Preklady fanfiction Harryho Pottera

25. KAPITOLA – DOKONALÝ? TO ASI NE

Ráno se probudím s jedenáctou, což je příliš brzy s ohledem na to, že jsme se do postelí dostali až o půl čtvrté. Nejdříve si vzpomenu na včerejší sen. Jak se něco tak bláznivě komplikovaného může změnit v dokonalost a to během jednoho jediného dne? Dobře, všechno nebylo úplně dokonalé, ale není k tomu daleko!

Jsem přítelkyně Scorpiuse Malfoye.

Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou řeknu.

Když mi táta těsně před prvním odjezdem do Bradavic řekl, že se s ním nemám "příliš kamarádit", pomyslela jsem si: "To tak!". V tu dobu to byl ještě malý vychrtlý klon Draca Malfoye s ostře řezanými rysy – trošku jako krysa. Takový zůstal ještě pár let, ale potom, ve čtvrtém ročníku, začal randit. Přišlo to z ničeho nic – přeci jen mu bylo teprve čtrnáct!

V tu dobu se jeho rysy začaly vyhlazovat. Podoba s jeho otcem se začala pomalu vytrácet a na povrch se dostala jeho podoba s mámou. Tedy, aspoň myslím, že je podobný na mamku - až na fakt, že ona má uhlově černé vlasy, zatímco on blonďaté. Strašně se vytáhl a proměnil v úplně jiného člověka, než se kterým jsem se podle táty neměla „příliš kamarádit“.

Teď jsem jeho přítelkyně.

S tím vědomím jsem vstala a šla si dát horkou sprchu na důkaz toho, jak perfektní můj život je. Už se nikdy nebudu zabývat negativními věcmi. Cynická, sarkastická a pesimistická Rose Weasleyová už není mezi námi - oficiálně prohlašuju, že miluji život! Sklenice je poloplná, hypogrif napůl pták, James už není s větší poloviny hloupý, je s větší poloviny chytrý… a já jsem zamilovaná!

Abych to všechno pořádně oslavila, zazpívala jsem si "I’m so excited" (http://www.youtube.com/watch?v=h-LbvFckptY&ob=av3e) – s tím, že bych někoho mohla vzbudit, si starosti nedělám. Minulou noc se pilo a tancovalo do takové míry, že jsme neočekávala jakoukoli společnost alespoň do poledne.

Když už jsem vyplýtvala poslední kapku teplé vody v okolí, vyskočila jsem (no, však víte) ze sprchy a šla se obléknout. Lily ještě chrní ve své posteli – celou noc strávila s Lorcanem prozkoumáváním venkova a do postele se dostala až po šesté hodině ráno. Dom má obličej zachumlaný v nazrzlých vlasech, ale chrápe tak hlasitě, že si můžu být jistá, že skutečně spí. Včera v noci se snažila do ložnice propašovat Marka, ale strejda Bill je chytil. Díky všem těm jizvám vypadá děsivěji, než jak tomu ve skutečnosti je, což taky donutilo Marka – k velkému zklamání Dom – rychle odejít a o nic víc se už nepokoušet.

Pokoj tiše opustím a mezitímco zavírám své vlastní dveře otevřou se další – ty od Alovy a Scorpiusovy ložnice. Nejprve málem vyjeknu nadšením při představě, že uvidím svého přítele – svého přítele – pak ale přijde zklamání v podobě mého stupidního bratrance. Mého stupidního, opicí velmi zmoženého bratrance.

"Dobré ráno, Albusi," zazubím se na něj. Bůhví, kde zapomněl svoje brýle, pomyslím si, když sleduju, jak na mě šilhá a škrábe se ve vlasech. Vypadá, jakoby ho přejel kombajn.

"Zrzko," pozdraví mě. Pomsta za užití celého jeho jména.

"Kde máš brýle?"

Ukáže mi je – zlomené.

"Jak jsi to, proboha, dokázal?" ušklíbnu se.

