Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Harry Potter a metody racionality

28. Redukcionismus

Harry Potter a metody racionality
Vložené: Tersa - 03.07. 2011 Téma: Harry Potter a metody racionality
Tersa nám napísal:

Harry Potter and the Methods of Rationality  (MoR)

(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)

Autor: Less Wrong

Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede

Harry Potter a metody racionality

Překlad: Tersa

Gramatická kontrola: Kometa

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Autorova poznámka: Tohle by znovu mělo být samozřejmé, ale názory prezentované Severusem Snapem nezbytně neodpovídají těm autorovým.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

"Dobrá," polkl Harry. "Dobrá, Hermiono, to stačí, můžeš přestat."

Bílá cukrová pilulka, ležící před Hermionou, stále ani v nejmenším nezměnila tvar ani barvu, a to i když se Hermiona soustředila usilovněji, než ji Harry kdy viděl, oči pevně zavřené, kapičky potu na čele, třesoucí se ruka, kterou svírala hůlku -

"Hermiono, přestaň! Nebude to fungovat, Hermiono, myslím, že nemůžeme stvořit věci, které ještě neexistují."

Hermionino sevření hůlky se pomalu uvolnilo.

"Myslela jsem, že to cítím," hlas z ní vyšel jen jako chabý šepot. "Myslela jsem, že cítím, jak se to začíná přeměňovat, jen na vteřinu."

V Harryho krku jako by uvízla hrudka. "Asi sis to jen představovala. Doufala jsi příliš."

"Asi ano," řekla. Vypadala jako by se chtěla rozplakat.

Harry pomalu vzal do ruky mikrotužku, natáhl se přes list papíru plný přeškrtaných položek a čárou přejel bod říkající 'LÉK NA ALZHEIMERA'.

Přeměněnou pilulku by nikoho nemohli přimět sníst. Ale přeměňování, alespoň tedy ten druh, který oni dokázali, neočarovávalo předměty – neproměnilo by obyčejné koště na létající. Takže pokud by Hermiona tu pilulku vůbec dokázala stvořit, byla by to nemagická pilulka, a fungovala by z normálních materiálních důvodů. Mohli by potají udělat pilulky pro mudlovskou laboratoř, nechat je studovat a zkusit je zpětně-navrhnout než přeměnění vyprchá... nikdo na světě by netušil, že v tom měla prsty magie, byl by to prostě další vědecký průlom...

Také to nebylo něco, co by kouzelníky napadlo. Samotné vzory atomů je tolik nezajímaly, nemysleli na neočarované materiální věci jako na objekty moci. Pokud to nebylo magické, nebylo to zajímavé.

O něco dříve se Harry velmi potají – ani Hermioně o tom neřekl – pokusil přeměnit nanotechnologii a lá Eric Drexler. (Pokusil se vytvořit stolní nanotovárnu, samozřejmě, ne maličké sebe-replikující assemlery, nebyl šílený.) Znamenalo by to božství v jediném kroku, kdyby se mu to bylo povedlo.

"To je pro dnešek všechno, správně?" řekla Hermiona. Ležela zhroucená ve svém křesle, hlavu opřenou o opěradlo; na tváři jí byla vidět únava, u Hermiony velmi neobvyklá. Ráda předstírala, že žádné meze nemá, alespoň když byl Harry poblíž.

"Ještě jeden pokus," řekl Harry opatrně, "ale tenhle bude malý, plus by to doopravdy mohlo fungovat. Schovával jsem si ho nakonec, protože jsem doufal, že bychom mohli skončit pozitivně. Je to skutečná věc, ne jako světelné meče. Už to i vytvořili v laboratoři, ne jako lék na Alzheimera. A je to generická substance, ne specifická, jako u těch ztracených knih, které jsi se pokoušela zkopírovat přeměněním. Udělal jsem ti diagram molekulární struktury. Chceme jen, aby to vydrželo déle, než se kdy předtím povedlo, se všemy trubicemi vyrovnanými, a s jejich konci zapuštěnými do diamantu." Harry vylovil list milimetrového papíru.

Hermiona se narovnala, vzala ho a se zamračením se na něj podívala. "Tohle všechno jsou uhlíkové atomy? A Harry, jak se to jmenuje? Nemůžu to přeměnit, když nevím, jak se to nazývá."

Harry se zatvářil znechuceně. Stále ještě měl problém, si na tyhle věci zvyknout, nemělo by záležet na tom, jak se něco jmenuje, když víte, co to je. "Říká se tomu uhlíkové nanotrubice. Je to druh fullerenu, který byl objeven zrovna tento rok. Je přibližně stokrát silnější než ocel, a váží šestinu její hmotnosti."

Hermiona překvapeně vzhlédla od milimetrového papíru. "Tohle je skutečné?"

"Jo," řekl Harry, "jen je obtížné to vytvořit po mudlovsku. Pokud bysme toho dokázali vytvořit dost, mohli bysme vyrobit orbitální výtah až do geosynchronní oběžné dráhy nebo výš, a to je v měřítkách delty-v na půli cesty kamkoli ve Sluneční soustavě. Plus bysme z toho mohli házet satelity na sluneční pohon jako konfety."

Hermiona se znovu zamračila. "Je to bezpečné?"

"Nechápu, proč by nemělo," řekl Harry. "Uhlíkové nanotrubice jsou v podstatě jen povlakem grafitu zabaleného do cirkulární tuby, a grafit je ta samá věc, která se dává do tužek-"

"Já vím, co je to grafit, Harry," řekla Hermiona. Roztržitě si pročísla vlasy, obočí svraštělé, když zírala na list papíru.

Harry se natáhl do kapsy, a vytáhl bílou nit, na obou koncích uvázanou do šedého plastového kroužku. Přidal pár kapek vteřinového lepidla, aby spojil oba konce nitě s kroužky, aby to bylo možné proměnit jako jeden celek. Kyanoakrylát, pokud si Harry vybavoval dobře, fungoval pomocí kovalentních vazeb, a blíž už jste se ve světě skládajícím se z nepatrných individuálních atomů k pojmu "pevného předmětu" přiblížit nemohli. "Až budeš připravená," řekl Harry, "pokus se tohle přeměnit do řady spojených uhlíkových nanovláken ukotvených do dvou pevných diamantových kroužků."

"Dobrá..." řekla Hermiona pomalu. "Harry, mám dojem, že mi právě něco uniklo."

Harry bezmocně pokrčil rameny. Možná jsi jen unavená. Ale věděl, že by se mu nevyplatilo to říct nahlas.

Hermiona položila hůlku proti jednomu plastovému kroužku a chvíli z něj nespouštěla oči.

Dva malé kroužky blyštícího se diamntu ležely na stole, spojené dlouhým černým vláknem.

"Změnilo se to," řekla Hermiona. Znělo to jako by se pokoušela znít nadšeně, ale došla jí energie. "Teď co?"

Harry se cítil trochu pokořeně nedostatkem zápalu své partnerky ve výzkumu, ale dělal co mohl, aby to nedal najevo; možná ji ten samý proces nakonec rozveselí. "Teď otestuju, jestli to udrží váhu."

Měl tu podporu ve tvaru dvou spojených písmen A, kterou použil k dřívějším experimentům s diamantovými pruty – pevné diamantové objekty jste pomocí přeměnění mohli vytvořit snadno, jen nevydržely. Dřívější experiment měřil, zda přeměněním dlouhého diamantového prutu v kratší diamantový prut bylo možné při zkrácení zvednout těžké závaží, neboli, jestli bylo možné přeměňovat oproti napětí – což, jak se ukázalo, bylo.

Harry opatrně zavěsil jeden kruh blyštícího se diamantu na tlustý železný hák na vrcholu sestavy, pak připojil tlustý kovový závěs k spodnímu kruhu, a začal na něj přidávat váhu.

(Harry požádal Weasleyova dvojčata, aby pro něj aparát přeměnila, a dvojčata se na něj nevěřícně podívala, jako by nedokázala pochopit, pro jaký druh žertíku by něco takového mohl chtít, ale na nic se ho nezeptali. A jejich přeměnění, podle nich vydrželo přibližně tři hodiny, takže Harrymu a Hermioně chvíle zbývala.)

"Sto kilogramů," řekl Harry o minutu později. "Nemyslím si, že by takhle tenké ocelové vlákno takovou váhu udrželo. Mělo by to vydržet i podstatně víc, ale já už víc zátěže nemám."

Následovalo další ticho.

Harry se narovnal a přešel zpátky ke stolu, posadil se na židli a slavnostně udělal fajfku vedle 'uhlíkových nanovláken'. "Tak," řekl Harry. "Tohle fungovalo."

"Ale není to doopravdy tak užitečné, že, Harry?" řekla Hermiona sedící s hlavou svěšenou v dlaních. "Chci říct, pokud bychom to dali vědcům, nemohli by se naučit, jak vyrábět hodně uhlíkových nanovláken jen ze studia toho našeho."

"Mohli by se naučit něco," řekl Harry. "Hermiono, jen se na to podívej, to nepatrné tenké vlákno držící všechnu tu váhu, právě jsme stvořili něco, co žádná mudlovská laboratoř nedokáže-"

"Ale jakákoli jiná čarodějka to dokáže," řekla Hermiona. Teď už se jí únava vplížila do hlasu. "Harry, nemyslím si, že tohle nám funguje."

"Myslíš náš vztah?" řekl Harry. "Skvěle! Rozejděme se."

To z ní dostalo slabý úsměv. "Myslím náš výzkum."

"Ach, Hermiono, jak jen můžeš!"

"Jsi sladký, když jsi ošklivý," řekla. "Ale Harry, tohle je šílené, mě je dvanáct, tobě jedenáct, je hloupé myslet si, že objevíme něco, na co před námi ještě nikdo nepřišel."

"To doopravdy říkáš, že bysme měli vzdát odhalování tajemství magie po tom, co jsme to nezkoušeli ani jeden celý měsíc?" řekl Harry, snažil se do hlasu položit výzvu. Upřímně, cítil stejný pocit únavy jako Hermiona. Žádný z těch dobrých nápadů nefungoval. Učinil jen jediný objev, který stál za zmíňku, ten mendelský vzor, a o tom Hermioně ani nemohl říct, aniž by porušil svůj slib Dracovi.

"Ne," řekla Hermiona. Její mladá tvář vypadala velmi vážně a dospěle. "Říkám, že právě teď bychom měli studovat všechnu magii, co už kouzelníci znají, abychom tyhle věci mohli dělat až dostudujeme Bradavice."

"Um..." řekl Harry. "Hermiono, vážně to nerad říkám takhle, ale představ si, že bysme se rozhodli odložit výzkum až na později, a první věc, kterou bysme po vystudování zkusili, by bylo přeměnění léku na Alzheimera, a ono by to fungovalo. Cítili bychom se... no, nemyslím si, že slovo hloupě by přesně vystihovalo, jak bychom se cítili. Co když je tu něco podobného, co bude fungovat?"

"To není fér, Harry!" řekla Hermiona. Hlas se jí teď třásl, jako by byla na pokraji slz. "Tohle na lidi nemůžeš nakládat! Není naší prací dělat takové věci, jsme děti!"

Na chvíli Harryho napadlo, co by se stalo, kdyby Hermioně někdo řekl, že musí bojovat s nesmrtelným Pánem zla, jestli by se proměnila v jednoho z těch ufňukaných sebe-litujících hrdinů, které Harry v knížkách nikdy nedokázal vystát.

"Tak jako tak," řekla Hermiona. Hlas se jí třásl. "S tímhle nechci pokračovat. Nevěřím, že by děti dokázaly věci, co dospělí nedokážou, to se děje jen v příbězích."

Ve třídě nastalo ticho.

Hermiona začala vypadat trochu vystrašeně a Harry věděl, že jeho vlastní výraz zchladl.

Nebolelo by to tolik, kdyby ta samá myšlenka Harryho už nenapadla – že zatímco třicet let by už mohlo být moc na vědeckého průlomníka a dvacet let přibližně tak akorát, a zatímco existovali lidé, kteří dostali doktorát v sedmnácti, a následníci, kteří se ve čtrnácti stali skvělým králi nebo generály, do dějepisných knih se ještě nikdo nedostal v jedenácti.

"Dobrá," řekl Harry. "Vymyslet, jak udělat něco, co dospělí nedokážou. To je tvá výzva?"

"Takhle jsem to nemyslela," řekla Hermiona, hlas z ní vyšel jen jako vystrašený šepot.

Harry s námahou odtrhl zamračený výraz od Hermiony. "Nejsem rozzlobený na tebe," řekl. Jeho hlas byl chladný, navzdory jeho nejlepším snahám. "Jsem rozzlobený na, já nevím, na všechno. Ale nejsem ochotný prohrát, Hermiono. Prohra není vždy správným řešením. Zjistím, jak udělat něco, co dospělý kouzelník nedokáže, a pak se k tobě vrátím. Co ty na to?"

Nastalo další ticho.

"Dobře," řekla Hermiona trochu kolísavým hlasem. Zvedla se z křesla a přešla ke dveřím opuštěné učebny, ve které pracovali. Ruku položila na kliku. "Stále jsme přátelé, správně? A pokud nedokážeš na nic přijít-"

Hlas se jí zadrhl.

"Pak spolu budeme studovat," řekl Harry. Hlas teď měl ještě chladnější.

"Umm, tak tedy zatím ahoj," řekla Hermiona, rychle odešla ze třídy a zavřela za sebou dveře.

Občas Harry svou temnou stránku nesnášel, a to dokonce i když byl pod jejím vlivem.

A ta jeho část, která si myslela přesně to samé jako Hermiona, že ne, děti nemohou dělat to, co nedokážou dospělí, právě říkala všechny ty věci, na jejichž vyslovení byla Hermiona příliš vystrašená, jako: Tohle je teda sakra těžká výzva, co sis vybral, a hochu, tentokrát se parádně ztrapníš a tímhle způsobem alespoň budeš věděl, že jsi selhal.

A ta jeho část, která si prohry zrovna neužívala velmi chladným hlasem odpověděla: Fajn, můžete sklapnout a valit oči.


Byl téměř čas k obědu, ale Harryho to nezajímalo. Ani se neobtěžoval vylovit z váčku svačinu. Jeho žaludek trochu hladovění vydrží.

Kouzelnický svět byl maličký, nemysleli jako vědci, o vědě nic nevěděli, nezpochybňovali to, v čem vyrostli, nedávali ochranná pouzdra na své stroje času, hráli famfrpál, celá kouzelnická Anglie byla menší než jedno malé mudlovské město, nejlepší kouzelnická škola vzdělávala jen do sedmnácti let věku, hloupé nebylo tohle v jedenácti vyzývat, hloupé bylo předpokládat, že kouzelníci vědí, co dělají, a že už strhali všechno nízko visící ovoce, které by vědecký polymath spatřil.

Prvním krokem bylo udělat si seznam všech magických omezení, které si dokázal vybavit, všechny věci, které údajně byly nemožné.

Druhým krokem bylo označit omezení, která z vědeckého hlediska dávala nejméně smyslu.

Třetím krokem bylo dát přednost všem omezením, u nichž bylo nepravděpodobné, že by je někdo, kdo nerozumí vědě, zpochybňoval.

Čtvrtým krokem bylo objevit způsoby, jak na ně zaútočit.


Hermiona se stále ještě cítila trochu roztřeseně, když se u havraspárského stolu posadila vedle Mandy. Hermionin oběd se skládal ze dvou kousků ovoce (nakrájené rajče a oloupaná mandarinka), tří kousků zeleniny (mrkev, mrkev a další mrkev), jednoho kousku masa (smažená stehýnka z tlustobřicha, jejichž nezdravou kůrčičku mohla opatrně odstranit), a z jednoho kousku čokoládového dortu, který si vyslouží tím, že sní všechny ty ostatní chody.

Nebylo to tak hrozné jako ve třídě lektvarů, o tom stále ještě občas měla noční můry. Ale tentokrát to způsobila ona a cítila se jako terč. Jen na chviličku, než se ta přišerná chladná temnota odvrátila, a řekla, že na ni rozhněvaná není, protože ji nechce vystrašit.

A stále měla ten pocit, že ji dříve něco uniklo, něco opravdu důležitého.

Ale neporušili přece žádné z pravidel přeměňování... že ano? Nevytvořili žádnou tekutinu, žádný plyn, nepřijali žádné příkazy od profesora obrany...

Ta pilulka! To bylo něco, co by mohlo být snězeno!

...no, ne, nikdo by nesnědl jen tak někde se povalující pilulku, a stejně to ve skutečnosti nefungovalo - pokud ano, mohli by na to jednoduše seslat Finite Incantatem, ale stejně to bude muset Harrymu říct, a dohlédnout na to, aby se o tom nikdy nezmíňovali před profesorkou McGonagallovou, pro případ, že by jim bylo studium přeměňování už napořád zakázáno...

Hermioně začínalo být špatně od žaludku. Odstrčila od sebe talíř, takhle už nic nemohla sníst.

Zavřela oči a začala si v duchu recitovat pravidla přeměňování.

"Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako jídlo, nebo by se nějak jinak mohlo dostat do lidského těla."

Ne, skutečně tu pilulku neměli zkoušet přeměňovat, nebo si alespoň měli uvědomit... byla tak chycená Harryho geniálním nápadem, že ani nemyslela...

Nevolnost se zhoršovala. V koutě její hlavy, těsně za hranicí vědomí se cosi vznášelo, vjem čekající na rozpoznání, mladá žena, co se promění v babiznu, váza, ze které se stanou dvě tváře...

Pokračovala s recitováním pravidel přeměňování.


Harryho klouby na ruce svírající hůlku už zbělaly, když se přestal snažit přeměnit vzduch před sebou do kancelářské svorky. Nebylo by bezpečné přeměnit svorku na vzduch, ale neviděl jediný důvod, proč by to mělo být nebezpečné naopak. Jen to nemělo být možné. Ale proč ne? Vzduch byl stejně skutečnou substancí, jako cokoli jiného...

No, možná tohle omezení dávalo smysl. Vzduch byl dezorganizovaný, všechny jeho molekuly neustále měnily své postavení vzhledem k druhým. Možná jste substanci nemohli vnutit novou formu, pokud ona substance nezůstávala stabilní dostatečně dlouho, abyste ji ovládli, a to i přestože atomy v pevných tělesech také neustále vibrovaly...

Čím více Harry selhával, tím chladněji se cítil, tím jasnější se všechno stávalo.

Dobrá. Další položka.

Bylo možné přeměnit jen celek v celý předmět. Nemohli jste přeměnit polovinu zápalky do jehly, museli jste přeměnit celou věc. To bylo také důvodem, proč, když byl předtím díky Dracovi uvězněný v té učebně, nemohl prostě přeměnit válcovitý průřez zdi na houbu a vydlabat z ní kamenem dost na to, aby se protáhl ven. Musel by vnutit novou formu celé zdi, a možné i celé části Bradavic, jen aby změnil tu jedinou část.

A to bylo směšné.

Věci byly tvořené atomy. Spoustou maličkých bodů. Neexistovala žádná kontinuita, žádná pevnost, jen elektromagnetické síly, které ty maličké body držely ve vzájemných vztazích...


Mandy Brocklehurstová se zarazila s vidličkou na půli cesty k ústům. "Huh," řekla Su Li, která seděla naproti nyní prázdnému místu vedle ní, "co to do Hermiony vjelo?"


Harry chtěl zabít svou gumu.

Snažil se přeměnit jedno místo na tom růžovém obdélníku v ocel, odděleně od zbytku gumy, a guma odmítala spolupracovat.

Muselo to být konceptuální omezení, ne skutečné. Muselo.

Věci byly tvořené atomy, a každý atom byl malou oddělenou částí. Atomy držely pohromadě díky kvantovému poli sdílených elektronů, kovalentním vazbám, nebo někdy při krátkých vzdálostech jen magnetismem, iontovou vazbou, nebo der Waalsovými silami.

Když přišlo k podstatě věci, protony a neutrony uvnitř neukleotidů byly nepatrné oddělené částečky. Kvarky uvnitř protonů a neutronů byly rovněř oddělenými nepatrnými částečkami! V realitě, okolním světě, se prostě nevyskytovalo nic, co by odpovídalo lidskému vnímání pevných těles. Všechno to byly jen malé body.

A volné přeměňování už od začátku spočívalo ve vaší mysli, správně? Žádná slova, žádná gesta. Jen čistý koncept formy, striktně oddělené od substance, vnucené substanci, vnímané jako oddělené od své formy. To a hůlka z vás dělaly kouzelníka.

Kouzelníci nedokázali přeměňovat části věcí, dokázali přeměňovat jen to, co jejich mozky vnímaly jako celky, ale to jen proto, že hluboko uvnitř nevěděli, že v podstatě jsou všechno jen atomy.

Harry se na to vědomí soustředil, jak jen dokázal. Ve skutečnosti ta guma byla jen uspořádáním atomů, všechno bylo jen uspořádáním atomů a atomy z té malé části, kterou hodlal přeměnit, byly zrovna tak dobrým uspořádáním, jako jakékoli jiné uspořádání, na které dokázal pomyslet.

A Harry stále nedokázal proměnit tu jedinou část gumy, přeměnění nijak nepokročilo.

Tohle. Je. Směšné.

Harryho klouby na hůlce znovu zbělaly. Bylo mu zle z experimentálních výsledků, které nedávaly žádný smysl.

Možná úspěšný průběh přeměnění znemožňovalo to, že nějaká část jeho mozku pořád přemýšlela o okolí v pojmech objektů. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo jeho gumu. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo malou část.

Je na čase postoupit o úroveň výš.

Harry pevněji zatlačil hůlkou na malou část gumy, a snažil se prohlédnout skrze tu iluzi, kterou nevědci považovali za realitu, za svět lavic a židlí, vzduchu a gum a lidí.

Když jste procházeli parkem, vnější svět, který vás obklopoval byl něčím, co existovalo uvnitř vašeho mozku ve formě nábojů neuronů. Vjem jasně modré oblohy nebyl něčím, co by bylo nad vámi, bylo to něco ve vašem vizuálním kortexu, a váš vizuální kortex se nacházel na zadní straně vašeho mozku. Všechny vjemy toho jasného světa se ve skutečnosti odehrávaly uvnitř té tiché kostěné jeskyně, kterou jste nazývali vaší lebkou, v místě, kde jste žili a nikdy, nikdy jste ho neopouštěli. Pokud jste chtěli pozdravit skutečnou osobu, nepotřásli byste jí rukou, ale jemně jí zaťukali na lebku, a řekli "Jak se ti tam daří?" Tam lidé byli, tam ve skutečnosti žili. A ten obrázek parku, o kterém jste si mysleli, že jím procházíte, byl něčím, co bylo vizualizováno uvnitř vašeho mozku, jak zpracovával signály, které dostával pomocí očí a sítnic.

Nebyla to lež, jak si mysleli budhisti, za závojem Mayi se nenacházelo nic neuvěřitelně mystického a nečekaného, to, co leželo za iluzí parku byl skutečný park, ale stále to byla iluze.

Harry neseděl uvnitř učebny.

Byl uvnitř své lebky.

Zažíval zpracovaný obraz, který jeho mozek dekódoval ze signálů vysílaných jeho sítnicí.

Skutečná guma byla někde jinde, ne na obraze.

A skutečná guma nebyla taková jako na obraze, který si o ní vytvořil Harryho mozek. Idea gumy jakožto pevného předmětu byla něčím, co existovalo jen uvnitř jeho vlastního mozku, uvnitř temenního kortexu, který zpracovával jeho pojímání tvaru a prostoru. Skutečná guma byla uspořádáním atomů držících při sobě pomocí elektromagnetických sil a sdílených kovalentních elektronů, zatímco se v okolí molekuly vzduchu odrážely jedna od druhé a od molekul gumy.

Skutečná guma byla mnohem dál a Harry, uvnitř své lebky, ji nikdy nemohl zcela pojmout, mohl si o ní jen vytvářet představy. Ale jeho hůlka měla moc, dokázala měnit okolní věci v realitu, jen Harryho vlastní předsudky ji limitovaly. Někde za závojem Mayi pravda za Harryho konceptem "hůlky" se dotýkala soustavy atomů, které Harryho mozek vnímal jako "část gumy" a pokud by ona hůlka byla schopná přeměnit to uspořádání atomů, které Harry považoval za "celou gumu" neexistoval sebemenší důvod, proč by nemohla přeměnit i to druhé uspořádání...

Ale přeměnění stále nefungovalo.

Harry sevřel zuby a vystoupil o další úroveň výš.

Koncept gumy jakožto odděleného předmětu, který si jeho mysl vytvářela, byl očividným nesmyslem.

Byla to mapa, která neodpovídala a nemohla odpovídat danému území.

Lidé si svět modelovali pomocí stratifikovaných úrovní organizace, ale měli oddělené myšlenky o tom, jak fungují státy, jak fungují lidé, jak fungují orgány, jak fungují buňky, jak fungují molekuly, jak fungují kvarky.

Když Harryho mozek potřeboval přemýšlet o gumě, přemýšlel o pravidlech, která se na gumy vztahovala, jako "gumy dokáží odstranit poznámky tužkou". Jen pokud jeho mozek potřeboval odhadnout, co se stane na nižší chemické úrovni, jen pak začal přemýšlet – jako by to byl oddělený fakt – o molekulách gumy.

Ale to všechno bylo jen v mozku.

Harryho mysl mohla oddělit domněnky o pravidlech, která platila o gumách, ale neexistoval žádný oddělený fyzikální zákon, který ovládal gumy.

Harryho mozek modeloval realitu za použití mnohonásobných úrovní organizace, s rozdílnými domněnkami na každé úrovni. Ale to všechna bylo na mapě, skutečné území takhle nevypadalo, samotná realita měla jen jedinou úroveň organizace, kvarky, byl to sjednocený nízko-úrovňový proces řídící se dle jednoduchých matematických zákonů.

Nebo tak tomu alespoň Harry věřil předtím, než objevil magii. Ale guma magická nebyla.

A i pokud by guma byla magická, ta představa, že by skutečně mohla existovat jedna pevná oddělená guma byla nemožná. Věci jako gumy nemohly být základními elementy reality, byly příliš velké a komplikované, aby byly atomy, musely být tvořeny částmi. Neexistovaly věci, které byly fundamentálně komplikované. Implicitní víra, kterou Harryho mozek měl v gumu jakožto oddělený předmět byla jednoduše špatná, bylo to zmatení na úrovni mapy a území, guma existovala jen jakožto oddělená představa v Harryho mnoho-úrovňovém modelu světa, ne jako oddělený element jedno-úrovňové reality.

...přeměnění stále nezačalo.

Harry ztěžka dýchal, neúspěšné přeměnění bylo skoro stejně vysilující jako úspěšné, ale k čertu, pokud to měl vzdát teď.

Dobrá, k čertu s tím smetím z devatenáctého století.

Realitu netvořily atomy, nejednalo se o soupravu biliónů maličkých kuliček poskakujících kolem. To byla jen další lež. Vnímání atomů jako malých teček byla jen další z přihodných halucinací, ke kterým se lidé upírali, protože nechtěli čelit nelidsky cizímu tvaru podpovrchové reality. Pak nemohlo být divu, že jeho na tom založené pokusy o přeměňování nefungovaly. Pokud chtěl moc, musel opustit své lidství, musel své myšlenky donutit zkonfrontovat skutečnou matematiku kvantové mechaniky.

Neexistovaly žádné částice, existovaly jen shluky amplitud v multičásticovém prostoru a to, co si jeho mozek tak posedle představoval jako gumu, nebylo ničím jiným, než obrovským faktorem vlnové funkce, která náhodou faktorovala. Neexistovala odděleně o nic víc, než zvláštní pevný faktor tří existoval uvnitř čísla šest, pokud jeho hůlka dokázala alternovat faktory v přibližně faktorizovatelné vlnové funkci, pak by taky sakra měla být schopná alternovat o něco menší faktor, který si Harryho mozek představoval jako část materiálu gumy-


Hermiona letěla přes chodby, boty jí ztěžka dopadaly na kámen, přerývavě dýchala, dávka adrenalinu jí stále kolovala krví.

