Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autorova poznámka: Vzhledem k tomu, že veškerá věda v této povídce je obvykle zcela správná, připojuji varování, že v kapitolách 22.-25. Harry přehlédne mnoho možností, z nichž nejdůležitější je ta, že existuje mnoho kouzelnických genů, ale všechny jsou na jednom chromozomu (což by se normálně nestalo, ale chromozon mohl být vytvořen uměle). V takovém případě by dědičný vzor byl mendelský, ale magický chromozon by stále mohl být degradován chromozomálním křížením se svým nemagickým protějškem. (Harry ve svých knihách četl o Mendelovi a chromozomech, ale nestudoval genetiku dostatečně, aby věděl o výměně genů mezi páry chromozomů. Hej, je mu jen jedenáct.) Nicméně, i když moderní vědecké periodikum by si našlo o dost více dloubnutí, všechno, co Harry prezentuje jako silný důkaz, skutečně silným důkazem je – jiné možnosti jsou nepravděpodobné.

2.dějství:

(Slunce přes očarovaný strop jasně zářilo do Velké síně, osvětlovalo studenty, jako kdyby seděli pod holou oblohou, třpytilo se na jejich talířích a miskách, když osvěženi po nočním spánku vstřebávali svou snídani ve své přípravě na cokoli, co si pro svou neděli připravili.)

Takže. Existuje jen jediná věc, která z vás dělá kouzelníka.

Když se nad tím jeden zamyslel, nebylo to zas až tak překvapivé. DNA v podstatě jen říkala ribozomům, jak řadit aminokyseliny do proteinů. Zdálo se, že konvenční fyzika je poměrně schopná aminokyseliny popsat, a bez ohledu na to, kolik aminokyselin za sebe seřadíte, konvenční fyzika tvrdila, že z nich nikdy, nikdy nedostanete magii.

A přesto se zdálo, že magie je dědičná, že sleduje DNA.

Pak to pravděpodobně nebylo proto, že DNA řadila nemagické aminokyseliny do magických proteinů.

Spíše to bylo tak, že DNA sama o sobě vám vaši magii vůbec nedávala.

Magie přicházela odjinud.

(U havraspárského stolu seděl chlapec, který zíral do prázdna, zatímco jeho pravá ruka automaticky nabírala nějaké nedůležité jídlo z čehokoli, co to bylo před ním, a donášela mu ho do pusy. Pravděpodobně byste mu jídlo mohli prohodit s hromádkou hlíny, a ani by si toho nevšiml.)

A z nějakého důvodu Magický prazdroj věnoval pozornost zvláštní části DNA mezi jedinci, kteří byli v jakémkoli jiném ohledu běžnými potomky lidoopů.

(Po pravdě, kolem bylo docela dost chlapců a dívek, kteří zírali do prázdna. Přeci jen, byl to havraspárský stůl.)

I jiné logické vývody vedly ke stejnému závěru. Složité mechanismy byly u sexuálně se reprodukujících živočišných druhů vždy univerzální. Pokud gen B závisel na genu A, pak A musel být užitečný sám o sobě a ve svém vlastním genetickém poli si vydobít téměř-univerzálnost, než se B mohl stát užitečným dost často, aby sám poskytl přizpůsobovací výhodu. Pak, jakmile se B stane univerzálním, vznikne varianta A+, která bude záviset na B, a pak C, které bude záviset na A+, a pak B+, které bude záviset na C, dokud se celý systém nerozpadne potom, co odstraníte jedinou jeho část. Ale všechno se to muselo dít postupně – evoluce nikdy nehleděla napřed, nikdy nezačínala vyzvedávat B v přípravě na to, aby se pak později A mohlo stát univerzálním. Evoluce byla jednoduchou dějinnou skutečností, že kterýkoli organismus bude mít nejvíce potomků, jeho geny budou v příští generaci nejrozšířenější. Takže každý kousek složitého mechanismu se sám musel stát téměř univerzálním, než se v závislosti na jeho přítomnosti začaly vyvíjet další kousky skládačky.

Takže složité nezávislé mechanismy, ta mocná sofistikovaná proteinová uspořádání, která řídila život, byla vždy univerzální mezi sexuálně se reprodukujícími druhy – až na drobnou hrstku nezávislých variant, které byly popořadě vybírány, s tím, jak se pomalu prosazovala další složitost. Proto měli všechny lidské bytosti stejnou základní strukturu mozku, stejné emoce, stejné výrazy tváře spojené s těmi stejnými emocemi; tyto adaptace byly složité, takže musely být univerzální.

