Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16 Nettie

Nikdy si nezvyknu oslovovat profesora Snapea Severusi. Byl pro mne profesorem Snapem tak dlouho, že mi připadá téměř nemožné myslet na něho jinak. I když musím připustit, že s každým dnem tady v Bradavicích se stává stále méně podobný tomu profesoru Snapeovi, se kterým jsem se setkala poprvé před téměř dvěma léty u Svatého Munga.

To neznamená, že by se změnilo jeho chování – protože, upřímně řečeno, jsem si hodně jistá, že kromě slečny Grangerové jsem jediná osoba, co ho zná z jeho laskavější stránky. Koneckonců ho vídám každý den. Jeho přísnost mizí v okamžiku, kdy vstupuje do našich komnat; uvolní se mu ramena i tvrdé linie v obličeji. Dokonce i jeho oči, černé jak obsidián, se zdají teplejší - jako tmavé stíny v místnosti osvětlené svíčkou. Asi to zní hloupě, ale je to pravda.

Když vstoupí do našeho apartmá, první věc, kterou normálně udělá, je, že si uvolní několik horních knoflíků redingotu, jako by si tím malým gestem dával povolení odpočívat.

I když jsme se stali, jak si troufám tvrdit, přátelé, stále se mnou mnoho nehovoří. Vyměníme si obvyklé zdvořilosti, zeptá se mě, jak proběhl den a jak se daří slečně Grangerové, a zbytek večera stráví s ní. Severuse v něm vidím, pouze když je se slečnou Grangerovou; jen tehdy se mi zdá, jako by ten obvyklý a mně známý profesor Snape mizel.

Zkusila jsem ho oslovovat „profesore Severusi“, což ho zřejmě pobavilo.

Poprvé, kdy jsem ho tak uvítala, nadzvednul obočí. Zdálo se mi, že v koutku úst mu zaškublo lehké pousmání.

„Můžete vynechat toho profesora, Nettie.“

Povzdechla jsem si, když to řekl, a pak jsem důrazně zavrtěla hlavou. „Nemohu, pane – profesore Severusi, pane. Vypadáte jako Severus, pouze když jste se slečnou Grangerovou. Ale zároveň už vás nevidím jako profesora Snapea, protože teď věřím, že jsme přátelé a už mě neděsíte. Oslovení ‚profesore Severusi‘ je opravdu to nejlepší, na co jsem přišla.“

Poslední dobou mi připadá, jako by byl fyzicky stále méně přítomný. Opravdu to neumím vysvětlit – samozřejmě, že zhubnul. Jistojistě vím, že se často zapomíná najíst, a z toho, co mu občas uklouzlo, se domnívám, že jídá společně s Hermionou, když ji navštěvuje. Problém je v tom, že asi zapomíná, že tohle jejich společné jídlo je pouze imaginární.

Byl hubený, už když jsem se s ním poprvé setkala. Ani černý redingot, vesty a košile, kterým dává v oblékání přednost, neskrývají jeho ostře vystupující kosti. A protože prakticky přestal jíst, ta vyhublost se stala ještě nápadnější. Jeho obličej, kdysi hubený a aristokratický, se nyní zdá vychrtlý. Lícní kosti mu vystupují ostře nad propadlými tvářemi a oči se zdají ještě zapadlejší do hlubokých očních důlků.

Nejen, že ztratil váhu, což si nemůže dovolit bez újmy na zdraví, ale také to vypadá, že o sebe nepečuje tak dokonale jako dřív. Pravděpodobně měl vždy spíš mastné vlasy, ale v poslední době se to zhoršilo. Černé prameny jsou zplihlé a nehezké a mrtvě mu visí přes límec. Některé dny se zdá, že se vůbec nečesal. A jeho oblečení – kdysi jen ta nejhlubší čerň bez sebemenšího smítka, dokonale vyžehlené jak novoučký list pergamenu, je teď stále častěji pomačkané a špinavé. Bílý bavlněný límec a manžety jeho plátěné košile jsou nenaškrobené a zašedlé. Posledních pár dní jsem si říkala, jestli se vůbec převlékal. Když se časně ráno zastavil na návštěvě u Hermiony, aby nám připomněl svou cestu do Azkabanu, tak se ani neobtěžoval s holením. Tmavé strniště velmi kontrastovalo s jeho hubenou a bledou tváří. Poté, co odešel, jsem se obrátila na slečnu Grangerovou.

