se opovažuju naznačovat pravdu? Máš pravdu, opovažuji se něco říct a myslet to vážně.“

„Nevím, o čem…“

„Ale ano, víš. Věděla jsi, že ho nakonec dostanu, že? Věděla jsi, že jsem to chtěl, že jsem po tom dokonce toužil, že? Věděla si, že jakmile ho dostanu, tak to nemůžu vzít zpátky, věděla jsi, že jakmile budu odsouzen k věčné nerozhodnosti a otroctví, tak už nemůžu utéct. Věděla si to, neřekla si mi to, a je to celé tvoje vina,“ zařval jsem podrážděně.

„Nemůžu za to, že jsi zbabělec,“ informovala mě chladně. Vytáhla obočí, a uculila se.

„Mám spoustu důvodů, proč tě z toho můžu vinit, Pansy. Miloval jsem tě, a ty jsi to věděla, a ty…“ odmlku jsem naplnil slabým smíchem. „A ty… ty jsi mě prostě odhodila… prostě ses chovala, jako by to bylo hrozně roztomilé a bezvýznamné. Ty…“ podíval jsem se na strop, pak jsem pevně zavřel oči, z kterých hrozilo, že se vykutálejí slzy.

„Ty sis užívala to, co dělali minulý týden. Líbilo se ti to. Posmívala ses s nimi, a zabíjela s nimi, a… byla si ve svém živlu. Já jsem… prostě jsem… ani jsem tě neznal, Pansy.“

 „Dospěj, Draco. Máš v jedné věci pravdu; nemůžeš to vzít zpátky.“

Prošla kolem mě, a zahnula za roh.

„Ale chci,“ zamumlal jsem. „Bože, jak já chci.“

Povzdechl jsem si, a otočil se k odchodu, opačným směrem než Pansy.

Když jsem se podíval nakonec chodby, zmrzl jsem.

Stála tam Hermiona Grangerová, rukou si překryla ústa a zírala na mě.

„Grangerová…“ začal jsem podrážděně.

„Ty… vždycky jsem si myslela… neměla bych být překvapena, ale… můj bože,“ zašeptala a začala mlátit do zdi.

„Poslouchej, ať už si myslíš cokoli…“

„Takže,“ přerušila mě a náhle se narovnala, „byl jsi v tom kruhu minulý týden? Byl to tvůj táta či tátův nejlepší kamarád, kdo na mě seslal tu kletbu?“

„Grangerová nemám nic společného…“

„Samozřejmě, že s tím nemáš nic společného. Pojďme zjistit, co si o téhle teorii myslí Brumbál,“ navrhla vztekle.

„Grangerová. Nic jsem neudělal. Celý den jsem strávil tím, že jsem se schovával v nějaké uličce s neschopným motákem, který byl ještě tvrdohlavější než ty,“ vysvětloval jsem zoufale.

„Měl jsi ten den na sobě masku?“ zeptala se bez zájmu.

Váhal jsem.

„Ano, ale to neznamená…“

 „Vidíš to?“ stáhla si límec svého hábitu a odhalila tak tmavě fialovou podlitinu na lícní kosti. „A tohle?“ vytáhla si rukáv. „A co tyhle?“ následoval kotník, loket, záda.

„Grangerová, viděl jsem, co…“

„Ty to nechápeš, co?“

„Neudělal jsem nic, Grangerová, musíš…“

„Všichni jste stejní,“ zuřila. „Jak si nasadíte masku, jste od sebe doslova nepoznatelní. Nezáleží na tom, jestli si na mě Neodpustitelnou nevrhl. Klidně jsi to mohl být ty.“

Chodbou se rozlehlo ticho. Lapala po dechu, jak se snažila uklidnit, já jsem rychle mrkal.
„Vím to. Je to přesně, jak řekla Pansy, že? Nemůžu to vzít zpátky.“

Doklopýtal jsem k ní.

„Asi jsem měl zůstat u trápení prvňáků. Začínám si myslet, že nejsem stvořený pro životní styl svého otce.“

Neodsekla mi, když jsem odcházel. Když už jsem byl ale v bezpečí svého pokoje, zhroutil jsem se.
Stočil jsem se do klubíčka, a nutil jsem svá víčka, aby zůstala zavřená, protože jsem se děsil toho, že bych, kdybych je otevřel, mohl vidět důkazy svého pošpinění; strašlivou siluetu všech mých slabostí. Její modřiny mě pronásledovaly.

Klidně jsem to mohl být já.