A pokud byla magie stejná - obrovská složitá adaptace s množstvím nezbytných genů - pak by svazek kouzelníka s mudlou měl za následek dítě jen s částí oněch složek a polovina mechanismu by mnoho nezmohla. A také by nikdy nemohli existovat žádní mudlorození. I pokud by se všechny části individuálně dostaly do mudlovské genové směsi, nikdy by se znovu nespojily v jednom člověku, aby z něj vytvořily kouzelníka.

Nemohla existovat žádná geneticky oddělená rasa lidí, která by náhodou vykročila evoluční cestou vedoucí k sofistikované magické sekci mozku. Takové složité genetické uspořádání by při míšení kouzelníků s mudly nikdy nemělo za následek mudlorozené.

Takže, ať už z vás geny dělaly kouzelníka jakkoli, nebylo to pomocí uchovávání vzorů pro složitý mechanismus.

To bylo dalším důvodem, proč si Harry myslel, že tu narazí na mendelský vzorec. Pokud magické geny nebyly komplikované, proč by jich mělo existovat více, než jen jeden jediný?

A přesto se magie sama jevila pořádně komplikovaná. Zamykací kouzlo vám dokázalo zabránit v otevření dveří a v přeměnění pantů a odolávalo Finite Incantatem a Alohomoře. Hodně prvků ukazujících do stejného směru: mohli jste to nazývat zaměřením na cíl, nebo, prostším jazykem, užitečnost.

Existovaly jen dvě známé příčiny užitečné složitosti. Přírodní výběr, který vytvořil věci, jako jsou motýli. A inteligentní inženýrství, které vytvářelo věci, jako jsou auta.

Magie nevypadala jako něco, co by se jen tak samo zreplikovalo do existence. Kouzla byla záměrně komplikovaná, ale ne jako motýli - komplikovaná jen proto, aby mohla vytvářet vlastní kopie. Kouzla byla komplikovaná proto, aby sloužila svému uživateli, jako auta.

Pak tedy nějaký inteligentní inženýr musel vytvořit Magický prazdroj a říci mu, aby věnoval pozornost jediné zvláštní značce v DNA.

Očividná následující myšlenka zněla, že to mělo něco společného s „Atlantidou“.

Harry se na to Hermiony zeptal už dříve – ve vlaku do Bradavic, potom co slyšel, že to slovo Draco použil – ale pokud věděla, nebylo známo nic víc, než to slovo samotné.

Mohla by to být jen legenda. Ale zrovna tak bylo možné, že civilizace kouzelníků, obzvláště před Merlinovým interdiktem, mohla dokázat sama sebe vyhodit do povětří.

Linie úvah pokračovala: Atlantida kdysi byla izolovanou civilizací, která nějak stvořila Magický prazdroj, a řekla mu, aby sloužil jen lidem s atlantskou genovou značkou, krvi Altantidy.

A ze stejné logiky: Slova, která kouzelníci pronášeli, pohyby hůlky, nebyly samy o sobě dost komplikované, aby dokázaly kouzla vytvořit od nuly – ne stejným způsobem, jakým tři miliardy základních párů lidské DNA bylo dost komplikovaných, aby od nuly vytvořily lidské tělo, ne stejným způsobem, jako byly počítačové programy schopné zpracovávat tisíce bytů informací.

Takže slova a pohyby hůlky byly jen spouštěče, páky napojené na nějaký skrytý a mnohem složitější mechanismus. Tlačítka, ne plány.

A stejně jako počítačový program odmítne fungovat, pokud napíšete jediné písmeno špatně, Magický prazdroj nezareaguje, pokud nesešlete svá kouzla přesně tím správným způsobem.

Takový logický vývod byl neoddiskutovatelný.

A vedl k jedinému konečnému závěru.

Pradávní předchůdci kouzelníků, před několika tisíci let, řekli Magickému prazdroji, že má něco vznést, jen pokud řeknete...

'Wingardium Leviosa.'

Harry se složil na snídaňový stůl, unaveně si opřel čelo o pravou ruku.

Kolovala jedna historka z počátků výzkumu umělé inteligence – odehrávající se ještě tehdy, když všechno teprve začínalo, když si ještě nikdo neuvědomoval, jak ten problém bude obtížný – o profesorovi, který pověřil jednoho ze svých magisterských studentů, aby vyřešil problém schopnosti vidění u počítačů.

Harry začínal chápat, co ten student tehdy musel cítit.

Tohle by mohlo chvíli zabrat.

Proč bylo obtížnější seslat Alohomoru, když se jednalo o pouhé stisknutí tlačítka?

Kdo by mohl být tak hloupý, aby určil, že Avada Kedavra půjde seslat jen s pomocí nenávisti?

Proč jste si při bezeslovném přeměňování museli představit kompletní imaginární separaci mezi formou a materiálem?