„Musíte připomenout profesoru Snapeovi, aby jedl, drahoušku. Přespříliš hubne, a to mu moc nesluší. Vím, že to není moje věc, ale mám o něj starost, slečno Grangerová. Severus, kterého jsem loni poznala, by nikdy nešel ven v tak zmačkaném a špinavém obleku, jaký měl dnes na sobě.“

Změny jsem na něm začala pozorovat den poté, co políbil slečnu Grangerovou, a dělalo mi to starosti. Ani za nic jsem nemohla pochopit, proč se jeho fyzický stav tak rychle zhoršuje. Kdybych s ním tak často nemluvila a nepozorovala, co dělá, asi bych přemýšlela, jestli nesklouzává do jakési demence.

Slečna Grangerová samozřejmě nikdy nevypadala lépe. Pobyt tady v Bradavicích jí opravdu prospěl – nebo to spíš způsobila společnost profesora Snapea. Její vlasy a pokožka zářily. Stejně rychle, jak se zdálo, že se stav profesora Snapea zhoršuje, s ní to šlo přesně naopak – na mladou čarodějku, která ještě před méně než dvěma týdny byla blízko smrti, vypadala opravdu pozoruhodně!

„Tak, slečno Grangerová – co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se jí, když jsem se posadila se svým čajem do křesla u její postele. „Mám pocit, že neuvidíme profesora Severuse dřív než pozdě večer. Co takhle pěkná koupel ve velké vaně a masáž? Mám nové kouzlo, co bychom mohly zkusit s vašimi vlasy – říkali mi, že udělá lokny do prstýnků! Vsadím se, že vaše vlasy budou ještě krásnější!“

Právě jsem usadila slečnu Grangerovou do křesla a chystala se jí předčítat, když jsem uslyšela energické zaklepání na dveře. S poklidným začátkem našeho dne byl konec, ale byla jsem překvapená, že ten, kdo se rozhodl u nás tak krátce po profesorově odchodu zastavit, je Minerva McGonagallová,

„Mohu dál?“ požádala, když jsem otevřela na její zaklepání.

Byla jsem upřímně překvapená, že ji vidím. I když nyní navštěvovala slečnu Grangerovou tady v Bradavicích pravidelněji, byla tu ani ne před dvěmi dny, když sem profesor Snape zatáhl tu výstřední Trelawneyovou. Zdvořile jsem se na ni usmála. „Profesorko McGonagallová, Hermiona je ještě u sebe. Dala byste si šálek čaje?“

Starší žena se také usmála. „Ráda, madam Pomfreyová. Tady dole je dosti chladno.“

„Zvykla byste si, drahá,“ odpověděla jsem. „Pojďte dál, jsem si jistá, že bude ráda, když vás uvidí.“

Na to přikývla, a pak se zeptala: „Dáme si ten čaj spolu, zatímco navštívím Hermionu?“

Její žádost mě zaskočila. Byla jsem si jistá, že se mě bude ptát na profesora, a neměla jsem v úmyslu jí to nijak usnadňovat, ani poskytovat žádný další materiál pro ty drbavé mlýny. Už jsem chtěla odmítnout, když se na mne náhle usmála. „Slyšela jsem, jaké kázání jste dala Poppy. Přiznala – i když zdráhavě – že si ho asi zasloužila.“

Na to jsem se trochu pousmála: „Takže víte, že s vámi o profesoru Snapeovi hovořit nebudu.“

Její úsměv se ještě rozšířil: „Slyšela jsem, že se ho zastáváte. Prostě si jen dáme čaj, madam Pomfreyová.“

Ta návštěva byla vlastně docela milá. Za pouhých třicet minut jsme se Minerva a já spolu smály jako staré přítelkyně. Hlavně mě potěšilo, že do konverzace zapojila i slečnu Grangerovou.

„Tolik se rozčiloval během tvého prvního roku tady, Hermiono,“ zasmála se a pohladila dívčinu ruku. „Nemohl uvěřit, že jsi rozluštila jeho chytáky tak rychle, a bylo docela zábavné ho tím ve sborovně dráždit. Byl si jistý, že jsi musela nějak podvádět. Trvalo mu věky, než připustil, že jsi ve skutečnosti tak inteligentní, jak mu všichni pořád tvrdili!“

„To si myslím, že ho to muselo rozladit,“ souhlasila jsem.