Jako obrázek mladé ženy před proměněním v babiznu, jako pohár, ze kterého se stávají dvě tváře.

Co to dělali?

Co to dělali?

Dorazila ke třídě a prsty jí nejdřívě sklouzly z kliky, byly příliš zpocené, ale uchopila ji pevněji, a dveře se otevřely-

- v jediném záblesku spatřila Harryho, jak zírá na malý růžový obdélník na stole před ním -

- a pár kroků od něj maličké černé vlákno, z té vzdálenosti takřka neviditelné, neslo všechnu tu váhu -

"Harry, zmiz ze třídy!"

Na Harryho tváři se objevil čistý šok, a postavil se tak rychle, že málem upadl, zastavil se jen, aby ten malý růžový obdélník sebral ze stolu, a vyběhl ze dveří, sama už ustoupila stranou a hůlku měla namířenou na to vlákno -

"Finite Incantatem!"

A Hermiona dveře znovu zabouchla, zrovna jak se zevnitř ozval ohlašující rachot sto kil padajícího kovu.

Lapala po dechu, celou cestu sem běžela bez zastavení. Byla zmáčená potem a nohy a stehna ji pálily, jako by byly v plamenech, na Harryho otázky by nedokázala odpovědět ani za všechny galeony na světě.

Hermiona zamrkala, a uvědomila si, že začíná padat, a Harry ji chytil a jemně ji posadil na zem.

"...zdravě..." dokázala zašeptat.

"Cože?" řekl Harry, byl bledší než ho kdy viděla.

"...cítíš, se, zdravě..."

Harry začínal vypadat ještě vyděšeněji, když mu ta otázka došla. "Nemyslím... nemyslím si, že mám nějaké symptomy -"

Hermiona na chvíli zavřela oči. "Dobře," zašeptala. "Chyť dech."

To chvíli zabralo. Harry stále vypadal vyděšeně. To bylo jedině dobře, možná ho to naučí lekci.

Hermiona se natáhla do váčku, který jí Harry koupil, a skrz vyprahlé hrdlo zašeptala "voda", vytáhla láhev a mohutnými doušky ji vypila.

A pak chvíli trvalo, než znovu získala řeč.

"Porušili jsme pravidla, Harry," řekla ochraptělým hlasem. "Porušili jsme pravidla."

"Nevím..." Harry polkl. "Pořád nevím jak, myslel jsem, ale -"

"Zeptala jsem se, jestli je to přeměňování bezpečné, a ty jsi mi odpověděl!"

Nastalo ticho.

"To je všechno?" zeptal se Harry.

Mohla by zakřičet.

"Harry, ty to nechápeš?" řekla. "Je to vytvořené z malých vláken, co když se rozpadnou, kdo ví, co by se mohlo stát, nezeptali jsme se profesorky McGonagallové! Nechápeš, co jsme dělali? Experimentovali jsme s přeměňováním. Experimentovali jsme s přeměňováním!"

Nastalo další ticho.

"Správně..." řekl Harry pomalu. "To je pravděpodobně jedna z těch věcí, které se vám ani neobtěžují říct, protože jsou příliš očividné. Netestujte geniální nové nápady pro přeměňování sami v nepoužíváné učebně, aniž byste se poradili s profesorem."

"Mohl jsi nás oba zabít, Harry!" Hermiona věděla, že to není fér, udělala ten omyl také, ale stále na něj měla vztek, vždycky zněl tak sebejistě a bezmyšlenkovitě ji s sebou strhl. "Mohli jsme porazit perfektní rekord profesorky McGonagallové!"

"Ano," řekl Harry, "tak jí o tom neřekneme, dobrá?"

"Musíme přestat," řekla Hermiona. "Musíme s tím přestat, nebo si něco přivodíme. Jsme příliš mladí Harry, tohle nemůžeme dělat, ještě ne."

Přes Harryho tvář přelétl chabý úsměv. "Umm, v tom se tak trochu pleteš."

A pozvedl malý růžový obdélník, gumu s jasnou kovovou skvrnou.

Hermiona na ni zmateně zírala.

"Kvantová mechanika nestačila," řekl Harry. "Musel jsem se dostat až k bezčasové fyzice, než se to chytlo. Musel jsem hůlku vnímat tak, že vnucuje vztah mezi oddělenými minulými a budoucími realitami, místo toho, aby něco během času měnila – a to to dokázalo, Hermiono, viděl jsem za iluzi objektů a vsadil bych se, že na světě neexistuje žádný jiný kouzelník, který by to mohl dokázat. I pokud by nějaký mudlorozený znal bezčasové formulace kvantové fyziky, byla by to pro něj jen víra o divných a vzdálených kvantových hloupostech, nevnímal by to jako realitu, nepřijmul by, že svět, který zná je jen iluze. Přeměnil jsem část gumy, aniž bych přeměnil celou věc."

Hermiona znovu zvedla hůlku, namířila ji na gumu.

Na chvilku se na Harryho tváři objevil vztek, ale neudělal žádný pohyb, aby ji zastavil.

"Finite Incantatem," řekla Hermiona. "Zkontroluj to u profesorky McGonagallové, než to zkusíš znovu."

Harry přikývl, i když tvář měl stále trochu sevřenou.

"A budeme muset přestat," řekla Hermiona.

"Proč?" řekl Harry. "Nechápeš, co to znamená, Hermiono? Kouzelníci nevědí všechno! Je jich příliš málo, a ještě méně těch, kteří rozumí vědě, ani neotrhali všechno nízko visící ovoce -"

"Není to bezpečné," řekla Hermiona. "A pokud dokážeme objevit nové věci, pak je to ještě nebezpečnější! Jsme příliš mladí! Jednu velkou chybu už jsme udělali, příště můžeme prostě zemřít!"

Pak sebou Hermiona cukla.

Harry se od ní odvrátil a začal pomalu, zhluboka dýchat.

"Prosím nezkoušej to dělat sám, Harry," řekla Hermiona třesoucím se hlasem. "Prosím."

Prosím nenuť mě se rozhodnout, jestli to říct profesorovi Kratiknotovi.

Na dlouho nastalo ticho.

"Takže ty chceš, abysme jen studovali," řekl Harry. Cítila, že se snaží udržet vztek z hlasu. "Jen studovali."

Hermiona si nebyla jistá, zda by něco měla říkat, ale... "Jako jsi ty studoval, umm, bezčasovou fyziku, správně?"

Harry se na ni znovu podíval.

"Ta věc, co jsi udělal," řekla Hermiona váhavým hlasem, "nebylo to díky našim experimentům, správně? Dokázal jsi to, protože jsi přečetl spoustu knih."

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Na jeho obličeji byl frustrovaný výraz.

"Dobrá," řekl Harry. "Co tohle. Budeme studovat, a pokud vymyslím něco, co vážně bude stát za zkoušku, zkusíme to potom, co se zeptáme učitele."

"Dobře," řekla Hermiona. Neupadla úlevou, ale to jen proto, že už na zemi seděla.

"Půjdeme na oběd?" řekl Harry opatrně.

Hermiona přikývla. Ano. Oběd zněl dobře. Tentokrát doopravdy.

Opatrně se vytáhla na nohy z kamené podlahy, zamrkala, když na ni její tělo zaječelo -

Harry na ni namířil hůlku, a řekl "Wingardium Leviosa."

Hermiona zamrkala, když se ta hrozná váha na jejích nohách smrskla do snesitelné.

Na Harryho tváři se bleskl úsměv. "Je možné něco zvednout, aniž bysme to vznášeli úplně," řekl. "Pamatuješ si ten experiment?"

Hermiona mu úsměv bezmocně oplatila, i když si myslela, že by stále měla být rozčílená.

A rozešla se k Velké síni, cítila se podstatně a úžasně lehce na nohou, jak na ni Harry opatrně udržoval namířenou hůlku.

Zvládl to udržet jen pět minut, ale počítala se ta myšlenka.


Minerva pohlédla na Brumbála.

Brumbál jí pohled tázavě vrátil. "Rozumněla jste něčemu z toho?" řekl Brumbál, zněl pobaveně.

Byly to ty nejnaprostější a nejdokonalejší nesmysly, jaké kdy Minerva slyšela. Cítila se trochu zahanbeně, že přivolala ředitele, aby je vyslechl, ale dostala jasné instrukce.

"Obávám se, že ne," řekla profesorka McGonagallová škrobeně.

"Takže," řekl Brumbál. Stříbrný plnovous se od ni odvrátil, kouzelníkův jiskřící pohled znovu pohlédl jinak. "Ty máš podezření, že dokážeš něco, co ostatní kouzelníci nedokáží, něco, o čem si myslíme, že je to nemožné."

Všichni tři stáli v ředitelově soukromé přeměňovací pracovně, kam jí zářící fénix Brumbálova patrona řekl, aby Harryho přivedla, jen chvilku potom, co ho zastihl její vlastní patron. Světlo sem padalo přes střešní okna, osvětlovalo sedmi-hrotý alchemistický diagram nakreslený uprostřed kruhové místnosti. Byl trochu zaprášený, což Minervu sklíčilo. Výzkum přeměňování byl jedním z Brumbálových velkých koníčků, věděla, že je poslední dobou v časovém presu, ale netušila, že v takovém.

A teď se Harry Potter chystal vyplýtvat ještě více ředitelova času. Rozhodně za to nemohla vinit Harryho. Udělal, co udělat měl, když za ní přišel s tím, že dostal nápad na něco, o čem se v současnosti věřilo, že to v přeměňování není možné, a ona sama udělala přesně to, co jí bylo řečeno: přikázala Harrymu, ať mlčí a o ničem s ní nemluví, dokud nezkonzultují pana ředitele, a všichni se nepřesunou na bezpečné místo.

Kdyby Harry začal tím, že by jí specificky řekl, co si myslí, že dokáže, neobtěžovala by se.

"Podívejte, je to těžké vysvětlit," řekl Harry, zněl trochu v rozapcích. "Ale v podstatě je to tak, že to, čemu věříte je v rozporu s tím, čemu věří vědci, a to v případě, kdy upřímně očekávám, že budou vědci vědět více, než kouzelníci.

Minerva by si povzdechla nahlas, kdyby se jen nezdálo, že Brumbál bere celou tu věc velmi vážně.

Harryho nápad pocházel z čisté ignorace, z ničeho jiného. Pokud jste přeměnili polovinu kovové koule na skleněnou, pak celá koule měla změnila formu. Změnit část znamenalo změnit celek, a to znamenalo oddělit jednu formu a nahradit ji jinou. Co to vůbec znamená přeměnit jen polovinu kovové koule? Že ta kovová koule jako celek měla stejnou formu jako předtím, ale polovina té koule měla odlišnou formu?

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová, "to, co chcete udělat není jen nemožné, je to nelogické. Pokud změníte polovinu z něčeho, změnil jste celek."

"Skutečně," řekl Brumbál. "Ale Harry je tu hrdinou, takže může dělat věci, které jsou logicky nemožné."

Minerva by obrátila oči v sloup, kdyby neztratila sílu už dlouhou dobu před tím.

"Předpokládejme, že by to bylo možné," řekl Brumbál, "napadá vás nějaký důvod, proč by se výsledky nějak měly lišit od běžného přeměňování?"

Minerva se zamračila. Skutečnost, že ten koncept byl doslova nepředstavitelný, na ni s jistou těžkostí doléhala, ale snažila se zaměřit na podstatu. Přeměnění vnucené jen polovině kovové koule...

"Zvláštní věci, které se dějí na povrchu?" řekl Minerva. "Ale to by se nemělo lišit od přeměnění celých předmětů do formy se dvěma odlišnými částmi..."

Brumbál přikývl. "To si myslím i já. A Harry, pokud je tvá teorie správná, znamená to, že to, co chceš udělat je přesně to samé jako jakékoli jiné přeměnění, jen se vztahuje na část předmětu, místo na celek? Vůbec žádné změny?"

"Ano," řekl Harry pevně. "A to celé tu jde."

Brumbál na ni znovu pohlédl. "Minervo, napadá vás, jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné?"

"Ne," řekla Minerva, potom, co skončila s procházením paměti.

"Mě zrovna tak," řekl ředitel. "Dobrá tedy, vzhledem k tomu, že se by se mělo jedna o postup ve všech ohledech analogický k běžnému přeměňování, a vzhledem k tomu, že nás nenapadá jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné, myslím, že druhý stupeň opatrnosti bude stačit."

Minerva byla překvapená, ale neprotestovala. Brumbál byl v přeměňování podstatně zkušenější než ona, zkusil doslova tisíce nových přeměnění, aniž by kdy zvolil stupeň opatrnosti, který by byl příliš nízký. Použil přeměnění v souboji, a stále byl naživu. Pokud si ředitel myslel, že druhý stupeň stačí, pak stačil.

To, že Harry určitě selže, bylo, samozřejmě, naprosto nepodstatné.

Začali s nastavováním ochran a detekčních sítí. Nejdůležitější sít byla ta, která kontrolovala, zda žádný přeměněný materiál neuniká do vzduchu. Harry bude uzavřen v oddělené schránce se svou vlastní zásobou vzduchu jen pro jistotu, jen jeho hůlce bude dovoleno za štít proniknout, a to rozhraní bylo těsné. Byli v Bradavicích, takže nemohli jednoduše přemístit pryč jakýkoli materiál, které vykazoval známky spontálního spalování, ale mohli ho vyhodit střešním oknem téměř stejně rychle – všechna okna byla vytažená právě z toho důvodu. Harry sám by zmizel jiným oknem při první známce nebezpečí.

Harry je sledoval při práci, na tváři měl trochu vyděšený výraz.

"Nebojte se," řekla profesorka McGonagallová uprostřed probíhajících popisů, "téměř určitě toho nebude třeba, pane Pottere. Pokud bychom očekávali, že se něco pokazí, nebylo by vám dovoleno to vyzkoušet. Jedná se jen o běžná předběžná opatření pro přeměňování, které nikdo nikdy dříve nevyzkoušel."

Harry polkl a přikývl.

A o pár minut později, byl Harry vpraven do bezpečnostní židle, a položil svou hůlku na kovovou kouli – která by, soudě podle výsledků jeho testů, pro něj měla být příliš velká, než aby ji zvládl přeměnit dříve než za třicet minut.

A o dalších pár minut později, se Minerva s malátným pocitem opírala o zeď.

Na skleněné kouli, proti místu, o které se opírala Harryho hůlka, byla malá skvrna.

Harry neřekl říkal jsem vám to, ale ten samolibý výraz na jeho zpocené tváři to říkal za něj.

Brumbál na kouli sesílal analytická kouzla, a každou chvílí vypadal zaujatější a zaujatější. Z jeho tváře se zmizelo třicet let.

"Fascinující," řekl Brumbál. "Přesně, jak nám řekl. Jednoduše přeměnil část předmětu, aniž by přeměnil celek. Říkal jsi, že je to skutečně jen konceptuální omezení, Harry?"

"Ano," řekl Harry, "ale hluboké, jen vědět, že se jedná o konceptuální omezení nestačilo. Musel jsem potlačit tu část svého mozku, která tu chybu vytvářela, a místo toho myslet na podpovrchovou realitu, na kterou vědci přišli."

"Skutečně fascinující," řekl Brumbál. "Beru to tak, že jakémukoli jinému kouzelníkovi by něco takového zabralo měsíce studia, pokud by to vůbec dokázal? A mohl bych tě požádat, abys přeměnil nějaké další předměty?"

"Pravděpodobně ano, a samozřejmě," řekl Harry.

O půl hodiny později, se Minerva cítila stejně udiveně, ale byla podstatně klidnější pokud šlo o bezpečnostní rizika.

Bylo to totéž, krom toho, že to bylo logicky nemožné.

"Myslím, že to stačí, pane řediteli," řekla Minerva konečně. "Mám podezření, že částečné přeměňování je namáhavější než ten běžný druh."

"S praxí se to lepší," řekl vyčerpaný a bledý chlapec nejistým hlasem, "ale ano, máte pravdu."

Extrahování Harryho z ochran zabralo další minutu, a pak ho Minerva dovedla k mnohem pohodlnější křeslu a Brumbál se vytasil s ledovou limonádou.

"Gratuluji, pane Pottere!" řekla profesorka McGonagallová, a myslela to vážně. Vsadila by téměř cokoli, že to nebude fungovat.

"Gratulace jsou skutečně na místě," řekl Brumbál. "Ani já jsem v přeměňování neučinil žádné původní obejvy, před čtrnáctými narozeninami. Od časů Dorotei Senjak žádný génius nerozkvetl takto brzy."

"Díky," řekl Harry, zněl trochu překvapeně.

"Nicméně," řekl Brumbál zamyšleně, "myslím, že by bylo nejmoudřejší tuto šťastnou událost držet v tajnosti, alespoň pro teď. Harry, mluvil jsi o svém nápadu s někým jiným, než jsi vyhledal profesorku McGonagallovou?"

Nastalo ticho.

"Um..." řekl Harry. "Nechci nikoho předhodit inkvizici, ale řekl jsem to jednomu dalšímu studentovi - "

Ta slova z profesorčiných úst takřka vybouchla. "Cože? Vy jste mluvil o naprosto nové formě přeměňování se studentem, předtím než jste zkonzultoval uznanou autoritu? Máte nejmenší tušení, jak nezodpovědné to bylo?"

"Omlouvám se," řekl Harry. "Neuvědomil jsem si to."

Ten chlapec vypadal přiměřeně vystrašeně, a Minerva cítila, jak se něco uvnitř ní uvolnilo. Alespoň Harry chápal, jak pošetilý byl.

"Musíš slečnu Grangerovou zapřísáhnout k mlčenlivosti," řekl Brumbál vážně. "A neříkej to nikomu dalšímu, pokud pro to neexistuje mimořádně dobrý důvod, a i oni přísahali."

"A... proč?" zeptal se Harry.

Minerva přemýšlela nad tím samým. Ředitel znovu uvažoval tak daleko dopředu, že se nechytala.

"Protože dokážeš něco, čemu by o tobě nikdo nevěřil," řekl Brumbál. "Něco naprosto nečekaného. Může se to stát tvou kritickou výhodou, Harry, a my to musíme uchovat. Prosím, v tomhle mi důvěřuj."

Profesorka McGonagalllová přikývla, její tvář neukazovala nic, z jejího vnitřního zmatení. "Prosím udělejte to, pane Pottere," řekla.

"Dobrá..." řekl Harry pomalu.

"Jakmile dokončíme zkoumání tvých materiálů," dodal Brumbál, "můžeš trénovat částečné přeměňování, a to pouze přeměnění skla na ocel a ocele na kov, se slečnou Grangerovou jako tvou pozorovatelkou. Přirozeně, pokud někdo z vás bude mít podezření na nějaký druh nevolnosti z přeměnování, ihned uvědomte profesora."

Těsně předtím, než Harry opustil pracovnu, s rukou na klice se chlapec otočil a řekl: "Když už tu jsme, nevšiml si někdo z vás něčeho divného na profesorovi Snapeovi?"

"Divného?" zeptal se ředitel.

Minerva nedovolila, aby se jí na obličeji objevil její ironický úsměv. Samozřejmě, že ten chlapec se stále obával 'zlého mistra lektvarů', protože žádným způsobem nemohl vědět, že se Severusovi dá věřit. Bylo by přinejmenším velmi divné Harrymu vysvětlovat, že Severus je stále zamilovaný do jeho matky.

"Chci říct, změnilo se v poslední době nějak jeho chování?" zeptal se Harry.

"Ne, co jsem si všiml..." řekl ředitel pomalu. "Proč se ptáš?"

Harry zavrtěl hlavou. "Nechci vyvolat předsudky při vašem vlastním pozorování tím, že bych vám to řekl. Jen ho, řekněme, mějte na očích?"

To Minervu zneklidnilo více, než by dokázalo jakékoli přímé obvinění.

Harry se jim oběma uctivě uklonil a odešel.


"Albusi," řekla Minerva po tom, co chlapec zmizel, "jak jste věděl, že Harryho máte brát vážně? Já bych si myslela, že jeho nápad je jednoduše nemožný!"

Tvář starého kouzelníka zvážněla. "Ze stejného důvodu, proč to musí zůstat v tajnosti, Minervo. Ze stejného důvodu, proč jsem vám řekl, abyste za mnou přišla, pokud bude Harry někdy něco takového tvrdit. Protože to je síla, o které Voldemort nic neví."

Trvalo pár vteřin než jí to došlo.

A pak ji přejelo ledové zamrazení, jako pokaždé, když si na to vzpomněla.

Začalo to jako normální vstupní pohovor, Sybilla Tralewneyová ucházející se o místo profesorky jasnovidectví.

PŘÍCHOD TOHO, V JEHOŽ MOCI JE PORAZIT PÁNA ZLA SE BLÍŽÍ,

NAROZEN TĚM, KTEŘÍ SE MU JIŽ TŘIKRÁTE POSTAVILI,

NAROZEN, KDYŽ SEDMÝ MĚSÍC ROKU UMÍRÁ,

A PÁN ZLA HO OZNAČÍ ZA SOBĚ ROVNÉHO,

ON VŠAK BUDE MÍT MOC, JAKOU PÁN ZLA NEZNÁ,

A PROTO JEDEN MUSÍ ZNIČIT VŠE, AŽ NA SAMOTNÝ ZBYTEK TOHO DRUHÉHO,

PROTOŽE TYTO DVĚ ODLIŠNÉ DUŠE NEMOHOU EXISTOVAT VE STEJNÉM SVĚTĚ.

Nezdálo se, že by ta příšerná slova, promluvená tím hrozným dunivým hlasem, měla odpovídat něčemu, jako je částečné přeměnění.

"Možná tedy ne," řekl Brumbál po tom, co se mu to Minerva pokusila vysvětlit. "Přiznávám, že jsem spíš doufal v něco, co by nám mohlo pomoci najít Voldemortův viteál, ať už ho ukryl kdekoli. Ale..." Starý kouzelník pokrčil rameny. "Věštby jsou zapeklité věci, Minervo, a nejlepší bude nic neriskovat. Ta nejmenší věc se může ukázat rozhodující, pokud je nečekaná."

"A co si myslíte, že chtěl naznačit o Severusovi?" řekla Minerva.

"To nemám nejmenší tušení," řekl Brumbál. "Pokud tedy Harry nepodniká tah proti Severusovi a nemyslí si, že otevřená otázka by mohla být vzata vážně, zatímco otevřené obvinění by bylo odmítnuto. A pokud se to skutečně stalo tak, pak si Harry správně odvodil, že bych nevěřil, že tomu tak je. Jednoduše bez předsudků pozorujme, jak nás požádal."


Později, 1:

"Umm, Hermiono?" řekl Harry velmi nesmělým hlasem. "Myslím, že ti dlužím jednu vážně, vážně, vážně velkou omluvu."


Později, 2:

Oči Alissy Cornfootové byly lehce zamlžené, jak hleděla na mistra lektvarů, který právě dával její třídě přísný proslov; s malou bronzovou fazolkou v ruce, říkal něco o kříčících kalužích lidského masa. Už od začátku tohoto školního roku měla problém při lektvarech udržet pozornost. V jednom kuse zírala na jejich příšerného, zlého, umaštěného profesora, a snila o speciálních školních trestech. Pravděpodobně s ní bylo něco vážně špatně, ale prostě se nezdálo, že by se toho dokázala zdržet -

"Au!" řekla Alissa na to.

Snape jí právě bronzovou fazolkou bezchybně trefil do čela.

"Slečno Cornfootová," řekl mistr lektvarů kousavým hlasem, "toto je delikátní lektvar, a pokud nebude dávat pozor, zraníte nejen sebe, ale i své spolužáky. Přijďte za mnou po vyučování."

Ta poslední věta jí zrovna nepomohla, ale snažila se usilovněji, a zvládla výukou proplout aniž by někoho roztavila.

Po hodině se Alissa přiblížila ke katedře. Jedna její část chtěla pokorně stát, s tváří v rozpacích a rukama pokorně sevřenými za zády, ale nějaký tichý instinkt jí řekl, že to by mohl být špatný nápad. Takže místo toho jen stále na místě s neutrálným výrazem, a v postoji, který byl velmi vhodný pro mladou dámu, a řekla, "Pane profesore?"

"Slečno Cornfootová," řekl Snape, aniž by vzhlédl od pergamenů, které známkoval. "Vaše city neopětuji, vaše pohledy mě začínají znepokojovat, od nynějška nadále budete vaše oči držet na uzdě. Je to dostatečně jasné?"

"Ano," řekla Alissa v zadušeném písknutí, a Snape ji propustil a ona ze třídy utekla s tvářemi žhnoucími jako tekutá láva.

 

 

"Dobrá," polkl Harry. "Dobrá, Hermiono, to stačí, můžeš přestat."

Bílá cukrová pilulka, ležící před Hermionou, stále ani v nejmenším nezměnila tvar ani barvu, a to i když se Hermiona soustředila usilovněji, než ji Harry kdy viděl, oči pevně zavřené, kapičky potu na čele, třesoucí se ruka, kterou svírala hůlku -

"Hermiono, přestaň! Nebude to fungovat, Hermiono, myslím, že nemůžeme stvořit věci, které ještě neexistují."

Hermionino sevření hůlky se pomalu uvolnilo.

"Myslela jsem, že to cítím," hlas z ní vyšel jen jako chabý šepot. "Myslela jsem, že cítím, jak se to začíná přeměňovat, jen na vteřinu."

V Harryho krku jako by uvízla hrudka. "Asi jsi si si to jen představovala. Doufala jsi příliš."

"Asi ano," řekla. Vypadala jako by se chtěla rozplakat.

Harry pomalu vzal do ruky mikrotužku, natáhl se přes list papíru plný přeškrtaných položek, a čárou přejel bod říkající 'LÉK NA ALZHEIMERA'.

Přeměněnou pililku by nikoho nemohli přimět sníst. Ale přeměňování, alespoň tedy ten druh, který oni dokázali, neočarovávalo předměty – neproměnilo by obyčejné koště na létající. Takže pokud by Hermiona tu pilulku vůbec dokázala stvořit, byla by to nemagická pilulka, a fungovala by z normálních materiálních důvodů. Mohli by potají udělat pilulky pro mudlovskou laboratoř, nechat je je studovat a zkusit je zpětně-navrhnout než přeměnění vyprchá... nikdo na světě by netušil, že v tom měla prsty magie, byl by to prostě další vědecký průlom...

Také to nebylo něco, co by kouzelníky napadlo. Samotné vzory atomů je tolik nezajímaly, nemysleli na neočarované materiální věci jako na objekty moci. Pokud to nebylo magické, nebylo to zajímavé.

O něco dříve se Harry velmi potají – ani Hermioně o tom neřekl – pokusil přeměnit nanotechnologii a lá Eric Drexler. (Pokusil se vytvořit stolní nanotovárnu, samozřejmě, ne maličké sebe-replikující se assemlery, nebyl šílený.) Znamenalo by to božství v jediném kroku, kdyby se mu to bylo povedlo.

"To je pro dnešek všechno, správně?" řekla Hermiona. Ležela zhroucená ve svém křesle, hlavu opřenou o opěradlo; na tváři jí byla vidět únava, na Hermioně velmi neobvyklá. Ráda předstírala, že žádné meze nemá, alespoň když byl Harry kolem.

"Ještě jeden pokus," řekl Harry opatrně, "ale tenhle bude malý, plus by to doopravdy mohlo fungovat. Schovával jsem si ho nakonec, protože jsem doufal, že bychom mohli skončit pozitivně. Je to skutečná věc, ne jako světelné meče. Už to i vytvořili v laboratoři, ne jako lék na Alzheimera. A je to generická substance, ne specifická, jako u těch ztracených knih, které jsi se pokoušela zkopírovat přeměněním. Udělal jsem ti diagram molekulární struktury. Chceme jen, aby to vydrželo déle, než se kdy předtím povedlo, se všemy trubicemi vyrovnanými, a s jejich konci zapuštěnými do diamantu." Harry vylovil list milimetrového papíru.

