Ten, kdo ví
Kapitola první
Měl jsem sen. Ty si zajistil, aby se sen stal pravdou.
Dar Williams – The one who knows
ooo
Atmosféra byla plná radosti a jasu, nikdo se nemračil. Hermionin otec Charles byl na začátku proslovu o své dceři. Mluvil už skoro dvacet minut, ale nedostal se moc daleko, než k jejím prvním létům života. Hermiona věděla, že sotva začal a že jediný důvod, proč ho lidé nechají mluvit, spočívá v nepřetržitém přísunu máslového ležáku a ohnivé whisky.
Velká skupina lidí, mudlů i kouzelníků, se shromáždila v soukromém sále hotelu Dorchester v Londýně. Narcissa vybrala dekoraci z čínského porcelánu, stříbra, křišťálu doplněnou mořem růží. Dokonce najala předního mudlovského kuchaře z restaurace ve městě a obešla cateringové služby, které hotel nabízel. Živý orchestr a operní pěvkyně bavili hosty a cukráři zručně vyrobili sladkosti na dezertním stole – dvanáct různých dortů, z nichž byl každý uměleckým dílem.
Bylo to víc, než si Hermiona kdy dovedla představit.
Charles pořád mluvil o době, kdy se Hermiona učila jezdit na kole, když se k ní Draco naklonil.
„Hej,“ zašeptal.
„Co?“ zašeptala mu zpátky. Bylo by v pořádku, kdyby si povídali, ale ona se nechtěla chovat nevychovaně. Seděli v čele stolu obklopeni nejbližšími přáteli, byli doslova ve středu dění.
„Taková kuráž,“ říkal zrovna její taťka. „. Celé tři dny jí trvalo, než se naučila jezdit. Nezáleželo jí na odřených kolenech.“
Její otec se k ní otočil a celá místnost ho očima následovala. Oči mu zářily láskou a obdivem, když mluvil o její odvaze a odhodlání. Hermiona se kvůli vší té pozornosti, která na ní byla upřena, začervenala a na svého taťku se vřele usmála.
„Hej,“ řekl Draco znova a strčil jí do ramena, aby upoutal její pozornost.
„Co?“ zašeptala jeho směrem a vyslala omluvný úsměv k Ginny, která se zatvářila zmateně.
„Vezměme se dnes v noci,“ řekl jí s jiskřičkami v očích.
Překvapeně se na něj podívala se strnulým úsměvem na rtech. „Ale máme svatbu zítra, Draco.“
„To vím,“ přisunul se k ní blíž. Nenuceně jí vzal za ruku. „Ale já tě znám a vím, že jsi smutná. Moje a tvoje matka si to vzaly na starost a převrátili to na své představení. Všechno je o nich.“
Hermiona začala mluvit, ale její otec řekl něco, co bylo podle všeho vtipné a každý se na ně podíval. Zdvořile se usmívala, dokud se pozornost zase neobrátila na pana Grangera.
„Nech mě to dokončit,“ řekl Draco koutkem úst. „Já náhodou vím, že ses nechtěla vdávat v kostele, se všemi těmi růžemi a sedmikráskami, před půlkou kouzelnického světa a dvěma stovkami známých tvých rodičů.“
„Já…“
„Chceš něco jednoduchého, ale přesto romantického a upřímného, že?“
„No, ano,“ odpověděla. Na chvíli se odmlčeli, aby vzbudili v ostatních zdání, že dávají pozor. „Ale už je to všechno naplánované, Draco. Nemůžeme to už změnit, ne den předem.“
„To taky neuděláme. Jen se dnes v noci vezmeme tak, jak chceme. A zítra to uděláme znovu pro všechny ostatní. Co na to říkáš?“
„Já nevím…“
Potlesk přerušil jejich rozhovor. Odvrátili se od sebe a zjistili, že na ně všichni zírají. Hermiona se nervózně usmála a její otec promluvil.
„Jste připraveni na přípitek?“ zeptal se rozjařeně.
„Ach ano, prosím,“ ozval se Draco a lehce nasadil zářivý úsměv.
O hodinu později tančili. Byli už natolik vyčerpaní, že se ani nedokázali pořádně hýbat, jen se navzájem přidržovali ve stoje.
„Musím se ti k něčemu přiznat,“ zašeptal Draco.
„Vážně? K čemu?“
„Před pár měsíci jsem poprosil Freda, aby se registroval na úřadě. Ať už se to dělá jakkoli. Jen aby nás mohl oficiálně oddat.“
Hermiona se přestala pohybovat a podívala se na Draca. „Cože si udělal?“
Ignoroval její výkřik a jen se na ní jemně, něžně usmál. „No tak, lásko,“ zašeptal jí do ucha. „Vezmi si mě dnes v noci. Bude to perfektní. Jen ty, já a hvězdy.“
„A zřejmě i Fred Weasley.“
Zasmál se. „Ano, Fred Weasley a dva svědci.“
Hermiona pobaveně zavrtěla hlavou.