„Bývá poněkud kousavý, madam Pomfreyová, jistě jste si všimla.“

„Všimla, samozřejmě. A prosím, říkejte mi Nettie,“

Starší žena vypadala potěšeně. „A pak mi tedy musíte říkat Minervo. Musím se zeptat - Nettie – ze kterého jména to je?“

Zasmála jsem se. „K mému jménu se váže podivný příběh. Víte, můj otec cítil až umanutou povinnost mít syna. A má máti, bůh jí žehnej, byla rozhodnutá, že já budu poslední dítě. Porozuměla byste tomu, kdybyste znala mé sestry, když byly malé – nezvedená banda, všechny do jedné! Když se ukázalo, že já budu také děvče, otec byl víc než jen trochu zklamaný. Když přišel čas, aby mi dal jméno, místo aby řekl Daisy – jak chtěla matka, vybral si Nettle, to znamená kopřiva, když jsem mu způsobila takovou bolest.“

Chudák Minerva nevěděla co na to říct, a to mě přimělo k ještě většímu smíchu. „Ach, nelitujte mě, Minervo. Přenesl se přes své zklamání, byl to opravdu skvělý člověk. A Nettle mi docela vyhovuje – dovedete si mě s klidným svědomím představit jako Daisy – sedmikrásku? Bože chraň!“

Celkem vzato, byla to příjemná návštěva. Minerva odešla těsně po poledni, s vřelým úsměvem popřála Hermioně hezký den, a pak se obrátila ke mně. „Odvádíte tady skvělou práci, Nettie. Jsem ráda, že jsme měly možnost si pohovořit – lituji, že mi trvalo tak dlouho, než jsem přišla.“

„Lépe pozdě, než nikdy,“ odpověděla jsem, když jsem ji doprovázela ke dveřím.

„Pravda.“ Na chodbě se odmlčela a podívala se na mne. „To, co jste řekla Poppy – o tom, jak se chováme k Severusovi… měla jste pravdu, víte. Byly jsme na něj hrozné. Divím se, že jsme to neviděly.“

„Je těžké si uvědomit, co se stalo zvykem, Minervo,“ odpověděla jsem jemně, a jak pomalu opouštěla sklepení, viděla jsem, jak přikývla.

Právě jsem pohodlně usazovala Hermionu do velkého křesla, když se opět ozvalo zaklepání na dveře. Už bylo pozdní odpoledne – po Minervině odchodu jsem jí chvíli četla, než jsem ji konečně vykoupala, jak jsem předtím ráno slibovala.

V krbu hořel velký oheň, protože její vlasy byly ještě mokré. Měla na sobě krásný silný froté župan, který jí koupil profesor Snape hned po příjezdu, a já se těšila, jak ji budu kartáčovat a kouzlit s jejími vlasy, které pomalu prosychaly u ohně.

„Kdo to teď může být?“ mumlala jsem si pro sebe. „Profesor Snape by prostě vešel, takže on to není.“

Byl to Harry Potter.

Popravdě jsem nebyla nadšena, že ho vidím. I když jsem toho chlapce neměla nerada, jeho fanynka jsem nebyla – bylo pro mne těžké uvěřit, že tenhle mladý zbrkloun byl záchranou kouzelnického světa.

„Pane Pottere – jaké příjemné překvapení,“ řekla jsem, ale moc srdečně to neznělo. „Hermiona se právě vykoupala – sedí před krbem.“

Potter se ošil, než se na mne podíval, a oznámil: „Vlastně jsem přišel za vámi, madam Pomfreyová.“

Hrom do toho.

S povzdechem jsem ustoupila. „Musím vykartáčovat slečně Grangerové vlasy. Můžete mi říct, proč jste přišel, zatímco ji budu česat.“  Šálek čaje jsem mu nenabídla.

„Ahoj, Hermiono,“ řekl tiše, když za mnou vklouzl do pokoje. Podívala jsem se na ni a vzala si kartáč, a pak jsem se obrátila zpět k němu.

„Jak vám mohu pomoci, pane Pottere?“

Mladý muž vypadal trochu nesvůj. „Přišel jsem, abych se dozvěděl, co se děje mezi Snapem a Hermionou. Slyšel jsem… o té věci s aurou…“ Ušklíbl se, když to říkal. „A trochu mě to znepokojuje.“

Povzdechla jsem si. „Co přesně vás na tom trápí?“ snažila jsem se skrýt netrpělivost, ale moc se mi to nepodařilo.