Hermiona se narovnala, vzala ho a se zamračením se na něj podívala. "Tohle všechno jsou uhlíkové atomy? A Harry, jak se to jmenuje? Nemůžu to přeměnit, když nevím, jak se to nazývá."

Harry se zatvářil znechuceně. Stále ještě měl problém, si na tyhle věci zvyknout, nemělo by záležet na tom, jak se něco jmenuje, když víte, co to je. "Říká se tomu uhlíkové nanotrubice. Je to druh fullerenu, který byl objeven zrovna tento rok. Je přibližně stokrát silnější než ocel, a váží šestinu její hmotnosti."

Hermiona překvapeně vzhlédla od milimetrového papíru. "Tohle je skutečné?"

"Jo," řekl Harry, "jen je obtížné to vytvořit po mudlovsku. Pokud bysme toho dokázali vytvořit dost, mohli bysme vyrobit orbitální výtah až do geosynchronní oběžné dráhy nebo výš, a to je v měřítkách delty-v na půli cesty kamkoli ve Sluneční soustavě. Plus bysme z toho mohli házet satelity na sluneční pohon jako konfety."

Hermiona se znovu mračila. "Je to bezpečné?"

"Nechápu, proč by nemělo," řekl Harry. "Uhlíkové nanotrubice v podstatě jsou jen povlakem grafitu zabaleného do cirkulární tuby, a grafit je ta samá věc, která se dává do tužek-"

"Já vím, co je to grafit, Harry," řekla Hermiona. Roztržitě si pročísla vlasy, obočí svraštělé, když zírala na list papíru.

Harry se natáhl do kapsy, a vytáhl bílou nit, na obou koncích uvázanou do šedého plastového kroužku. Přidal pár kapek vteřinového lepidla, aby spojil oba konce nitě s kroužky, aby to bylo možné proměnit jako jeden celek. Kyanoakrylát, pokud si Harry vybavoval dobře, fungoval pomocí kovalentních vazeb, a blíž už jste se ve světě skládajícím se z nepatrných individuálních atomů k pojmu "pevného předmětu" přiblížit nemohli. "Až budeš připravená," řekl Harry, "pokus se tohle přeměnit do řady spojených uhlíkových nanovláken ukotvených do dvou pevných diamantových kroužků."

"Dobrá..." řekla Hermiona pomalu. "Harry, mám dojem, že mi právě něco uniklo."

Harry bezmocně pokrčil rameny. Možná jsi jen unavená. Ale věděl, že by se mu nevyplatilo to říct nahlas.

Hermiona položila hůlku proti jednomu plastovému kroužku a chvíli z něj nespouštěla oči.

Dva malé kroužky blyštícího se diamntu ležely na stole, spojené dlouhým černým vláknem.

"Změnilo se to," řekla Hermiona. Znělo to jako by se pokoušela znít nadšeně, ale došla jí energie. "Teď co?"

Harry se cítil trochu pokořeně nedostatkem zápalu své partnerky ve výzkumu, ale dělal co mohl, aby to nedal najevo; možná ji ten samý proces nakonec rozveselí. "Teď otestuju, jestli to udrží váhu."

Měl tu podporu ve tvaru dvou spojených písmen A, kterou použil k dřívějším experimentům s diamantovými pruty – pevné diamantové objekty jste pomocí přeměnění mohli vytvořit snadno, jen nevydržely. Dřívější experiment měřil, zda přeměněním dlouhého diamantového prutu v kratší diamantový prut bylo možné při zkrácení zvednout těžké závaží, neboli, jestli bylo možné přeměňovat oproti napětí – což, jak se ukázalo, bylo.

Harry opatrně zavěsil jeden kruh blyštícího se diamantu na tlustý železný hák na vrcholu sestavy, pak připojil tlustý kovový závěs k spodnímu kruhu, a začal na něj přidávat váhu.

(Harry požádal Weasleyova dvojčata, aby pro něj aparatus přeměnili, a dvojčata se na něj nevěřícně podívala, jako by nedokázala pochopit, pro jaký druh žertíku by něco takového mohl chtít, ale na nic se ho nezeptali. A jejich přeměnění, podle nich vydrželo přibližně tři hodiny, takže Harrymu a Hermioně chvíle zbývala.)

"Sto kilogramů," řekl Harry o minutu později. "Nemyslím si, že by takhle tenké ocelové vlákno takovou váhu udrželo. Mělo by to vydržet i podstatně víc, ale já už víc zátěže nemám."

Následovalo další ticho.

Harry se narovnal a přešel zpátky ke stolu, posadil se na židli a slavnostně udělal fajfku vedle 'uhlíkových nanovláken'. "Tak," řekl Harry. "Tohle fungovalo."

"Ale není to doopravdy tak užitečné, že, Harry?" řekla Hermiona sedící s hlavou svěšenou v dlaních. "Chci říct, pokud bychom to dali vědcům, nemohli by se naučit, jak vyrábět hodně uhlíkových nanovláken jen ze studia toho našeho."

"Mohli by se naučit něco," řekl Harry. "Hermiono, jen se na to podívej, to nepatrné tenké vlákno držící všechnu tu váhu, právě jsme stvořili něco, co žádná mudlovská laboratoř nedokáže-"

"Ale jakákoli jiná čarodějka to dokáže," řekla Hermiona. Teď už se jí únava vplížila do hlasu. "Harry, nemyslím si, že tohle nám funguje."

"Myslíš náš vztah?" řekl Harry. "Skvěle! Rozejděme se."

To z ní dostalo slabý úsměv. "Myslím náš výzkum."

"Ach, Hermiono, jak jen můžeš!"

"Jsi sladký, když jsi ošklivý," řekla. "Ale Harry, tohle je šílené, mě je dvanáct, tobě jedenáct, je hloupé myslet si, že objevíme něco, na co před námi ještě nikdo nepřišel."

"To doopravdy říkáš, že bysme měli vzdát odhalování tajemství magie, po tom, co jsme to nezkoušeli ani jeden celý měsíc?" řekl Harry, snažil se do hlasu položit výzvu. Upřímně, cítil stejný pocit únavy jako Hermiona. Žádný z těch dobrých nápadů nefungoval. Učinil jen jediný objev, který stál za zmíňku, ten mendelský vzor, a o tom Hermioně ani nemohl říct, aniž by porušil svůj slib Dracovi.

"Ne," řekla Hermiona. Její mladá tvář vypadala velmi vážně a dospěle. "Říkám, že právě teď bychom měli studovat všechnu magii, co už kouzelníci znají, abychom tyhle věci mohli dělat až dostudujeme Bradavice."

"Um..." řekl Harry. "Hermiono, vážně to nerad říkám takhle, ale představ si, že bysme se rozhodli odložit výzkum až na později, a první věc, kterou bysme po vystudování zkusili, by bylo přeměnění léku na Alzheimera, a ono by to fungovalo. Cítili bychom se... no, nemyslím si, že slovo hloupě by přesně vystihovalo, jak bychom se cítili. Co když je tu něco podobného, co bude fungovat?"

"To není fér, Harry!" řekla Hermiona. Hlas se jí teď třásl, jako by byla na pokraji slz. "Tohle na lidi nemůžeš nakládat! Není naší prací dělat takové věci, jsme děti!"

Na chvíli Harryho napadlo, co by se stalo, kdyby Hermioně někdo řekl, že musí bojovat s nesmrtelným Pánem zla, jestli by se proměnila v jednoho z těch ufňukaných sebe-litujících hrdinů, které Harry v knížkách nikdy nedokázal vystát.

"Tak jako tak," řekla Hermiona. Hlas se jí třásl. "S tímhle nechci pokračovat. Nevěřím, že by děti dokázaly věci, co dospělí nedokáží, to se děje jen v příbězích."

Ve třídě nastalo ticho.

Hermiona začala vypadat trochu vystrašeně, a Harry věděl, že jeho vlastní výraz zchladl.

Nebolelo by to tolik, kdyby ta samá myšlenka Harryho už nenapadla – že, zatímco třicet let by už mohlo být moc na vědeckého průlomníka a dvacet let přibližně tak akorát, a zatímco existovali lidé, kteří dostali doktorát v sedmnácti, a následníci, kteří se ve čtrnácti stali skvělým králi nebo generáli, do dějepisný knih se ještě nikdo nedostal v jedenácti.

"Dobrá," řekl Harry. "Vymyslet, jak udělat něco, co dospělí nedokážou. To je tvá výzva?"

"Takhle jsem to nemyslela," řekla Hermiona, hlas z ní vyšel jen jako vystrašený šepot.

Harry s námahou odtrhl zamračený výraz od Hermiony. "Nejsem rozzlobený na tebe," řekl. Jeho hlas byl chladný, navzdory jeho nejlepším snahám. "Jsem rozzlobený na, já nevím, na všechno. Ale nejsem ochotný prohrát, Hermiono. Prohra není vždy správným řešením. Zjistím, jak udělat něco, co dospělý kouzelník nedokáže, a pak se k tobě vrátím. Co ty na to?"

Nastalo další ticho.

"Dobře," řekla Hermiona trochu kolísavým hlasem. Zvedla se z křesla a přešla ke dveřím opuštěné učebny, ve které pracovali. Ruku položila na kliku. "Stále jsme přátelé, správně? A pokud nedokážeš na nic přijít-"

Hlas se jí zadrhl.

"Pak spolu budeme studovat," řekl Harry. Hlas teď měl ještě chladnější.

"Umm, tak tedy zatím ahoj," řekla Hermiona, rychle odešla ze třídy a zavřela za sebou dveře.

Občas Harry svou temnou stránku nesnášel, a to dokonce i když byl pod jejím vlivem.

A ta jeho část, která si myslela přesně to samé jako Hermiona, že ne, děti nemohou dělat to, co nedokáží dospělí, právě říkala všechny ty věci, na jejichž vyslovení byla Hermiona příliš vystrašená, jako, Tohle je teda sakra těžká výzva, co sis vybral a hochu, tentokrát se parádně ztrapníš a tímhle způsobem alespoň budeš věděl, že jsi selhal.

A ta jeho část, která si prohry zrovna neužívala velmi chladným hlasem odpověděla, Fajn, můžete sklapnout a valit oči.


Byl téměř čas k obědu, ale Harryho to nezajímalo. Ani se neobtěžoval vylovit z váčku svačinu. Jeho žaludek trochu hladovění vydrží.

Kouzelnický svět byl maličký, nemysleli jako vědci, o vědě nic nevěděli, nezpochybňovali to v čem vyrostli, nedávali ochranná pouzdra na své stroje času, hráli famfrpál, celá kouzelnická Anglie byla menší než jedno malé mudlovské město, nejlepší kouzelnická škola vzdělávala jen do sedmnácti let věku, hloupé nebylo tohle v jedenácti vyzývat, hloupé bylo předpokládat, že kouzelníci vědí, co dělají, a že už strhali všechno nízko visící ovoce, které by vědecký polymath spatřil.

Prvním krokem bylo udělat si seznam všech magických omezení, které si dokázal vybavit, všechny věci, které údajně byly nemožné.

Druhým krokem bylo označit omezení, která z vědeckého hlediska dávala nejméně smyslu.

Třetím krokem bylo dát přednost všem omezením, u nichž bylo nepravděpodobné, že by je někdo, kdo nerozumí vědě, zpochybňoval.

Čtvrtým krokem bylo objevit způsoby, jak na ně zaútočit.


Hermiona se stále ještě cítila trochu roztřeseně, když se u havraspárského stolu posadila vedle Mandy. Hermionin oběd se skládal ze dvou kousků ovoce (nakrájené rajče a oloupaná mandarinka), tří kousků zeleniny (mrkev, mrkev a další mrkev), jednoho kousku masa (smažená stehýnka z tlustobřicha, jejichž nezdravou kůrčičku mohla opatrně odstranit), a z jednoho kousku čokoládového dortu, který si vyslouží tím, že sní všechny ty ostatní chody.

Nebylo to tak hrozné jako ve třídě lektvarů, o tom stále ještě občas měla noční můry. Ale tentokrát to způsobila ona, a cítila se jako terč. Jen na chviličku, než se ta přišerná chladná temnota odvrátila, a řekla, že na ni rozhněvaná není, protože ji nechce vystrašit.

A stále měla ten pocit, že ji dříve něco uniklo, něco opravdu důležitého.

Ale neporušili přece žádné z pravidel přeměňování... že ano? Nevytvořili žádnou tekutinu, žádný plyn, nepřijali žádné příkazy od profesora obrany...

Ta pilulka! To bylo něco, co by mohlo být snězeno!

...no, ne, nikdo by nesnědl jen tak někde se povalující pilulku, a stejně to ve skutečnosti nefungovalo - pokud ano, mohli by na to jednoduše seslat Finite Incantatem, ale stejně to bude muset Harrymu říct, a dohlédnout na to, aby se o tom nikdy nezmíňovali před profesorkou McGonagallovou, pro případ, že by jim bylo studium přeměňování už napořád zakázáno...

Hermioně začínalo být špatně od žaludku. Odstrčila od sebe talíř, takhle už nic nemohla sníst.

Zavřela oči a začala si v duchu recitovat pravidla přeměňování.

"Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako jídlo, nebo by se nějak jinak mohlo dostat do lidského těla."

Ne, skutečně tu pilulku neměli zkoušet přeměňovat, nebo si alespoň měli uvědomit... byla tak chycená Harryho geniálním nápadem, že ani nemyslela...

Nevolnost se zhoršovala. V koutě její hlavy, těsně za hranicí vědomí se cosi vznášelo, vjem čekající na rozpoznání, mladá žena, co se promění v babiznu, váza, ze které se stanou dvě tváře...

Pokračovala s recitováním pravidel přeměňování.


Harryho klouby na ruce svírající hůlku už zbělaly, když se přestal snažit přeměnit vzduch před sebou do kancelářské svorky. Nebylo by bezpečné přeměnit svorku na vzduch, ale neviděl jediný důvod, proč by to mělo být nebezpečné naopak. Jen to nemělo být možné. Ale proč ne? Vzduch byl stejně skutečnou substancí, jako cokoli jiného...

No, možná tohle omezení dávalo smysl. Vzduch byl dezorganizovaný, všechny jeho molekuly neustále měnily své postavení vzhledem k druhým. Možná jste substanci nemohli vnutit novou formu, pokud ona substance nezůstávala stabilní dostatečně dlouho, abyste ji ovládli, a to i přestože atomy v pevných tělesech také neustále vibrovaly...

Čím více Harry selhával, tím chladněji se cítil, tím jasnější se všechno stávalo.

Dobrá. Další položka.

Bylo možné přeměnit jen celek v celý předmět. Nemohli jste přeměnit polovinu zápalky do jehly, museli jste přeměnit celou věc. To bylo také důvodem, proč, když byl předtím díky Dracovi uvězněný v té učebně, nemohl prostě přeměnit válcovitý průřez zdi na houbu a vydlabat z ní kamenem dost na to, aby se protáhl ven. Musel by vnutit novou formu celé zdi, a možné i celé části Bradavic, jen aby změnil tu jedinou část.

A to bylo směšné.

Věci byly tvořené atomy. Spoustou maličkých botů. Neexistovala žádná kontinuita, žádná pevnost, jen elektromagnetické síly, které ty maličké body držely ve vzájemných vztazích...


Mandy Brocklehurstová se zarazila s vidličkou na půli cesty k ústům. "Huh," řekla Su Li, která seděla naproti nyní prázdnému místu vedle ní, "co to do Hermiony vjelo?"


Harry chtěl zabít svou gumu.

Snažil se přeměnit jedno místo na tom růžovém obdélníku v ocel, odděleně od zbytku gumy, a guma odmítala spolupracovat.

Muselo to být konceptuální omezení, ne skutečné. Muselo.

Věci byly tvořené atomy, a každý atom byl malou oddělenou částí. Atomy držely pohromadě díky kvantovému poli sdílených alektronů, kovalentních vazeb, nebo někdy při krátkých vzdálostech jen magnetismem, iontovou vazbou, nebo der Waalsovými silami.

Když přišlo k podstatě věci, protony a neutrony uvnitř neukleotidů byly nepatrné oddělené částečky. Kvarky uvnitř protonů a neutronů byly rovněř oddělenými nepatrnými částečkami! V realitě, okolním světě, se prostě nevyskytovalo nic, co by odpovídalo lidskému vnímání pevných těles. Všechno to byly jen malé body.

A volné přeměňování už od začátku spočívalo ve vaší mysli, správně? Žádná slova, žádná gesta. Jen čistý koncept formy, striktně oddělené od substance, vnucené substanci, vnímené jako oddělené od své formy. To a hůlka, z vás dělali kouzelníka.

Kouzelníci nedokázali přeměňovat části věcí, dokázali přeměňovat jen to, co jejich mozky vnímaly jako celky, ale to jen proto, že hluboko uvnitř nevěděli, že v podstatě jsou všechno jen atomy.

Harry se na to vědomí soustředil, jak jen dokázal. Ve skutečnosti ta guma byla jen uspořádáním atomů, všechno bylo jen uspořádáním atomů, a atomy z té malé části, kterou hodlal přeměnit, byly zrovna tak dobrým uspořádáním, jako jakékoli jiné uspořádání, na které dokázal pomyslet.

A Harry stále nedokázal proměnit tu jedinou část gumy, přeměnění nijak nepokročilo.

Tohle. Je. Směšné.

Harry klouby na hůlce znovu zbělaly. Bylo mu zle z experimentálních výsledků, které nedávaly žádný smysl.

Možná úspěšný průběh přeměnění znemožňovalo to, že nějaká část jeho mozku pořád přemýšlela o okolí v pojmech objektů. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo jeho gumu. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo malou část.

Je na čase postoupit o úroveň výš.

Harry pevněji zatlačil hůlkou na malou část gumy, a snažil se prohlédnout skrze tu iluzi, kterou nevědci považovali za realitu, za svět lavic a židlí, vzduchu a gum a lidí.

Když jste procházeli parkem, vnější svět, který vás obklopoval byl něčím, co existovalo uvnitř vašeho mozku ve formě nábojů neuronů. Vjem jasně modré oblohy nebyl něčím, co by bylo nad vámi, bylo to něco ve vašem vizuálním kortexu, a váš vizuální kortex se nacházel na zadní straně vašeho mozku. Všechny vjemy toho jasného světa se ve skutečnosti odehrávaly uvnitř té tiché kostěné jeskyně, kterou jste nazývali vaší lebkou, v místě, kde jste žili a nikdy, nikdy jste ho neopouštěli. Pokud jste chtěli pozdravit skutečnou osobu, nepotřásli byste jí rukou, ale jemně jí zaťukali na lebku, a řekli "Jak se ti tam daří?" Tam lidé byli, tam ve skutečnosti žili. A ten obrázek parku, o kterém jste si mysleli, že jím procházíte, byl něčím, co bylo vizualizováno uvnitř vašeho mozku, jak zpracovával signály, které dostával pomocí očí a sítnic.

Nebyla to lež, jak si mysleli budhisti, za závojem Mayi se nenacházelo nic neuvěřitelně mystického a nečekaného, to, co leželo za iluzí parku byl skutečný park, ale stále to byla iluze.

Harry neseděl uvnitř učebny.

Byl uvnitř své lebky.

Zažíval zpracovaný obraz, který jeho mozek dekódoval ze signálů vysílaných jeho sítnicí.

Skutečná guma byla někde jinde, ne na obraze.

A skutečná guma nebyla taková jako na obraze, který si o ní vytvořil Harryho mozek. Idea gumy jakožto pevného předmětu byla něčím, co existovalo jen uvnitř jeho vlastního mozku, uvnitř temeního kortexu, který zpracovával jeho pojímání tvaru a prostoru. Skutečná guma byla uspořádáním atomů držících při sobě pomocí elektromagnetických sil a sdílených kovalentních elektronů, zatímco se v okolí molekuly vzduchu odrážely jedna od druhé a od molekul gumy.

Skutečná guma byla mnohem dál, a Harry, uvnitř své lebky, ji nikdy nemohl zcela pojmout, mohl si o ní jen vytvářet představy. Ale jeho hůlka měla moc, dokázala měnit okolní věci v realitu, jen Harryho vlastní předsudky ji limitovaly. Někde za závojem Mayi pravda za Harryho konceptem "hůlky" se dotýkala soustavy atomů, které Harryho mozek vnímal jako "část gumy" a pokud by ona hůlka byla schopná přeměnit to uspořádání atomů, které Harry považoval za "celou gumu" neexistoval sebemenší důvod, proč by nemohla přeměnit i to druhé uspořádání...

Ale přeměnění stále nefungovalo.

Harry sevřel zuby a vystoupil o další úroveň výš.

Koncept gumy jakožto odděleného předmětu, který si jeho mysl vytvářela, byl očividným nesmyslem.

Byla to mapa, která neodpovídala a nemohla odpovídat danému území.

Lidé si svět modelovali pomocí stratifikovaných úrovní organizace, ale měli oddělené myšlenky o tom, jak fungují státy, jak fungují lidé, jak fungují orgány, jak fungují buňky, jak fungují molekuly, jak fungují kvarky.

Když Harryho mozek potřeboval přemýšlet o gumě, přemýšlel o pravidlech, která se na gumy vztahovala, jako "gumy dokáží odstranit poznámky tužkou". Jen pokud jeho mozek potřeboval odhadnout, co se stane na nižší chemické úrovni, jen pak začal přemýšlet – jako by to byl oddělený fakt – o molekulách gumy.

Ale to všechno bylo jen v mozku.

Harryho mysl mohla oddělit domněnky o pravidlech, které platily o gumách, ale neexistoval žádný oddělený fyzikální zákon, který ovládal gumy.

Harryho mozek modeloval realitu za použití mnohonásobných úrovní organizace, s rozdílnými domněnkami na každé úrovni. Ale to všechna bylo na mapě, skutečné území takhle nevypadalo, samotná realita měla jen jedinou úroveň organizace, kvarky, byl to sjednocený nízko-úrovňový proces řídící se dle jednoduchých matematických zákonů.

Nebo tak tomu alespoň Harry věřil předtím, než objevil magii. Ale guma magická nebyla.

A i pokud by guma byla magická, ta představa, že by skutečně mohla existovat jedna pevná oddělená guma byla nemožná. Věci jako gumy nemohly být základními elementy reality, byly příliš velké a komplikované, aby byly atomy, musely být tvořeny částmi. Neexistovaly věci, které byly fundamentálně komplikované. Implicitní víra, kterou Harryho mozek měl v gumu jakožto oddělený předmět byla jednoduše špatná, bylo to zmatení na úrovni mapy a území, guma existovala jen jakožto oddělená představa v Harryho mnoho-úrovňovém modelu světa, ne jako oddělený element jedno-úrovňové reality.

...přeměnění stále nezačalo.

Harry ztěžka dýchal, neúspěšné přeměnění bylo skoro stejně vysilující jako úspěšné, ale k čerti, pokud to měl vzdát teď.

Dobrá, k čertu s tím smetím z devatenáctého století.

Realitu netvořily atomy, nejednalo se o soupravu biliónů maličkých kuliček poskakujících kolem. To byla jen další lež. Vnímání atomů jako malých teček byla jen další z přihodných halucinací, ke kterým se lidé upírali, protože nechtěli čelit nelidsky cizímu tvaru podpovrchové reality. Pak nemohlo být divu, že jeho na tom založené pokusy o přeměňování nefungovaly. Pokud chtěl moc, musel opustit své lidství, musel své myšlenky donutit zkonfrontovat skutečnou matematiku kvantové mechaniky.

Neexistovaly žádné částice, existovaly jen shluky amplitud v multičásticovém prostoru a to, co si jeho mozek tak posedle představoval jako gumu, nebylo ničím jiným, než obrovským faktorem vlnové funkce, která náhodou faktorovala. Neexistovala odděleně o nic víc, než zvláštní pevný faktor tří existoval uvnitř čísla šest, pokud jeho hůlka dokázala alternovat faktory v přibližně faktorizovatelné vlnové funkci, pak by taky sakra měla být schopná alternovat o něco menší faktor, který si Harryho mozek představoval jako část materiálu gumy-


Hermiona letěla přes chodby, boty jí ztěžka dopadaly na kámen, přerývavě dýchala, dávka adrenalinu jí stále kolovala krví.

Jako obrázek mladé ženy před proměněním v babiznu, jako pohár, ze kterého se stávají dvě tváře.

Co to dělali?

Co to dělali?

Dorazila ke třídě a prsty jí nejdřívě sklouzly z kliky, byly příliš zpocené, ale uchopila ji pevněji, a dveře se otevřely-

- v jediném záblesku spatřila Harryho, jak zírá na malý růžový obdélník na stole před ním -

- a pár kroků od něj maličké černé vlákno, z té vzdálenosti takřka neviditelné, neslo všechnu tu váhu -

"Harry, zmiz ze třídy!"

Na Harryho tváři se objevil čistý šok, a postavil se tak rychle, že málem upadl, zastavil se jen, aby ten malý růžový obdélník sebral ze stolu, a vyběhl ze dveří, sama už ustoupila stranou a hůlku měla namířenou na to vlákno -

"Finite Incantatem!"

A Hermiona dveře znovu zabouchla, zrovna jak se zevnitř ozval ohlašující rachot sto kil padajícího kovu.

Lapala po dechu, celou cestu sem běžela bez zastavení. Byla zmáčená potem a nohy a stehna jí pálily jako by byly v plamenech, na Harryho otázky by nedokázala odpovědět ani za všechny galeony na světě.

Hermiona zamrkala, a uvědomila si, že začíná padat, a Harry ji chytil a jemně ji posadil na zem.

"...zdravě..." dokázala zašeptat.

"Cože?" řekl Harry, byl bledší než ho kdy viděla.

"...cítíš, se, zdravě..."

Harry začínal vypadat ještě vyděšeněji, když mu ta otázka došla. "Nemyslím... nemyslím si, že mám nějaké symptomy -"

Hermiona na chvíli zavřela oči. "Dobře," zašeptala. "Chyť dech."

To chvíli zabralo. Harry stále vypadal vyděšeně. To bylo jedině dobře, možná ho to naučí lekci.

Hermiona se natáhla do váčku, který jí Harry koupil, a skrz vyprahlé hrdlo zašeptala "voda", vytáhla láhev a mohutnými doušky ji vypila.

A pak chvíli trvalo, než znovu získala řeč.

"Porušili jsme pravidla, Harry," řekla ochraptělým hlasem. "Porušili jsme pravidla."

"Nevím..." Harry polkl. "Pořád nevím jak, myslel jsem, ale -"

"Zeptala jsem se, jestli je to přeměňování bezpečné, a ty jsi mi odpověděl!"

Nastalo ticho.

"To je všechno?" zeptal se Harry.

Mohla by zakřičet.

"Harry, to to nechápeš?" řekla. "Je to vytvořené z malých vláken, co když se rozpadnou, kdo ví, co by se mohlo stát, nezeptali jsme se profesorky McGonagallové! Nechápeš, co jsme dělali? Experimentovali jsme s přeměňováním. Experimentovali jsme s přeměňováním!"

Nastalo další ticho.

"Správně..." řekl Harry pomalu. "To je pravděpodobně jedna z těch věcí, které se vám ani neobtěžují říct, protože jsou příliš očividné. Netestujte geniální nové nápady pro přeměňování sami v nepoužíváné učebně, aniž byste se poradili s profesorem."

"Mohl jsi nás oba zabít, Harry!" Hermiona věděla, že to není fér, udělala ten omyl také, ale stále na něj měla vztek, vždycky zněl tak sebejistě a bezmyšlenkovitě ji s sebou strhl. "Mohli jsme porazit perfektní rekord profesorky McGonagallové!"

"Ano," řekl Harry, "tak jí o tom neřekneme, dobrá?"

"Musíme přestat," řekla Hermiona. "Musíme s tím přestat, nebo si něco přivodíme. Jsme příliš mladí Harry, tohle nemůžeme dělat, ještě ne."

Přes Harryho tvář přelétl chabý úsměv. "Umm, v tom se tak trochu pleteš."

A pozvedl malý růžový obdélník, gumu s jasnou kovovou skvrnou.

Hermiona na ni zmateně zírala.