"Usnul jsem na nich," zamumlá.

"Tak je sprav," pokrčím rameny. Reparo jsme se naučili už v prvním ročníku.

"Nemůžu," poví mi. "Pořád šestnáct, pamatuješ?"

Ach tak. Ne, nepamatuju.

"No jasně, vždyť ty jsi vlastně takové naše miminko," ušklíbnu se povýšeně a mávnu hůlkou k jeho brýlím. Zamumlá "díky" (tak to alespoň beru) a zamíříme spolu na snídani. Pár lidí už tam sedí - babička, mamka, Ginny, Percy, Harry a Fleur – ostatní se pravděpodobně ještě někde válí. Máma, přestože šla spát stejně pozdě jako všichni ostatní, je čilá jako rybička. Percy, na rozdíl od ní, vypadá, jakoby nezamhouřil celou noc oči.

"… upřímně! Je mu čtyřicet pět let, kdy už konečně dospěje?" mračí se Percy a čistí si brýle o košili. "Povídám vám: Je to celý strýček Bilius."

V tom případě může mluvit pouze o jedné osobě.

"Nebuď takový suchar, Percy," povzdychne si teta Ginny. "George si jen chtěl užít trochu zábavy."

"Trochu?" vykřikne Percy. "Myslíš, že šest myší v posteli a kapsy plné omáčky jsou považovány za trochu zábavy? Audrey bude ten šok vydýchávat ještě dlouho… a nikomu to ani trochu zábavné nepřipadalo!"

"Mě jo," zamumlá si pro sebe Harry. Máma radši předstírá, že něco hledá ve skříňce, aby si Percy nevšiml, jak se směje.

"Nic nebere vážně! Víte co? Myslím, že je dokonce horší než opilý Bilius!"

Percy jméno strýčka Biliuse používa jako urážku, je mi však jasné, že George by se cítil spíš potěšen než uražen. Bilius zemřel ještě předtím, než jsem já přišla na svět, ale tátovy oči září obdivem pokaždé, když o něm mluví. "Duše a tělo každé oslavy", říkává táta. Je hrdý na to, že se jmenuje po něm.

"Dobré ráno, moji milí," přivítá nás babička Molly, když s Alem vejdeme do kuchyně.

"Včera večer jsi zmizel poněkud brzy," zamračí se na svého syna teta Ginny.

"Byl jsem unavený," odsekne Al otráveně. Rozdíl mezi Albusem a Jamesem je už téměř zanedbatelný. A teta Ginny si to už očividně myslí také.

"Albusi Severusi Pottere, ten alkohol cítím až sem!" zasyčí. "Máš kocovinu?"

"Nemám kocovinu!" odporuje naštvaně Al.

"Ten tón, Albusi," varuje ho Harry. No tak Potterovi, nekažte mi dobrou náladu…

"Poučujte někoho jiného!“ vyštěkne Al. Tak, a je to tady. Podařilo se mu vytočit Harryho. Skvělá práce, Ale.

"Budu tě poučovat, kdy se mi zachce, jsem tvůj rodič!" vyjede po něm Harry. "Nevadí mi, když si vezmeš sklenku nebo dvě -"

"Nebo sedm," neodpustím si, za což schytám Alův naštvaný pohled.

"- ale přijít si sem jako – jako – jako…"

"… namyšlené rozmazlené děcko, hádající se o to, kdo dostal lepší hračku..,“ pokračovala za něj Ginny.

"Přesně tak!" pokračuje Harry. "Jen všem kazíš náladu!"

"Co to slyším? Dostává tady někdo výchovnou lekci a nejsem to já?“ V kuchyni už je i James, díky Bohu oblečený, a usmívá se od ucha k uchu. Jamesovi dobrou náladu jen tak neodpářete, zvlášť, když něco provede Al, „Ten poslušný synáček“.