„Jen si tak říkám… jste tady s nimi celou dobu, ne? Nikdy nenecháváte Snapea samotného s Hermionou, že?“

Pod pohledem, co jsem po něm vrhla, sebou trhnul. „Pane Pottere – opravdu sem musíte každých pár dní chodit a ptát se na to samé? Začíná mě to dost unavovat.“

„Jinak to nejde, když mu nevěřím,“ mrzutě odseknul. „Chovala byste se taky tak, kdybyste ho znala jako já.“

„Znám ho lépe než vy, pane Pottere,“ odsekla jsem naštvaně. „Upřímně - proč si vůbec myslíte, že ho znáte? Jen proto, že byl pár let vaším profesorem?“

„Vždycky byl mizernej parchant! Nikdy nikoho neměl rád – nikdy neměl rád mne!“

„Měl vás dost rád, aby vám zachránil život!“ odsekla jsem, „Nebo jste na to zapomněl?“

Potter zrudl. „Nezapomněl jsem. Ale Hermiona… takhle je na tom kvůli němu.“

„Nenávidíte profesora, protože se Hermiona tenkrát rozhodla ochránit jeho?“ Můj hlas byl nedůvěřivý. „Víte, že nic takového nechtěl. Nic z toho. Navíc se mi zdá, že na muže, který nikoho nemá rád, musel hodně lidí obalamutit. Zdá se, že profesor Brumbál ho má rád, a ten mi připadá jako inteligentní muž. Minerva ho má ráda; já ho mám ráda. A sázím se, že tady vaše Hermiona ho miluje.“

„Neříkejte to!“ vykřikl prudce. „Ona ho nemiluje.“

„Ale miluje, Pottere.“ Jak jsme hovořili, přestala jsem kartáčovat vlasy slečny Grangerové, a zjistila jsem, že upřeně hledím na chlapce. „Podívejte se na ni – vypadá jako zamilovaná žena.“

„Vypadá jako žena v komatu,“ odsekl Harry hořce.

„To také,“ souhlasila jsem. „Je v jakémsi komatu, ale to neznamená, že nevnímá. To neznamená, že nemůže nic cítit, že nesmí mít sny nebo cokoliv jiného, o čem si myslíte, že v komatu nejde.“ Můj hlas byl nyní jemný. Popošla jsem k němu a sklonila se a zkusmo se natáhla a dotkla jeho rukou, které měl pevně sepjaté na kolenou.

„Pamatujete se na ten den, kdy jste ji přišel navštívit, a já vám řekla, že umírá? Pamatujete si, jak špatně vypadala? Její vlasy byla křehké, pokožka šedá a ochablá… sám jste říkal, že vypadá jak mrtvá. Vzpomínáte si?“

Mladík nešťastně přikývl.

„Byl to Snape, kdo jí vrátil zdraví. Věřím, že tak vypadala, protože myslela, že ji opustil; bez něho umírala.

„Jak víte, že to nebyl nějaký trik?“ Harry váhavě pokračoval: „Možná, že ji Snape očaroval, aby tak vypadala, abychom si mysleli, že by bez něj zemřela. Možná to byla lest, aby ji dostal zpět do Bradavic a do své moci.“

Jemně jsem potřásla hlavou. „Jediný důvod, proč se vrátil, jste byl vy, pane Pottere. To vy jste za ním přišel, když jste zjistil, že umírá. A navíc, šel jste za ním, už když jsem vám řekla, že jí musíme ostříhat vlasy – pamatujete? Proč jste to dělal – říkal mu tyhle věci – když ho tak nenávidíte, jak říkáte? Co jste čekal, že udělá?“

Potter vypadal zmateně. „Nevím. Nevím! Vím jen jedno – že mi chybí. Kdyby Snape… kdyby mi nepomáhal… vůbec by tady nebyla. Nikdy by se nemusela vrhnout do cesty Malfoyovu prokletí.“

„Takže dáváte vinu profesoru Snapeovi, protože se cítíte sám provinile,“ zdůraznila jsem jemně. „To od vás není fér.“

„Nemohu za to, jak se cítím!“ Zelené oči se mu utápěly v slzách. Poprvé po dlouhé době jsem toho chlapce litovala.