"Kvantová mechanika nestačila," řekl Harry. "Musel jsem se dostat až k bezčasové fyzice, než se to chytlo. Musel jsem hůlku vnímat tak, že vnucuje vztah mezi oddělenými minulými a budoucími realitami, místo toho, aby něco během času měnila – a to to dokázalo, Hermiono, viděl jsem za iluzi objektů a vsadil bych se, že na světě neexistuje žádný jiný kouzelník, který by to mohl dokázat. I pokud by nějaký mudlorozený znal bezčasové formulace kvantové fyziky, byla by to pro něj jen víra o divných a vzdálených kvantových hloupostech, nevnímal by to jako realitu, nepřijmul by, že svět, který zná je jen iluze. Přeměnil jsem část gumy, aniž bych přeměnil celou věc."

Hermiona znovu zvedla hůlku, namířila ji na gumu.

Na chvilku se na Harryho tváři objevil vztek, ale neudělal žádný pohyb, aby ji zastavil.

"Finite Incantatem," řekla Hermiona. "Zkontroluj to u profesorky McGonagallové, než to zkusíš znovu."

Harry přikývl, i když tvář měl stále trochu sevřenou.

"A budeme muset přestat," řekla Hermiona.

"Proč?" řekl Harry. "Nechápeš, co to znamená, Hermiono? Kouzelníci nevědí všechno! Je jich příliš málo, a ještě méně těch, kteří rozumí vědě, ani neotrhali všechno nízko visící ovoce -"

"Není to bezpečné," řekla Hermiona. "A pokud dokážeme objevit nové věci, pak je to ještě nebezpečnější! Jsme příliš mladí! Jednu velkou chybu už jsme udělali, příště můžeme prostě zemřít!"

Pak sebou Hermiona cukla.

Harry se od ní odvrátil a začal pomalu, zhluboka dýchat.

"Prosím nezkoušej to dělat sám, Harry," řekla Hermiona třesoucím se hlasem. "Prosím."

Prosím nenuť mě se rozhodnout, jestli to říct profesorovi Kratiknotovi.

Na dlouho nastalo ticho.

"Takže ty chceš, abysme jen studovali," řekl Harry. Cítila, že se snaží udržet vztek z hlasu. "Jen studovali."

Hermiona si nebyla jistá, zda by něco měla říkat, ale... "Jako jsi ty studoval, umm, bezčasovou fyziku, správně?"

Harry se na ni znovu podíval.

"Ta věc, co jsi udělal," řekla Hermiona váhavým hlasem, "nebylo to díky našim experimentům, správně? Dokázal jsi to, protože jsi přečetl spoustu knih."

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Na jeho obličeji byl frustrovaný výraz.

"Dobrá," řekl Harry. "Co tohle. Budeme studovat, a pokud vymyslím něco, co vážně bude stát za zkoušku, zkusíme to potom, co se zeptáme učitele."

"Dobře," řekla Hermiona. Neupadla úlevou, ale to jen proto, že už na zemi seděla.

"Půjdeme na oběd?" řekl Harry opatrně.

Hermiona přikývla. Ano. Oběd zněl dobře. Tentokrát doopravdy.

Opatrně se vytáhla na nohy z kamené podlahy, zamrkala, když na ni její tělo zaječelo -

Harry na ni namířil hůlku, a řekl "Wingardium Leviosa."

Hermiona zamrkala, když se ta hrozná váha na jejích nohách smrskal do snesitelné.

Na Harryho tváře se bleskl úsměv. "Je možné něco zvednout, aniž bysme to vznášeli úplně," řekl. "Pamatuješ si ten experiment?"

Hermiona mu úsměv bezmocně oplatila, i když si myslela, že by stále měla být rozčílená.

A rozešla se k Velké síni, cítila se podstatně a úžasně lehce na nohou, jak na ni Harry opatrně udržoval namířenou hůlku.

Zvládl to udržet jen pět minut, ale počítala se ta myšlenka.


Minerva pohlédla na Brumbála.

Brumbál jí pohled tázavě vrátil. "Rozumněla jste něčemu z toho?" řekl Brumbál, zněl pobaveně.

Byly to ty nejnaprostější a nejdokonalejší nesmysly, jaké kdy Minerva slyšela. Cítila se trochu zahanbeně, že přivolala ředitele, aby je vyslechl, ale dostala jasné instrukce.

"Obávám se, že ne," řekla profesorka McGonagallová škrobeně.

"Takže," řekl Brumbál. Stříbrný plnovous se od ni odvrátil, kouzelníkům jiskřící pohled znovu pohlédl jinak. "Ty máš podezření, že dokážeš něco, co ostatní kouzelníci nedokáží, něco, o čem si myslíme, že je to nemožné."

Všichni tři stáli v ředitelově soukromé přeměňovací pracovně, kam ji zářící fénix Brumbálova patrona řekl, aby Harryho přivedla, jen chvilku potom, co ho zastihl její vlastní patron. Světlo sem padalo přes střešní okna, osvětlovalo sedmi-hrotý alchemický diagram nakreslený uprostřed kruhové místnosti. Byl trochu zaprášený, což Minervu sklíčilo. Výzkum přeměňování byl jedním z Brumbálových velkých koníčků, věděla, že je poslední dobou v časovém presu, ale netušila, že v takovém.

A teď se Harry Potter chystal vyplítvat ještě více ředitelova času. Rozhodně za to nemohla vinit Harryho. Udělal, co udělat měl, když za ní přišel s tím, že dostal nápad na něco, o čem se v současnosti věřilo, že to v přeměňování není možné, a ona sama udělala přesně to, co jí bylo řečeno: přikázala Harrymu, ať mlčí a o ničem s ní nemluví, dokud nezkonzultují pana ředitele, a všichni se nepřesunou na bezpečné místo.

Kdyby Harry začal tím, že by ji specificky řekl, co si myslí, že dokáže, neobtěžovala by se.

"Podívejte, je to těžké vysvětlit," řekl Harry, zněl trochu v rozapcích. "Ale v podstatě je to tak, že to, čemu věříte je v rozporu s tím, čemu věří vědci, a to v případě, kdy upřímně očekávám, že budou vědci vědět více než kouzelníci.

Minerva by si povzdechla nahlas, kdyby se jen nezdálo, že Brumbál bere celou tu věc velmi vážně.

Harryho nápad pocházel z čisté ignorence, z ničeho jiného. Pokud jste přeměnili polovinu kovové koule na skleněnou, pak celá koule měla změnila formu. Změnit část znamenalo změnit celek, a to znamenalo oddělit jednu formu a nahradit ji jinou. Co to vůbec znamená přeměnit jen polovinu kovové koule? Že ta kovová koule jako celek měla stejnou formu jako předtím, ale polovina té koule měla odlišnou formu?

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová, "to, co chcete udělat není jen nemožné, je to nelogické. Pokud změníte polovinu z něčeho, změnil jste celek."

"Skutečně," řekl Brumbál. "Ale Harry je tu hrdinou, takže může dělat věci, které jsou logicky nemožné.

Minerva by obrátila oči v sloup, kdyby neztratila sílu už dlouhou dobu před tím.

"Předpokládejme, že by to bylo možné," řekl Brumbál, "napadá vás nějaký důvod, proč by se výsledky nějak měly lišit od běžného přeměňování?"

Minerva se zamračila. Skutečnost, že ten koncept byl doslova nepředstavitelný, na ni s jistou těžkostí doléhala, ale snažila se zaměžit na podstatu. Přeměnění vnucené jen polovině kovové koule...

"Zvláštní věci, které se dějí na povrchu?" řekl Minerva. "Ale to by se nemělo lišit od přeměnění celých předmětů do formy se dvěma odlišnými částmi..."

Brumbál přikývl. "To si myslím i já. A Harry, pokud je tvá teorie správná, znamená to, že to, co chceš udělat je přesně to samé jako jakékoli jiné přeměnění, jen se vztahuje na část předmětu, místo na celek? Vůbec žádné změny?"

"Ano," řekl Harry pevně. "A to celé tu jde."

Brumbál na ni znovu pohlédl. "Minervo, napadá vás, jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné?"

"Ne," řekla Minerva, potom, co skončila s procházením paměti.

"Mě zrovna tak," řekl ředitel. "Dobrá tedy, vzhledem k tomu, že se by se mělo jedna o postup ve všech ohledech analogický k běžnému přeměňování, a vzhledem k tomu, že nás nenapadá jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné, myslím, že druhý stupeň opatrnosti bude stačit."

Minerva byla překvapená, ale neprotestovala. Brumbál byl v přeměňování podstatně zkušenější než ona, zkusil doslova tisíce nových přeměnění, aniž by kdy zvolil stupeň opatrnosti, který by byl příliš nízký. Použil přeměnění v souboji, a stále byl naživu. Pokud si ředitel myslel, že druhý stupeň stačí, pak stačil.

To, že Harry určitě selže, bylo, samozřejmě, naprosto nepodstatné.

Začali s nastavováním ochran a detekčních sítí. Nejdůležitější sít byla ta, která kontrolovala, zda žádný přeměněný materiál neuniká do vzduchu. Harry bude uzavřen v oddělené schránce se svou vlastní zásobou vzduchu jen pro jistotu, jen jeho hůlce bude dovoleno za štít proniknout, a to rozhraní bylo těsné. Byli v Bradavicích, takže nemohli jednoduše přemístit pryč jakýkoli materiál, které vykazoval známky spontálního spalování, ale mohli ho vyhodit střešním oknem téměř stejně rychle – všechna okna byla vytažená právě z toho důvodu. Harry sám by zmizel jiným oknem při první známce nebezpečí.

Harry je sledoval při práci, na tváři měl trochu vyděšený výraz.

"Nebojte se," řekla profesorka McGonagallová uprostřed probíhajících popisů, "téměř určitě toho nebude třeba, pane Pottere. Pokud bychom očekávali, že se něco pokazí, nebylo by vám dovoleno to vyzkoušet. Jedná se jen o běžná předběžná opatření pro přeměňování, které nikdo nikdy dříve nevyzkoušel."

Harry polkl a přikývl.

A o pár minut později, byl Harry vpraven do bezpečnostní židle, a položil svou hůlku na kovovou kouli – která by, soudě podle výsledků jeho testů, pro něj měla být příliš velká, než aby ji zvládl přeměnit dříve než za třicet minut.

A o dalších pár minut později, se Minerva s malátným pocitem opírala o zeď.

Na skleněné kouli, proti místu, o které se opírala Harryho hůlka, byla malá skvrna.

Harry neřekl říkal jsem vám to, ale ten samolibý výraz na jeho zpocené tváři to říkal za něj.

Brumbál na kouli sesílal analytická kouzla, a každou chvílí vypadal zaujatější a zaujatější. Z jeho tváře se zmizelo třicet let.

"Fascinující," řekl Brumbál. "Přesně, jak nám řekl. Jednoduše přeměnil část předmětu, aniž by přeměnil celek. Říkal jsi, že je to skutečně jen konceptuální omezení, Harry?"

"Ano," řekl Harry, "ale hluboké, jen vědět, že se jedná o konceptuální omezení nestačilo. Musel jsem potlačit tu část svého mozku, která tu chybu vytvářela a místo toho myslet na podpovrchovou realitu, na kterou vědci přišli."

"Skutečně fascinující," řekl Brumbál. "Beru to tak, že jakémukoli jinému kouzelníkovi by něco takového zabralo měsíce studia, pokud by to vůbec dokázal? A mohl bych tě pořádat, aby jsi přeměnil nějaké další předměty?"

"Pravděpodobně ano, a samozřejmě," řekl Harry.

O půl hodiny později, se Minerva cítila stejně udiveně, ale byla podstatně klidnější pokud šlo o bezpečnostní rizika.

Bylo to to samé, krom toho, že to bylo logicky nemožné.

"Myslím, že to stačí, pane řediteli," řekla Minerva konečně. "Mám podezření, že částečné přeměňování je namáhavější než ten běžný druh."

"S praxí se to lepší," řekl vyčerpaný a bledý chlapec nejistým hlasem, "ale ano, máte pravdu."

Extrahování Harryho z ochran zabralo další minutu, a pak ho Minerva dovedla k mnohem pohodlnější křeslu a Brumbál se vytasil s ledovou limonádou.

"Gratuluji, pane Pottere!" řekla profesorka McGonagall, a myslela to vážně. Vsadila by téměř cokoli, že to nebude fungovat.

"Gratulace jsou skutečně na místě," řekl Brumbál. "Ani já jsem v přeměňování neučinil žádné původní obejvy, před čtrnáctými narozeninami. Od časů Dorotei Senjak žádný génius nerozkvetl takto brzy."

"Díky," řekl Harry, zněl trochu překvapeně.

"Nicméně," řekl Brumbál zamyšleně, "myslím, že by bylo nejmoudřejší tuto šťastnou událost držet v tajnosti, alespoň pro teď. Harry, mluvil jsi o svém nápadu s někým jiným, než jsi vyhledal profesorku McGonagallovou?"

Nastalo ticho.

"Um..." řekl Harry. "Nechci nikoho předhodit inkvizici, ale řekl jsem to jednomu dalšímu studentovi - "

Ta slova z profesorčiných úst takřka vybouchla. "Cože? Vy jste mluvil o naprosto nové formě přeměňování se studentem, předtím než jste zkonzultoval uznanou autoritu? Máte nejmenší tušení, jak nezodpovědné to bylo?"

"Omlouvám se," řekl Harry. "Neuvědomil jsem si to."

Ten chlapec vypadal přiměřeně vystrašeně, a Minerva cítila, jak se něco uvnitř ní uvolnilo. Alespoň Harry chápal, jak pošetilý byl.

"Musíš slečnu Grangerovou zapřísáhnout k mlčenlivosti," řekl Brumbál vážně. "A neříkej to nikomu dalšímu, pokud pro to neexistuje mimořádně dobrý důvod, a i oni přísahali."

"A... proč?" zeptal se Harry.

Minerva přemýšlela nad tím samým. Ředitel znovu uvažoval tak daleko dopředu, že se nechytala.

"Protože dokážeš něco, čemu by o tobě nikdo nevěřil," řekl Brumbál. "Něco naprosto nečekaného. Může se to stát tvou kritickou výhodou, Harry, a my to musíme uchovat. Prosím, v tomhle mi důvěřuj."

Profesorka McGonagalllová přikývla, její tvář neukazovala nic, z jejího vnitřního zmatení. "Prosím udělejte to, pane Pottere," řekla.

"Dobrá..." řekl Harry pomalu.

"Jakmile dokončíme zkoumání tvých materiálů," dodal Brumbál, "můžeš trénovat částečné přeměňování, a to pouze přeměnění skla na ocel a ocele na kov, se slečnou Grangerovou jako tvou pozorovatelkou. Přirozeně, pokud někdo z vás bude mít podezření na nějaký druh nevolnosti z přeměnování, ihned uvědomte profesora."

Těsně než Harry opustil pracovnu, s rukou na klice, se chlapec otočil a řekl, "Když už tu jsme, nevšiml si někdo z vás něčeho divného na profesorovi Snapeovi?"

"Divného?" zeptal se ředitel.

Minerva nedovolila, aby se jí na obličeji objevil její ironický úsměv. Samozřejmě, že ten chlapec se stále obával 'zlého mistra lektvarů', protože žádným způsobem nemohl vědět, že se Severusovi dá věřit. Bylo by přinejmenším velmi divné Harrymu vysvětlovat, že Severus je stále zamilovaný do jeho matky.

"Chci říct, změnilo se v poslední době nějak jeho chování?" zeptal se Harry.

"Ne, co jsem si všiml..." řekl ředitel pomalu. "Proč se ptáš?"

Harry zavrtěl hlavou. "Nechci vyvolat předsudky při vašem vlastním pozorování tím, že bych vám to řekl. Jen ho, řekněme, mějte na očích?"

To Minervu zneklidnilo více, než by dokázalo jakékoli přímé obvinění.

Harry se jim oběma uctivě uklonil a odešel.


"Albusi," řekla Minerva po tom, co chlapec zmizel, "jak jste věděl, že Harryho máte brát vážně? Já bych si myslela, že jeho nápad je jednoduše nemožný!"

Tvář starého kouzelníka zvážněla. "Ze stejného důvodu, proč to musí zůstat v tajnosti, Minervo. Ze stejného důvodu, proč jsem vám řekl, abyste za mnou přišla, pokud bude Harry někdy něco takového tvrdit. Protože to je síla, o které Voldemort nic neví."

Trvalo pár vteřin než jí to došlo.

A pak ji přejelo ledové zamrazení, jako pokaždé, když si na to vzpomněla.

Začalo to jako normální vstupní pohovor, Sybilla Tralewneyová ucházející se o místo profesorky jasnovidectví.

PŘÍCHOD TOHO, V JEHOŽ MOCI JE PORAZIT PÁNA ZLA SE BLÍŽÍ,

NAROZEN TĚM, KTEŘÍ SE MU JIŽ TŘIKRÁTE POSTAVILI,

NAROZEN, JAK SEDMÝ MĚSÍC ROKU UMÍRÁ,

A PÁN ZLA HO OZNAČÍ ZA SOBĚ ROVNÉHO,

ON VŠAK BUDE MÍT MOC, JAKOU PÁN ZLA NEZNÁ,

A PROTO JEDEN MUSÍ ZNIČIT VŠE, AŽ NA SAMOTNÝ ZBYTEK TOHO DRUHÉHO,

PROTOŽE TYTO DVĚ ODLIŠNÉ DUŠE NEMOHOU EXISTOVAT VE STEJNÉM SVĚTĚ.

Nezdálo se, že by ta příšerná slova, promluvená tím hrozným dunivým hlasem, měla odpovídat něčemu, jako je částečné přeměnění.

"Možná tedy ne," řekl Brumbál po tom, co se mu to Minerva pokusila vysvětlit. "Přiznávám, že jsem spíš doufal v něco, co by nám mohlo pomoci najít Voldemortův viteál, ať už ho ukryl kdekoli. Ale..." Starý kouzelník pokrčil rameny. "Věštby jsou zapeklité věci, Minervo, a nejlepší bude nic neriskovat. Ta nejmenší věc se může ukázat rozhodující, pokud je nečekaná."

"A co si myslíte, že chtěl naznačit o Severusovi?" řekla Minerva.

"To nemám nejmenší tušení," řekl Brumbál. "Pokud tedy Harry nepodniká tah proti Severusovi a nemyslí si, že otevřená otázka by mohla být vzata vážně, zatímco otevřené obvinění by bylo odmítnuto. A pokud se to skutečně stalo tak, pak si Harry správně odvodil, že bych nevěřil, že tomu tak je. Jednoduše bez předsudků pozorujme, jak nás požádal."


Později, 1:

"Umm, Hermiono?" řekl Harry velmi nesmělým hlasem. "Myslím, že ti dlužím jednu vážně, vážně, vážně velkou omluvu."


Později, 2:

Oči Alissy Cornfootové byly lehce zamlžené, jak hleděla na mistra lektvarů, který právě dával její třídě přísný proslov; s malou bronzovou fazolkou v ruce, říkal něco o kříčících kalužích lidského masa. Už od začátku tohoto školního roku měla problém při lektvarech udržet pozornost. V jednom kuse zírala na jejich příšerného, zlého, umaštěného profesora, a snila o speciálních školních trestech. Pravděpodobně s ní bylo něco vážně špatně, ale prostě se nezdálo, že by se toho dokázala zdržet -

"Au!" řekla Alissa na to.

Snape jí právě bronzovou fazolkou bezchybně trefil do čela.

"Slečno Cornfootová," řekl mistr lektvarů kousavým hlasem, "toto je delikátní lektvar, a pokud nebude dávat pozor, zraníte nejen sebe, ale i své spolužáky. Přijďte za mnou po vyučování."

Ta poslední věta jí zrovna nepomohla, ale snažila se usilovněji, a zvládla výukou proplout aniž by někoho roztavila.

Po hodině se Alissa přiblížila ke katedře. Jedna její část chtěla pokorně stát, s tváří v rozpacích a rukama pokorně sevřenými za zády, ale nějaký tichý instinkt jí řekl, že to by mohl být špatný nápad. Takže místo toho jen stále na místě s neutrálným výrazem, a v postoji, který byl velmi vhodný pro mladou dámu, a řekla, "Pane profesore?"

"Slečno Cornfootová," řekl Snape, aniž by vzhlédl od pergamenů, které známkoval. "Vaše city neopětuji, vaše pohledy mě začínají znepokojovat, od nynějška nadále budete vaše oči držet na uzdě. Je to dostatečně jasné?"

"Ano," řekla Alissa v zadušeném písknutí, a Snape ji propustil a ona ze třídy utekla s tvářemi žhnoucími jako tekutá láva.

 

"Dobrá," polkl Harry. "Dobrá, Hermiono, to stačí, můžeš přestat."

Bílá cukrová pilulka, ležící před Hermionou, stále ani v nejmenším nezměnila tvar ani barvu, a to i když se Hermiona soustředila usilovněji, než ji Harry kdy viděl, oči pevně zavřené, kapičky potu na čele, třesoucí se ruka, kterou svírala hůlku -

"Hermiono, přestaň! Nebude to fungovat, Hermiono, myslím, že nemůžeme stvořit věci, které ještě neexistují."

Hermionino sevření hůlky se pomalu uvolnilo.

"Myslela jsem, že to cítím," hlas z ní vyšel jen jako chabý šepot. "Myslela jsem, že cítím, jak se to začíná přeměňovat, jen na vteřinu."

V Harryho krku jako by uvízla hrudka. "Asi jsi si si to jen představovala. Doufala jsi příliš."

"Asi ano," řekla. Vypadala jako by se chtěla rozplakat.

Harry pomalu vzal do ruky mikrotužku, natáhl se přes list papíru plný přeškrtaných položek, a čárou přejel bod říkající 'LÉK NA ALZHEIMERA'.

Přeměněnou pililku by nikoho nemohli přimět sníst. Ale přeměňování, alespoň tedy ten druh, který oni dokázali, neočarovávalo předměty – neproměnilo by obyčejné koště na létající. Takže pokud by Hermiona tu pilulku vůbec dokázala stvořit, byla by to nemagická pilulka, a fungovala by z normálních materiálních důvodů. Mohli by potají udělat pilulky pro mudlovskou laboratoř, nechat je je studovat a zkusit je zpětně-navrhnout než přeměnění vyprchá... nikdo na světě by netušil, že v tom měla prsty magie, byl by to prostě další vědecký průlom...

Také to nebylo něco, co by kouzelníky napadlo. Samotné vzory atomů je tolik nezajímaly, nemysleli na neočarované materiální věci jako na objekty moci. Pokud to nebylo magické, nebylo to zajímavé.

O něco dříve se Harry velmi potají – ani Hermioně o tom neřekl – pokusil přeměnit nanotechnologii a lá Eric Drexler. (Pokusil se vytvořit stolní nanotovárnu, samozřejmě, ne maličké sebe-replikující se assemlery, nebyl šílený.) Znamenalo by to božství v jediném kroku, kdyby se mu to bylo povedlo.

"To je pro dnešek všechno, správně?" řekla Hermiona. Ležela zhroucená ve svém křesle, hlavu opřenou o opěradlo; na tváři jí byla vidět únava, na Hermioně velmi neobvyklá. Ráda předstírala, že žádné meze nemá, alespoň když byl Harry kolem.

"Ještě jeden pokus," řekl Harry opatrně, "ale tenhle bude malý, plus by to doopravdy mohlo fungovat. Schovával jsem si ho nakonec, protože jsem doufal, že bychom mohli skončit pozitivně. Je to skutečná věc, ne jako světelné meče. Už to i vytvořili v laboratoři, ne jako lék na Alzheimera. A je to generická substance, ne specifická, jako u těch ztracených knih, které jsi se pokoušela zkopírovat přeměněním. Udělal jsem ti diagram molekulární struktury. Chceme jen, aby to vydrželo déle, než se kdy předtím povedlo, se všemy trubicemi vyrovnanými, a s jejich konci zapuštěnými do diamantu." Harry vylovil list milimetrového papíru.

Hermiona se narovnala, vzala ho a se zamračením se na něj podívala. "Tohle všechno jsou uhlíkové atomy? A Harry, jak se to jmenuje? Nemůžu to přeměnit, když nevím, jak se to nazývá."

Harry se zatvářil znechuceně. Stále ještě měl problém, si na tyhle věci zvyknout, nemělo by záležet na tom, jak se něco jmenuje, když víte, co to je. "Říká se tomu uhlíkové nanotrubice. Je to druh fullerenu, který byl objeven zrovna tento rok. Je přibližně stokrát silnější než ocel, a váží šestinu její hmotnosti."

Hermiona překvapeně vzhlédla od milimetrového papíru. "Tohle je skutečné?"

"Jo," řekl Harry, "jen je obtížné to vytvořit po mudlovsku. Pokud bysme toho dokázali vytvořit dost, mohli bysme vyrobit orbitální výtah až do geosynchronní oběžné dráhy nebo výš, a to je v měřítkách delty-v na půli cesty kamkoli ve Sluneční soustavě. Plus bysme z toho mohli házet satelity na sluneční pohon jako konfety."

Hermiona se znovu mračila. "Je to bezpečné?"

"Nechápu, proč by nemělo," řekl Harry. "Uhlíkové nanotrubice v podstatě jsou jen povlakem grafitu zabaleného do cirkulární tuby, a grafit je ta samá věc, která se dává do tužek-"

"Já vím, co je to grafit, Harry," řekla Hermiona. Roztržitě si pročísla vlasy, obočí svraštělé, když zírala na list papíru.

Harry se natáhl do kapsy, a vytáhl bílou nit, na obou koncích uvázanou do šedého plastového kroužku. Přidal pár kapek vteřinového lepidla, aby spojil oba konce nitě s kroužky, aby to bylo možné proměnit jako jeden celek. Kyanoakrylát, pokud si Harry vybavoval dobře, fungoval pomocí kovalentních vazeb, a blíž už jste se ve světě skládajícím se z nepatrných individuálních atomů k pojmu "pevného předmětu" přiblížit nemohli. "Až budeš připravená," řekl Harry, "pokus se tohle přeměnit do řady spojených uhlíkových nanovláken ukotvených do dvou pevných diamantových kroužků."

"Dobrá..." řekla Hermiona pomalu. "Harry, mám dojem, že mi právě něco uniklo."

Harry bezmocně pokrčil rameny. Možná jsi jen unavená. Ale věděl, že by se mu nevyplatilo to říct nahlas.

Hermiona položila hůlku proti jednomu plastovému kroužku a chvíli z něj nespouštěla oči.

Dva malé kroužky blyštícího se diamntu ležely na stole, spojené dlouhým černým vláknem.

"Změnilo se to," řekla Hermiona. Znělo to jako by se pokoušela znít nadšeně, ale došla jí energie. "Teď co?"

Harry se cítil trochu pokořeně nedostatkem zápalu své partnerky ve výzkumu, ale dělal co mohl, aby to nedal najevo; možná ji ten samý proces nakonec rozveselí. "Teď otestuju, jestli to udrží váhu."

Měl tu podporu ve tvaru dvou spojených písmen A, kterou použil k dřívějším experimentům s diamantovými pruty – pevné diamantové objekty jste pomocí přeměnění mohli vytvořit snadno, jen nevydržely. Dřívější experiment měřil, zda přeměněním dlouhého diamantového prutu v kratší diamantový prut bylo možné při zkrácení zvednout těžké závaží, neboli, jestli bylo možné přeměňovat oproti napětí – což, jak se ukázalo, bylo.

Harry opatrně zavěsil jeden kruh blyštícího se diamantu na tlustý železný hák na vrcholu sestavy, pak připojil tlustý kovový závěs k spodnímu kruhu, a začal na něj přidávat váhu.

(Harry požádal Weasleyova dvojčata, aby pro něj aparatus přeměnili, a dvojčata se na něj nevěřícně podívala, jako by nedokázala pochopit, pro jaký druh žertíku by něco takového mohl chtít, ale na nic se ho nezeptali. A jejich přeměnění, podle nich vydrželo přibližně tři hodiny, takže Harrymu a Hermioně chvíle zbývala.)