Tenhle problém možná nevyřeší dřív, než vystuduje Bradavice. Klidně by na tom mohl pracovat ještě ve třiceti. Hermiona měla pravdu, Harry si tenhle problém předtím nedomyslel do jeho plné hloubky. Prostě jen přednesl inspirující projev o odhodlání.

Harryho mozek krátce zvážil, jestli by neměl klesnout do takového jádra věcí, aby si uvědomil, že tenhle problém by také nemusel vyřešit vůbec, a pak rozhodl, že to nebude přehánět.

Krom toho, pokud se mu v prvních desetiletích alespoň podaří dosáhnout nesmrtelnosti, bude v pohodě.

Jakou to metodu použil Pán zla? Když se nad tím zamyslel, skutečnost, že Pán zla nějak dokázal přežít smrt svého prvního těla, se mu zdála nekonečně důležitější než skutečnost, že se pokusil převzít vládu nad kouzelnickou Anglií-

„Omluvte mě,“ řekl za ním očekávaný hlas velmi nečekaným tónem. „Ale až se vám to bude hodit, pan Malfoy by vás rád požádal o laskavost konverzace.“

Harry se nezakuckal svými cereáliemi. Místo toho se otočil a podíval se na pana Crabba.

"Omluvte mě,“ řekl Harry. „Nechtěl jste říct ‚šéf s váma chce mluvit‘?“

Pan Crabbe nevypadal šťastně. „Pan Malfoy mě instruoval, jak mluvit náležitě.“

„Neslyším vás,“ řekl Harry. „Nemluvíte náležitě.“ Otočil se zpátky ke své misce maličkých modrých křištálových vloček a naschvál snědl další lžíci.

„Šéf s váma chce mluvit,“ ozval se za ním výhružný hlas. „Radši byste za nim měl jít, jestli víte, co je pro vás dobrý.“

Tak. Teď šlo všechno přesně podle plánu.

1.dějství

"Důvod?" řekl starý kouzelník. Snažil se zprostit tvář hněvu. Chlapec před ním byl obětí a rozhodně nepotřeboval být lekán ještě více. "Neexistuje nic, co by mohlo omluvit-"

"Já jsem mu udělal něco horšího."

Tvář starého kouzelníka ztuhla v náhlém děsu. "Harry, co jsi udělal?"

"Ošálil jsem Draca, aby uvěřil, že se zůčastnil rituálu, který obětoval jeho víru v krevní purismus. A to znamená, že už nemůže být smrtijedem až vyroste. Ztratil všechno, pane řediteli."

V ředitelně nastal dlouhý klid, přerušované jen bafáním a pískáním udělátek, které se po nějakém čase začalo zdát jako ticho.

"No, tedy," řekl starý kouzelník. "Teď si připadám hloupě. A to jsem očekával, že by ses mohl pokusit dědice Malfoyů spasit, řekněme, předvedením pravého přátelství a laskavosti."

"Ha! Jo, jako kdyby něco takového fungovalo."

Starý kouzelník si povzdechl. Tohle už zacházelo příliš daleko. "Řekni mi, Harry, nenapadlo tě někdy, že je něco nepřiměřeného na rozhodnutí někoho vykoupit skrze lži a lsti?"

"Udělal jsem to bez jakýchkoli přímých lží, a vzhledem k tomu, že tu mluvíme o Dracu Malfoyovi, myslím, že slovo, které hledáte zní přiměřené." Chlapec vypadal docela samolibě.

Starý kouzelník v zoufalství potřásl hlavou. "A tohle je hrdina. Všichni jsme zatraceni."

5.dějství

Dlouhý úzký tunel z drsných kamenů, neosvětlený ničím jiným než dětskou hůlkou. Zdálo se, že se táhne kilometry daleko.

To mělo jednoduchý důvod: Táhl se kilometry daleko.

Byly tři hodiny ráno, a Fred s Georgem se vydávali na dlouhou cestu tajnou chodbou, která vedla zpod sochy jednooké čarodějnice v Bradavicích do sklepa Medového ráje v Prasinkách.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Fred tiše.

(Ne snad, že by je někdo mohl slyšet, ale bylo něco zvláštního na mluvení normálním hlasem, když jste se nalézali v tajné chodbě.)

„Pořád máme poruchu,“ řekl George.

„Obě, nebo-“

„Ta nepravidelná se zase spravila. Ta druhá je stejná jako vždycky.“

Mapa představovala neobyčejně mocný artefakt, schopný sledovat každou rozumnou bytost na školních pozemcích, v reálném čase a podle jména. Téměř určitě byla stvořena během původního založení Bradavic. Nebylo dobré, že se na ní začaly objevovat chyby. Kdyby se rozbila, pravděpodobně by ji nedokázal spravit nikdo kromě Brumbála.