„Samozřejmě, že nemůžete, pane Pottere! Nikdo z nás nemůže – ale chvilku o tom přemýšlejte: co když se mu podaří ji osvobodit? Co budete dělat, když vám sama řekne, že ho miluje? Chcete vytrvat ve svém hněvu k Severusovi, přinutit slečnu Grangerovou, aby si vybrala mezi vámi dvěma? Protože vám musím říct, že podle mne si vybere jeho. Vy ani ve skutečnosti nevěříte, že ona je tady s námi, uvnitř ve své mysli. Byl to profesor Snape, který ji navštěvoval každý den, který se snaží najít pro ni lék – navzdory překážkám, které se mu vy snažíte klást do cesty.“

Potter vypadal, jako když mi chce skočit do řeči, ale já ho nenechala. „Nemyslíte, že slečna Grangerová by se vás mohla zeptat, proč jste nebyl ochotnější profesoru Snapeovi naslouchat? Pomoct mu? Vždycky jsem slýchala, že jste mocný kouzelník… a přece jste nepohnul ani prstem, abyste nějak přispěl ke snaze o zlomení toho prokletí.“

Mladík se podíval dolů na své ruce. „Nepřijal by mou pomoc.“

„Tím myslíte, že by vás o ni nepožádal,“ opravila jsem ho. „Víte, že má svou hrdost, právě tak jako vy. Myslím, že kdybyste mu pomoc nabídl, asi by vás překvapil. Slibte mi, že budete přemýšlet o tom, co jsem řekla.“

Neodpověděl, místo toho si otřel oči do rukávu. Chystala jsem se mu nabídnout čaj, když jsem z krbu uslyšela hlas profesora Brumbála. „Nettie, drahá, jste tam? Mohu vejít?“

Napřímila jsem se a obrátila ke krbu. „Samozřejmě, profesore Brumbále – prosím, pojďte dál!“

Podívala jsem se na Hermionu a usmála se. „Myslím, že bychom měly požádat profesora Severuse, aby nám tu na zeď zavěsil ceduli s nápisem 9 ¾. Dnes tu je tuze rušno.“

Brumbál, který si sklepával zbytky popela ze svého vousu, se na mne usmál, jak jsem to říkala. „Kdo vás ještě navštívil?“

„Nejdříve Minerva, pak pan Potter – ten je vlastně ještě tady.“

Brumbál se podíval na mladíka přes vršek svých půlměsíčkových brýlí.

„Dobrý den, Albusi,“ pozdravil tiše Potter.

„Harry, drahý chlapče. Myslel jsem, že už budete pryč.“

Potter pokrčil rameny. „Ještě ne. Kde je Snape?“

„Myslím, že si šel odpočinout do svých komnat. Čekal knihu z Kruvalu, a jestli přišla, chtěl si ji prohlédnout ještě předtím, než půjde za Hermionou. Což mne přivádí k vám, Nettie,“ řekl a obrátil se ke mně. „Severus říkal, že přijde povečeřet se slečnou Grangerovou, a chtěl jsem vás požádat…“ Odmlčel se a třpyt v jeho očích zeslábl, když se naklonil blíž ke mně a ztišil hlas.

„Dělám si o něho starost, Nettie. Nevypadá dobře a chtěl jsem se jen ujistit, že jí. V posledních dvou dnech jsem ho viděl ve Velké síni jen jednou – ten večer, kdy sem dolů přivlekl Sybilu – a to nesnědl víc než půl misky polévky.“

Potter naslouchal bez rozpaků. Potlačila jsem nutkání se na něho před svou odpovědí zaškaredit. „Dělávám mu sendviče a tak podobně, pane, ale nejčastěji je nechá netknuté. Ale pije hodně čaje. Mám… měla jsem o něj také strach.“

„Trochu zhubnul,“ přidal se Potter, „vlastně hodně. Ale to je normální.“

„Ale ne takhle, Harry,“ v Brumbálově hlase bylo trochu kousavosti. „Není to jen ta váha – nevšiml sis, jak – neupraveně – vypadal, když jsi ho dnes viděl? S holením se dnes neobtěžoval a nemyslím si, že by si tenhle týden myl vlasy.“

Než na to Potter mohl odpovědět, vybafla jsem na něj: „Jestli se zeptáte ‚Jak to můžete vědět?‘, tak vás praštím, pane Pottere.“

Chlapec zavřel ústa.

Kousla jsem se do rtu a obrátila se zpět k řediteli. „Co chcete, abych udělala, Albusi? Je dospělý člověk, nemohu ho donutit jíst a nemyslím, že by ocenil, kdybych se o to pokoušela.“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl Brumbál. „Mám jen obavy – tak špatně od konečné bitvy nevypadal.“

Nějakou chvíli jsme potichu přemýšleli. I Potter vypadal, že něco zvažuje. Musím přiznat, že jsme všichni trochu nadskočili, když ten, o kterém jsme hovořili, vpadl bez ohlášení do místnosti.