"Pohybuješ se na tenkém ledě, Jamesi, velmi tenkém ledě,“ varuju ho tiše a zdá se, že dokonce i on pochopil, že má zmlknout. Al mlčí taky a o jeho intoxikovaném stavu se už dál nemluví. Je mi jasné, že jakmile se octnou doma, Al se octne v pěkné kaši.

Pomůžu mámě s úklidem domu. Ta je však mým náhlým zájmem o uklízení velmi znepokojená. Nemůže snad dcera s něčím dobrovolně pomoct, aniž by čelila zdlouhavému výslechu?

"Chceš po mně něco?" zeptá se nedůvěřivě.

"Ne!"

"Provedla jsi něco?"

"Ne!"

"Umíráš?"

"No -"

"Umírám já?"

"Mami!" přeruším ji. "Nikdo neumírá. Jen jsem myslela, že budeš chtít pomoct!"

Tak tohle je naposledy, co dělám dobrý skutek. Ne!  Jsi naplněná pozitivní energií, pamatuješ Rose? Už žádný cynismus.

"Jsi už sbalená?" zeptá se mě máma. "Protože asi tak za hodinu a půl odjíždíme a -"

"Samozřejmě, že už jsem si sbalila…"

Hrozitánská lež, ale očividně si toho nevšimla. Ve skutečnosti přestala utírat talíř, co držela v ruce a hleděla někam za mě. Otočím se, abych viděla, jak vypadá Ježíš Kristus, když -

Táta.

A bez vousů. Musím uznat, že omládl aspoň o deset let - a zřejmě nejsem jediná, kdo si všiml.

"Dobré ráno," vysouká ze sebe táta.

"To už spíš dobré odpoledne," odpovím. Otočím se k mamce a všimnu si, že se červená. Rychle se obrátí zpátky k lince a vrhne se na utírání nádobí, přičemž skoro upustí talíř, který má v ruce. A pořád se červená. Muž, kterého si vzala před dvaceti lety, vejde do místnosti a ona zrudne. A hádejte co? I táta je červený jak rajče.

"Bez těch vousů vypadáš skvěle, tati!" zazubím se na něj, jen abych viděla mámu ještě víc se červenat. Tohle je vážně psina.

"Jo, ehm, díky," zamumlá. "Sbalila sis už?"

Zatracení rodiče a jejich zatracené balení. Svou utěrku hodím po tátovi, dávajíc mu tak najevo, že on je tu ten, co by měl mámě pomoct s nádobím. A pak se vydám nahoru, abych si sbalila. Po cestě potkám téměř všechny obyvatele domu. Nejdřív Monsieur Delacoura na chodbě, kde se na mě usměje a popřeje krásné ráno, ačkoliv se už schyluje k jedné hodině odpoledne. Dom a Lily se taky loudají po schodech dolů, stále ještě v pyžamech a zívající. Sotva si mě všimnou. Po nich projdu kolem Roxie, kterou následují Mark a Fred, hned za nimi strejda George, teta Angelina a celý klan Scamanderů. Když konečně dojdu na své patro, zbývá pouze jediný člověk, kterého jsem dnes ještě neviděla (tedy kromě novomanželů).

"Dobré odpoledne."

Scorpius vyjde ze svého pokoje, zívající a protahující. Uvězní mě v objetí, které není podobné žádnému jinému – kromě toho ze včerejška.

"Dobré," usměju se na něj. "Je už strašně pozdě."

"Já vím," řekne s čelem opřeným o mé a s rukama stále kolem mého pasu. "Jedna holka mě donutila celou noc tancovat."

"Člověk by z tvých slov soudil, že je výjimečná," prohodím.

"To taky je," odpoví. "Trochu namyšlená, ale…"

Šťouchnu ho do žeber. "Ty nemáš, co říkat, Malfoyi!"

"Už sis sbalila?" zazubí se na mě.

"Co máte všichni s tím balením?" povzdychnu si pro sebe.