A Weasleyova dvojčata se nechystala odevzdat Mapu Brumbálovi. To by byla neodpustitelná urážka Pobertů – čtyř neznámých, kterým se podařilo ukrást část bradavického bezpečnostního systému - něčeho, co pravděpodobně bylo stvořeno samotným Salazarem Zmijozelem - a udělat z něj pomůcku pro studentské žertíky.

Někdo by to mohl považovat za neuctivé.

Někdo by to mohl považovat za ilegální.

Weasleyova dvojčata pevně věřila, že kdyby to viděl Godric Nebelvír, souhlasil by.

Bratři šli dál a dál, většinou potichu. Weasleyova dvojčata spolu mluvila, když si promýšlela nové žertíky, nebo když jedno z nich vědělo něco, co to druhé ne. Jinak moc nebylo proč. Pokud znali ty samé informace, měli sklon přemýšlet stejně a dělat stejná rozhodnutí.

(Kdysi dávno, když se narodila identická magická dvojčata, bývalo zvykem jedno z nich po narození zabít.)

Za nějaký čas se Fred s Georgem vyškrábali do zatuchlého sklepa, po kterém byly roztroušeny sudy spolu s podivnými ingrediencemi.

Fred s Georgem čekali. Nebylo by zdvořilé dělat cokoli jiného.

Po ne zas až tak dlouhé době, hubený starý muž v černém pyžamu se zívnutím sešel po schodech, které vedly do sklepa. „Nazdar, chlapci,“ řekl Ambrosius Flume. „Dnes v noci jsem vás nečekal. To už vám došly zásoby?“

Fred s Georgem se rozhodli, že mluvit bude Fred.

„Ne tak docela, pane Flume,“ řekl Fred. „Doufali jsme, že byste nám mohl pomoci s něčím podstatně... zajímavějším.“

"Podívejte, chlapci,“ řekl Flume vážným hlasem, „doufám, že jste mě nevzbudili jenom proto, abych vám znovu musel říct, že vám neprodám žádné zboží, které by vás mohlo dostat do skutečného problému. No, rozhodně ne, dokud vám nebude šestnáct -“

Geroge něco vytáhl z hábitu a beze slova to podal Flumeovi. „Viděl jste tohle?“ zeptal se Fred.

Flume se podíval na včerejší vydání Denního věštce, a se zamračením přikývl. Titulek zněl PŘÍŠTÍ PÁN ZLA? a pod ním byl obrázek mladého chlapce, kterého fotoaparát zachytil v netypicky chladném a vážném výrazu.

„Tomu Malfoyovi by člověk nevěřil,“ vyštěkl Flume. „Jít po tom klukovi, když je mu teprve jedenáct! Toho chlapa by měli dostat a nadělat z něho čokoládu!“

Fred s Georgem shodně zamrkali. Malfoy stál za Ritou Holoubkovou? Před tím je Harry Potter nevaroval... což určitě znamenalo, že to Harry nevěděl. Jinak by je do toho nikdy nezatáhl...

Fred s Georgem si vyměnili pohledy. No, Harry to nepotřeboval vědět, dokud práce nebude u konce.

„Pane Flume,“ řekl Fred tiše, „Chlapec-který-přežil potřebuje vaši pomoc.“

Flume se na oba z nich podíval.

Pak s povzdechem vydechl.

„Dobrá,“ řekl Flume, „co potřebujete?“

6. dějství:

Když se Rita Holoubková hnala za šťavnatou kořistí, nevěnovala pozornost cupitajícím mravenečkům, kteří tvořili celý zbytek světa, a tak se stalo, že málem narazila do plešatějícího mladého muže, který jí vkročil do cesty.

„Slečno Holoubková,“ řekl muž, zněl docela vážně a chladně na někoho, jehož tvář vypadala tak mladě. „Jak zvláštní, že jsem tu na vás narazil.“

„Z cesty!“ vyštěkla Rita a pokusila se ho obejít.

Muž v její cestě s ní sladil pohyb tak dokonale, že to vypadalo, jako by jen nehybně stáli, zatímco se cesta pohnula kolem nich.

Ritě se zúžily oči. „Kdo si to myslíte, že jste?“

„Jak velmi pošetilé,“ řekl muž suše. „Bylo by moudré zapamatovat si tvář smrtijeda v přestrojení, který trénuje Harryho Pottera, aby se stal příštím pánem zla. Přeci jen,“ tenký úsměv, „to určitě zní jako někdo, na koho byste nechtěla narazit na ulici, obzvláště potom, co jste ho v novinách odpravila.“

Ritě chvilku trvalo, než jí ta narážka došla. Tohle byl Quirinus Quirrell? Vypadal příliš mladě a příliš staře zároveň; jeho tvář, pokud by se uvolnila ze svého vážného a povýšeného výrazu, by mohla patřit pozdnímu třicátníkovi. A to mu už vypadávaly vlasy? To si nemohl dovolit léčitele?