„Nettie. Albusi… Pottere…“ pozdravil zdvořile, i když Potterovo jméno trochu zavrčel. Byl v košili s dlouhými rukávy a černých kalhotách, vestu a redingot zřejmě zapomněl, když opouštěl své pokoje. Pod paží nesl velkou, v kůži vázanou knihu.

„Musím říci, že mne překvapuje vidět zde tolik lidí. Čekal jsem tu jen Nettie a Hermionu.“ Popošel k ní, zatímco vyslovoval její jméno, a viděla jsem, že natáhl volnou ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale pak ruku spustil. Místo toho položil knihu na stůl vedle jejího křesla a obrátil se k nám třem.

„Je tu nějaký problém?“

„Žádný, pane - profesore Severusi, ,“ odpověděla jsem. „Pan Potter se jen stavil na návštěvu a Albus mi přišel říct, že brzy přijdete.“

„Vidím, že tvá kniha dorazila, Severusi,“ konstatoval klidně Brumbál. „Je v ní to, co jsi čekal?“

„Přinejmenším obsahuje něco, co mohu upravit,“ přikývl profesor.

„Doufám, že vaše cesta do Azkabanu byla užitečná, pane,“ poznamenala jsem.

„Azkaban! Proč jste byl v Azkabanu?“ Potter vyskočil na nohy a pátravě se na Snapea zadíval. Povzdechla jsem si. Snape nadzvedl obočí.

„Hermiona mi pořád tvrdí, že jste inteligentní, Pottere, tak ten váš mozek začněte používat. Co myslíte, proč jsem tam asi šel?“

„Kvůli Dracovi…“ došlo najednou Potterovi. „Předpokládám, že Albus zatahal za provázky, aby vás tam dostal, ne?“ Naklonil hlavu k Brumbálovi a dodal: „Proč mi nikdo neřekl, že tam půjdete?“

„A pročpak?“ odsekl Snape chladně. „Co by se tím pro vás změnilo?“

Sledovala jsem se zájmem, jak Potter spolknul poznámku, kterou chtěl udělat, a pak se relativně klidně zeptal: „Dostal jste z něho něco důležitého?“

Profesor Severus na to skepticky zvedl obočí, a mohu říci, že byl trochu překvapený, jak je ten chlapec relativně slušný. Podíval se na Pottera, jako by o něčem uvažoval, a pak se obrátil ke mně: „Trošku jste si tady s Potterem popovídala, viďte, Nettie?“ Začervenala jsem se a doufala, že to, co jsem zaslechla v jeho hlase, byl černý humor, a ne podráždění.

„Vypadáte unaveně, pane. Mohu vám nabídnout čaj?“

Vlastně se usmál, když jsem se zeptala. „Někdo vám musel říci, že čaj léčí všechny nemoci, když ho pořád dokola nabízíte, ženská. Ano, čaj přijde vhod.“ Obrátil se opět k Potterovi a Albusovi. „Každopádně jsem potřeboval mluvit s vámi oběma. Mohli byste na chvíli zůstat? Potřebuji jen promluvit s Hermionou – a pak chci něco zkusit.“

Oba muži přikývli na souhlas. Potter s velkým zájmem pozoroval, jak se Snape dostal do zorného úhlu slečny Grangerové a naklonil se, aby se jí podíval do očí. V náhlém tichu, co se rozhostilo v místnosti, jsem rychle vykouzlila čajovou soupravu a pro všechny připravila čaj. V okamžiku, kdy se profesor Severus napřímil, podala jsem mu šálek horkého čaje.

„Děkuji, Nettie,“ řekl a nepřítomně si ho ode mne převzal, zatímco si prohlížel Hermionu. „Hermiona říká, že jste dnes dočetli Na Větrné hůrce.“

„Ano, opravdu,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Říkala jsem jí, že zítra začneme Rozum a cit, když bude souhlasit.“

„Miluje Jane Austenovou,“ poznamenal, natáhl prst a nepřítomně jí odsunul kadeř z obličeje, opatrně, aby se nedotkl její pokožky. Koutkem oka jsem viděla, jak Potter mírně ztuhnul, a pak se přinutil trochu se uvolnit.

„Řeknete nám, proč jsme měli zůstat, Snape?“ podařilo se mu procedit přes zuby. Prsty svíral elegantní ouško čajového šálku tak silně, že jsem se divila, že ho nerozbil. Profesor Severus se k němu obrátil a přikývl.