"Tak pojď, pomůžu ti," nabídne se a nasměruje mě zpátky do mého pokoje. Dokonce i Lily a Dom si už sbalily. Zato moje věci se povalují úplně všude. Nechápu, proč jsem si toho na pár dní vzala tolik.

O většinu balení se postará Scorpius, vzhledem k tomu, že zohnout se je nad mé síly. Bavíme se tak nějak o ničem a o všem, přesto mám pocit, že to je jeden z nejlepších rozhovorů, jaký jsem kdy vedla. I potom, co dobalíme (no, Scorpius dobalí) si lehneme na postel a bavíme se dál. Vidíte? Můj život je dokonalý. Ani dědeček obviněný z terorismu mi ho nemůže pokazit.

"Ach, málem bych zapomněl," vyhrkne Scorpius a vyndá z kapsy malou krabičku ve fialovém balicím papíru.

"Co je to?"

"Tvůj dárek k narozeninám," odpoví jednoduše. Ach ano, mé narozeniny. Úplně se mi vypařily z hlavy. "Není to moc," řekne nervózně. "Opravdu jsem nevěděl, co by se ti líbilo…"

Celá natěšená dárek otevřu. Uvnitř je prstýnek s rudým kamínkem zavěšený na zlatém řetízku.

"Myslel jsem si, že je… pěkný," poví mi potichu.

"Je nádherný. Mockrát děkuju," zašeptám a políbím ho. Poté si sundám náhrdelník od Teddyho a místo něj si připnu ten od Scorpiuse. Mám přitom pocit, že ho dolů jen tak nedám.

***

"Dobrá, Weasleyovi! Projděme si to ještě jednou!"

A už jsme opět všichni před domem, seřazení před obrovskou venkovskou vilou, připraveni odletět letadlem v mnohem menším počtu než minule. Poletíme já, Scorpius, Al, James, Lily a Hugo spolu s mámou, tátou, Charliem, babičkou a dědou, ostatní se domů dostanou přenášedlem. A přestože jsem už ve třetím trimestru, v letadle se cítím bezpečněji.

"Co se na letišti neříká?" zeptá se dědeček.

"Bomba," odpovíme unisono.

"Tati, my nejsme ti, co by si to měli připomínat," povzdychne si táta.

Po dvacetiminutové přednášce na téma umění být zticha se vydáme domů. Rozloučíme se s Teddym a Victorií, kteří za pár hodin zamíří na líbánky do Řecka, a potom nás Harry odveze na letiště. Auto bylo, jak taky jinak, kouzly zvětšeno.

Tentokrát projdeme letištní kontrolou bez sebemenších potíží (naštěstí!). Děda drží celou dobu jazyk za zuby a letadlo nemá dokonce ani zpoždění. Vidíte? Můj život je dokonalý! V letadle sedí Al se mnou a Scorpiusem, ale první půl hodinu jen zarytě mlčí. Dokonce se ani nepřipojí k dědovým nadšeným výkřikům při startu letadla. Jen tu sedí a hledí na bezpečnostní instrukce vytištěné na sedadle před ním, aniž by si alespoň všiml letušky a jejího ‘zábavného tanečku‘, jak to nazval děda. Jinými slovy, když nám demonstrovala bezpečnostní instrukce naživo.

"No není to zábava, Lily?" zasměje se děda, když letuška ukazuje na nouzové východy. Lily dělá, že ho nezná.

Když si můžeme odepnout bezpečnostní pásy, Al odejde na záchod a zanechá mě a Scorpiuse samotné.

"Jenny," prohodí Scorpius. "To ona ho pořád trápí. Vždyť je to jasné, kdo jiný by to byl?"

"Vím, že jde o Jenny, Einsteine," protočím oči. "Otázka je: Jak ho rozveselit? Jak ho donutit, aby se přes to přenesl?"

"Nemůžeme ho donutit," poví mi a já vím, že má pravdu. Nesnáším, když má pravdu. "Kdo říká, že se přes ni musí dostat? Proč je prostě zase nedáme dohromady?"

