Preklady fanfiction Harryho Pottera

2. kapitola: Překvapení

Během přestávky v práci na Ministerstvu kouzel si Hermiona zaběhla do příčné ulice, aby si koupila nějaké nové brky a vyzvedla hromádku knih, které si objednala. Hermiona pospíchala ulicí a ruce měla plné knih, brků a kávy. Její přestávka už byla téměř u konce, ale ona ještě potřebovala vybrat dárek pro Ginny k narozeninám, které byly následující víkend.

Zabraná do svých myšlenek zahnula za roh a s někým se srazila. Hermiona dopadla na zem a její ruce ztratily původní význam. Jako zázrakem však pořád držela v ruce kávu a ani ji nevylila.

„Krucinál!“ zaklela z posledního dechu a podívala se na nepořádek kolem sebe.

„Omlouvám se. Promiň,“ řekl hluboký mužský hlas blízko jejího ucha. Na tom hlasu jí bylo něco hodně povědomého, ale neměla čas o tom přemýšlet. Hermiona rychle posbírala svoje věci a postavila se na nohy.

„Něco jste tu zapomněla,“ řekl hlas a bledá ruka se silnými štíhlými prsty jí podala jednu z jejích knih.

„Díky,“ usmála se a pozvedla hlavu. V tom se zarazila, zjistila, že se dívá do dvou velmi překvapených šedých očí. Zběžně přelétla očima jeho obličej. Vysoké lícní kosti, jemná, krémová pleť, štíhlý rovný nos, trochu špičatá brada, blonďaté vlasy a plné rty. Byl starší, jeho vlasy byly delší a měl je stažené do culíku, ale muž stojící před ní, nebyl nikdo jiný než Draco Malfoy. V očích se mu blesklo, když jí poznal.

„Grangerová,“ řekl, ale bez typického úšklebku, který si pomatovala.

„Malfoy,“ odpověděla a krev v žilách jí najednou připadala jako oheň.

Zírali na sebe.

„Hmm, musím jít… do práce a tak…“ blekotala Hermiona a nedívala se na něj. Cítila se, jako by ji někdo udeřil do žaludku.

'Bože, proč se se mnou dějí tyhle věci? Vždyť je to Malfoy!' pomyslela si.

'Třeba protože si ho šest let neviděla. Třeba proto, že mu to sluší víc než si to pomatuješ,' šeptal jí malý hlásek vzadu v hlavě.

'Zmlkni!' nadávala sama sobě.

Zhluboka se nadechla a přinutila se k úsměvu.

„Těší mě, že jsem tě potkala,“ řekla přehnaně vesele. „Tak na viděnou.“

Jak odcházela ulicí, mohla cítit, jak očima propaluje její záda, dokud nedošla zpět k Ministerstvu. Řekla si, že to nebylo naposled, co ho viděla.

***

Hermionu probudilo brzo ráno nepřetržité ťukání. Rozespale se posadila a překvapeně zamrkala. Jednou rukou zajela pod polštář a vytáhla hůlku. Pozorně poslouchala.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Krásná stříbřitá sova byla usazená na okenní římse a opakovaně ťukala na sklo. Hermiona vylezla z postele a otevřela okno. Sova tlumeně zahoukala a natáhla nožku. Hermiona odvázala malou roli pergamenu, rozložila ji a četla štíhlé písmo.

Grangerová,

bylo to včera, no, né skvělé, ale pěkné setkání. Přijď dnes v sedm večer do Děravého kotle.

Malfoy.

Hermiona šokovaně zmačkala dopis. Ten arogantní vůl. Co se mu stalo? Je blbec? Vytáhla nějaký pergamen a brk ze svého nočního stolku a naškrábala odpověď.

To sotva Malfoyi.

Naštvaně přivázala dopis k nožce sovy. Zmateně sledovala, jak plachtí rozednívajícím se nebem.

Teď už probuzená Hermiona sešla dolů, aby si udělala nějaký čaj. Její malá kočka, Imelda, se jí otřela o nohu, jako láskyplný projev, ale taky způsob, jak o něco požádat. Hermiona kočku nakrmila a posadila se do křesla u okna, zatímco čekala, než voda v konvici přijde do varu. Ron si myslel, že je blázen, ale ona radši dělala dost věcí po mudlovském způsobu.