„Jistě, Pottere.“ Jeho hlas nebyl úplně chladný, ale zrovna přátelský také ne. „Nejprve chci vědět, jestli se mohu spojit s Hermionou pouhým dotykem. Napadlo mě to dnes – Draco řekl něco – jako že se jí nemusím dívat do očí, když chci vstoupit do její mysli.“

„Ale předtím jste se jí dotýkal, ne?“ Potter byl opravdu zvědavý. „Nezpozoroval byste to, kdyby to šlo?“

Snape se zavrtěl. „Možná. Možná ne. Nebylo to něco, po čem bych se díval, takže jsem si mohl nevšimnout. A mám důvod věřit, že mé reakce na ni jsou silnější… od soboty.“

„Co se stalo v sobotu?“ Potter byl hned podezřívavý.

„Hermiona měla teorii a chtěla, abych ji otestoval,“ odpověděl stroze Severus. „Chtěla vyloučit, že… polibek… by mohl být řešením. Takže jsme – já – jsem to udělal.“

„Políbil jste ji?“ Potterův hlas se mírně zvýšil. „Věděl jste o tom, Albusi?“

„Dnes mi o tom Severus řekl, Harry,“ odpověděl starý muž jemně. „Byla to dobrá teorie. Konec konců polibek zachránil princeznu Sněhurku a Šípkovou Růženku.“

Potter a Snape si oba odfrkli. Mladík se obrátil zpět ke Snapeovi, oči se mu blýskaly zlostí a dotazoval se: „Takže – co se stalo, že si teď myslíte, že může fungovat dotek bez pohledu do očí?“

Snape si povzdechl a sevřel si kořen nosu. „Vtáhla si mne dovnitř, i když jsem se na ni nedíval.“ Okamžik váhal a pečlivě zvažoval slova. „Nebo něco mne vtáhlo. Myslím, že to mohla být ta kletba.“

„Jste blázen!“ vykřikl Potter. „Chcete mi tvrdit, že to prokletí je ještě – nějak v Hermioně a živé?“

Profesor pokrčil rameny. „Věřím tomu, takže ano.“ Pár okamžiků trvalo ohromené ticho, pak se letmo podíval na Hermionu, oči nevyzpytatelné, natáhl se a uchopil ji za ruku. Hned jsem věděla, že měl pravdu – v ten okamžik, jak se jí dotknul, byl s ní. Dech se jim sladil a jeho obličej dostal podivný klidný výraz, který tam býval vždy, když spolu hovořili.

„Bohové!“ zašeptala jsem.

„U Merlinových koulí!“ Albus zazněl ozvěnou.

„Jak jsem myslel,“ řekl Snape. „Nepustím tvou ruku, Hermiono. Vím, že se chceš účastnit tohoto rozhovoru. Albusi, Pottere, Nettie… musíme si promluvit.“

„Tedy – říkal jste nám, že ta kletba je stále aktivní?“ Zdálo se, že Potter poněkud pochybuje, ale přinejmenším stále naslouchal.

„Dává to smysl,“ odpověděl profesor Snape. „Předpokládali jsme, že důvod, proč mohu Hermionu navštěvovat, je to, že mne část prokletí zasáhla – ale co když je to jinak? Co když prokletí chce přímo mne? Co když mě poznalo a nechalo vstoupit?“

Brumbál se mračil, normální jiskření v jeho očích vystřídala starost. „Severusi…“

„Albusi,“ skočil mu do řeči, „mám to pod kontrolou.“

„Takže vy jste cíl. Myslíte, že to stále zkouší vás dostat?“ Potter teď seděl a očima těkal z Hermiony na profesora Severuse a zase zpět.

Snape pokrčil rameny. „Připouštím, že je to velice pravděpodobné. Sama skutečnost, že navštívit Hermionu je pro mne stále snadnější, napovídá, že mi – něco – dovoluje vstoupit. A Hermiona chce, abych vám řekl, že ona to také cítí… že cítí to vtahování. A že ani ona ho nezpůsobuje.“

„Ale myslíte si, že tu kletbu dokážete zlomit, že je to tak? Nepřestanete to zkoušet, že ne?“  Potter náhle zněl polekaně, a já se na něho s údivem podívala. Severus nadzvedl obočí.

„Myslel jsem, že jste chtěl, abych to přestal zkoušet, Pottere. Nemluvili jste o tom dnes s Albusem?“ trochu se mladíkovi posmíval. Potter se začervenal, Snapeova slova ale nepotvrdil. Jeho provinilý výraz však mluvil za něho.