"Sto kilogramů," řekl Harry o minutu později. "Nemyslím si, že by takhle tenké ocelové vlákno takovou váhu udrželo. Mělo by to vydržet i podstatně víc, ale já už víc zátěže nemám."

Následovalo další ticho.

Harry se narovnal a přešel zpátky ke stolu, posadil se na židli a slavnostně udělal fajfku vedle 'uhlíkových nanovláken'. "Tak," řekl Harry. "Tohle fungovalo."

"Ale není to doopravdy tak užitečné, že, Harry?" řekla Hermiona sedící s hlavou svěšenou v dlaních. "Chci říct, pokud bychom to dali vědcům, nemohli by se naučit, jak vyrábět hodně uhlíkových nanovláken jen ze studia toho našeho."

"Mohli by se naučit něco," řekl Harry. "Hermiono, jen se na to podívej, to nepatrné tenké vlákno držící všechnu tu váhu, právě jsme stvořili něco, co žádná mudlovská laboratoř nedokáže-"

"Ale jakákoli jiná čarodějka to dokáže," řekla Hermiona. Teď už se jí únava vplížila do hlasu. "Harry, nemyslím si, že tohle nám funguje."

"Myslíš náš vztah?" řekl Harry. "Skvěle! Rozejděme se."

To z ní dostalo slabý úsměv. "Myslím náš výzkum."

"Ach, Hermiono, jak jen můžeš!"

"Jsi sladký, když jsi ošklivý," řekla. "Ale Harry, tohle je šílené, mě je dvanáct, tobě jedenáct, je hloupé myslet si, že objevíme něco, na co před námi ještě nikdo nepřišel."

"To doopravdy říkáš, že bysme měli vzdát odhalování tajemství magie, po tom, co jsme to nezkoušeli ani jeden celý měsíc?" řekl Harry, snažil se do hlasu položit výzvu. Upřímně, cítil stejný pocit únavy jako Hermiona. Žádný z těch dobrých nápadů nefungoval. Učinil jen jediný objev, který stál za zmíňku, ten mendelský vzor, a o tom Hermioně ani nemohl říct, aniž by porušil svůj slib Dracovi.

"Ne," řekla Hermiona. Její mladá tvář vypadala velmi vážně a dospěle. "Říkám, že právě teď bychom měli studovat všechnu magii, co už kouzelníci znají, abychom tyhle věci mohli dělat až dostudujeme Bradavice."

"Um..." řekl Harry. "Hermiono, vážně to nerad říkám takhle, ale představ si, že bysme se rozhodli odložit výzkum až na později, a první věc, kterou bysme po vystudování zkusili, by bylo přeměnění léku na Alzheimera, a ono by to fungovalo. Cítili bychom se... no, nemyslím si, že slovo hloupě by přesně vystihovalo, jak bychom se cítili. Co když je tu něco podobného, co bude fungovat?"

"To není fér, Harry!" řekla Hermiona. Hlas se jí teď třásl, jako by byla na pokraji slz. "Tohle na lidi nemůžeš nakládat! Není naší prací dělat takové věci, jsme děti!"

Na chvíli Harryho napadlo, co by se stalo, kdyby Hermioně někdo řekl, že musí bojovat s nesmrtelným Pánem zla, jestli by se proměnila v jednoho z těch ufňukaných sebe-litujících hrdinů, které Harry v knížkách nikdy nedokázal vystát.

"Tak jako tak," řekla Hermiona. Hlas se jí třásl. "S tímhle nechci pokračovat. Nevěřím, že by děti dokázaly věci, co dospělí nedokáží, to se děje jen v příbězích."

Ve třídě nastalo ticho.

Hermiona začala vypadat trochu vystrašeně, a Harry věděl, že jeho vlastní výraz zchladl.

Nebolelo by to tolik, kdyby ta samá myšlenka Harryho už nenapadla – že, zatímco třicet let by už mohlo být moc na vědeckého průlomníka a dvacet let přibližně tak akorát, a zatímco existovali lidé, kteří dostali doktorát v sedmnácti, a následníci, kteří se ve čtrnácti stali skvělým králi nebo generáli, do dějepisný knih se ještě nikdo nedostal v jedenácti.

"Dobrá," řekl Harry. "Vymyslet, jak udělat něco, co dospělí nedokážou. To je tvá výzva?"

"Takhle jsem to nemyslela," řekla Hermiona, hlas z ní vyšel jen jako vystrašený šepot.

Harry s námahou odtrhl zamračený výraz od Hermiony. "Nejsem rozzlobený na tebe," řekl. Jeho hlas byl chladný, navzdory jeho nejlepším snahám. "Jsem rozzlobený na, já nevím, na všechno. Ale nejsem ochotný prohrát, Hermiono. Prohra není vždy správným řešením. Zjistím, jak udělat něco, co dospělý kouzelník nedokáže, a pak se k tobě vrátím. Co ty na to?"

Nastalo další ticho.

"Dobře," řekla Hermiona trochu kolísavým hlasem. Zvedla se z křesla a přešla ke dveřím opuštěné učebny, ve které pracovali. Ruku položila na kliku. "Stále jsme přátelé, správně? A pokud nedokážeš na nic přijít-"

Hlas se jí zadrhl.

"Pak spolu budeme studovat," řekl Harry. Hlas teď měl ještě chladnější.

"Umm, tak tedy zatím ahoj," řekla Hermiona, rychle odešla ze třídy a zavřela za sebou dveře.

Občas Harry svou temnou stránku nesnášel, a to dokonce i když byl pod jejím vlivem.

A ta jeho část, která si myslela přesně to samé jako Hermiona, že ne, děti nemohou dělat to, co nedokáží dospělí, právě říkala všechny ty věci, na jejichž vyslovení byla Hermiona příliš vystrašená, jako, Tohle je teda sakra těžká výzva, co sis vybral a hochu, tentokrát se parádně ztrapníš a tímhle způsobem alespoň budeš věděl, že jsi selhal.

A ta jeho část, která si prohry zrovna neužívala velmi chladným hlasem odpověděla, Fajn, můžete sklapnout a valit oči.


Byl téměř čas k obědu, ale Harryho to nezajímalo. Ani se neobtěžoval vylovit z váčku svačinu. Jeho žaludek trochu hladovění vydrží.

Kouzelnický svět byl maličký, nemysleli jako vědci, o vědě nic nevěděli, nezpochybňovali to v čem vyrostli, nedávali ochranná pouzdra na své stroje času, hráli famfrpál, celá kouzelnická Anglie byla menší než jedno malé mudlovské město, nejlepší kouzelnická škola vzdělávala jen do sedmnácti let věku, hloupé nebylo tohle v jedenácti vyzývat, hloupé bylo předpokládat, že kouzelníci vědí, co dělají, a že už strhali všechno nízko visící ovoce, které by vědecký polymath spatřil.

Prvním krokem bylo udělat si seznam všech magických omezení, které si dokázal vybavit, všechny věci, které údajně byly nemožné.

Druhým krokem bylo označit omezení, která z vědeckého hlediska dávala nejméně smyslu.

Třetím krokem bylo dát přednost všem omezením, u nichž bylo nepravděpodobné, že by je někdo, kdo nerozumí vědě, zpochybňoval.

Čtvrtým krokem bylo objevit způsoby, jak na ně zaútočit.


Hermiona se stále ještě cítila trochu roztřeseně, když se u havraspárského stolu posadila vedle Mandy. Hermionin oběd se skládal ze dvou kousků ovoce (nakrájené rajče a oloupaná mandarinka), tří kousků zeleniny (mrkev, mrkev a další mrkev), jednoho kousku masa (smažená stehýnka z tlustobřicha, jejichž nezdravou kůrčičku mohla opatrně odstranit), a z jednoho kousku čokoládového dortu, který si vyslouží tím, že sní všechny ty ostatní chody.

Nebylo to tak hrozné jako ve třídě lektvarů, o tom stále ještě občas měla noční můry. Ale tentokrát to způsobila ona, a cítila se jako terč. Jen na chviličku, než se ta přišerná chladná temnota odvrátila, a řekla, že na ni rozhněvaná není, protože ji nechce vystrašit.

A stále měla ten pocit, že ji dříve něco uniklo, něco opravdu důležitého.

Ale neporušili přece žádné z pravidel přeměňování... že ano? Nevytvořili žádnou tekutinu, žádný plyn, nepřijali žádné příkazy od profesora obrany...

Ta pilulka! To bylo něco, co by mohlo být snězeno!

...no, ne, nikdo by nesnědl jen tak někde se povalující pilulku, a stejně to ve skutečnosti nefungovalo - pokud ano, mohli by na to jednoduše seslat Finite Incantatem, ale stejně to bude muset Harrymu říct, a dohlédnout na to, aby se o tom nikdy nezmíňovali před profesorkou McGonagallovou, pro případ, že by jim bylo studium přeměňování už napořád zakázáno...

Hermioně začínalo být špatně od žaludku. Odstrčila od sebe talíř, takhle už nic nemohla sníst.

Zavřela oči a začala si v duchu recitovat pravidla přeměňování.

"Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako jídlo, nebo by se nějak jinak mohlo dostat do lidského těla."

Ne, skutečně tu pilulku neměli zkoušet přeměňovat, nebo si alespoň měli uvědomit... byla tak chycená Harryho geniálním nápadem, že ani nemyslela...

Nevolnost se zhoršovala. V koutě její hlavy, těsně za hranicí vědomí se cosi vznášelo, vjem čekající na rozpoznání, mladá žena, co se promění v babiznu, váza, ze které se stanou dvě tváře...

Pokračovala s recitováním pravidel přeměňování.


Harryho klouby na ruce svírající hůlku už zbělaly, když se přestal snažit přeměnit vzduch před sebou do kancelářské svorky. Nebylo by bezpečné přeměnit svorku na vzduch, ale neviděl jediný důvod, proč by to mělo být nebezpečné naopak. Jen to nemělo být možné. Ale proč ne? Vzduch byl stejně skutečnou substancí, jako cokoli jiného...

No, možná tohle omezení dávalo smysl. Vzduch byl dezorganizovaný, všechny jeho molekuly neustále měnily své postavení vzhledem k druhým. Možná jste substanci nemohli vnutit novou formu, pokud ona substance nezůstávala stabilní dostatečně dlouho, abyste ji ovládli, a to i přestože atomy v pevných tělesech také neustále vibrovaly...

Čím více Harry selhával, tím chladněji se cítil, tím jasnější se všechno stávalo.

Dobrá. Další položka.

Bylo možné přeměnit jen celek v celý předmět. Nemohli jste přeměnit polovinu zápalky do jehly, museli jste přeměnit celou věc. To bylo také důvodem, proč, když byl předtím díky Dracovi uvězněný v té učebně, nemohl prostě přeměnit válcovitý průřez zdi na houbu a vydlabat z ní kamenem dost na to, aby se protáhl ven. Musel by vnutit novou formu celé zdi, a možné i celé části Bradavic, jen aby změnil tu jedinou část.

A to bylo směšné.

Věci byly tvořené atomy. Spoustou maličkých botů. Neexistovala žádná kontinuita, žádná pevnost, jen elektromagnetické síly, které ty maličké body držely ve vzájemných vztazích...


Mandy Brocklehurstová se zarazila s vidličkou na půli cesty k ústům. "Huh," řekla Su Li, která seděla naproti nyní prázdnému místu vedle ní, "co to do Hermiony vjelo?"


Harry chtěl zabít svou gumu.

Snažil se přeměnit jedno místo na tom růžovém obdélníku v ocel, odděleně od zbytku gumy, a guma odmítala spolupracovat.

Muselo to být konceptuální omezení, ne skutečné. Muselo.

Věci byly tvořené atomy, a každý atom byl malou oddělenou částí. Atomy držely pohromadě díky kvantovému poli sdílených alektronů, kovalentních vazeb, nebo někdy při krátkých vzdálostech jen magnetismem, iontovou vazbou, nebo der Waalsovými silami.

Když přišlo k podstatě věci, protony a neutrony uvnitř neukleotidů byly nepatrné oddělené částečky. Kvarky uvnitř protonů a neutronů byly rovněř oddělenými nepatrnými částečkami! V realitě, okolním světě, se prostě nevyskytovalo nic, co by odpovídalo lidskému vnímání pevných těles. Všechno to byly jen malé body.

A volné přeměňování už od začátku spočívalo ve vaší mysli, správně? Žádná slova, žádná gesta. Jen čistý koncept formy, striktně oddělené od substance, vnucené substanci, vnímené jako oddělené od své formy. To a hůlka, z vás dělali kouzelníka.

Kouzelníci nedokázali přeměňovat části věcí, dokázali přeměňovat jen to, co jejich mozky vnímaly jako celky, ale to jen proto, že hluboko uvnitř nevěděli, že v podstatě jsou všechno jen atomy.

Harry se na to vědomí soustředil, jak jen dokázal. Ve skutečnosti ta guma byla jen uspořádáním atomů, všechno bylo jen uspořádáním atomů, a atomy z té malé části, kterou hodlal přeměnit, byly zrovna tak dobrým uspořádáním, jako jakékoli jiné uspořádání, na které dokázal pomyslet.

A Harry stále nedokázal proměnit tu jedinou část gumy, přeměnění nijak nepokročilo.

Tohle. Je. Směšné.

Harry klouby na hůlce znovu zbělaly. Bylo mu zle z experimentálních výsledků, které nedávaly žádný smysl.

Možná úspěšný průběh přeměnění znemožňovalo to, že nějaká část jeho mozku pořád přemýšlela o okolí v pojmech objektů. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo jeho gumu. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo malou část.

Je na čase postoupit o úroveň výš.

Harry pevněji zatlačil hůlkou na malou část gumy, a snažil se prohlédnout skrze tu iluzi, kterou nevědci považovali za realitu, za svět lavic a židlí, vzduchu a gum a lidí.

Když jste procházeli parkem, vnější svět, který vás obklopoval byl něčím, co existovalo uvnitř vašeho mozku ve formě nábojů neuronů. Vjem jasně modré oblohy nebyl něčím, co by bylo nad vámi, bylo to něco ve vašem vizuálním kortexu, a váš vizuální kortex se nacházel na zadní straně vašeho mozku. Všechny vjemy toho jasného světa se ve skutečnosti odehrávaly uvnitř té tiché kostěné jeskyně, kterou jste nazývali vaší lebkou, v místě, kde jste žili a nikdy, nikdy jste ho neopouštěli. Pokud jste chtěli pozdravit skutečnou osobu, nepotřásli byste jí rukou, ale jemně jí zaťukali na lebku, a řekli "Jak se ti tam daří?" Tam lidé byli, tam ve skutečnosti žili. A ten obrázek parku, o kterém jste si mysleli, že jím procházíte, byl něčím, co bylo vizualizováno uvnitř vašeho mozku, jak zpracovával signály, které dostával pomocí očí a sítnic.

Nebyla to lež, jak si mysleli budhisti, za závojem Mayi se nenacházelo nic neuvěřitelně mystického a nečekaného, to, co leželo za iluzí parku byl skutečný park, ale stále to byla iluze.

Harry neseděl uvnitř učebny.

Byl uvnitř své lebky.

Zažíval zpracovaný obraz, který jeho mozek dekódoval ze signálů vysílaných jeho sítnicí.

Skutečná guma byla někde jinde, ne na obraze.

A skutečná guma nebyla taková jako na obraze, který si o ní vytvořil Harryho mozek. Idea gumy jakožto pevného předmětu byla něčím, co existovalo jen uvnitř jeho vlastního mozku, uvnitř temeního kortexu, který zpracovával jeho pojímání tvaru a prostoru. Skutečná guma byla uspořádáním atomů držících při sobě pomocí elektromagnetických sil a sdílených kovalentních elektronů, zatímco se v okolí molekuly vzduchu odrážely jedna od druhé a od molekul gumy.

Skutečná guma byla mnohem dál, a Harry, uvnitř své lebky, ji nikdy nemohl zcela pojmout, mohl si o ní jen vytvářet představy. Ale jeho hůlka měla moc, dokázala měnit okolní věci v realitu, jen Harryho vlastní předsudky ji limitovaly. Někde za závojem Mayi pravda za Harryho konceptem "hůlky" se dotýkala soustavy atomů, které Harryho mozek vnímal jako "část gumy" a pokud by ona hůlka byla schopná přeměnit to uspořádání atomů, které Harry považoval za "celou gumu" neexistoval sebemenší důvod, proč by nemohla přeměnit i to druhé uspořádání...

Ale přeměnění stále nefungovalo.

Harry sevřel zuby a vystoupil o další úroveň výš.

Koncept gumy jakožto odděleného předmětu, který si jeho mysl vytvářela, byl očividným nesmyslem.

Byla to mapa, která neodpovídala a nemohla odpovídat danému území.

Lidé si svět modelovali pomocí stratifikovaných úrovní organizace, ale měli oddělené myšlenky o tom, jak fungují státy, jak fungují lidé, jak fungují orgány, jak fungují buňky, jak fungují molekuly, jak fungují kvarky.

Když Harryho mozek potřeboval přemýšlet o gumě, přemýšlel o pravidlech, která se na gumy vztahovala, jako "gumy dokáží odstranit poznámky tužkou". Jen pokud jeho mozek potřeboval odhadnout, co se stane na nižší chemické úrovni, jen pak začal přemýšlet – jako by to byl oddělený fakt – o molekulách gumy.

Ale to všechno bylo jen v mozku.

Harryho mysl mohla oddělit domněnky o pravidlech, které platily o gumách, ale neexistoval žádný oddělený fyzikální zákon, který ovládal gumy.

Harryho mozek modeloval realitu za použití mnohonásobných úrovní organizace, s rozdílnými domněnkami na každé úrovni. Ale to všechna bylo na mapě, skutečné území takhle nevypadalo, samotná realita měla jen jedinou úroveň organizace, kvarky, byl to sjednocený nízko-úrovňový proces řídící se dle jednoduchých matematických zákonů.

Nebo tak tomu alespoň Harry věřil předtím, než objevil magii. Ale guma magická nebyla.

A i pokud by guma byla magická, ta představa, že by skutečně mohla existovat jedna pevná oddělená guma byla nemožná. Věci jako gumy nemohly být základními elementy reality, byly příliš velké a komplikované, aby byly atomy, musely být tvořeny částmi. Neexistovaly věci, které byly fundamentálně komplikované. Implicitní víra, kterou Harryho mozek měl v gumu jakožto oddělený předmět byla jednoduše špatná, bylo to zmatení na úrovni mapy a území, guma existovala jen jakožto oddělená představa v Harryho mnoho-úrovňovém modelu světa, ne jako oddělený element jedno-úrovňové reality.

...přeměnění stále nezačalo.

Harry ztěžka dýchal, neúspěšné přeměnění bylo skoro stejně vysilující jako úspěšné, ale k čerti, pokud to měl vzdát teď.

Dobrá, k čertu s tím smetím z devatenáctého století.

Realitu netvořily atomy, nejednalo se o soupravu biliónů maličkých kuliček poskakujících kolem. To byla jen další lež. Vnímání atomů jako malých teček byla jen další z přihodných halucinací, ke kterým se lidé upírali, protože nechtěli čelit nelidsky cizímu tvaru podpovrchové reality. Pak nemohlo být divu, že jeho na tom založené pokusy o přeměňování nefungovaly. Pokud chtěl moc, musel opustit své lidství, musel své myšlenky donutit zkonfrontovat skutečnou matematiku kvantové mechaniky.

Neexistovaly žádné částice, existovaly jen shluky amplitud v multičásticovém prostoru a to, co si jeho mozek tak posedle představoval jako gumu, nebylo ničím jiným, než obrovským faktorem vlnové funkce, která náhodou faktorovala. Neexistovala odděleně o nic víc, než zvláštní pevný faktor tří existoval uvnitř čísla šest, pokud jeho hůlka dokázala alternovat faktory v přibližně faktorizovatelné vlnové funkci, pak by taky sakra měla být schopná alternovat o něco menší faktor, který si Harryho mozek představoval jako část materiálu gumy-


Hermiona letěla přes chodby, boty jí ztěžka dopadaly na kámen, přerývavě dýchala, dávka adrenalinu jí stále kolovala krví.

Jako obrázek mladé ženy před proměněním v babiznu, jako pohár, ze kterého se stávají dvě tváře.

Co to dělali?

Co to dělali?

Dorazila ke třídě a prsty jí nejdřívě sklouzly z kliky, byly příliš zpocené, ale uchopila ji pevněji, a dveře se otevřely-

- v jediném záblesku spatřila Harryho, jak zírá na malý růžový obdélník na stole před ním -

- a pár kroků od něj maličké černé vlákno, z té vzdálenosti takřka neviditelné, neslo všechnu tu váhu -

"Harry, zmiz ze třídy!"

Na Harryho tváři se objevil čistý šok, a postavil se tak rychle, že málem upadl, zastavil se jen, aby ten malý růžový obdélník sebral ze stolu, a vyběhl ze dveří, sama už ustoupila stranou a hůlku měla namířenou na to vlákno -

"Finite Incantatem!"

A Hermiona dveře znovu zabouchla, zrovna jak se zevnitř ozval ohlašující rachot sto kil padajícího kovu.

Lapala po dechu, celou cestu sem běžela bez zastavení. Byla zmáčená potem a nohy a stehna jí pálily jako by byly v plamenech, na Harryho otázky by nedokázala odpovědět ani za všechny galeony na světě.

Hermiona zamrkala, a uvědomila si, že začíná padat, a Harry ji chytil a jemně ji posadil na zem.

"...zdravě..." dokázala zašeptat.

"Cože?" řekl Harry, byl bledší než ho kdy viděla.

"...cítíš, se, zdravě..."

Harry začínal vypadat ještě vyděšeněji, když mu ta otázka došla. "Nemyslím... nemyslím si, že mám nějaké symptomy -"

Hermiona na chvíli zavřela oči. "Dobře," zašeptala. "Chyť dech."

To chvíli zabralo. Harry stále vypadal vyděšeně. To bylo jedině dobře, možná ho to naučí lekci.

Hermiona se natáhla do váčku, který jí Harry koupil, a skrz vyprahlé hrdlo zašeptala "voda", vytáhla láhev a mohutnými doušky ji vypila.

A pak chvíli trvalo, než znovu získala řeč.

"Porušili jsme pravidla, Harry," řekla ochraptělým hlasem. "Porušili jsme pravidla."

"Nevím..." Harry polkl. "Pořád nevím jak, myslel jsem, ale -"

"Zeptala jsem se, jestli je to přeměňování bezpečné, a ty jsi mi odpověděl!"

Nastalo ticho.

"To je všechno?" zeptal se Harry.

Mohla by zakřičet.

"Harry, to to nechápeš?" řekla. "Je to vytvořené z malých vláken, co když se rozpadnou, kdo ví, co by se mohlo stát, nezeptali jsme se profesorky McGonagallové! Nechápeš, co jsme dělali? Experimentovali jsme s přeměňováním. Experimentovali jsme s přeměňováním!"

Nastalo další ticho.

"Správně..." řekl Harry pomalu. "To je pravděpodobně jedna z těch věcí, které se vám ani neobtěžují říct, protože jsou příliš očividné. Netestujte geniální nové nápady pro přeměňování sami v nepoužíváné učebně, aniž byste se poradili s profesorem."

"Mohl jsi nás oba zabít, Harry!" Hermiona věděla, že to není fér, udělala ten omyl také, ale stále na něj měla vztek, vždycky zněl tak sebejistě a bezmyšlenkovitě ji s sebou strhl. "Mohli jsme porazit perfektní rekord profesorky McGonagallové!"

"Ano," řekl Harry, "tak jí o tom neřekneme, dobrá?"

"Musíme přestat," řekla Hermiona. "Musíme s tím přestat, nebo si něco přivodíme. Jsme příliš mladí Harry, tohle nemůžeme dělat, ještě ne."

Přes Harryho tvář přelétl chabý úsměv. "Umm, v tom se tak trochu pleteš."

A pozvedl malý růžový obdélník, gumu s jasnou kovovou skvrnou.

Hermiona na ni zmateně zírala.

"Kvantová mechanika nestačila," řekl Harry. "Musel jsem se dostat až k bezčasové fyzice, než se to chytlo. Musel jsem hůlku vnímat tak, že vnucuje vztah mezi oddělenými minulými a budoucími realitami, místo toho, aby něco během času měnila – a to to dokázalo, Hermiono, viděl jsem za iluzi objektů a vsadil bych se, že na světě neexistuje žádný jiný kouzelník, který by to mohl dokázat. I pokud by nějaký mudlorozený znal bezčasové formulace kvantové fyziky, byla by to pro něj jen víra o divných a vzdálených kvantových hloupostech, nevnímal by to jako realitu, nepřijmul by, že svět, který zná je jen iluze. Přeměnil jsem část gumy, aniž bych přeměnil celou věc."

Hermiona znovu zvedla hůlku, namířila ji na gumu.

Na chvilku se na Harryho tváři objevil vztek, ale neudělal žádný pohyb, aby ji zastavil.

"Finite Incantatem," řekla Hermiona. "Zkontroluj to u profesorky McGonagallové, než to zkusíš znovu."

Harry přikývl, i když tvář měl stále trochu sevřenou.

"A budeme muset přestat," řekla Hermiona.

"Proč?" řekl Harry. "Nechápeš, co to znamená, Hermiono? Kouzelníci nevědí všechno! Je jich příliš málo, a ještě méně těch, kteří rozumí vědě, ani neotrhali všechno nízko visící ovoce -"

"Není to bezpečné," řekla Hermiona. "A pokud dokážeme objevit nové věci, pak je to ještě nebezpečnější! Jsme příliš mladí! Jednu velkou chybu už jsme udělali, příště můžeme prostě zemřít!"

Pak sebou Hermiona cukla.

Harry se od ní odvrátil a začal pomalu, zhluboka dýchat.

"Prosím nezkoušej to dělat sám, Harry," řekla Hermiona třesoucím se hlasem. "Prosím."

Prosím nenuť mě se rozhodnout, jestli to říct profesorovi Kratiknotovi.

Na dlouho nastalo ticho.

"Takže ty chceš, abysme jen studovali," řekl Harry. Cítila, že se snaží udržet vztek z hlasu. "Jen studovali."

Hermiona si nebyla jistá, zda by něco měla říkat, ale... "Jako jsi ty studoval, umm, bezčasovou fyziku, správně?"

Harry se na ni znovu podíval.

"Ta věc, co jsi udělal," řekla Hermiona váhavým hlasem, "nebylo to díky našim experimentům, správně? Dokázal jsi to, protože jsi přečetl spoustu knih."

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Na jeho obličeji byl frustrovaný výraz.

"Dobrá," řekl Harry. "Co tohle. Budeme studovat, a pokud vymyslím něco, co vážně bude stát za zkoušku, zkusíme to potom, co se zeptáme učitele."

"Dobře," řekla Hermiona. Neupadla úlevou, ale to jen proto, že už na zemi seděla.

"Půjdeme na oběd?" řekl Harry opatrně.

Hermiona přikývla. Ano. Oběd zněl dobře. Tentokrát doopravdy.

Opatrně se vytáhla na nohy z kamené podlahy, zamrkala, když na ni její tělo zaječelo -

Harry na ni namířil hůlku, a řekl "Wingardium Leviosa."

Hermiona zamrkala, když se ta hrozná váha na jejích nohách smrskal do snesitelné.

Na Harryho tváře se bleskl úsměv. "Je možné něco zvednout, aniž bysme to vznášeli úplně," řekl. "Pamatuješ si ten experiment?"

Hermiona mu úsměv bezmocně oplatila, i když si myslela, že by stále měla být rozčílená.

A rozešla se k Velké síni, cítila se podstatně a úžasně lehce na nohou, jak na ni Harry opatrně udržoval namířenou hůlku.

Zvládl to udržet jen pět minut, ale počítala se ta myšlenka.


Minerva pohlédla na Brumbála.

Brumbál jí pohled tázavě vrátil. "Rozumněla jste něčemu z toho?" řekl Brumbál, zněl pobaveně.