Křivonožka zemřel před dvěma lety a Hermiona z toho byla zdrcená. Ginny a Harry jí dali Imeldu jako narozeninový dárek a ona si ji snadno zamilovala. Povzdechla si. Byly to ty samé narozeniny, kdy jí Ron pořádal o ruku. Hermiona skoro řekla ano, ale i přesto, jak moc ho milovala, byla tu menší pochybnost, řekněme, že nebyl jediný. Tak odmítla. On byl přirozeně zdrcen a zůstali spolu ještě asi devět měsíců nebo tak, ale nakonec se po společné domluvě rozešli. Každý chtěl něco jiného. Ron chtěl ženu a někoho, kdo by se staral o jeho děti a Hermiona chtěla svou volnost a kariéru.

Poslední rok bylo těžké vídat Rona na Vánoce, narozeniny a na schůzkách. Udělalo na ní velký dojem, jak se s tím vším vypořádal - ani jednou neztratil náladu ani neměl žárlivé připomínky, když s ní mluvil někdo opačného pohlaví nebo když na ni zamrkal.

Proti její vůli se Hermioně v hlavě míhal Dracův obličej, zahanbeně ho vytlačila ven. Pískání konvice jí přivedlo zpět na pevnou zem a ona se zvedla z křesla.

Po tom, co si připravila toasty a čaj, se Hermiona usadila zpět do křesla blízko okna. Venku se oteplilo a tak otevřela okno. Vyjekla v náhlém šoku, jak oknem prudce proletěla sova,  ladně obkroužila kuchyň a potom usedla před Hermioniným talířem s toasty. Pod stolem varovně zaprskala Imelda. Byla to ta samá sova, která přinesla Malfoyovu zprávu. Hermiona si povzdechla. Na nožce sovy byla přivázaná nová zpráva:

Grangerová,

chtěl bych tě vidět. Jestli si to rozmyslíš… 7 večer, Děravý kotel.

Malfoy

Hermiona se ubránila odepsat něco ostrého. Připomněla si, že je už dospělá a tak jednoduše napsala: To si nemyslím a poslala sovu na cestu.

***

Bylo 6:30 večer a Hermiona přecházela po obývacím pokoji. 'Nepůjdu, nemůžu jít, neměla bych chodit,' říkala si pro sebe znova a znova. 'Není to správně.' V 6:50 se Hermiona zastavila. Na dlouhou chvíli zavřela oči a snažila se pročistit si hlavu. Zhluboka se nadechla. V 6:55 došla k Děravému kotli.

Malfoy se ležérně opíral o zeď blízko hlavního vchodu. Překvapeně pozvedl obočí, když jí uviděl.

„Myslel jsem, že jsi říkala…“

„Vím, co jsem řekla,“ vyštěkla Hermiona. Pokrčil rameny a v očích se mu zablesklo.

„Jsi tu brzy,“ řekl.

„Jako ty,“ odsekla. Stáli naproti sobě a dívali se na sebe, studujíc toho druhého ve slabém světle. Byl stejně dokonalý, jak si ho pomatovala, stál tam oblečený do černé od hlavy až k patě, vyjímaje jeho blonďatých vlasů. Hermiona už byla unavená jednotvárným porovnáváním, ale Malfoy jí vždycky bolestivě připomněl, jak moc neatraktivní podle něho je. Na konec, když už nemohla vydržet jeho pohled, si Hermiona povzdechla.

„Proč jsem tady, Malfoyi?“ zeptala se.

Ušklíbl se. „To mi řekni ty, Grangerová.“

Zírala na něj a její tep se zvyšoval. „Nehraj si se mnou, blbečku. Pozval si mě sem, tak mi řekni, co chceš nebo mi jdi z očí,“ zasyčela a založila si ruce na prsou. Něco ve způsobu, jakým se na ní díval, jí dostávalo do šachu. Nebyla to nenávist, ani odpor - bylo to něco jiného.

„No jo, my jsme se moc nezměnili, co? Ale neboj Grangerová, vždycky jsem měl na tobě tohle rád, způsob, jak si na mě ječela, uráželas mě, říkalas mi hroznými jmény. Ne že bych čekal něco jiného,“ odvětil a jeho obličej byl chladný.

Najednou se cítila, jako by byli zpět ve škole, zpět v Bradavicích. Zaplavil jí horký vztek, vzpomněla si na všechna muka a urážky od Malfoye, které musela ona a její přátelé snášet. Jak se odvažoval stát tu v drahé černé - cokoliv už měl na sobě, a stěžovat si na to co mu říkala! Mohla cítit zlost, která jí kypěla pod kůží. Pomalu se pevně nadechla, aby se uklidnila.

