AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola sedmá
Poznámka autorky: Vážně jsem měla napsaných už pět stránek téhle kapitoly, když jsem si uvědomila, že to nenávidím. Draco spadl spíš do deprese, než aby byl frustrovaný, a Hermiona byla zase příliš milá, když zvažuju poslední události. Takže jsem změnila pár věcí a udělala jsem z tohohle ústřední kapitolu - unáhlené rozhodnutí na konci se stane jiskrou celé romantické zápletky tohoto příběhu. Dobré znamení toho nápadu je, že přemýšlím o konci, který je ale hořkosladký.
Poznámka překladatelky: Tak se po týdnu dovolený, kde jsem neslyšela ani jedno anglický slovo, vracím opět k překladu. Rozhodla jsem se, že je to lepší nápad, než si vybalovat všechno to špinavé oblečení…
OOO
Přidržel jsem Pansy dveře do Tří košťat, když jsme uslyšeli ty výkřiky. Byly ostré a pronikavé, mísila se v nich čirá hrůza, a nejhlubší zoufalství. Krátce poté se shluk vyděšených studentů a prodavačů prohnal dolů po ulici.
Černé postavy s bílými maskami se oháněly hůlkami, a na schoulené civilisty posílaly smrtící kletby. Pansy mi sevřela ruku, její překvapení rychle nahradil spokojený úsměv. Já jsem zůstal bez výrazu, oddělen od světa a všech jeho hrůz.
Ačkoli jsem tam stál, nejistý, zda utéct nebo se připojit ke svým druhům v jejich nemyslném počínání, věděl jsem, že se nemůžu pohnout. Mohl jsem to pozorovat, bez moci to zastavit, a bez chuti se připojit, mohl jsem zůstat na okraji, příliš slabý na boj, a příliš slabý na poskytnutí pomoci.
Vzpomněl jsem si na to, jak málo času uplynulo od té doby, co jsem toužil po Znamení a na s tím spojené vraždění. Vzpomněl jsem si na to, jak moc jsem chtěl mít povolení zabíjet.
Pansy už mě opustila, její plášť vlál kolem jejích kotníků. Sebrala bílou masku, kterou odhodil muž bez tváře, kterého zasáhl výbuch všech budov v dohledu.
Chtěl jsem utéct tak daleko, jak bych jen mohl od téhle zkázy, chtěl jsem se schoulit do malého klubíčka, a vyvzlykat se nad mými vadami.
Místo toho jsem udělal pokusný krok vpřed a nechal jsem se unášet spěchem davu. Uviděl jsem Pottera a Weasleyho s vytaženými hůlkami, jak se pokoušeli odrazit útok smrtijedů, Grangerovou jsem nikde nezahlídl.
Nějaký Mrzimor z pátého ročníku mě praštil do žeber, až jsem spadl do temné uličky. Rozhodl jsem se přečkat útok tam, chráněn od všeho a ode všech. Klopýtl jsem dozadu, a s nadějí, že jsem už u zdi, jsem upadl.
Nohou jsem narazil na něčí tělo, což zapříčinilo, že jsem dopadl na chodník.
„Sakra,“ zasténal jsem, a podepřel si poraněnou hlavu.
„Kdo je tam?“ zareagoval ostrý mužský hlas na mé sténání.
„To je sloupá otázka. Kdo jste vy?“ zeptal jsem se podezřívavě a sevřel jsem hůlku.
„Jmenuju se Timothy Davison,“ odpověděl mi ten cizinec. „Nejsi jeden z nich, že?“
„To závisí jedině na tom, koho myslíte tím nich,“ řekl jsem mu jízlivě.
„Ty šílence v maskách, samozřejmě.“
„Ne,“ řekl jsem pomalu s rozvahou. „Ne, nejsem jedním z nich.“
„To je dobře. Musel bych tě zabít, kdybys byl.“
„O tom jsem ani na chvíli nepochyboval.“
Následovalo několik minut ticha. Bolest hlavy absurdních rozměrů mi kalila myšlenky. Slyšel jsem jen odporný zvuk kombinace nepozemských výkřiků a bouřlivého smíchu.
„Je to hrozné, že?“ zeptal se mě Davison
„Co tím myslíte?“
„Je to vzpoura, to je jasný a jednoduchý. Jsou posedlí krví, mučením lidí, které už zabili, jen proto, že je baví sledovat, jak se svíjí na podlaze. Sázejí na to, jestli je lepší, když mučí živé nebo mrtvé. Asi to nemůže být taková zábava, dokud všechen vzdor obětí neodejde, odpověděl a podrbal se na bradě.
„Jsou to pořád lidé. Věří ve své věci stejně jako vy… my věříme v naše,“ odsekl jsem prudce, zlobil jsem se na mužovo nepřátelské prohlášení.