"Tak to hodně štěstí," odfrknu si. "Šance, že ho Jenny vezme na milost, jsou asi tak velké, jako že se Brumbál naučí stepovat."

"Brumbál je mrtvý…"

"No právě," odseknu. Pak se ale rozvzpomenu, že jsem teď slečna Optimistka. "Ne! Máš pravdu! Dáme je dohromady!"

"Rozmyslela sis to nějak rychle," přimhouří oči Scorpius. Zná mě. Bylo to nejspíš poprvé, co jsem někomu řekla: „Máš pravdu!“ a myslela to upřímně. Vidíte? Láska dělá divy!

"Nebuď takový pesimista, Scorpe," šťouchnu ho do ramene a vysloužím si tak překvapený pohled.

"Já jsem pesimista?"

"Šššš! Už jde zpátky!"

Al si našeho nenadálého ticha nevšimne. Místo toho pokračuje v bezvýrazném zírání na sedadlo před sebou.

***

Nakonec je dohodnuto, že u nás Scorpius zůstane až do konce prázdnin. Táta trvá na tom, aby spal v pokoji pro hosty (protože kdyby byl u mě, mohla bych, však víte, třeba otěhotnět). Domů se s námi vrátí dokonce i máma. Je pravda, že jen na chvíli, ale stejně je to pěkné. Dokonce i Hugo se tváří veseleji.

Mámu s tátou necháme samotné v kuchyni a Hugo se zavře ve svém pokoji, zatímco já se se Scorpiusem povaluju v obýváku. Spřádáme plány jak dát Ala a Jenny zase dohromady. Nejprve sedíme v tichosti a přemýšlíme. Abych řekla pravdu, mám pocit, že tohle je předem prohraná bitva. Vím, že je to poněkud pesimistické vzhledem k mé nově nabité filozofii, ale upřímnost je upřímnost.

"Možná bychom mohli Jenny říct, že ji Al chce zpátky, co myslíš?" navrhne Scorpius. Upřímně, tohle je to, s čím přišel po dvaceti minutách přemýšlení? Ubohost.

"Al sám by něco takového nikdy nepřiznal. Ne, to fungovat nebude," povím mu. "Navíc, Jenny mě nevyslechne – a tebe už vůbec ne."

"Proč ne?" zeptá se Scorpius, kterého se to očividně dotklo.

"Zaprvé tě moc nezná," odpovím mu. "Všechno, co o tobě ví, je, že jsi Alův nejlepší kamarád. Je jasné, že budeš na jeho straně. A já jsem jeho sestřenice, takže jsem na tom stejně. Nemůžeme dovolit, aby to vypadalo, že s někým straníme."

Vypadá, jakoby se snažil vymyslet něco, co by moji poznámku vyvrátilo, ale i jemu musí být jasné, že mám pravdu. Je k zulíbání, když přemýšlí. Škoda, že to nedělá častěji. Hloupý, nemyslící Zmijozel.

"Už to mám!" nadskočí po chvíli Scorpius nadšeně. "Můžeme říct Alovi, že Jenny chce jeho nazpět!"

"Ne, to nemůžeme!" začnu se s ním hádat a cítím, jak moje skvělá nálada opadává. "Ani ona něco takového nepřizná. Navíc, když Albus zjistí, že ho ve skutečnosti nechce, bude to sakramentský průšvih! A víš, kdo by to celé odnesl?"

"My dva," uzná Scorpius otráveně, když pochopí, že jeho dva nejlepší nápady byly rozdrceny na padrť. Několik dalších minut nikdo z nás nic neřekne. Už ani nemyslím na Ala a Jenny. Soustředím se na jeden blonďatý vlas, který Scorpiusovi trčí víc než ty ostatní. Začíná mě to štvát. Nejradši bych vzala tubu s gelem a ulízla mu ho k hlavě. Jenže potom by vypadal jako jeho otec, což rozhodně nechceme…

"Víš, co bychom ale dělat mohli?" zeptá se Scorpius po chvíli.