Ne, to nebylo důležité, teď musela být na jistém místě a v jistém broukovi. Právě obdržela anonymní tip o schůzce madam Bonesové s jedním z jejích mladších asistentů. Pokud by to dokázala ověřit, získala by si slušný bonus, madam Bonesová byla vysoko na černé listině. Autor tipu tvrdil, že madam Bonesová a její asistent budou mít oběd ve speciální místnosti v Maryině sídle, velmi populární místnosti pro jisté účely; v místnosti, která byla, jak zjistila, zabezpečena proti všem odposlouchávacím pomůckám, ale nebyla jištěna proti krásnému modrému broukovi, který by se uvelebil na jedné zdi...

„Z cesty!“ řekla Rita a pokusila se Quirrella odstrčit. Quirrellova ruka při úhybu zavadila o její vlastní, a Rita zavrávorala, když se její pohyb setkal jen s čistým vzduchem.

Quirrell si vyhrnul levý rukáv hábitu a ruku ji ukázal. „Pozorujte,“ řekl Quirrell, „žádné Znamení zla. Chci, aby vaše noviny zveřejnily opravu.“

Rita se nevěřícně zasmála. Samozřejmě, že ten muž nebyl žádný smrtijed. Kdyby byl, noviny by to nezveřejnily. „Na to zapomeňte. A teď se ztraťte.“

Quirrell na ni chvilku zíral.

Pak se usmál.

„Slečno Holoubková,“ řekl Quirrell, „doufal jsem, že najdu nějakou páku, která by se mohla ukázat přesvědčivá. Přesto zjišťuji, že si nedokážu odepřít to potěšení vás jednoduše rozdrtit.“

„To už se zkoušelo. Teď se ztraťte, nebo si najdu nějaké bystrozory, a nechám vás zatknout za obstrukci žurnalismu.“

Quirrell se jí zlehka uklonil, a pak se vydal pryč. „Sbohem, Rito Holoubková,“ ozval se jí jeho hlas za zády.

Jak se vydala vpřed, mimoděk zaregistrovala, že si ten muž při odchodu začal pískat.

Jako by ji něco takového vystrašilo.

4.dějství:

„Sorry, ale se mnou nepočítejte,“ řekl Lee Jordan. „Já jsem spíš typ na obří pavouky.“

Chlapec-který-přežil oznámil, že má pro Řád chaosu důležitou práci, něco vážného a tajného, významnějšího a těžšího než jsou jejich obvyklé žertíky.

A pak se Harry Potter dal do inspirujícího, i když neurčitého, proslovu na téma, že Fred, George a Lee mají ohromný potenciál, jen kdyby se dokázali naučit, jak být ještě podivnější. Aby životy jiných lidí udělali surreálnými, a ne je jen překvapovali pomocí ekvivalentů kbelíků vody nastražených nade dveřmi. (Fred s Georgem si vyměnili zaujatý pohled, tohle je nikdy nenapadlo.) Harry Potter vzpomenul ten žertík, který nachystali na Nevilla – a kvůli kterému, dodal Harry s jistou lítostí, si na něm Moudrý klobouk pořádně smlsnul – ale který musel Nevilla přimět zpochybnit svou vlastní příčetnost. Muselo to pro něj být, jako kdyby byl náhle přemístěn do alternativního vesmíru. Zrovna tak se cítili i všichni ostatní, když viděli, jak se Snape omlouvá. To byla pravá síla žertíků.

Jdete do toho se mnou? zvolal Harry Potter, a Lee Jordan odpověděl ne.

„S námi počítej,“ řekl Fred, nebo možná George, protože nebylo pochyb o tom, že Gordic Nebelvír by řekl ano.

Lee Jordan se lítostivě ušklíbl, postavil se, a opustil prázdnou a ztišenou chodbu, kde se čtyři členové Řádu chaosu setkali a posadili do spikleneckého kruhu.

Tři členové Řádu chaosu se pustili k věci.

(Nebylo to tak smutné. Fred s Georgem s Leem nehodlali přestat spolupracovat na žertíkách typu obřích pavouků, v tomhle směru vše zůstane při starém. Začali se nazývat Řádem chaosu jenom, aby zrekrutovali Harryho Pottera, potom, co jim Ron řekl, že Harry je celý divný a zlý, a Fred s Georgem se rozhodli, že Harryho spasí předvedením pravého přátelství a laskavosti. Naštěstí, teď už se nic takového nezdálo nutné – i když tím si zas až tak jistí nebyli...)