Byly to ty nejnaprostější a nejdokonalejší nesmysly, jaké kdy Minerva slyšela. Cítila se trochu zahanbeně, že přivolala ředitele, aby je vyslechl, ale dostala jasné instrukce.

"Obávám se, že ne," řekla profesorka McGonagallová škrobeně.

"Takže," řekl Brumbál. Stříbrný plnovous se od ni odvrátil, kouzelníkům jiskřící pohled znovu pohlédl jinak. "Ty máš podezření, že dokážeš něco, co ostatní kouzelníci nedokáží, něco, o čem si myslíme, že je to nemožné."

Všichni tři stáli v ředitelově soukromé přeměňovací pracovně, kam ji zářící fénix Brumbálova patrona řekl, aby Harryho přivedla, jen chvilku potom, co ho zastihl její vlastní patron. Světlo sem padalo přes střešní okna, osvětlovalo sedmi-hrotý alchemický diagram nakreslený uprostřed kruhové místnosti. Byl trochu zaprášený, což Minervu sklíčilo. Výzkum přeměňování byl jedním z Brumbálových velkých koníčků, věděla, že je poslední dobou v časovém presu, ale netušila, že v takovém.

A teď se Harry Potter chystal vyplítvat ještě více ředitelova času. Rozhodně za to nemohla vinit Harryho. Udělal, co udělat měl, když za ní přišel s tím, že dostal nápad na něco, o čem se v současnosti věřilo, že to v přeměňování není možné, a ona sama udělala přesně to, co jí bylo řečeno: přikázala Harrymu, ať mlčí a o ničem s ní nemluví, dokud nezkonzultují pana ředitele, a všichni se nepřesunou na bezpečné místo.

Kdyby Harry začal tím, že by ji specificky řekl, co si myslí, že dokáže, neobtěžovala by se.

"Podívejte, je to těžké vysvětlit," řekl Harry, zněl trochu v rozapcích. "Ale v podstatě je to tak, že to, čemu věříte je v rozporu s tím, čemu věří vědci, a to v případě, kdy upřímně očekávám, že budou vědci vědět více než kouzelníci.

Minerva by si povzdechla nahlas, kdyby se jen nezdálo, že Brumbál bere celou tu věc velmi vážně.

Harryho nápad pocházel z čisté ignorence, z ničeho jiného. Pokud jste přeměnili polovinu kovové koule na skleněnou, pak celá koule měla změnila formu. Změnit část znamenalo změnit celek, a to znamenalo oddělit jednu formu a nahradit ji jinou. Co to vůbec znamená přeměnit jen polovinu kovové koule? Že ta kovová koule jako celek měla stejnou formu jako předtím, ale polovina té koule měla odlišnou formu?

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová, "to, co chcete udělat není jen nemožné, je to nelogické. Pokud změníte polovinu z něčeho, změnil jste celek."

"Skutečně," řekl Brumbál. "Ale Harry je tu hrdinou, takže může dělat věci, které jsou logicky nemožné.

Minerva by obrátila oči v sloup, kdyby neztratila sílu už dlouhou dobu před tím.

"Předpokládejme, že by to bylo možné," řekl Brumbál, "napadá vás nějaký důvod, proč by se výsledky nějak měly lišit od běžného přeměňování?"

Minerva se zamračila. Skutečnost, že ten koncept byl doslova nepředstavitelný, na ni s jistou těžkostí doléhala, ale snažila se zaměžit na podstatu. Přeměnění vnucené jen polovině kovové koule...

"Zvláštní věci, které se dějí na povrchu?" řekl Minerva. "Ale to by se nemělo lišit od přeměnění celých předmětů do formy se dvěma odlišnými částmi..."

Brumbál přikývl. "To si myslím i já. A Harry, pokud je tvá teorie správná, znamená to, že to, co chceš udělat je přesně to samé jako jakékoli jiné přeměnění, jen se vztahuje na část předmětu, místo na celek? Vůbec žádné změny?"

"Ano," řekl Harry pevně. "A to celé tu jde."

Brumbál na ni znovu pohlédl. "Minervo, napadá vás, jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné?"

"Ne," řekla Minerva, potom, co skončila s procházením paměti.

"Mě zrovna tak," řekl ředitel. "Dobrá tedy, vzhledem k tomu, že se by se mělo jedna o postup ve všech ohledech analogický k běžnému přeměňování, a vzhledem k tomu, že nás nenapadá jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné, myslím, že druhý stupeň opatrnosti bude stačit."

Minerva byla překvapená, ale neprotestovala. Brumbál byl v přeměňování podstatně zkušenější než ona, zkusil doslova tisíce nových přeměnění, aniž by kdy zvolil stupeň opatrnosti, který by byl příliš nízký. Použil přeměnění v souboji, a stále byl naživu. Pokud si ředitel myslel, že druhý stupeň stačí, pak stačil.

To, že Harry určitě selže, bylo, samozřejmě, naprosto nepodstatné.

Začali s nastavováním ochran a detekčních sítí. Nejdůležitější sít byla ta, která kontrolovala, zda žádný přeměněný materiál neuniká do vzduchu. Harry bude uzavřen v oddělené schránce se svou vlastní zásobou vzduchu jen pro jistotu, jen jeho hůlce bude dovoleno za štít proniknout, a to rozhraní bylo těsné. Byli v Bradavicích, takže nemohli jednoduše přemístit pryč jakýkoli materiál, které vykazoval známky spontálního spalování, ale mohli ho vyhodit střešním oknem téměř stejně rychle – všechna okna byla vytažená právě z toho důvodu. Harry sám by zmizel jiným oknem při první známce nebezpečí.

Harry je sledoval při práci, na tváři měl trochu vyděšený výraz.

"Nebojte se," řekla profesorka McGonagallová uprostřed probíhajících popisů, "téměř určitě toho nebude třeba, pane Pottere. Pokud bychom očekávali, že se něco pokazí, nebylo by vám dovoleno to vyzkoušet. Jedná se jen o běžná předběžná opatření pro přeměňování, které nikdo nikdy dříve nevyzkoušel."

Harry polkl a přikývl.

A o pár minut později, byl Harry vpraven do bezpečnostní židle, a položil svou hůlku na kovovou kouli – která by, soudě podle výsledků jeho testů, pro něj měla být příliš velká, než aby ji zvládl přeměnit dříve než za třicet minut.

A o dalších pár minut později, se Minerva s malátným pocitem opírala o zeď.

Na skleněné kouli, proti místu, o které se opírala Harryho hůlka, byla malá skvrna.

Harry neřekl říkal jsem vám to, ale ten samolibý výraz na jeho zpocené tváři to říkal za něj.

Brumbál na kouli sesílal analytická kouzla, a každou chvílí vypadal zaujatější a zaujatější. Z jeho tváře se zmizelo třicet let.

"Fascinující," řekl Brumbál. "Přesně, jak nám řekl. Jednoduše přeměnil část předmětu, aniž by přeměnil celek. Říkal jsi, že je to skutečně jen konceptuální omezení, Harry?"

"Ano," řekl Harry, "ale hluboké, jen vědět, že se jedná o konceptuální omezení nestačilo. Musel jsem potlačit tu část svého mozku, která tu chybu vytvářela a místo toho myslet na podpovrchovou realitu, na kterou vědci přišli."

"Skutečně fascinující," řekl Brumbál. "Beru to tak, že jakémukoli jinému kouzelníkovi by něco takového zabralo měsíce studia, pokud by to vůbec dokázal? A mohl bych tě pořádat, aby jsi přeměnil nějaké další předměty?"

"Pravděpodobně ano, a samozřejmě," řekl Harry.

O půl hodiny později, se Minerva cítila stejně udiveně, ale byla podstatně klidnější pokud šlo o bezpečnostní rizika.

Bylo to to samé, krom toho, že to bylo logicky nemožné.

"Myslím, že to stačí, pane řediteli," řekla Minerva konečně. "Mám podezření, že částečné přeměňování je namáhavější než ten běžný druh."

"S praxí se to lepší," řekl vyčerpaný a bledý chlapec nejistým hlasem, "ale ano, máte pravdu."

Extrahování Harryho z ochran zabralo další minutu, a pak ho Minerva dovedla k mnohem pohodlnější křeslu a Brumbál se vytasil s ledovou limonádou.

"Gratuluji, pane Pottere!" řekla profesorka McGonagall, a myslela to vážně. Vsadila by téměř cokoli, že to nebude fungovat.

"Gratulace jsou skutečně na místě," řekl Brumbál. "Ani já jsem v přeměňování neučinil žádné původní obejvy, před čtrnáctými narozeninami. Od časů Dorotei Senjak žádný génius nerozkvetl takto brzy."

"Díky," řekl Harry, zněl trochu překvapeně.

"Nicméně," řekl Brumbál zamyšleně, "myslím, že by bylo nejmoudřejší tuto šťastnou událost držet v tajnosti, alespoň pro teď. Harry, mluvil jsi o svém nápadu s někým jiným, než jsi vyhledal profesorku McGonagallovou?"

Nastalo ticho.

"Um..." řekl Harry. "Nechci nikoho předhodit inkvizici, ale řekl jsem to jednomu dalšímu studentovi - "

Ta slova z profesorčiných úst takřka vybouchla. "Cože? Vy jste mluvil o naprosto nové formě přeměňování se studentem, předtím než jste zkonzultoval uznanou autoritu? Máte nejmenší tušení, jak nezodpovědné to bylo?"

"Omlouvám se," řekl Harry. "Neuvědomil jsem si to."

Ten chlapec vypadal přiměřeně vystrašeně, a Minerva cítila, jak se něco uvnitř ní uvolnilo. Alespoň Harry chápal, jak pošetilý byl.

"Musíš slečnu Grangerovou zapřísáhnout k mlčenlivosti," řekl Brumbál vážně. "A neříkej to nikomu dalšímu, pokud pro to neexistuje mimořádně dobrý důvod, a i oni přísahali."

"A... proč?" zeptal se Harry.

Minerva přemýšlela nad tím samým. Ředitel znovu uvažoval tak daleko dopředu, že se nechytala.

"Protože dokážeš něco, čemu by o tobě nikdo nevěřil," řekl Brumbál. "Něco naprosto nečekaného. Může se to stát tvou kritickou výhodou, Harry, a my to musíme uchovat. Prosím, v tomhle mi důvěřuj."

Profesorka McGonagalllová přikývla, její tvář neukazovala nic, z jejího vnitřního zmatení. "Prosím udělejte to, pane Pottere," řekla.

"Dobrá..." řekl Harry pomalu.

"Jakmile dokončíme zkoumání tvých materiálů," dodal Brumbál, "můžeš trénovat částečné přeměňování, a to pouze přeměnění skla na ocel a ocele na kov, se slečnou Grangerovou jako tvou pozorovatelkou. Přirozeně, pokud někdo z vás bude mít podezření na nějaký druh nevolnosti z přeměnování, ihned uvědomte profesora."

Těsně než Harry opustil pracovnu, s rukou na klice, se chlapec otočil a řekl, "Když už tu jsme, nevšiml si někdo z vás něčeho divného na profesorovi Snapeovi?"

"Divného?" zeptal se ředitel.

Minerva nedovolila, aby se jí na obličeji objevil její ironický úsměv. Samozřejmě, že ten chlapec se stále obával 'zlého mistra lektvarů', protože žádným způsobem nemohl vědět, že se Severusovi dá věřit. Bylo by přinejmenším velmi divné Harrymu vysvětlovat, že Severus je stále zamilovaný do jeho matky.

"Chci říct, změnilo se v poslední době nějak jeho chování?" zeptal se Harry.

"Ne, co jsem si všiml..." řekl ředitel pomalu. "Proč se ptáš?"

Harry zavrtěl hlavou. "Nechci vyvolat předsudky při vašem vlastním pozorování tím, že bych vám to řekl. Jen ho, řekněme, mějte na očích?"

To Minervu zneklidnilo více, než by dokázalo jakékoli přímé obvinění.

Harry se jim oběma uctivě uklonil a odešel.


"Albusi," řekla Minerva po tom, co chlapec zmizel, "jak jste věděl, že Harryho máte brát vážně? Já bych si myslela, že jeho nápad je jednoduše nemožný!"

Tvář starého kouzelníka zvážněla. "Ze stejného důvodu, proč to musí zůstat v tajnosti, Minervo. Ze stejného důvodu, proč jsem vám řekl, abyste za mnou přišla, pokud bude Harry někdy něco takového tvrdit. Protože to je síla, o které Voldemort nic neví."

Trvalo pár vteřin než jí to došlo.

A pak ji přejelo ledové zamrazení, jako pokaždé, když si na to vzpomněla.

Začalo to jako normální vstupní pohovor, Sybilla Tralewneyová ucházející se o místo profesorky jasnovidectví.

PŘÍCHOD TOHO, V JEHOŽ MOCI JE PORAZIT PÁNA ZLA SE BLÍŽÍ,

NAROZEN TĚM, KTEŘÍ SE MU JIŽ TŘIKRÁTE POSTAVILI,

NAROZEN, JAK SEDMÝ MĚSÍC ROKU UMÍRÁ,

A PÁN ZLA HO OZNAČÍ ZA SOBĚ ROVNÉHO,

ON VŠAK BUDE MÍT MOC, JAKOU PÁN ZLA NEZNÁ,

A PROTO JEDEN MUSÍ ZNIČIT VŠE, AŽ NA SAMOTNÝ ZBYTEK TOHO DRUHÉHO,

PROTOŽE TYTO DVĚ ODLIŠNÉ DUŠE NEMOHOU EXISTOVAT VE STEJNÉM SVĚTĚ.

Nezdálo se, že by ta příšerná slova, promluvená tím hrozným dunivým hlasem, měla odpovídat něčemu, jako je částečné přeměnění.

"Možná tedy ne," řekl Brumbál po tom, co se mu to Minerva pokusila vysvětlit. "Přiznávám, že jsem spíš doufal v něco, co by nám mohlo pomoci najít Voldemortův viteál, ať už ho ukryl kdekoli. Ale..." Starý kouzelník pokrčil rameny. "Věštby jsou zapeklité věci, Minervo, a nejlepší bude nic neriskovat. Ta nejmenší věc se může ukázat rozhodující, pokud je nečekaná."

"A co si myslíte, že chtěl naznačit o Severusovi?" řekla Minerva.

"To nemám nejmenší tušení," řekl Brumbál. "Pokud tedy Harry nepodniká tah proti Severusovi a nemyslí si, že otevřená otázka by mohla být vzata vážně, zatímco otevřené obvinění by bylo odmítnuto. A pokud se to skutečně stalo tak, pak si Harry správně odvodil, že bych nevěřil, že tomu tak je. Jednoduše bez předsudků pozorujme, jak nás požádal."


Později, 1:

"Umm, Hermiono?" řekl Harry velmi nesmělým hlasem. "Myslím, že ti dlužím jednu vážně, vážně, vážně velkou omluvu."


Později, 2:

Oči Alissy Cornfootové byly lehce zamlžené, jak hleděla na mistra lektvarů, který právě dával její třídě přísný proslov; s malou bronzovou fazolkou v ruce, říkal něco o kříčících kalužích lidského masa. Už od začátku tohoto školního roku měla problém při lektvarech udržet pozornost. V jednom kuse zírala na jejich příšerného, zlého, umaštěného profesora, a snila o speciálních školních trestech. Pravděpodobně s ní bylo něco vážně špatně, ale prostě se nezdálo, že by se toho dokázala zdržet -

"Au!" řekla Alissa na to.

Snape jí právě bronzovou fazolkou bezchybně trefil do čela.

"Slečno Cornfootová," řekl mistr lektvarů kousavým hlasem, "toto je delikátní lektvar, a pokud nebude dávat pozor, zraníte nejen sebe, ale i své spolužáky. Přijďte za mnou po vyučování."

Ta poslední věta jí zrovna nepomohla, ale snažila se usilovněji, a zvládla výukou proplout aniž by někoho roztavila.

Po hodině se Alissa přiblížila ke katedře. Jedna její část chtěla pokorně stát, s tváří v rozpacích a rukama pokorně sevřenými za zády, ale nějaký tichý instinkt jí řekl, že to by mohl být špatný nápad. Takže místo toho jen stále na místě s neutrálným výrazem, a v postoji, který byl velmi vhodný pro mladou dámu, a řekla, "Pane profesore?"

"Slečno Cornfootová," řekl Snape, aniž by vzhlédl od pergamenů, které známkoval. "Vaše city neopětuji, vaše pohledy mě začínají znepokojovat, od nynějška nadále budete vaše oči držet na uzdě. Je to dostatečně jasné?"

"Ano," řekla Alissa v zadušeném písknutí, a Snape ji propustil a ona ze třídy utekla s tvářemi žhnoucími jako tekutá láva.

 

"Dobrá," polkl Harry. "Dobrá, Hermiono, to stačí, můžeš přestat."

Bílá cukrová pilulka, ležící před Hermionou, stále ani v nejmenším nezměnila tvar ani barvu, a to i když se Hermiona soustředila usilovněji, než ji Harry kdy viděl, oči pevně zavřené, kapičky potu na čele, třesoucí se ruka, kterou svírala hůlku -

"Hermiono, přestaň! Nebude to fungovat, Hermiono, myslím, že nemůžeme stvořit věci, které ještě neexistují."

Hermionino sevření hůlky se pomalu uvolnilo.

"Myslela jsem, že to cítím," hlas z ní vyšel jen jako chabý šepot. "Myslela jsem, že cítím, jak se to začíná přeměňovat, jen na vteřinu."

V Harryho krku jako by uvízla hrudka. "Asi jsi si si to jen představovala. Doufala jsi příliš."

"Asi ano," řekla. Vypadala jako by se chtěla rozplakat.

Harry pomalu vzal do ruky mikrotužku, natáhl se přes list papíru plný přeškrtaných položek, a čárou přejel bod říkající 'LÉK NA ALZHEIMERA'.

Přeměněnou pililku by nikoho nemohli přimět sníst. Ale přeměňování, alespoň tedy ten druh, který oni dokázali, neočarovávalo předměty – neproměnilo by obyčejné koště na létající. Takže pokud by Hermiona tu pilulku vůbec dokázala stvořit, byla by to nemagická pilulka, a fungovala by z normálních materiálních důvodů. Mohli by potají udělat pilulky pro mudlovskou laboratoř, nechat je je studovat a zkusit je zpětně-navrhnout než přeměnění vyprchá... nikdo na světě by netušil, že v tom měla prsty magie, byl by to prostě další vědecký průlom...

Také to nebylo něco, co by kouzelníky napadlo. Samotné vzory atomů je tolik nezajímaly, nemysleli na neočarované materiální věci jako na objekty moci. Pokud to nebylo magické, nebylo to zajímavé.

O něco dříve se Harry velmi potají – ani Hermioně o tom neřekl – pokusil přeměnit nanotechnologii a lá Eric Drexler. (Pokusil se vytvořit stolní nanotovárnu, samozřejmě, ne maličké sebe-replikující se assemlery, nebyl šílený.) Znamenalo by to božství v jediném kroku, kdyby se mu to bylo povedlo.

"To je pro dnešek všechno, správně?" řekla Hermiona. Ležela zhroucená ve svém křesle, hlavu opřenou o opěradlo; na tváři jí byla vidět únava, na Hermioně velmi neobvyklá. Ráda předstírala, že žádné meze nemá, alespoň když byl Harry kolem.

"Ještě jeden pokus," řekl Harry opatrně, "ale tenhle bude malý, plus by to doopravdy mohlo fungovat. Schovával jsem si ho nakonec, protože jsem doufal, že bychom mohli skončit pozitivně. Je to skutečná věc, ne jako světelné meče. Už to i vytvořili v laboratoři, ne jako lék na Alzheimera. A je to generická substance, ne specifická, jako u těch ztracených knih, které jsi se pokoušela zkopírovat přeměněním. Udělal jsem ti diagram molekulární struktury. Chceme jen, aby to vydrželo déle, než se kdy předtím povedlo, se všemy trubicemi vyrovnanými, a s jejich konci zapuštěnými do diamantu." Harry vylovil list milimetrového papíru.

Hermiona se narovnala, vzala ho a se zamračením se na něj podívala. "Tohle všechno jsou uhlíkové atomy? A Harry, jak se to jmenuje? Nemůžu to přeměnit, když nevím, jak se to nazývá."

Harry se zatvářil znechuceně. Stále ještě měl problém, si na tyhle věci zvyknout, nemělo by záležet na tom, jak se něco jmenuje, když víte, co to je. "Říká se tomu uhlíkové nanotrubice. Je to druh fullerenu, který byl objeven zrovna tento rok. Je přibližně stokrát silnější než ocel, a váží šestinu její hmotnosti."

Hermiona překvapeně vzhlédla od milimetrového papíru. "Tohle je skutečné?"

"Jo," řekl Harry, "jen je obtížné to vytvořit po mudlovsku. Pokud bysme toho dokázali vytvořit dost, mohli bysme vyrobit orbitální výtah až do geosynchronní oběžné dráhy nebo výš, a to je v měřítkách delty-v na půli cesty kamkoli ve Sluneční soustavě. Plus bysme z toho mohli házet satelity na sluneční pohon jako konfety."

Hermiona se znovu mračila. "Je to bezpečné?"

"Nechápu, proč by nemělo," řekl Harry. "Uhlíkové nanotrubice v podstatě jsou jen povlakem grafitu zabaleného do cirkulární tuby, a grafit je ta samá věc, která se dává do tužek-"

"Já vím, co je to grafit, Harry," řekla Hermiona. Roztržitě si pročísla vlasy, obočí svraštělé, když zírala na list papíru.

Harry se natáhl do kapsy, a vytáhl bílou nit, na obou koncích uvázanou do šedého plastového kroužku. Přidal pár kapek vteřinového lepidla, aby spojil oba konce nitě s kroužky, aby to bylo možné proměnit jako jeden celek. Kyanoakrylát, pokud si Harry vybavoval dobře, fungoval pomocí kovalentních vazeb, a blíž už jste se ve světě skládajícím se z nepatrných individuálních atomů k pojmu "pevného předmětu" přiblížit nemohli. "Až budeš připravená," řekl Harry, "pokus se tohle přeměnit do řady spojených uhlíkových nanovláken ukotvených do dvou pevných diamantových kroužků."

"Dobrá..." řekla Hermiona pomalu. "Harry, mám dojem, že mi právě něco uniklo."

Harry bezmocně pokrčil rameny. Možná jsi jen unavená. Ale věděl, že by se mu nevyplatilo to říct nahlas.

Hermiona položila hůlku proti jednomu plastovému kroužku a chvíli z něj nespouštěla oči.

Dva malé kroužky blyštícího se diamntu ležely na stole, spojené dlouhým černým vláknem.

"Změnilo se to," řekla Hermiona. Znělo to jako by se pokoušela znít nadšeně, ale došla jí energie. "Teď co?"

Harry se cítil trochu pokořeně nedostatkem zápalu své partnerky ve výzkumu, ale dělal co mohl, aby to nedal najevo; možná ji ten samý proces nakonec rozveselí. "Teď otestuju, jestli to udrží váhu."

Měl tu podporu ve tvaru dvou spojených písmen A, kterou použil k dřívějším experimentům s diamantovými pruty – pevné diamantové objekty jste pomocí přeměnění mohli vytvořit snadno, jen nevydržely. Dřívější experiment měřil, zda přeměněním dlouhého diamantového prutu v kratší diamantový prut bylo možné při zkrácení zvednout těžké závaží, neboli, jestli bylo možné přeměňovat oproti napětí – což, jak se ukázalo, bylo.

Harry opatrně zavěsil jeden kruh blyštícího se diamantu na tlustý železný hák na vrcholu sestavy, pak připojil tlustý kovový závěs k spodnímu kruhu, a začal na něj přidávat váhu.

(Harry požádal Weasleyova dvojčata, aby pro něj aparatus přeměnili, a dvojčata se na něj nevěřícně podívala, jako by nedokázala pochopit, pro jaký druh žertíku by něco takového mohl chtít, ale na nic se ho nezeptali. A jejich přeměnění, podle nich vydrželo přibližně tři hodiny, takže Harrymu a Hermioně chvíle zbývala.)

"Sto kilogramů," řekl Harry o minutu později. "Nemyslím si, že by takhle tenké ocelové vlákno takovou váhu udrželo. Mělo by to vydržet i podstatně víc, ale já už víc zátěže nemám."

Následovalo další ticho.

Harry se narovnal a přešel zpátky ke stolu, posadil se na židli a slavnostně udělal fajfku vedle 'uhlíkových nanovláken'. "Tak," řekl Harry. "Tohle fungovalo."

"Ale není to doopravdy tak užitečné, že, Harry?" řekla Hermiona sedící s hlavou svěšenou v dlaních. "Chci říct, pokud bychom to dali vědcům, nemohli by se naučit, jak vyrábět hodně uhlíkových nanovláken jen ze studia toho našeho."

"Mohli by se naučit něco," řekl Harry. "Hermiono, jen se na to podívej, to nepatrné tenké vlákno držící všechnu tu váhu, právě jsme stvořili něco, co žádná mudlovská laboratoř nedokáže-"

"Ale jakákoli jiná čarodějka to dokáže," řekla Hermiona. Teď už se jí únava vplížila do hlasu. "Harry, nemyslím si, že tohle nám funguje."

"Myslíš náš vztah?" řekl Harry. "Skvěle! Rozejděme se."

To z ní dostalo slabý úsměv. "Myslím náš výzkum."

"Ach, Hermiono, jak jen můžeš!"

"Jsi sladký, když jsi ošklivý," řekla. "Ale Harry, tohle je šílené, mě je dvanáct, tobě jedenáct, je hloupé myslet si, že objevíme něco, na co před námi ještě nikdo nepřišel."

"To doopravdy říkáš, že bysme měli vzdát odhalování tajemství magie, po tom, co jsme to nezkoušeli ani jeden celý měsíc?" řekl Harry, snažil se do hlasu položit výzvu. Upřímně, cítil stejný pocit únavy jako Hermiona. Žádný z těch dobrých nápadů nefungoval. Učinil jen jediný objev, který stál za zmíňku, ten mendelský vzor, a o tom Hermioně ani nemohl říct, aniž by porušil svůj slib Dracovi.

"Ne," řekla Hermiona. Její mladá tvář vypadala velmi vážně a dospěle. "Říkám, že právě teď bychom měli studovat všechnu magii, co už kouzelníci znají, abychom tyhle věci mohli dělat až dostudujeme Bradavice."

"Um..." řekl Harry. "Hermiono, vážně to nerad říkám takhle, ale představ si, že bysme se rozhodli odložit výzkum až na později, a první věc, kterou bysme po vystudování zkusili, by bylo přeměnění léku na Alzheimera, a ono by to fungovalo. Cítili bychom se... no, nemyslím si, že slovo hloupě by přesně vystihovalo, jak bychom se cítili. Co když je tu něco podobného, co bude fungovat?"

"To není fér, Harry!" řekla Hermiona. Hlas se jí teď třásl, jako by byla na pokraji slz. "Tohle na lidi nemůžeš nakládat! Není naší prací dělat takové věci, jsme děti!"

Na chvíli Harryho napadlo, co by se stalo, kdyby Hermioně někdo řekl, že musí bojovat s nesmrtelným Pánem zla, jestli by se proměnila v jednoho z těch ufňukaných sebe-litujících hrdinů, které Harry v knížkách nikdy nedokázal vystát.

"Tak jako tak," řekla Hermiona. Hlas se jí třásl. "S tímhle nechci pokračovat. Nevěřím, že by děti dokázaly věci, co dospělí nedokáží, to se děje jen v příbězích."

Ve třídě nastalo ticho.

Hermiona začala vypadat trochu vystrašeně, a Harry věděl, že jeho vlastní výraz zchladl.

Nebolelo by to tolik, kdyby ta samá myšlenka Harryho už nenapadla – že, zatímco třicet let by už mohlo být moc na vědeckého průlomníka a dvacet let přibližně tak akorát, a zatímco existovali lidé, kteří dostali doktorát v sedmnácti, a následníci, kteří se ve čtrnácti stali skvělým králi nebo generáli, do dějepisný knih se ještě nikdo nedostal v jedenácti.