„To nejsou věci, chlapče.“
„Vážně? Tak co by to mělo být?“
„Je to strach. Brojí proti změnám, protože jsou děsivé. Chtějí navrátit vše do Temných dob, kde čistá krev znamenala sílu, a naše dva světy byly rozděleny těmi nejtlustšími a nejpevnějšími hradbami, jaké si lze představit. Reagují jediným způsobem, kterým si myslí, že můžou lidi zastavit - násilím.“
„Takže říkáte, že je to nějaký krvežíznivý kult?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Hádám, že nějakým způsobem ano. Říkají mu „Pán“, věděl si to? Jako kdyby úplné podvolení se jeho příšerným žádostem mohlo nějak udržet zbytky jejich svědomí na uzdě. Jako kdyby si tam mohli sednout a předstírat, že jsou zhypnotizováni, nebo že jim je vymýván mozek. Jak kdyby na ně ale cokoli, byť jenom částečně dobrého, mohlo mít nějaký vliv?“
„Tak proč se schováváte tady, když by ses je teď mohl pokoušet všechny vyřídit?“
„Jak bych mohl, chlapče? Jsem moták,“ vysvětlil Davison s povzdechem.
„Moták! To je to, že? Ty prostě žárlíš na sílu těch ‚šílenců v maskách‘, kterou mají nad ostatníma lidma? To je důvod, proč je tolik nenávidíš, že?“
„Ne. Nenávidím je, protože mě ušetřili, čistokrevného motáka, místo těch magicky nadaných mudlorozených tam. Nenávidím je za ty předpojaté názory soustředěné solidarity. Nenávidím je, protože se schovávají za masky, a odmítají ukázat své tváře.“
„Co s tím má co dělat skrývání své identity?“
„Všechno, chlapče. Jak by člověk mohl vůbec uvažovat o respektování muže, který se stydí sám před sebou?“
Moje hrdlo vyschlo.
„Jak bys mohl vůbec uvažovat o respektování muže, který se sakra nemůže rozhodnout, co chce?“
Moje čelist spadla.
„Jak bys mohl vůbec uvažovat o respektování muže, který by nemohl vysvětlit slovo čest bez slovníku?“
Zakopl jsem, couval ke zdi, a zmateně koktal. Sotva si všiml mého ústupu, jeho oči se zafixovali na stín stojící mimo můj dosah.
„Crucio,“ zašeptal hrozivý hlas s hůlkou zamířenou na cíl. Ozval se spokojený smích, když se Davison kroutil na zemi. Smrtijed pak obrátil svou pozornost na mě, otevřel svá ústa, aby znovu vyslovil smrtící kletbu.
„Ne! Počkejte! Jsem jeden z vás!“ vykřikl jsem. Srdce mi skoro prasklo.
„Dokaž to,“ zasyčel, zatím co hůlkou stále mířil na mou hlavu.
Vyhrnul jsem si rukáv od svého hábitu, a ukázal mu své předloktí. Okamžitě mi stiskl rameno a vytvořil mi novou masku.
„Tady, budeš to potřebovat.“
„A co…a co on?“ zeptal jsem se bez dechu. Nasadil jsem si tenký bílý plast na obličej, a kývl jsem Davisonovým směrem.
„Můžeš si ho vzít, jestli chceš. Je to moták, je úplně k ničemu. Dokonce ani za zabití nestojí. Ale jdi do toho, jen pro zábavu. Stejně tady nic poblíž nemáme.“
Zděšeně jsem zíral. Jen co jsem mrkl, muž v černém zmizel.
„Hele, jsi…“
„Nechci tvoji pomoc,“ zavrčel. Trhnutím mi ukázal, abych odešel.
„Poslouchej, to bylo…“
„Řekl jsem, že nechci tvoji pomoc.“
Přitiskl jsem rty k sobě.
„Fajn, klidně si tady shnij, mě to nezajímá.“
Vydal jsem se směrem na ulici, když mě zastavilo Davisonovo děsivé chichotání.
„Co je tady k smíchu?“ zeptal jsem se. Zlověstný chlad mi projel po zádech. „Co je tady, sakra, k smíchu?“
„Jen běž, chlapče, běž daleko. Jdi, a připoj se ke svým žalostným přátelům. Já v téhle uličce zemřu, zraněný a sám. Ale abych ti řekl pravdu, zemřu šťastný.“
„Zemřeš…a jsi šťastný. Věděl jsem, že si blázen.“
„Možná jsem. Ale alespoň nejsem jako ty.“
„Tím myslíš naživu?“
„Ne. Tím myslím vyděšený. Tím myslím vyděšený, ponížený a nerozhodný. Tím myslím slabý a ubohý a smutný.“
Utíkal jsem pryč od jeho myšlenek, od jeho bolesti, od jeho slov, které mě pronásledovaly jako ozvěna v mé hlavě. Jeho pronikavý řev mě následoval do nyní už prázdné ulici. Cestu k rohu lemovala mrtvá těla.
Když jsem se vydal na hrůzný festival zeleného světla a neustálých zvuků, pořád jsem na sobě měl masku.
Poznámka překladatelky: Cítím potřebu vysvětlit mé tykání/vykání . Dracovi tykají jak Davison tak smrtijed. Davison, protože Dracovi říká chlapče, tak uznejte, že vykání by v tomhle případě nevypadalo dobře. A smrtijed, protože je starší a měl namířenou hůlku, takže… Draco použil u oslovení k smrtijedovi vykání, protože když na vás někdo míří, jste většinou pokorní, ne? A teď Dracovo oslovování k Davisonovi. Nejdřív mu vyká, protože Davison vypadá, že je o hodně starší, ale pak přejde do tykání, protože se dozví, že Davison je moták. Myslela jsem, že to dobře vyjadřuje, že Draco k němu ztratil hodně úctu… Trochu zamotané, že?
Mimochodem moc děkuji Twilly.