„Věřím, že mohu Hermionu osvobodit,“ pokračoval Snape. „Sybilina pomoc při objevení Hermioniny aury mě vedla k hledání informací o lektvarech, které jsou určeny na obnovu rovnováhy barevné sady v aurách.“ Poklepal na knihu na stole, aby zdůraznil svá slova. „Pokud se nám podaří získat správné složky příslušné barvy – prvky s nějakým významem pro Hermionu nebo kletbu – věřím, že mě to dovede k vytvoření upravené verze lektvaru, který umožní obnovení správné rovnováhy barev u Hermiony.“

„Aby lektvar v jejím těle aktivoval nezbytná kouzla, bude to vyžadovat nejméně dvě dávky. Pokud se nám podaří vyvážit její auru a udržet stabilní tu mou, zatímco budu u ní v mysli, věřím, že budu schopen zbavit ji prokletí, takže nová aura bude schopna převzít vládu.“

„Nemůžeš to udělat sám, Severusi,“ řekl Brumbál unaveně. Jeho hlas zněl náhle staře. „Jestli je to prokletí takové, jak myslíš, je mocné. Snad ještě silnější, než ty sám.“

Po tomto prohlášení se v místnosti rozhostilo ticho. Profesor Severus se obrátil k Brumbálovi, stále pevně svíral Hermioninu ruku a jemně řekl: „Nemohu ji tam nechat, Albusi, když ji mohu osvobodit. Nechtěj to po mně.“

„Co kdybych se také napil toho lektvaru?“ zeptal se náhle Potter. „Říkal jste, že bych mohl mít také nějaké propojení, pokud do mne trochu toho prokletí přešlo, když zasáhlo vás a Hermionu. Přinejmenším, mohl bych vám předat svou magii…“

Snape se podíval na Pottera a zvažoval jeho nabídku. „To by mohlo fungovat,“ připustil. „Je to propojovací lektvar, a barvy by měly chránit vaši auru před poškozením kletbou.“

„Existuje něco, co můžete přidat, aby šlo to prokletí vidět?“ zeptal se ještě Potter. „Kdyby bylo viditelné, bylo by snadnější ho porazit – nebo se mu vyhnout, kdyby to šlo.“

„Vynikající návrh, Harry!“ usmál se Brumbál na mladíka, zdálo se, že ožil při jeho nabídce. „A jestli budete jistit Snapea, bude snadnější je dostat oba ven.“

Profesor Severus se zamračil. „Je to dobrý nápad, Pottere. Mohu se zeptat, proč jste najednou tak nápomocný?“

Mladý muž se na něj zazubil, jeho pohled byl otevřený a upřímný a bez antipatie, která obvykle bývala přítomná vždy, když mluvil se Severusem. „Oba máme stejný cíl,“ odpověděl. „Chci Hermionu zpět stejně tak moc jako vy.“

„Pochybuji,“ zavrčel Snape. Všimla jsem si, že jeho prsty svíraly Hermionu tak pevně, až mu zbělely klouby. „Neodmítnu však žádnou pomoc, kterou mi jste ochoten nabídnout.“

„Jak dlouho to bude trvat, než lektvar připravíš, Severusi?“ zeptal se Brumbál.

„Do soboty. Méně než týden.“

Poznámka autorky:

Není co dodat, opravdu. A přece mám pro vás píseň - Here, There and Everywhere od Beatles.

Abych byl lepší, potřebuji být se svou láskou

Tady, po každičký den roku

Změní můj život mávnutím ruky

Něco na tom je, to nikdo nepopře

Když se probírám jejími vlasy

Oba myslíme, jak to může být dobré

Kdosi mluví, ale ona ho nevnímá

Chci, aby byla stále u mne, a když bude u mne

Už nikoho jiného nebudu hledat

Když ji miluji, potřebuji, aby byla u mne

Vím, že milovat musíme oba

A věřit, že láska nikdy nezemře

Když se jí dívám do očí, doufám, že se v nich vždy uvidím

Chci, aby byla stále u mne, a když bude u mne

Už nikoho jiného nebudu hledat

Když ji miluji, potřebuji, aby byla u mne

Vím, že milovat musíme oba

A věřit, že láska nikdy nezemře

Když se jí dívám do očí, doufám, že se v nich vždy uvidím

Budu v jejích očích a s ní

Tady, tam a všude