"Dobrá," řekl Harry. "Vymyslet, jak udělat něco, co dospělí nedokážou. To je tvá výzva?"

"Takhle jsem to nemyslela," řekla Hermiona, hlas z ní vyšel jen jako vystrašený šepot.

Harry s námahou odtrhl zamračený výraz od Hermiony. "Nejsem rozzlobený na tebe," řekl. Jeho hlas byl chladný, navzdory jeho nejlepším snahám. "Jsem rozzlobený na, já nevím, na všechno. Ale nejsem ochotný prohrát, Hermiono. Prohra není vždy správným řešením. Zjistím, jak udělat něco, co dospělý kouzelník nedokáže, a pak se k tobě vrátím. Co ty na to?"

Nastalo další ticho.

"Dobře," řekla Hermiona trochu kolísavým hlasem. Zvedla se z křesla a přešla ke dveřím opuštěné učebny, ve které pracovali. Ruku položila na kliku. "Stále jsme přátelé, správně? A pokud nedokážeš na nic přijít-"

Hlas se jí zadrhl.

"Pak spolu budeme studovat," řekl Harry. Hlas teď měl ještě chladnější.

"Umm, tak tedy zatím ahoj," řekla Hermiona, rychle odešla ze třídy a zavřela za sebou dveře.

Občas Harry svou temnou stránku nesnášel, a to dokonce i když byl pod jejím vlivem.

A ta jeho část, která si myslela přesně to samé jako Hermiona, že ne, děti nemohou dělat to, co nedokáží dospělí, právě říkala všechny ty věci, na jejichž vyslovení byla Hermiona příliš vystrašená, jako, Tohle je teda sakra těžká výzva, co sis vybral a hochu, tentokrát se parádně ztrapníš a tímhle způsobem alespoň budeš věděl, že jsi selhal.

A ta jeho část, která si prohry zrovna neužívala velmi chladným hlasem odpověděla, Fajn, můžete sklapnout a valit oči.


Byl téměř čas k obědu, ale Harryho to nezajímalo. Ani se neobtěžoval vylovit z váčku svačinu. Jeho žaludek trochu hladovění vydrží.

Kouzelnický svět byl maličký, nemysleli jako vědci, o vědě nic nevěděli, nezpochybňovali to v čem vyrostli, nedávali ochranná pouzdra na své stroje času, hráli famfrpál, celá kouzelnická Anglie byla menší než jedno malé mudlovské město, nejlepší kouzelnická škola vzdělávala jen do sedmnácti let věku, hloupé nebylo tohle v jedenácti vyzývat, hloupé bylo předpokládat, že kouzelníci vědí, co dělají, a že už strhali všechno nízko visící ovoce, které by vědecký polymath spatřil.

Prvním krokem bylo udělat si seznam všech magických omezení, které si dokázal vybavit, všechny věci, které údajně byly nemožné.

Druhým krokem bylo označit omezení, která z vědeckého hlediska dávala nejméně smyslu.

Třetím krokem bylo dát přednost všem omezením, u nichž bylo nepravděpodobné, že by je někdo, kdo nerozumí vědě, zpochybňoval.

Čtvrtým krokem bylo objevit způsoby, jak na ně zaútočit.


Hermiona se stále ještě cítila trochu roztřeseně, když se u havraspárského stolu posadila vedle Mandy. Hermionin oběd se skládal ze dvou kousků ovoce (nakrájené rajče a oloupaná mandarinka), tří kousků zeleniny (mrkev, mrkev a další mrkev), jednoho kousku masa (smažená stehýnka z tlustobřicha, jejichž nezdravou kůrčičku mohla opatrně odstranit), a z jednoho kousku čokoládového dortu, který si vyslouží tím, že sní všechny ty ostatní chody.

Nebylo to tak hrozné jako ve třídě lektvarů, o tom stále ještě občas měla noční můry. Ale tentokrát to způsobila ona, a cítila se jako terč. Jen na chviličku, než se ta přišerná chladná temnota odvrátila, a řekla, že na ni rozhněvaná není, protože ji nechce vystrašit.

A stále měla ten pocit, že ji dříve něco uniklo, něco opravdu důležitého.

Ale neporušili přece žádné z pravidel přeměňování... že ano? Nevytvořili žádnou tekutinu, žádný plyn, nepřijali žádné příkazy od profesora obrany...

Ta pilulka! To bylo něco, co by mohlo být snězeno!

...no, ne, nikdo by nesnědl jen tak někde se povalující pilulku, a stejně to ve skutečnosti nefungovalo - pokud ano, mohli by na to jednoduše seslat Finite Incantatem, ale stejně to bude muset Harrymu říct, a dohlédnout na to, aby se o tom nikdy nezmíňovali před profesorkou McGonagallovou, pro případ, že by jim bylo studium přeměňování už napořád zakázáno...

Hermioně začínalo být špatně od žaludku. Odstrčila od sebe talíř, takhle už nic nemohla sníst.

Zavřela oči a začala si v duchu recitovat pravidla přeměňování.

"Nikdy nic nepřeměním v tekutinu nebo plyn."

"Nikdy nepřeměním nic, co vypadá jako jídlo, nebo by se nějak jinak mohlo dostat do lidského těla."

Ne, skutečně tu pilulku neměli zkoušet přeměňovat, nebo si alespoň měli uvědomit... byla tak chycená Harryho geniálním nápadem, že ani nemyslela...

Nevolnost se zhoršovala. V koutě její hlavy, těsně za hranicí vědomí se cosi vznášelo, vjem čekající na rozpoznání, mladá žena, co se promění v babiznu, váza, ze které se stanou dvě tváře...

Pokračovala s recitováním pravidel přeměňování.


Harryho klouby na ruce svírající hůlku už zbělaly, když se přestal snažit přeměnit vzduch před sebou do kancelářské svorky. Nebylo by bezpečné přeměnit svorku na vzduch, ale neviděl jediný důvod, proč by to mělo být nebezpečné naopak. Jen to nemělo být možné. Ale proč ne? Vzduch byl stejně skutečnou substancí, jako cokoli jiného...

No, možná tohle omezení dávalo smysl. Vzduch byl dezorganizovaný, všechny jeho molekuly neustále měnily své postavení vzhledem k druhým. Možná jste substanci nemohli vnutit novou formu, pokud ona substance nezůstávala stabilní dostatečně dlouho, abyste ji ovládli, a to i přestože atomy v pevných tělesech také neustále vibrovaly...

Čím více Harry selhával, tím chladněji se cítil, tím jasnější se všechno stávalo.

Dobrá. Další položka.

Bylo možné přeměnit jen celek v celý předmět. Nemohli jste přeměnit polovinu zápalky do jehly, museli jste přeměnit celou věc. To bylo také důvodem, proč, když byl předtím díky Dracovi uvězněný v té učebně, nemohl prostě přeměnit válcovitý průřez zdi na houbu a vydlabat z ní kamenem dost na to, aby se protáhl ven. Musel by vnutit novou formu celé zdi, a možné i celé části Bradavic, jen aby změnil tu jedinou část.

A to bylo směšné.

Věci byly tvořené atomy. Spoustou maličkých botů. Neexistovala žádná kontinuita, žádná pevnost, jen elektromagnetické síly, které ty maličké body držely ve vzájemných vztazích...


Mandy Brocklehurstová se zarazila s vidličkou na půli cesty k ústům. "Huh," řekla Su Li, která seděla naproti nyní prázdnému místu vedle ní, "co to do Hermiony vjelo?"


Harry chtěl zabít svou gumu.

Snažil se přeměnit jedno místo na tom růžovém obdélníku v ocel, odděleně od zbytku gumy, a guma odmítala spolupracovat.

Muselo to být konceptuální omezení, ne skutečné. Muselo.

Věci byly tvořené atomy, a každý atom byl malou oddělenou částí. Atomy držely pohromadě díky kvantovému poli sdílených alektronů, kovalentních vazeb, nebo někdy při krátkých vzdálostech jen magnetismem, iontovou vazbou, nebo der Waalsovými silami.

Když přišlo k podstatě věci, protony a neutrony uvnitř neukleotidů byly nepatrné oddělené částečky. Kvarky uvnitř protonů a neutronů byly rovněř oddělenými nepatrnými částečkami! V realitě, okolním světě, se prostě nevyskytovalo nic, co by odpovídalo lidskému vnímání pevných těles. Všechno to byly jen malé body.

A volné přeměňování už od začátku spočívalo ve vaší mysli, správně? Žádná slova, žádná gesta. Jen čistý koncept formy, striktně oddělené od substance, vnucené substanci, vnímené jako oddělené od své formy. To a hůlka, z vás dělali kouzelníka.

Kouzelníci nedokázali přeměňovat části věcí, dokázali přeměňovat jen to, co jejich mozky vnímaly jako celky, ale to jen proto, že hluboko uvnitř nevěděli, že v podstatě jsou všechno jen atomy.

Harry se na to vědomí soustředil, jak jen dokázal. Ve skutečnosti ta guma byla jen uspořádáním atomů, všechno bylo jen uspořádáním atomů, a atomy z té malé části, kterou hodlal přeměnit, byly zrovna tak dobrým uspořádáním, jako jakékoli jiné uspořádání, na které dokázal pomyslet.

A Harry stále nedokázal proměnit tu jedinou část gumy, přeměnění nijak nepokročilo.

Tohle. Je. Směšné.

Harry klouby na hůlce znovu zbělaly. Bylo mu zle z experimentálních výsledků, které nedávaly žádný smysl.

Možná úspěšný průběh přeměnění znemožňovalo to, že nějaká část jeho mozku pořád přemýšlela o okolí v pojmech objektů. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo jeho gumu. Myslel na uspořádání atomů, které tvořilo malou část.

Je na čase postoupit o úroveň výš.

Harry pevněji zatlačil hůlkou na malou část gumy, a snažil se prohlédnout skrze tu iluzi, kterou nevědci považovali za realitu, za svět lavic a židlí, vzduchu a gum a lidí.

Když jste procházeli parkem, vnější svět, který vás obklopoval byl něčím, co existovalo uvnitř vašeho mozku ve formě nábojů neuronů. Vjem jasně modré oblohy nebyl něčím, co by bylo nad vámi, bylo to něco ve vašem vizuálním kortexu, a váš vizuální kortex se nacházel na zadní straně vašeho mozku. Všechny vjemy toho jasného světa se ve skutečnosti odehrávaly uvnitř té tiché kostěné jeskyně, kterou jste nazývali vaší lebkou, v místě, kde jste žili a nikdy, nikdy jste ho neopouštěli. Pokud jste chtěli pozdravit skutečnou osobu, nepotřásli byste jí rukou, ale jemně jí zaťukali na lebku, a řekli "Jak se ti tam daří?" Tam lidé byli, tam ve skutečnosti žili. A ten obrázek parku, o kterém jste si mysleli, že jím procházíte, byl něčím, co bylo vizualizováno uvnitř vašeho mozku, jak zpracovával signály, které dostával pomocí očí a sítnic.

Nebyla to lež, jak si mysleli budhisti, za závojem Mayi se nenacházelo nic neuvěřitelně mystického a nečekaného, to, co leželo za iluzí parku byl skutečný park, ale stále to byla iluze.

Harry neseděl uvnitř učebny.

Byl uvnitř své lebky.

Zažíval zpracovaný obraz, který jeho mozek dekódoval ze signálů vysílaných jeho sítnicí.

Skutečná guma byla někde jinde, ne na obraze.

A skutečná guma nebyla taková jako na obraze, který si o ní vytvořil Harryho mozek. Idea gumy jakožto pevného předmětu byla něčím, co existovalo jen uvnitř jeho vlastního mozku, uvnitř temeního kortexu, který zpracovával jeho pojímání tvaru a prostoru. Skutečná guma byla uspořádáním atomů držících při sobě pomocí elektromagnetických sil a sdílených kovalentních elektronů, zatímco se v okolí molekuly vzduchu odrážely jedna od druhé a od molekul gumy.

Skutečná guma byla mnohem dál, a Harry, uvnitř své lebky, ji nikdy nemohl zcela pojmout, mohl si o ní jen vytvářet představy. Ale jeho hůlka měla moc, dokázala měnit okolní věci v realitu, jen Harryho vlastní předsudky ji limitovaly. Někde za závojem Mayi pravda za Harryho konceptem "hůlky" se dotýkala soustavy atomů, které Harryho mozek vnímal jako "část gumy" a pokud by ona hůlka byla schopná přeměnit to uspořádání atomů, které Harry považoval za "celou gumu" neexistoval sebemenší důvod, proč by nemohla přeměnit i to druhé uspořádání...

Ale přeměnění stále nefungovalo.

Harry sevřel zuby a vystoupil o další úroveň výš.

Koncept gumy jakožto odděleného předmětu, který si jeho mysl vytvářela, byl očividným nesmyslem.

Byla to mapa, která neodpovídala a nemohla odpovídat danému území.

Lidé si svět modelovali pomocí stratifikovaných úrovní organizace, ale měli oddělené myšlenky o tom, jak fungují státy, jak fungují lidé, jak fungují orgány, jak fungují buňky, jak fungují molekuly, jak fungují kvarky.

Když Harryho mozek potřeboval přemýšlet o gumě, přemýšlel o pravidlech, která se na gumy vztahovala, jako "gumy dokáží odstranit poznámky tužkou". Jen pokud jeho mozek potřeboval odhadnout, co se stane na nižší chemické úrovni, jen pak začal přemýšlet – jako by to byl oddělený fakt – o molekulách gumy.

Ale to všechno bylo jen v mozku.

Harryho mysl mohla oddělit domněnky o pravidlech, které platily o gumách, ale neexistoval žádný oddělený fyzikální zákon, který ovládal gumy.

Harryho mozek modeloval realitu za použití mnohonásobných úrovní organizace, s rozdílnými domněnkami na každé úrovni. Ale to všechna bylo na mapě, skutečné území takhle nevypadalo, samotná realita měla jen jedinou úroveň organizace, kvarky, byl to sjednocený nízko-úrovňový proces řídící se dle jednoduchých matematických zákonů.

Nebo tak tomu alespoň Harry věřil předtím, než objevil magii. Ale guma magická nebyla.

A i pokud by guma byla magická, ta představa, že by skutečně mohla existovat jedna pevná oddělená guma byla nemožná. Věci jako gumy nemohly být základními elementy reality, byly příliš velké a komplikované, aby byly atomy, musely být tvořeny částmi. Neexistovaly věci, které byly fundamentálně komplikované. Implicitní víra, kterou Harryho mozek měl v gumu jakožto oddělený předmět byla jednoduše špatná, bylo to zmatení na úrovni mapy a území, guma existovala jen jakožto oddělená představa v Harryho mnoho-úrovňovém modelu světa, ne jako oddělený element jedno-úrovňové reality.

...přeměnění stále nezačalo.

Harry ztěžka dýchal, neúspěšné přeměnění bylo skoro stejně vysilující jako úspěšné, ale k čerti, pokud to měl vzdát teď.

Dobrá, k čertu s tím smetím z devatenáctého století.

Realitu netvořily atomy, nejednalo se o soupravu biliónů maličkých kuliček poskakujících kolem. To byla jen další lež. Vnímání atomů jako malých teček byla jen další z přihodných halucinací, ke kterým se lidé upírali, protože nechtěli čelit nelidsky cizímu tvaru podpovrchové reality. Pak nemohlo být divu, že jeho na tom založené pokusy o přeměňování nefungovaly. Pokud chtěl moc, musel opustit své lidství, musel své myšlenky donutit zkonfrontovat skutečnou matematiku kvantové mechaniky.

Neexistovaly žádné částice, existovaly jen shluky amplitud v multičásticovém prostoru a to, co si jeho mozek tak posedle představoval jako gumu, nebylo ničím jiným, než obrovským faktorem vlnové funkce, která náhodou faktorovala. Neexistovala odděleně o nic víc, než zvláštní pevný faktor tří existoval uvnitř čísla šest, pokud jeho hůlka dokázala alternovat faktory v přibližně faktorizovatelné vlnové funkci, pak by taky sakra měla být schopná alternovat o něco menší faktor, který si Harryho mozek představoval jako část materiálu gumy-


Hermiona letěla přes chodby, boty jí ztěžka dopadaly na kámen, přerývavě dýchala, dávka adrenalinu jí stále kolovala krví.

Jako obrázek mladé ženy před proměněním v babiznu, jako pohár, ze kterého se stávají dvě tváře.

Co to dělali?

Co to dělali?

Dorazila ke třídě a prsty jí nejdřívě sklouzly z kliky, byly příliš zpocené, ale uchopila ji pevněji, a dveře se otevřely-

- v jediném záblesku spatřila Harryho, jak zírá na malý růžový obdélník na stole před ním -

- a pár kroků od něj maličké černé vlákno, z té vzdálenosti takřka neviditelné, neslo všechnu tu váhu -

"Harry, zmiz ze třídy!"

Na Harryho tváři se objevil čistý šok, a postavil se tak rychle, že málem upadl, zastavil se jen, aby ten malý růžový obdélník sebral ze stolu, a vyběhl ze dveří, sama už ustoupila stranou a hůlku měla namířenou na to vlákno -

"Finite Incantatem!"

A Hermiona dveře znovu zabouchla, zrovna jak se zevnitř ozval ohlašující rachot sto kil padajícího kovu.

Lapala po dechu, celou cestu sem běžela bez zastavení. Byla zmáčená potem a nohy a stehna jí pálily jako by byly v plamenech, na Harryho otázky by nedokázala odpovědět ani za všechny galeony na světě.

Hermiona zamrkala, a uvědomila si, že začíná padat, a Harry ji chytil a jemně ji posadil na zem.

"...zdravě..." dokázala zašeptat.

"Cože?" řekl Harry, byl bledší než ho kdy viděla.

"...cítíš, se, zdravě..."

Harry začínal vypadat ještě vyděšeněji, když mu ta otázka došla. "Nemyslím... nemyslím si, že mám nějaké symptomy -"

Hermiona na chvíli zavřela oči. "Dobře," zašeptala. "Chyť dech."

To chvíli zabralo. Harry stále vypadal vyděšeně. To bylo jedině dobře, možná ho to naučí lekci.

Hermiona se natáhla do váčku, který jí Harry koupil, a skrz vyprahlé hrdlo zašeptala "voda", vytáhla láhev a mohutnými doušky ji vypila.

A pak chvíli trvalo, než znovu získala řeč.

"Porušili jsme pravidla, Harry," řekla ochraptělým hlasem. "Porušili jsme pravidla."

"Nevím..." Harry polkl. "Pořád nevím jak, myslel jsem, ale -"

"Zeptala jsem se, jestli je to přeměňování bezpečné, a ty jsi mi odpověděl!"

Nastalo ticho.

"To je všechno?" zeptal se Harry.

Mohla by zakřičet.

"Harry, to to nechápeš?" řekla. "Je to vytvořené z malých vláken, co když se rozpadnou, kdo ví, co by se mohlo stát, nezeptali jsme se profesorky McGonagallové! Nechápeš, co jsme dělali? Experimentovali jsme s přeměňováním. Experimentovali jsme s přeměňováním!"

Nastalo další ticho.

"Správně..." řekl Harry pomalu. "To je pravděpodobně jedna z těch věcí, které se vám ani neobtěžují říct, protože jsou příliš očividné. Netestujte geniální nové nápady pro přeměňování sami v nepoužíváné učebně, aniž byste se poradili s profesorem."

"Mohl jsi nás oba zabít, Harry!" Hermiona věděla, že to není fér, udělala ten omyl také, ale stále na něj měla vztek, vždycky zněl tak sebejistě a bezmyšlenkovitě ji s sebou strhl. "Mohli jsme porazit perfektní rekord profesorky McGonagallové!"

"Ano," řekl Harry, "tak jí o tom neřekneme, dobrá?"

"Musíme přestat," řekla Hermiona. "Musíme s tím přestat, nebo si něco přivodíme. Jsme příliš mladí Harry, tohle nemůžeme dělat, ještě ne."

Přes Harryho tvář přelétl chabý úsměv. "Umm, v tom se tak trochu pleteš."

A pozvedl malý růžový obdélník, gumu s jasnou kovovou skvrnou.

Hermiona na ni zmateně zírala.

"Kvantová mechanika nestačila," řekl Harry. "Musel jsem se dostat až k bezčasové fyzice, než se to chytlo. Musel jsem hůlku vnímat tak, že vnucuje vztah mezi oddělenými minulými a budoucími realitami, místo toho, aby něco během času měnila – a to to dokázalo, Hermiono, viděl jsem za iluzi objektů a vsadil bych se, že na světě neexistuje žádný jiný kouzelník, který by to mohl dokázat. I pokud by nějaký mudlorozený znal bezčasové formulace kvantové fyziky, byla by to pro něj jen víra o divných a vzdálených kvantových hloupostech, nevnímal by to jako realitu, nepřijmul by, že svět, který zná je jen iluze. Přeměnil jsem část gumy, aniž bych přeměnil celou věc."

Hermiona znovu zvedla hůlku, namířila ji na gumu.

Na chvilku se na Harryho tváři objevil vztek, ale neudělal žádný pohyb, aby ji zastavil.

"Finite Incantatem," řekla Hermiona. "Zkontroluj to u profesorky McGonagallové, než to zkusíš znovu."

Harry přikývl, i když tvář měl stále trochu sevřenou.

"A budeme muset přestat," řekla Hermiona.

"Proč?" řekl Harry. "Nechápeš, co to znamená, Hermiono? Kouzelníci nevědí všechno! Je jich příliš málo, a ještě méně těch, kteří rozumí vědě, ani neotrhali všechno nízko visící ovoce -"

"Není to bezpečné," řekla Hermiona. "A pokud dokážeme objevit nové věci, pak je to ještě nebezpečnější! Jsme příliš mladí! Jednu velkou chybu už jsme udělali, příště můžeme prostě zemřít!"

Pak sebou Hermiona cukla.

Harry se od ní odvrátil a začal pomalu, zhluboka dýchat.

"Prosím nezkoušej to dělat sám, Harry," řekla Hermiona třesoucím se hlasem. "Prosím."

Prosím nenuť mě se rozhodnout, jestli to říct profesorovi Kratiknotovi.

Na dlouho nastalo ticho.

"Takže ty chceš, abysme jen studovali," řekl Harry. Cítila, že se snaží udržet vztek z hlasu. "Jen studovali."

Hermiona si nebyla jistá, zda by něco měla říkat, ale... "Jako jsi ty studoval, umm, bezčasovou fyziku, správně?"

Harry se na ni znovu podíval.

"Ta věc, co jsi udělal," řekla Hermiona váhavým hlasem, "nebylo to díky našim experimentům, správně? Dokázal jsi to, protože jsi přečetl spoustu knih."

Harry otevřel pusu, pak ji zase zavřel. Na jeho obličeji byl frustrovaný výraz.

"Dobrá," řekl Harry. "Co tohle. Budeme studovat, a pokud vymyslím něco, co vážně bude stát za zkoušku, zkusíme to potom, co se zeptáme učitele."

"Dobře," řekla Hermiona. Neupadla úlevou, ale to jen proto, že už na zemi seděla.

"Půjdeme na oběd?" řekl Harry opatrně.

Hermiona přikývla. Ano. Oběd zněl dobře. Tentokrát doopravdy.

Opatrně se vytáhla na nohy z kamené podlahy, zamrkala, když na ni její tělo zaječelo -

Harry na ni namířil hůlku, a řekl "Wingardium Leviosa."

Hermiona zamrkala, když se ta hrozná váha na jejích nohách smrskal do snesitelné.

Na Harryho tváře se bleskl úsměv. "Je možné něco zvednout, aniž bysme to vznášeli úplně," řekl. "Pamatuješ si ten experiment?"

Hermiona mu úsměv bezmocně oplatila, i když si myslela, že by stále měla být rozčílená.

A rozešla se k Velké síni, cítila se podstatně a úžasně lehce na nohou, jak na ni Harry opatrně udržoval namířenou hůlku.

Zvládl to udržet jen pět minut, ale počítala se ta myšlenka.


Minerva pohlédla na Brumbála.

Brumbál jí pohled tázavě vrátil. "Rozumněla jste něčemu z toho?" řekl Brumbál, zněl pobaveně.

Byly to ty nejnaprostější a nejdokonalejší nesmysly, jaké kdy Minerva slyšela. Cítila se trochu zahanbeně, že přivolala ředitele, aby je vyslechl, ale dostala jasné instrukce.

"Obávám se, že ne," řekla profesorka McGonagallová škrobeně.

"Takže," řekl Brumbál. Stříbrný plnovous se od ni odvrátil, kouzelníkům jiskřící pohled znovu pohlédl jinak. "Ty máš podezření, že dokážeš něco, co ostatní kouzelníci nedokáží, něco, o čem si myslíme, že je to nemožné."

Všichni tři stáli v ředitelově soukromé přeměňovací pracovně, kam ji zářící fénix Brumbálova patrona řekl, aby Harryho přivedla, jen chvilku potom, co ho zastihl její vlastní patron. Světlo sem padalo přes střešní okna, osvětlovalo sedmi-hrotý alchemický diagram nakreslený uprostřed kruhové místnosti. Byl trochu zaprášený, což Minervu sklíčilo. Výzkum přeměňování byl jedním z Brumbálových velkých koníčků, věděla, že je poslední dobou v časovém presu, ale netušila, že v takovém.

A teď se Harry Potter chystal vyplítvat ještě více ředitelova času. Rozhodně za to nemohla vinit Harryho. Udělal, co udělat měl, když za ní přišel s tím, že dostal nápad na něco, o čem se v současnosti věřilo, že to v přeměňování není možné, a ona sama udělala přesně to, co jí bylo řečeno: přikázala Harrymu, ať mlčí a o ničem s ní nemluví, dokud nezkonzultují pana ředitele, a všichni se nepřesunou na bezpečné místo.

Kdyby Harry začal tím, že by ji specificky řekl, co si myslí, že dokáže, neobtěžovala by se.

"Podívejte, je to těžké vysvětlit," řekl Harry, zněl trochu v rozapcích. "Ale v podstatě je to tak, že to, čemu věříte je v rozporu s tím, čemu věří vědci, a to v případě, kdy upřímně očekávám, že budou vědci vědět více než kouzelníci.

Minerva by si povzdechla nahlas, kdyby se jen nezdálo, že Brumbál bere celou tu věc velmi vážně.

Harryho nápad pocházel z čisté ignorence, z ničeho jiného. Pokud jste přeměnili polovinu kovové koule na skleněnou, pak celá koule měla změnila formu. Změnit část znamenalo změnit celek, a to znamenalo oddělit jednu formu a nahradit ji jinou. Co to vůbec znamená přeměnit jen polovinu kovové koule? Že ta kovová koule jako celek měla stejnou formu jako předtím, ale polovina té koule měla odlišnou formu?

"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová, "to, co chcete udělat není jen nemožné, je to nelogické. Pokud změníte polovinu z něčeho, změnil jste celek."

"Skutečně," řekl Brumbál. "Ale Harry je tu hrdinou, takže může dělat věci, které jsou logicky nemožné.

Minerva by obrátila oči v sloup, kdyby neztratila sílu už dlouhou dobu před tím.

"Předpokládejme, že by to bylo možné," řekl Brumbál, "napadá vás nějaký důvod, proč by se výsledky nějak měly lišit od běžného přeměňování?"

Minerva se zamračila. Skutečnost, že ten koncept byl doslova nepředstavitelný, na ni s jistou těžkostí doléhala, ale snažila se zaměžit na podstatu. Přeměnění vnucené jen polovině kovové koule...

"Zvláštní věci, které se dějí na povrchu?" řekl Minerva. "Ale to by se nemělo lišit od přeměnění celých předmětů do formy se dvěma odlišnými částmi..."

Brumbál přikývl. "To si myslím i já. A Harry, pokud je tvá teorie správná, znamená to, že to, co chceš udělat je přesně to samé jako jakékoli jiné přeměnění, jen se vztahuje na část předmětu, místo na celek? Vůbec žádné změny?"

"Ano," řekl Harry pevně. "A to celé tu jde."