"Ohrom mě."

"Možná bychom mohli zapomenout na celou tu věc s Alem a Jenny…" Což už jsme udělali, "a já bych ti mohl dát pusu, co ty na to?"

To zní dobře.

***

Později, když už se schyluje k večeru, se máma vrátí do svého bytu. Táta sice trvá na tom, že si může vzít jejich ložnici, zatímco on se vyspí na gauči, ale máma má prý ještě ‘něco na práci‘, takže odejde. Tátu to očividně trápí, snaží se ala nedát nic najevo. A to to šlo tak dobře. Mamka se červenala, když táta vešel do místnosti a táta se červenal, když se červenala máma! Vždyť jsou jak nějací puberťáci. Ne, jsou vlastně ještě horší! Já jsem puberťačka, ale na rozdíl od nich se umím postavit tomu, co cítím, a jít si za tím! Pro Kristovy rány, dospějí vůbec někdy?

Táta si jde lehnout krátce potom, co máma odejde, předtím nám ale popřeje dobrou noc (i když Scorpiusovi poněkud odměřeně). Já zavedu Scorpiuse do jeho pokoje.

"Hodně štěstí s usínáním," povím mu. "Debil tu svou strašnou hudbu vypíná až nad ránem,“ poukážu na Huga, který má pokoj hned vedle.

"To je v pohodě," pokrčí rameny. "Táta má rád country a bluegrass. Metal bude příjemná změna."

Na mysl mi z ničeho nic přijde obrázek Draca Malfoye ve slamáku a montérkách s bendžem v ruce. Rozhodně druhá nejpraštěnější věc, co jsem kdy viděla, hned po matce Laury Phelpsové. Zajímalo by mě, jak si Laura vede…

Scorpiusovi dám pusu na dobrou noc a opatrně se vydám do svého pokoje, abych neprobudila tátu. Když nad tím tak přemýšlím, pochybuju, že vůbec usne. Vedle Hugovy řvoucí hudby má na mysli příliš mnoho věcí (a méně na obličeji, díky Bohu!). Musím uznat, že bez vousů vypadá zvláštně. Na fotkách z oslavy mých prvních narozenin má strniště – v době, kdy se narodil Hugo se už pyšnil narostlými vousy.

Vidět ho teď bez nich je trochu nezvyk. Ale vlasy má ještě docela dlouhé. Plešatost se prý dědí ob generaci, takže předpokládám, že Hugo skončí jako dědeček Artur, až bude starší. Lucius Malfoy má naštěstí ještě palici plnou dlouhých bílých vlasů, zatímco Draco už začíná plešatět, což znamená, že jestli je moje teorie správná, Scorpius bude na stará kolena mít vlasy! Joo! Ale když budeme mít kluka, skončí s pleškou, nebo ne? Příliš deprimující, a tak se na to rozhodnu nemyslet.

***

Další dny strávíme doháněním učiva a děláním úkolů, kterých máme víc než dost. Musím napsat esej do Přeměňování, dva úkoly do Lektvarů a esej do Bylinkářství a Kouzelných formulí. Velikonoční prázdniny jsou vždycky hrozný dril. Obzvlášť tento rok, kdy musím vedle úkolů ještě sestavit plány na příchod dítěte. A to jsem si myslela, že loňská NKÚ byla těžká!

Den před odjezdem si se Scorpiusem projdeme plán. Nejprve to vypadá, že to bude asi tak úspěšné jako ‘Dáme Ala a Jenny dohromady‘, jen sedíme a přemýšlíme.

"Dobře, takže termín mám 17. července," začnu a Scorpius si to okamžitě napíše do bloku. Jasně, děláme přeci školní projekt!

"17. července, mám to," zopakuje.