„Na tohle nemám náladu Malfoyi. Mám jiné věci, které bych dnes večer měla dělat. Takže co ode mě chceš?“ řekla chladně, dívajíc se do jeho očí a nutila se neuhnout pohledem. Nic neříkal, jen se na ní díval a měl ve tváři nečitelný výraz. „Fajn,“ odsekla Hermiona. „Jdu domů.“

„Počkej,“ Malfoy ji chytl za ruku, když se od něj začala odvracet, okamžitě se mu vytrhla a vrhla jeho směrem ledový pohled. „Prosím.“ Dodal a její oči se rozzářily překvapením. Malfoy řekl 'prosím'? Jí? Přivřela oči, okamžitě byly nedůvěřivé, ale něco v ní vyvolalo zájem. Co u Merlina chce?

„Proč bych měla?“

Sklopil pohled. „Potřebuju si s někým… promluvit,“ zamumlal a jí se zastavilo srdce. Co se bude dít?

„Dobře,“ odpověděla Hermiona s povzdechem. Měla by toho litovat, věděla to. Vydala se ke dveřím do Děravého kotle, ale když jí Malfoy nenásledoval, zastavila se. Tázavě na něj pohlédla.

„Ne tady, je tu moc hlučno.“

„Dobře, ale kde?“ zeptala se Hermiona. „Jen ne na temném nebo opuštěném místě Malfoyi. Moc ti nevěřím.“

Malfoy jen pokrčil rameny nad její poslední připomínkou. „Rozumím,“ řekl a rozhlédl se. „Co támhle? Vypadá to tam tiše,“ dodal a ukázal na malou kavárnu v ulici. Hermiona pokrčila rameny. Párkrát tam byla s Ginny - bylo to v pořádku.

Šli potichu vedle sebe ulicí. Venku byla zima a Hermiona si přála, aby si vzala kabát. Měla v úmyslu to Malfoyovi říct a odejít. Ale v jeho očích bylo něco, když říkal 'prosím', co jí zastavilo. Něco co v nich před tím nikdy neviděla. Na rukou jí naskočila husí kůže a ona se trochu roztřásla.

„Chceš můj kabát?“

Hermiona málem narazila do sloupu, jak byla překvapená. „Cože?“

„Ptal jsem se, jestli - chceš - můj - kabát?“ zopakoval zřetelně a pomalu Malfoy.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, to je v pohodě. Vevnitř bude teplo.“

V kavárně seděli Hermiona a Draco naproti sobě u malého stolku blízko okna. Potichu seděli, zatímco čekali, než jim přinesou pití a Hermiona byla trochu v šoku. On byl pořád hrubý a arogantní, ale choval se k ní slušně, až skoro mile, od té doby, co souhlasila, že zůstane. Nebyl to ten stejný člověk, kterého znala ze školy; byl to muž a musela si připustit, že o něm celkem nic neví.

„No, Malfoyi, možná by bylo i lepší, kdybys to vylil. Chováš se hrozně… tajemně,“ řekla Hermiona, když jim přinesli pití. Vysoký blonďák se usmál, upřímně usmál, mezitím co si sladil svou kávu. Hermiona se zasmála. Byla z něj nervózní. „Kdo jsi a co máš co dočinění s Draco Malfoyem?“

Malfoy dlouhou dobu mlčel a Hermiona měla blbý pocit, že je něco opravdu špatně.

„Nejsem si jistý, zda ještě existuje,“ řekl Malfoy tiše.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona a byla nepatrně vyděšená. Myslel to vážně nebo přeneseně?

Malfoy si povzdechnul a prohrábl si vlasy - dobře známé gesto, a Hermiona pocítila, jak se uklidnila.

„Po Promoci jsem rovnou odešel. Víš Grangerová? Byla jsi poslední člověk, kterého jsem v Bradavicích viděl.“

'Takže on odešel po tom, co jsem mu řekla, že je mi ho líto?' pomyslela si smutně Hermiona a pak s sebou trochu zatřásla. 'A co!'

„Strávil jsem dva roky… pryč. Nikde konkrétně. Vlastně všude. Jinak, v Anglii jsem se necítil jako bytost. Můj otec byl mrtvý a má matka se k němu měla brzy přidat. Neměl jsem ke komu jít, tak jsem odešel,“ řekl Malfoy jednoduše.