Brumbál na ni znovu pohlédl. "Minervo, napadá vás, jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné?"

"Ne," řekla Minerva, potom, co skončila s procházením paměti.

"Mě zrovna tak," řekl ředitel. "Dobrá tedy, vzhledem k tomu, že se by se mělo jedna o postup ve všech ohledech analogický k běžnému přeměňování, a vzhledem k tomu, že nás nenapadá jakýkoli důvod, proč by to mělo být nebezpečné, myslím, že druhý stupeň opatrnosti bude stačit."

Minerva byla překvapená, ale neprotestovala. Brumbál byl v přeměňování podstatně zkušenější než ona, zkusil doslova tisíce nových přeměnění, aniž by kdy zvolil stupeň opatrnosti, který by byl příliš nízký. Použil přeměnění v souboji, a stále byl naživu. Pokud si ředitel myslel, že druhý stupeň stačí, pak stačil.

To, že Harry určitě selže, bylo, samozřejmě, naprosto nepodstatné.

Začali s nastavováním ochran a detekčních sítí. Nejdůležitější sít byla ta, která kontrolovala, zda žádný přeměněný materiál neuniká do vzduchu. Harry bude uzavřen v oddělené schránce se svou vlastní zásobou vzduchu jen pro jistotu, jen jeho hůlce bude dovoleno za štít proniknout, a to rozhraní bylo těsné. Byli v Bradavicích, takže nemohli jednoduše přemístit pryč jakýkoli materiál, které vykazoval známky spontálního spalování, ale mohli ho vyhodit střešním oknem téměř stejně rychle – všechna okna byla vytažená právě z toho důvodu. Harry sám by zmizel jiným oknem při první známce nebezpečí.

Harry je sledoval při práci, na tváři měl trochu vyděšený výraz.

"Nebojte se," řekla profesorka McGonagallová uprostřed probíhajících popisů, "téměř určitě toho nebude třeba, pane Pottere. Pokud bychom očekávali, že se něco pokazí, nebylo by vám dovoleno to vyzkoušet. Jedná se jen o běžná předběžná opatření pro přeměňování, které nikdo nikdy dříve nevyzkoušel."

Harry polkl a přikývl.

A o pár minut později, byl Harry vpraven do bezpečnostní židle, a položil svou hůlku na kovovou kouli – která by, soudě podle výsledků jeho testů, pro něj měla být příliš velká, než aby ji zvládl přeměnit dříve než za třicet minut.

A o dalších pár minut později, se Minerva s malátným pocitem opírala o zeď.

Na skleněné kouli, proti místu, o které se opírala Harryho hůlka, byla malá skvrna.

Harry neřekl říkal jsem vám to, ale ten samolibý výraz na jeho zpocené tváři to říkal za něj.

Brumbál na kouli sesílal analytická kouzla, a každou chvílí vypadal zaujatější a zaujatější. Z jeho tváře se zmizelo třicet let.

"Fascinující," řekl Brumbál. "Přesně, jak nám řekl. Jednoduše přeměnil část předmětu, aniž by přeměnil celek. Říkal jsi, že je to skutečně jen konceptuální omezení, Harry?"

"Ano," řekl Harry, "ale hluboké, jen vědět, že se jedná o konceptuální omezení nestačilo. Musel jsem potlačit tu část svého mozku, která tu chybu vytvářela a místo toho myslet na podpovrchovou realitu, na kterou vědci přišli."

"Skutečně fascinující," řekl Brumbál. "Beru to tak, že jakémukoli jinému kouzelníkovi by něco takového zabralo měsíce studia, pokud by to vůbec dokázal? A mohl bych tě pořádat, aby jsi přeměnil nějaké další předměty?"

"Pravděpodobně ano, a samozřejmě," řekl Harry.

O půl hodiny později, se Minerva cítila stejně udiveně, ale byla podstatně klidnější pokud šlo o bezpečnostní rizika.

Bylo to to samé, krom toho, že to bylo logicky nemožné.

"Myslím, že to stačí, pane řediteli," řekla Minerva konečně. "Mám podezření, že částečné přeměňování je namáhavější než ten běžný druh."

"S praxí se to lepší," řekl vyčerpaný a bledý chlapec nejistým hlasem, "ale ano, máte pravdu."

Extrahování Harryho z ochran zabralo další minutu, a pak ho Minerva dovedla k mnohem pohodlnější křeslu a Brumbál se vytasil s ledovou limonádou.

"Gratuluji, pane Pottere!" řekla profesorka McGonagall, a myslela to vážně. Vsadila by téměř cokoli, že to nebude fungovat.

"Gratulace jsou skutečně na místě," řekl Brumbál. "Ani já jsem v přeměňování neučinil žádné původní obejvy, před čtrnáctými narozeninami. Od časů Dorotei Senjak žádný génius nerozkvetl takto brzy."

"Díky," řekl Harry, zněl trochu překvapeně.

"Nicméně," řekl Brumbál zamyšleně, "myslím, že by bylo nejmoudřejší tuto šťastnou událost držet v tajnosti, alespoň pro teď. Harry, mluvil jsi o svém nápadu s někým jiným, než jsi vyhledal profesorku McGonagallovou?"

Nastalo ticho.

"Um..." řekl Harry. "Nechci nikoho předhodit inkvizici, ale řekl jsem to jednomu dalšímu studentovi - "

Ta slova z profesorčiných úst takřka vybouchla. "Cože? Vy jste mluvil o naprosto nové formě přeměňování se studentem, předtím než jste zkonzultoval uznanou autoritu? Máte nejmenší tušení, jak nezodpovědné to bylo?"

"Omlouvám se," řekl Harry. "Neuvědomil jsem si to."

Ten chlapec vypadal přiměřeně vystrašeně, a Minerva cítila, jak se něco uvnitř ní uvolnilo. Alespoň Harry chápal, jak pošetilý byl.

"Musíš slečnu Grangerovou zapřísáhnout k mlčenlivosti," řekl Brumbál vážně. "A neříkej to nikomu dalšímu, pokud pro to neexistuje mimořádně dobrý důvod, a i oni přísahali."

"A... proč?" zeptal se Harry.

Minerva přemýšlela nad tím samým. Ředitel znovu uvažoval tak daleko dopředu, že se nechytala.

"Protože dokážeš něco, čemu by o tobě nikdo nevěřil," řekl Brumbál. "Něco naprosto nečekaného. Může se to stát tvou kritickou výhodou, Harry, a my to musíme uchovat. Prosím, v tomhle mi důvěřuj."

Profesorka McGonagalllová přikývla, její tvář neukazovala nic, z jejího vnitřního zmatení. "Prosím udělejte to, pane Pottere," řekla.

"Dobrá..." řekl Harry pomalu.

"Jakmile dokončíme zkoumání tvých materiálů," dodal Brumbál, "můžeš trénovat částečné přeměňování, a to pouze přeměnění skla na ocel a ocele na kov, se slečnou Grangerovou jako tvou pozorovatelkou. Přirozeně, pokud někdo z vás bude mít podezření na nějaký druh nevolnosti z přeměnování, ihned uvědomte profesora."

Těsně než Harry opustil pracovnu, s rukou na klice, se chlapec otočil a řekl, "Když už tu jsme, nevšiml si někdo z vás něčeho divného na profesorovi Snapeovi?"

"Divného?" zeptal se ředitel.

Minerva nedovolila, aby se jí na obličeji objevil její ironický úsměv. Samozřejmě, že ten chlapec se stále obával 'zlého mistra lektvarů', protože žádným způsobem nemohl vědět, že se Severusovi dá věřit. Bylo by přinejmenším velmi divné Harrymu vysvětlovat, že Severus je stále zamilovaný do jeho matky.

"Chci říct, změnilo se v poslední době nějak jeho chování?" zeptal se Harry.

"Ne, co jsem si všiml..." řekl ředitel pomalu. "Proč se ptáš?"

Harry zavrtěl hlavou. "Nechci vyvolat předsudky při vašem vlastním pozorování tím, že bych vám to řekl. Jen ho, řekněme, mějte na očích?"

To Minervu zneklidnilo více, než by dokázalo jakékoli přímé obvinění.

Harry se jim oběma uctivě uklonil a odešel.


"Albusi," řekla Minerva po tom, co chlapec zmizel, "jak jste věděl, že Harryho máte brát vážně? Já bych si myslela, že jeho nápad je jednoduše nemožný!"

Tvář starého kouzelníka zvážněla. "Ze stejného důvodu, proč to musí zůstat v tajnosti, Minervo. Ze stejného důvodu, proč jsem vám řekl, abyste za mnou přišla, pokud bude Harry někdy něco takového tvrdit. Protože to je síla, o které Voldemort nic neví."

Trvalo pár vteřin než jí to došlo.

A pak ji přejelo ledové zamrazení, jako pokaždé, když si na to vzpomněla.

Začalo to jako normální vstupní pohovor, Sybilla Tralewneyová ucházející se o místo profesorky jasnovidectví.

PŘÍCHOD TOHO, V JEHOŽ MOCI JE PORAZIT PÁNA ZLA SE BLÍŽÍ,

NAROZEN TĚM, KTEŘÍ SE MU JIŽ TŘIKRÁTE POSTAVILI,

NAROZEN, JAK SEDMÝ MĚSÍC ROKU UMÍRÁ,

A PÁN ZLA HO OZNAČÍ ZA SOBĚ ROVNÉHO,

ON VŠAK BUDE MÍT MOC, JAKOU PÁN ZLA NEZNÁ,

A PROTO JEDEN MUSÍ ZNIČIT VŠE, AŽ NA SAMOTNÝ ZBYTEK TOHO DRUHÉHO,

PROTOŽE TYTO DVĚ ODLIŠNÉ DUŠE NEMOHOU EXISTOVAT VE STEJNÉM SVĚTĚ.

Nezdálo se, že by ta příšerná slova, promluvená tím hrozným dunivým hlasem, měla odpovídat něčemu, jako je částečné přeměnění.

"Možná tedy ne," řekl Brumbál po tom, co se mu to Minerva pokusila vysvětlit. "Přiznávám, že jsem spíš doufal v něco, co by nám mohlo pomoci najít Voldemortův viteál, ať už ho ukryl kdekoli. Ale..." Starý kouzelník pokrčil rameny. "Věštby jsou zapeklité věci, Minervo, a nejlepší bude nic neriskovat. Ta nejmenší věc se může ukázat rozhodující, pokud je nečekaná."

"A co si myslíte, že chtěl naznačit o Severusovi?" řekla Minerva.

"To nemám nejmenší tušení," řekl Brumbál. "Pokud tedy Harry nepodniká tah proti Severusovi a nemyslí si, že otevřená otázka by mohla být vzata vážně, zatímco otevřené obvinění by bylo odmítnuto. A pokud se to skutečně stalo tak, pak si Harry správně odvodil, že bych nevěřil, že tomu tak je. Jednoduše bez předsudků pozorujme, jak nás požádal."


Později, 1:

"Umm, Hermiono?" řekl Harry velmi nesmělým hlasem. "Myslím, že ti dlužím jednu vážně, vážně, vážně velkou omluvu."


Později, 2:

Oči Alissy Cornfootové byly lehce zamlžené, jak hleděla na mistra lektvarů, který právě dával její třídě přísný proslov; s malou bronzovou fazolkou v ruce, říkal něco o kříčících kalužích lidského masa. Už od začátku tohoto školního roku měla problém při lektvarech udržet pozornost. V jednom kuse zírala na jejich příšerného, zlého, umaštěného profesora, a snila o speciálních školních trestech. Pravděpodobně s ní bylo něco vážně špatně, ale prostě se nezdálo, že by se toho dokázala zdržet -

"Au!" řekla Alissa na to.

Snape jí právě bronzovou fazolkou bezchybně trefil do čela.

"Slečno Cornfootová," řekl mistr lektvarů kousavým hlasem, "toto je delikátní lektvar, a pokud nebude dávat pozor, zraníte nejen sebe, ale i své spolužáky. Přijďte za mnou po vyučování."

Ta poslední věta jí zrovna nepomohla, ale snažila se usilovněji, a zvládla výukou proplout aniž by někoho roztavila.

Po hodině se Alissa přiblížila ke katedře. Jedna její část chtěla pokorně stát, s tváří v rozpacích a rukama pokorně sevřenými za zády, ale nějaký tichý instinkt jí řekl, že to by mohl být špatný nápad. Takže místo toho jen stále na místě s neutrálným výrazem, a v postoji, který byl velmi vhodný pro mladou dámu, a řekla, "Pane profesore?"

"Slečno Cornfootová," řekl Snape, aniž by vzhlédl od pergamenů, které známkoval. "Vaše city neopětuji, vaše pohledy mě začínají znepokojovat, od nynějška nadále budete vaše oči držet na uzdě. Je to dostatečně jasné?"

"Ano," řekla Alissa v zadušeném písknutí, a Snape ji propustil a ona ze třídy utekla s tvářemi žhnoucími jako tekutá láva.

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: 28. Redukcionismus Od: Lily - 06.08. 2011
Úchvatné opravdu skvělé.. chudák slečna Cornfootová, nebo jak se jmenovala.. Hm.. a to s tím pokusem na přeměnění mne zaujalo.. a mimochodem, prředpokládám, že změněné proroctví je schválně a že to "až na poslední kousek" znamená ten ve vesmíru.. že jo?? Tím pádem vlastně nebudou existovat na stejné planetě.. takže to není problém.. hm??
Re: 28. Redukcionismus Od: Tersa - 07.08. 2011
Ha, co teprve chudák Severus? Je hezké, že si autor všiml, jaký účinek na dámy obvykle má... (vážně, ani si nemůže zaintrikařit se zmijozelskou prefektkou, aniž by nebyl špatně pochopen...:P) Jasně, že proroctví je změněné schválně. Myslím, že s tím posledním kouskem jsi to trefila I když by mě sakra překvapilo, kdyby se Harry dokázal v první řadě dostat k těm ostatním... Ono "v naší Sluneční soustavě" ještě není synonymem k "snadno dostupný", jak Quirrellmort velmi dobře ví

Re: 28. Redukcionismus Od: denice - 10.07. 2011
Klobouk dolů - tohle překládat musela být práce! Díky.
Re: 28. Redukcionismus Od: denice - 11.07. 2011
Zaujalo mě autorovo řazení rajčete mezi ovoce, hledala jsem, podle Wikipedie i Nejvyššího soudu USA se jedná o zeleninu.

Re: 28. Redukcionismus Od: Elza - 06.07. 2011
H+H - průkopníci slepých uliček. Pokus s gumou byl... úžasný. A funkční... akorát nějak nevidím k čemu... *;-) To PROROCTVÍ!!!!! *:DDDDD Ajajajajajajaj!!! *:DDD   Mno, neznamená to náhodou, že Harry zničí veškeré pozůstatky Voldemorta na Zemi a ten bude tedy existovat už jen v jiných světech...? *:DDD Snape na závěr potěšil. Terso, jak se Ti mohlo povést toto přeložit?!? Čtivo je to úchvatné, ale překládat to... No, skláním se, až se kolen čelem dotýkám. *;-) PS: Hej, já mám ekonomické vzdělání a nepochopila jsem, co bych neměla pochopit... *;-)

Re: 28. Redukcionismus Od: Jimmi - 06.07. 2011
Ďakujem za preklad, idem hneď ďalej... 

Re: 28. Redukcionismus Od: Zuzana - 04.07. 2011
Výborný nápad, stvoriť liek na Alzheimera, škoda, že sa im to nepodarilo. Harry ma pobavil, keď sa potešil tej Hermioninej poznámke ako im to nefunguje. No... autorka musí byť strelená a to veľmi presne, keď dokázala napísať toľko slov o obyčajnej gume. Neviem či sa mi o nej nebude snívať . Ale je fakt, že som zatiaľ nikdy neuvažovala o veciach ako ona o tej gume. Takže nový pohľad na vec. Fajn. Prekvapilo ma, že sa to nové kúzlo Harrymu podarilo, neviem prečo, ale myslela som si, že Gonagalová bude mať pravdu. Severus Snape bol perfektný. To bolo dokonalé.

Re: 28. Redukcionismus Od: JSark - 04.07. 2011
Harryho úvahy o gume a ľudských predstavách, v ktorých guma nie je guma mi pripomínajú základy filozofie na výške. Aj tam sa prednášajúci namiesto do základov filozofie púšťal do úvah, či to čo vidíme je skutočne skutočné. Ehm, na skúške som dostala za 3, čo napovedá, do akej miery som mu rozumela. Aj keď najviac ma určite dostal, keď začal recitovať nejaké ujeté verše (ona krásna jak múmia). Mno, tak približne tak ma teraz dostal Harry. Takže sa definitívne sťahujem do svojej mozgovej jaskyne. Na druhej strane, keď už bolo po vysvetľovaní AKO sa k tomu dopracoval, tak samotné predvedenie pred profesormi bolo super. Náš malý génius. A, ako vždy, za každým géniom stojí ženská, ktorá mu zabráni vyhodiť sa do luftu. Najlepšie bolo Později 2. Akurát som nepochopila, prečo Sevie behal s bronzovou fazuľkou v ruke? Ak môžem, zaregistrovala som pár preklepov. - Spoustou maličkých botů. - bodů - kvantovému poli sdílených alektronů, - elektronů - rovněř oddělenými nepatrnými částečkami - rovněž - Ale to všechna bylo na mapě, - všechno - ale k čerti, - čertu

Re: 28. Redukcionismus Od: agriel - 03.07. 2011
Mne sa ta kapitola tiez velmi paci a zlozitost v urcitom smere je vazne na vysokej urovni aj ked to moze citat ziak zo zakladky a tiez sa pobavi nemusi pochopit vyzsiu matiku aby si uzil pribeh, Niektore nahlady ma dost metu nejde ani tak o kvarky ako skvor pohlad na to ako Harry zmysla :P v podani autora a urovne ako si deli vedomie ale to je zbytocne rozoberat do hlbky radsej sa vaic sustredim na dej a niektore detajli co sa mi pacia ;) snad autor prida coskoro dalsiu kapcu .

Re: 28. Redukcionismus Od: Vanar - 03.07. 2011
Pokud si dobře pamatuji, tak se tu dříve četl, že Harryho vědomosti odpovídají vědomostem autora, když mu bylo také 11 let. Jestliže je to pravda, dovolte mi, abych začal považovat autora této povídky za nejchytřejšího člověka na světa a dovolte mi, abych se divil, že ještě se o něm neslyšel ohledně nějakého neuvěřitelného objevu jako je třeba "pilulka na toho Němce, který krade starým lidem věci"
Re: 28. Redukcionismus Od: Tersa - 03.07. 2011
Upřímně doufám, že to platilo jen o genetice... i když, s ním jeden nikdy neví (btw, ve svém oboru poměrně známý je... na to, že je mu 31 let, rozhodně )

Re: 28. Redukcionismus Od: zelaaa001 - 03.07. 2011
trošku som sa obávala sľubov, že sa jedná o nudnú kapitolu... no nebola to pravda. možno nebola plná situačného humoru, ale rozhodne ma zaujala (ďakovala som za hodiny chemie a fyziky a fylozofie a zvažovala som ako by to pochopil niekto napriklad s ekonomickým vzdelaním... asi nepochopil)  a aby som nekrivdila autorovi, i tá hlaška s rozchodom s Hermionou bola dosť vtipná... a potešilo ma i proroctvo- teda tá malá zmena v ňom. Ak som tomu porozumela správne, prežije len horcrux vo vesmíre a ten veľa škody samotný nenapácha... takže nás čaká napínavé lovenie Horcruxov- moc sa na to  teším. Náš Voldy je oveľa lepší ako ten pološialenec z originálu, ktorý vrhá neodpustitelné kliadby dookola seba...  je oveľa nebezpečnejší, chladnokrvne inteligentný a keby ho použila Rowlingová v originále, asi by sa jednalo o tragédiu v ktorej by Voldemort vyhral. V MOR má ale plnohodnotného protivníka- "vedca" Harryho.  Akurát ma mrzí, že mi že som nepochopila ten koniec so Snapeom. Niečo mi ušlo? Alebo sa začína nová dejová línia v poviedke??? Mám v pláne si túto poviedku prečítať odznova a pozornejšie, uvidíme koľko mi toho ušlo...  dakujem za krásnu kapitolu!  
Re: 28. Redukcionismus Od: Vanar - 03.07. 2011
Ahoj zelaaa001, Já jsem zrovna člověk s vyšším ekonomickým vzděláním a přiznám se že sem chápal vše kromě takzvané bezčasé fyziky. Někdy se na ní budu muset kouknout. Třeba jí brzy (možná i v tomto životě) pochopím.
Re: 28. Redukcionismus Od: zelaaa001 - 03.07. 2011
ahoj, neber to, ze podcenujem ludi s ekonomickym vzdelanim, nechcela som aby to tak vyznelo, praveze som jedina medzi masou ekonomov: rodicia, najlepsie kamaratky...a vsetkych ich mam velmi rada aj ked marne sa im pokusam vysvetlit dedicnost krvnych skupin a DNA uz roky...nie ze by boli hlupi, ani zdaleka, jednoducho zo skusenosti viem, ze BEZNE ked niekto mal chemiu iba 2 roky a fyziku 4 roky na zakladke, nevie co su to van der walsove sily, kvarky, a aj na zlozenie atomu uz zabudli... rovnako ako ja netusim tie vsakovake veci ohľadne teorie ekonómie a daňove priznanie radšej zverim do ruk im ako same sebe:)
Re: 28. Redukcionismus Od: Vanar - 03.07. 2011Re: 28. Redukcionismus Od: Tersa - 03.07. 2011
No, s lovením viteálů nevím, nevím - jak si poznamenala, tento Voldemort je velmi inteligentní protivník (být takový v kánonu, rozhodnuto je během pár dnů ) A skutečnost, že v případě zbývajících pěti (šesti) viteálů se omezil na tuto sluneční soustavu, ještě neznamená, že jsou dostupné... Moc by mě zajímalo, jak se tohle vyřeší  Ten konec... nevím, mě jen pobavil. Velmi, velmi pobavil Žádná nová linie, ale dle autora (až se vrátím, musím do fóra dát pár jeho poznámek k posledním kapitolám)  je v tom nějaká podstatná stopa... Kterou očividně nikdo z jeho komentujících čtenářů neodhalil. Ehm.

Prehľad článkov k tejto téme:

. Oznamy: ( Jimmi )29.05. 2021Ukončenie prekladu
Less Wrong: ( Tersa )06.05. 201463.SVE, Později, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )06.05. 201462.SVE, Finále
Less Wrong: ( Tersa )05.11. 201361. SVE, Tajnosti a Otevřenost, jedenáctá část
Less Wrong: ( Tersa )05.11. 201360. Stanfordský vězeňský experiment, desátá část
Less Wrong: ( Tersa )16.07. 201359. SVE, Zvědavost, devátá část
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201358. SVE, Omezená optimizace, osmá část
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201357. SVE, Omezená optimizace, sedmá část
Less Wrong: ( Tersa )01.05. 201356. SVE, Omezená optimizace, šestá část
Less Wrong: ( Tersa )24.02. 201355. Stanfordský vězeňský experiment, pátá část
Less Wrong: ( Tersa )16.02. 201354. Stanfordský vězeňský experiment, čtvrtá část
Less Wrong: ( Tersa )22.08. 201253. Stanfordský vězeňský experiment, třetí část
Less Wrong: ( Tersa )22.08. 201252. Stanfordský vězeňský experiment, druhá část
Less Wrong: ( Tersa )31.05. 201251. Název zamlčen, část první
Less Wrong: ( Tersa )31.05. 201250. Sebestřednost
Less Wrong: ( Tersa )16.03. 201249. Priorní informace
Less Wrong: ( Tersa )16.02. 201248. Utilitární priority
Less Wrong: ( Tersa )04.01. 201247. Osobnostní teorie
Less Wrong: ( Tersa )25.12. 201146. Lidství IV.
Less Wrong: ( Tersa )06.12. 201145. Lidství III.
Less Wrong: ( Tersa )06.12. 201144. Lidství II.
Less Wrong: ( Tersa )03.12. 201143. Lidství I.
Less Wrong: ( Tersa )07.11. 201142. Odvaha
Less Wrong: ( Tersa )03.11. 201141. Přednost zepředu
Less Wrong: ( Tersa )24.10. 201140. Předstírání moudrosti, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )24.10. 201139. Předstírání moudrosti, část první
Less Wrong: ( Tersa )07.10. 201138. Smrtelný hřích
Less Wrong: ( Tersa )05.10. 201137. Mezihra: Překročení hranic
Less Wrong: ( Tersa )03.10. 201136. Stav se mění
Less Wrong: ( Tersa )18.09. 201135. Problémy s koordinací, část třetí
Less Wrong: ( Tersa )31.08. 201134. Problémy s koordinací, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )07.08. 201133. Problémy s koordinací, část první, 2.polovina
Less Wrong: ( Tersa )05.08. 201133. Problémy s koordinací, část první, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )05.08. 201132. Mezihra: Osobní bankovnictví
. Fan Art: ( Tersa )23.07. 201129.-31. Fanart
Less Wrong: ( Tersa )23.07. 201131. Skupinová práce, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )23.07. 201130. Skupinová práce, část první
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201129. Egocentrická předpojatost
Less Wrong: ( Tersa )03.07. 201128. Redukcionismus
Less Wrong: ( Tersa )27.06. 201127. Empatie
Less Wrong: ( Tersa )21.06. 201126. Zaregistrujte zmatení
Less Wrong: ( Tersa )18.06. 201125. Vyčkejte s předkládáním řešení
Less Wrong: ( Tersa )10.06. 201124. Machiavellská hypotéza inteligence
Less Wrong: ( Tersa )07.06. 201123. Víra ve víru
Less Wrong: ( Tersa )04.06. 201122. Vědecká metoda
. Fan Art: ( Tersa )31.05. 201121. Racionalizace - fanart
Less Wrong: ( Tersa )31.05. 201121. Racionalizace
Less Wrong: ( Tersa )23.05. 201120. kapitola, bonus
Less Wrong: ( Tersa )23.05. 201120. Bayesův teorém
Less Wrong: ( Tersa )21.05. 201119.Odložená satisfakce
Less Wrong: ( Tersa )18.05. 201118. Hierarchie dominance
. Fan Art: ( Tersa )10.05. 201117.kapitola - fanart
Less Wrong: ( Tersa )09.05. 201117.Lokalizování hypotézy, 2.polovina
Less Wrong: ( Tersa )07.05. 201117.Lokalizování hypotézy, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )04.05. 201116. Laterální myšlení
Less Wrong: ( Tersa )02.05. 201115. Svědomitost
Less Wrong: ( Tersa )30.04. 201114.Neznámé a nepoznatelné
Less Wrong: ( Tersa )28.04. 201113.Kladení špatných otázek
. Fan Art: ( Tersa )28.04. 201111.kapitola - fanart
Less Wrong: ( Tersa )25.04. 201112. Kontrola impulzů
Less Wrong: ( Tersa )24.04. 201111. První a druhé omake složky
Less Wrong: ( Tersa )24.04. 201110. Sebe-uvědomění, část druhá
Less Wrong: ( Tersa )23.04. 20119. Název zamlčen, část první
Less Wrong: ( Tersa )22.04. 20118. Pozitivní předpojatost
Less Wrong: ( Tersa )21.04. 20117. Reciprocita, 2.polovina
Less Wrong: ( Tersa )18.04. 20117. Reciprocita, 1.polovina
Less Wrong: ( Tersa )16.04. 20116. Mylné plánování
Less Wrong: ( Tersa )13.04. 20115. Základní atribuční chyba
Less Wrong: ( Tersa )11.04. 20114. Hypotéza dobře fungujícího trhu
Less Wrong: ( Tersa )10.04. 20113. Porovnávání reality s jejími alternativami
Less Wrong: ( Tersa )10.04. 20112. Vše, v co věřím, je lež
Less Wrong: ( Tersa )10.04. 20111. Velmi nepravděpodobný den
. Úvod k poviedkam: ( Tersa )09.04. 2011Úvod k povídce