"Je ale velká šance, že to bude později. U prvorozených se často přenáší," povím mu. Na papír naškrábe ‘přenášení‘. Jaké štěstí, že ho mám, nemyslíte? (Ach ano, ubrat na sarkasmu, málem jsem zapomněla).

"Takže, kdybys chtěl, můžeš tu se mnou týden před termínem zůstat. Však víš, pro jistotu," navrhnu.

"Jo… dobře," odpoví a poněkud znervózní. Začíná se bát, protože se bavíme o porodu. Fáze těhotenství se pomalu blíží ke konci a my se posouváme dál, to ho děsí k smrti. Vím to, protože jsem na tom stejně.

"Rodit mě bude doktor Thorne," pokračuju. "Souhlasila jsem s přirozeným porodem – bez ulejváckých lektvarů. Máma takhle porodila mě i Huga a jsme normální.“

Dobře, to jsem možná trochu přehnala.

"Přirozený porod?" Scorpiuse ta představa očividně moc nepotěšila. Jakoby to byl on, kdo bude muset tlačit. "Nebude to… bolet?"

"Ne, jasně, že ne," zamračím se. "Bude to jako vytlačování malého pomačkaného polštářku -“

"Dobře! Když chceš přirozený porod, máš ho mít!"

Zapíše si ‘přirozený porod‘, jakoby hrozilo, že to zapomene. Potom začne brkem klepat o stůl a čeká, s čím dalším přijdu. Teď ta nejtěžší část.

"Končím s Bradavicemi," oznámím mu.

Brk mu vypadne z ruky a nevěřícně se na mě zadívá. To je v pohodě – takovou reakci jsem čekala.

"Nemůžeš skončit se školou!" vykřikne. "Přirozený porod ještě zkousnu, ale nemůžeš -"

"Proč bych nemohla?" zeptám se naštvaně. "Mám snad jinou možnost? Čekáš snad, že zvládnu OVCE s miminem v náručí? Vždyť se to nedá skloubit! Věděl jsi, že k tomu jednou dojde!"

Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak ji zase zavře, jakoby se snažil přijít na nějaké jiné řešení. Takové ale není. S dítětem na krku sedmý ročník nezvládnu. Když opomenu všechen ten stres, pod kterým bych byla, kde by on nebo ona vůbec žil/a? Jak bych se o ni nebo o něj mohla pořádně starat?

"Já odejdu z Bradavic," řekne mi po pár minutách Scorpius a zakryje mi rukou pusu, když jsem chtěla začít protestovat. "Dává to větší smysl! Máš lepší výsledky než já, takže -"

"Scorpiusi, -"

"Nech mě domluvit! Najdu si práci, OVCE nepotřebuju -"

"Scorpiusi, já chci odejít z Bradavic," povím mu. "Vrátím se a OVCE si dodělám, až dítě bude starší, ale příští rok to prostě nezvládnu."

Scorpius se už chystal říct mi něco dalšího, když se do pokoje přemístila velmi rozladěná máma. Při hlasitém prásk oba nadskočíme a Scorpius ze stolu shodí inkoust s brkem. Táta s Hugem v patách seběhne ze schodů, aby se podíval, co nadělalo tolik hluku.

"Co to – Hermiono?!"

Máma se otočí k tátovi a já si poprvé všimnu, že má zrudlé a napuchlé oči od pláče.

"R-Rone!" vzlyká. "Ach Rone!"

"Hermiono, co se stalo?" začne táta panikařit. "Sedni si!" posadí ji na sedačku. Hugo se na mě vystrašeně podívá výrazem. Vypadá tak, jak se já cítím.

"Mami?" zeptá se opatrně Hugo.

"M-můj táta," pláče dál. "M-měl infarkt."

"Děda? Je v pořádku?" zeptám a obávám se odpovědi.

"O-on… zemřel."

S tím se tátovi zhroutí do náruče a rozpláče se ještě víc. Dokonalý? Můj život? To asi ne.