Znovu se začali pohybovat, pár okamžiků setrvali v tichu. „Zapomeň na všechny ty ostatní věci. Na obrovský seznam hostů, extravaganci,… na všechno. Všechno to jen pozlátko. Já chci tebe, jenom tebe.“
Usmála se a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ty to myslíš vážně?“
„Úplně. Vybral jsem nádherné místo a ty vypadáš nádherně. Já jsem připravený, ty si připravená. Tak buďme spontánní.“
„Až na to, že ty jsi to už nějakou dobu plánoval.“
Ušklíbl se. „No jo, tak zas tak spontánní, to z mojí strana nebude.“
„Chceš to vážně udělat?“
„Ano. A ty?“
S povzdechem se jala hledat odpověď na jeho otázku. Byla pravda, že Narcissa a její matka – a nakonec i Molly – přestaly poslouchat, co by se jí líbilo, jen pár týdnů po začátku plánování. Sice to tak nemysley, ale změnilo se to v bitvu jejich vůli. S tím obřadem, co na zítra naplánovaly, měla nakonec jen jednu společnou věc – Draca.
Zpočátku se jí myšlenka velké, luxusní svatby neprotivila - Narcissa to podala tak, že tím byla okouzlena. Velmi rychle si ale uvědomila, že to není nic pro ni. Hermiona si dovolila několik hodin snít o své ideální svatbě a ukázalo se, že je to pravý opak toho, co chtějí jejich matky. Byla jediným dítětem svých rodičů – jediná dcera – a oni chtěli udělat opravdový dojem na své přátele.
Hermionina představa svatby byla velmi jednoduchá – někde v přírodě, ať už by to mělo být na pláži nebo na velké rozkvetlé louce, jednoduché šaty, pár lučních květin v kytici, nejbližší přátelé a rodina a samozřejmě Draco. Poté by se vydali do Doupěte na dobré jídlo a ona a Draco by bez zbytečného povyku začali žít svůj společný život.
„No?“ zeptal se a vzal jí do náruče. Ploužil se po podlaze, aby zabránil podezřívavým pohledům.
„A co… no, všechno. Řekneme to někomu?“
„Už je po půlnoci, takže technicky už je zítřek. Nikdo to nemusí vědět jen ti, kterým to chceš říct. Pozoroval jsem tě dnes při zkoušce a celou dobu jsi byla na pokraji jsi měla slzy na krajíčku. A když Molly a matka rozpoutali vášnivou debatu o botách Tonksové, myslel jsem, že už se doopravdy rozpláčeš. Celou tu dobu jsem čekal, že vyletíš a vypustíš všechnu tu úzkost a stres, kterou jsi nasbírala během celého toho… procesu. Že připomeneš lidem, že jsi Hermiona Grangerová/skoro Malfoyová a že ty vždy dostaneš to, co chceš a že se dovedeš ohánět hůlkou líp, než kdokoli jiný.“
Zasmála se a stiskla mu ruku. „Miluju tě, víš to?“
„Takže… to znamená, že jdeš do toho?“
„Jak si můžeš být jistý, že se nic nepokazí? Že nás nechytí? A co zítřek? To budeme všem předvádět, že se teprve bereme?“
„Ano. Ale my už budeme svoji. Takže… nic z toho není podstatné. Bude to naše obrovské tajemství, jen naše.“
„Vsadím se, že zítra nebudu cítit žádné zouflaství a úzkost. Budu vědět, že bez ohledu na to, co se děje, jsem už za tebe vdaná.“
„Přesně.“
Usmála se a zalila jí vlna vzrušení, úlevy a obdivu k tomu muži vedle sebe. „Dobře. Jsem v tom s tebou.“
O dvě hodiny později se pod zářivou noční oblohou Hermiona a Draco vzali. Držela v ruce malou kytici květin, jenž jí natrhal, když šli přes jejich svatební louku, kterou vybral. Hermiona na sobě měla šaty, které měla i před tím na zkoušce. Draco si rozepnul horní knoflík od košile.
Koupil pár speciálních prstenů – nebylo to ty samé, co vybraly jejich matky . Jednoduché starožitné zlaté obroučky, její s malým safírem uprostřed. Když jí prsten nasadil na prst, usmál se a ona cítila kolem sebe vibrace lásky. Na obou prstenech byla napsaná věta, které rozuměli jen oni: Ten, kdo ví.
luckei1: ( Florence ) | 10.09. 2012 | 11. kapitola - závěr | |
luckei1: ( Florence ) | 09.09. 2012 | 10. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 08.09. 2012 | 9. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 06.09. 2012 | 8. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 05.09. 2012 | 7. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 20.07. 2012 | 6. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 16.07. 2012 | 5. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 16.07. 2012 | 4. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 28.06. 2012 | 3. kapitola | |
luckei1: ( Florence ) | 23.06. 2012 | 2. Naděje | |
luckei1: ( Florence ) | 22.06. 2012 | 1. Prsteny | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 22.06. 2012 | Úvod k povídce | |