„Co jsi dělal?“ zeptala se Hermiona měkce, byla z toho popletená. Seděla se svým zapřisáhlým nepřítelem, pila kávu a naslouchala, jak jí vylévá srdce. To musel být sen.

„Nic moc, spíš jen cestoval, hádám. Moc jsem o ničem opravdu nepřemýšlel,“ Malfoy se zastavil a znova si povzdechnul. „Přišel jsem zpět do Manor. Nikdo i nebyl jist, co s ním dělat - rodiče mrtví, syn… ztracený. Vše jsem zdědil, víš? Hodně toho bylo zabaveného Ministerstvem,“ řekl Malfoy.

„Já vím,“ přitakala Hermiona. „Temné… věci. Vím, že tam šli a všechno to vzali, ale netušila jsem, že jsi tam byl. Nikdo nic neříkal.

„Požádal jsem Weasleyho, aby to neříkal. Nikomu. A zdá se, že dodržel slovo. To pro Weasleyho není špatné,“ zasmál se Malfoy, přibližujíc se svému starému já.

Hermiona si usrkla kávy. „Ale co jsi potom dělal poslední čtyři roky?“

„Pořád chceš všechno vědět Grangerová,“ odvětil Malfoy, ale beze zloby. „Hledal jsem odpovědi. Před tím než Ministerstvo přišlo, četl jsem dopisy rodičů, jejich deníky, cokoliv jsem dostal do rukou a mohlo pomoct zodpovědět moje otázky. Vyhodil jsem jejich oblečení, spálil portréty a prodal jsem všechno z toho zatraceného domu. Koupil jsem nový nábytek. Vymaloval jsem. Koupil jsem si psa,“ u toho se Malfoy zasmál a Hermiona shledala, že se směje také.

***

Ulicí šel vysoký rudovlasý muž. Vypadal velmi unaveně. Světlo z malé kavárny přitáhlo jeho pohled a on si ji zběžně prohlédl. Skrze okno mohl vidět pár. Smutně se usmál a pak svraštil čelo. Na té ženě mu bylo něco povědomého. Šokovaně otevřel ústa. Hermiona, jeho Hermiona seděla u kávy s nějakým chlápkem. A smála se; její hlava byla mírně nakloněná dozadu a ústa měla otevřená. Ron zúžil oči, jak se pokoušel lépe vidět na blonďatého chlápka. Potom ztuhl. Ta barva, blonďatá a tak bledá, že by to mohla být bílá. Ty dlouhé úzké ruce, které odhrnovaly vlasy z jeho obličeje.

Ron zalapal po dechu. Hermiona Grangerová měla rande s Draco Malfoyem? Ron bez přerušení toku myšlenek dusal dolů ulicí a zastavil se, když došel k rohu. Musel to říct Harrymu!

***

Popíjeli už druhý šálek kávy. Hermioně bylo příjemně teplo a byla už trochu ospalá. Byla pořád mírně ohromená z toho, co se dělo. Ona a Draco Malfoy dokázali vést, více než hodinu, slušnou debatu. Bez urážek. Bez použití hůlek. Bez scén. Těžko tomu věřila. Hermiona, která se trošku chichotala, mrkla na hodinky. Náhle se postavila. „Musím jít, zítra musím začít brzy,“ řekla, přehazujíc si tašku přes rameno. Malfoy vypadal trošku zklamaně.

„Oh jasně. Hmm, možná si můžeme zas někdy popovídat?“ zeptal se.

Hermiona vytřeštila oči. 'Jako schůzku?' pomyslela si. Nervózně se usmála. „Hmm jo, jistě, prč ne?“

Malfoy jí doprovodil na roh ulice, kde už každý měli zamířit domů.

„Hej Grangerová. Na jakém oddělení pracuješ?“

„Och. Mezinárodní vztahy,“ odpověděla Hermiona.

„Půjdeš do Indie?“ zeptal se Malfoy.

Zavrtěla hlavou. „To by nebylo dobrý. Mám to tu ráda.“

„Takže se uvidíme, doufám. Pošli mi sovu, jestli budeš chtít,“ řekla Hermiona tiše. Malfoy přikývl a bez jediného slova se přemístil. Hermiona si povzdechla a následovala jeho příkladu.