„Takže,“ řeklo jedno z dvojčat, „o co tu jde?“

„O Ritu Holoubkovou,“ řekl Harry. „Víte, kdo to je?“

Fred s Georgem zamračeně přikývli.

„Vyptávala se na mě.“

To nebyla dobrá zpráva.

"Dokázali byste uhádnout, co po vás budu chtít?“

Fred s Georgem se trochu zmateně podívali jeden po druhém. „Chceš, abychom jí podstrčili pár našich zajímavějších sladkostí?“

„Ne,“ řekl Harry. „Ne, ne, ne! To je obří-pavoučí myšlení! No tak, co byste udělali vy, kdyby Rita Holoubková pátrala o klepech o vás?“

Náhle to bylo očividné.

„Rozšířili by jsme klepy sami o sobě,“ odpověděli.

"Přesně tak,“ široce se zakřenil Harry. „Ale nemůžou to být jen tak ledasjaké klepy. Chci lidi naučit už nikdy nevěřit ničemu, co si v novinách přečtou o Harrym Potterovi, o nic víc, než mudlové věří tomu, co se v novinách píše o Elvisovi. Nejprve mě napadlo, že bych Ritu Holoubkovou zahrnul takovým množstvím klepů, že by nevěděla čemu věřit, ale pak by si prostě mohla jednoduše vybrat něco, co zní uvěřitelně a špatně. Takže potřebuju, abyste o mně vytvořili falešnou historku, a přiměli Ritu Holoubkovou, aby jí nějak uvěřila. Ale musí to být něco, u čeho budou později všichni vědět, že je to lež. A samozřejmě – to jsou základní požadavky – ta historka musí být tak směšná, jak jen je to možné, a přesto být otištěna. Chápete, co po vás chci?“

"Ne tak docela...“ řekl Fred nebo George pomalu. „Chceš, abychom tu historku vymysleli?“

„Chci, abyste se postarali o všechno,“ řekl Harry Potter. „Mám teď tak trochu napilno, navíc chci, abych byl schopen popravdě říct, že jsem neměl nejmenší tušení, co se chystá. Překvapte mě.“

Na Fredově a Georgově obličeji se na chvíli objevil velmi zlý úsměv.

Pak zvážněli. „Ale Harry, my opravdu netušíme, jak udělat něco takového-“

„Tak to zjistěte,“ řekl Harry. „Mám ve vás důvěru. Ne naprostou důvěru, takže pokud to nedokážete, řekněte mi, a já zkusím někoho jiného, nebo to udělám sám. Pokud dostanete opravdu dobrý nápad, jak na tu směšnou historku, tak na to, jak přesvědčit Ritu Holoubkovou a její editory, aby to otiskli – pak jen do toho, udělejte to. Ale neberte nic průměrného. Pokud nedokážete vymyslet nic fantastického, prostě to řekněte.“

Fred s Georgem si vyměnily ustarané pohledy.

„Mě nic nenapadá,“ řekl George.

„Mě taky,“ řekl Fred. „Promiň.“

Harry se na ně upřeně zadíval.

A pak začal vysvětlovat, jak postupovat, když něco vymýšlíte.

Je to postup, o kterém se ví, že zabere déle než dvě vteřiny, řekl Harry.

Nikdy jste nic neprohlašovali nemožným, řekl Harry, dokud jste si nevzali hodiny, a pět minut, podle pohybu ručičky, jste nad tím nepopřemýšleli. Ne metaforických pět minut, pět minut podle skutečných hodin.

A dále, pokračoval Harry procítěným hlasem, a pravou rukou tvrdě bouchl do podlahy, nezačínáte okamžitým pátráním po řešeních.

Pak se Harry dal do vysvětlování jednoho testu provedeného kýmsi jménem Norman Maier, který pracoval jako cosi zvaného organizační psycholog, a který požádal dvě odlišné skupiny, aby si poradily s jedním problémem.

Ten problém, řekl Harry, zahrnoval tři zaměstnance vykonávající tři práce. Mladší zaměstnanec chtěl jednoduše dělat tu nejlehčí práci. Starší zaměstnanec si přál práce střídat, aby se vyhnul nudě. Expert na efektivitu navrhl pověřit mladšího zaměstnance nejlehčí prací a staršího zaměstnance nejtěžší prací, což by bylo o 20% výkonnější.

Jedna skupina pověřená vyřešením problému dostala instrukci „Nenavrhujte žádná řešení, dokud jste problém neprodiskutovali tak důkladně, jak jen bylo možné, aniž byste nějaké řešení navrhli.“

Druhá skupina řešitelů žádnou instrukci nedostala. A tito lidé se zachovali přirozeně a reagovali na přítomnost problému navrhováním řešení. A ke svým řešením se upnuli, a začali se kvůli nim hádat a dohadovat se o relativní důležitosti svobody vůči výkonnosti, a tak dále.

U první skupiny, u té, které byly dány instrukce problém nejprve prodiskutovat a pak ho vyřešit, bylo mnohem pravděpodobnější, že narazí na řešení nechat mladšího zaměstnance u nejlehčí práce, a nechat druhé dva, aby si práce prohazovali, což by podle expertových údajů bylo 19% zlepšení.

Začít hledáním řešením, znamená postupovat úplně obráceně. Jako začít oběd dezertem, jen ve špatném smyslu.

(Harry také citoval někoho jménem Robyn Dawes, kdo řekl, že čím těžší problém je, tím pravděpodobnější je, že se ho lidé pokusí vyřešit okamžitě.)

Takže Harry se chystal tenhle problém nechat na Fredovi s Georgem a oni si promyslí všechny jeho aspekty a v duchu si projedou všechno, o čem si budou myslet, že by to mohlo být alespoň vzdáleně důležité. A neměli by se pokoušet přijít s řešením, dokud s tím neskončí, pokud by je tedy náhodou nenapadlo něco úžasného, v kterémžto případě si to zapíšou na později, a vrátí se k přemýšlení. A alespoň týden od nich nechce slyšet o žádných neúspěších něco vymyslet. Někteří lidé strávili desetiletí tím, že se snažili něco vymyslet.

„Nějaké otázky?“ zeptal se Harry.

Fred s Georgem se po sobě podívali.

„Mě nic nenapadá.“

„Mě taky ne.“

Harry si zlehka odkašlal. „Nezeptali jste se na svůj rozpočet.“

Rozpočet? pomysleli si.

"Mohl bych vám jednoduše říct tu částku,“ řekl Harry. „Ale myslím, že tohle bude inspirativnější.“

Harryho ruka se ponořila do jeho hábitu a vytáhla -

Fred s Georgem málem upadli, a to i přestože seděli.

„Neutraťte to jenom kvůli utrácení samotnému,“ řekl Harry. Na podlaze před nimi se třpytilo naprosto směšné množství peněz. „Utraťte to jen, když si to úžasnost bude žádat; pak ani v nejmenším neváhejte. Pokud něco zbyde, prostě to později vrátíte, věřím vám. Oh, a dostanete deset procent z toho, co tu je, bez ohledu na to, kolik nakonec utratíte-“

"To nemůžeme!“ vyhrklo jedno z dvojčat. „Za takovéhle věci nebereme peníze!“

(Dvojčata nikdy nevzala peníze za cokoli ilegálního. Ač o tom Ambrosius Flume neměl tušení, všechno jeho zboží prodávali s nulovým navýšením. Fred s Georgem chtěli být schopni dosvědčit – i pod veritasérem, pokud to bude nezbytné – že nebyli vydělávajícími zločinci, jen poskytovali službu veřejnosti.)

Harry se na ně zamračil. „Ale já vás žádám, abyste do toho vložili kus skutečné práce. Dospělý by za něco takového dostal zaplaceno, a stále by se to počítalo jako laskavost pro přítele. Na takový druh věcí si nemůžete jen tak najmout lidi.“

Fred a George zavrtěli hlavou.

"Fajn,“ řekl Harry. „Tak vám prostě koupím drahé dárky k Vánocům, a pokud se je pokusíte vrátit, spálím je. Teď ani nevíte, kolik se na vás chystám utratit, až na to, že to očividně bude víc, než kdybyste prostě přijali ty peníze. A ty dárky vám koupím tak jako tak, takže to mějte na paměti, než mi řeknete, že vás nic úžasného nenapadá.“

Harry se s úsměvem postavil a otočil se k odchodu, zatímco Fred s Georgem stále šokovaně lapali po dechu. Udělal pár kroků pryč, pak se otočil zpět.

„Ach, ještě jedna věc,“ řekl Harry. „Ať už uděláte cokoli, vynechte z toho profesora Quirrella. Nemá rád publicitu. Vím, že by bylo snazší přimět lidi, aby uvěřili divným věcem o učiteli obrany, než o komkoli jiném, a omlouvám se, že se vám takhle pletu do cesty, ale prosím, vynechte z toho profesora Quirrella.“

A pak se Harry znovu otočil, udělal pár dalších kroků -

Ještě naposledy se ohlédl a jemně řekl: „Děkuji vám.“

A odešel.

Potom nastalo dlouhé ticho.

„Takže,“ řekl jeden.

„Takže,“ řekl druhý.

„Profesor obrany nemá rád publicitu, ano?“

„Harry nás moc dobře nezná.“

„Ne, to tedy nezná.“

„Ale na to jeho peníze samozřejmě nepoužijeme.“

„Samozřejmě, že ne, to by nebylo správné. Profesora obrany uděláme odděleně.“

„Seženeme nějaké nebelvíry, aby napsali Holoubkové a řekli jí, že...“

„...jeho rukáv se jednoho dne vyhrnul ve třídě obrany, a oni spatřili Znamení zla...“

„...a Harryho Pottera pravděpodobně učí nejrůznější druhy příšerných věcí...“

"...a je to ten nejhorší učitel obrany, jakého v Bradavicích kdo pamatuje, prostě v učení naprosto selhává, všechno chápe špatně, přesně naopak, než by to mělo být...“

„...jako tehdy, když řekl, že smrtící kletba se dá seslat jen s pomocí lásky, což ji udělalo pěkně k ničemu.“

„To se mi líbí.“

„Díky.“

„A vsadil bych se, že profesorovi obrany se to bude líbit taky.“

"Má smysl pro humor. Nenazval by nás, jak nás nazval, kdyby neměl smysl pro humor.“

„Ale budeme doopravdy schopni udělat Harryho práci?“

„Harry řekl, abychom problémy nejprve probrali, než je začneme řešit, takže se do toho dejme.“

Weasleyova dvojčata rozhodla, že George bude tím nadšeným, zatímco Fred tím pochybovačným.

„Všechno mi to připadá tak trochu protikladný,“ řekl Fred. „Chce, abychom byli dost směšní na to, aby se Holoubkové každý vysmál a bylo mu jasný, že je to lež, ale zároveň chce, aby tomu Holoubková sama uvěřila. Obojí najednou nezvládneme.“

"Budeme muset zfalšovat nějaké důkazy, kterými Holoubkovou přesvědčit,“ řekl George.

„To je řešení?“ zeptal se Fred.

Zamysleli se nad tím.

„Možná,“ řekl George, „ale nemyslím si, že bysme ohledně toho museli být zas až tak striktní, co myslíš?“

Dvojčata bezmocně pokrčila rameny.

„Takže, ty falešné důkazy musí být dost dobré, aby Holoubkovou přesvědčily,“ řekl Fred. „Vážně něco takového zvládneme sami?“

"Nemusíme to zvládnout sami,“ řekl George a ukázal na kupu peněz. „Můžeme si najmout pomocnou sílu.“

Dvojčata se zatvářila zamyšleně.

„Takhle bysme Harryho rozpočet mohli vyplýtvat docela rychle,“ řekl Fred. „Tohle je hodně peněz pro nás, ale rozhodně to není hodně peněz pro někoho jako je Flume.“

„Možná nám lidi poskytnou slevu, když se dozví, že to je pro Harryho,“ řekl George. „Ale v první řadě, ať už uděláme cokoli, musí to být nemožné.“

Fred zamrkal. „Co tím myslíš, nemožné?“

"Tak nemožné, že se neocitneme v průšvihu, protože nikdo neuvěří, že bysme to mohli dokázat. Tak nemožné, že to přiměje k zamyšlení i Harryho. Musí to být surreálné, musí to lidi přimět zpochybnit svou vlastní příčetnost, musí to být... lepší, než Harry.“

Fredovy oči se překvapením rozšířily. Tohle se mezi nimi občas stávalo, ale ne moc často. „Ale proč?“

„Byly to žertíky. Všechno to byly žertíky. Ten koláč byl žertík. Ten pamatováček byl žertík. Kočka Kevina Entwhistla byla žertík. Snape byl žertík. My jsme ti nejlepší vtipálci v Bradavicích, máme se snad poddat a vzdát to bez boje?“

"Je to Chlapec-který-přežil,“ řekl Fred.

„A my jsme Weasleyova dvojčata! Vyzývá nás. Řekl, že dokážeme to, co on. Ale vsadil bych se, že si nemyslí, že bysme někdy mohli být skutečně tak dobří jako on.“

„Má pravdu,“ řekl Fred s docela nervózním pocitem. Weasleyova dvojčata se spolu občas neshodla, dokonce i když měla ty samé informace, ale pokaždá jim to připadalo nepřirozené, jako by minimálně jeden z nich musel něco dělat špatně. „Mluvíme tu o Harrym Potterovi. On dokáže nemožné. My ne.“

„Ale ano, dokážeme,“ řekl George. „A musíme být ještě nemožnější než on.“

„Ale-“ řekl Fred.

"Tak by to udělal Gordic Nebelvír,“ řekl George.

To nedorozumění vyjasnilo, a dvojčata vklouzla zpátky do... toho, co by se u nich dalo nazvat normálním stavem.

„Dobrá tedy-“

„-popřemýšlejme nad tím.“