Preklady fanfiction Harryho Pottera

21.KAPITOLA PŘÍPRAVY

„McMahon z Mrzimoru vidí zlatonku a zrychluje! Jamesův Kulový blesk mu ale stále zůstává v patách… James ukazuje svůj talent, zděděný po otci a dědečkovi, ostře zahýbá doprava a vyklání se z kurzu zlatonky! McMahon se rozhlíží, přemáhá ho zvědavost a… O co proboha Jamesovi jde? Vypadá to trochu směšně – dokonce i já tu zatracenou zlatonku vidím!!! McMahon spouští ze zlatonky oči, James se otáčí a míří úplně jiným směrem!!! Zlatonka mění trajektorii a James – díky Merlinovi – letí za ní! McMahonovo koště se otáčí trochu neohrabaně… - James chytá zlatonku!!!“

Hřmotný jásot Nebelvířanů bylo slyšet až sem…

… k mému všechnohledu, k oknu v Nemocničním křídle. Přestože jsem byla propuštěná už před několika dny, Madam Pomfreyová stále namítala, že by mě famfrpál mohl nepříjemně rozrušit a ohrozit tak miminko. Rozhodla jsem se tedy, že budu trochu prospěšná a navštívila Lauru. Vlastně jsem tu seděla od doby, co jsem ztropila scénu hodnou venezuelské telenovely. Její matka se tu neobjevila, zato její táta tu byl dennodenně a mě přišlo na mysl, že to je docela slušný člověk.

Její stav se od doby, co ji přivezli od Sv. Munga, nezměnil. Vím to, protože ji navštěvuji každý den, což Chas absolutně nechápe.

"Laura tě ale nenávidí," prohodí upřímně pokaždé, když se dozví, kam to zase jdu.

"Já vím."

"A ty nenávidíš ji."

"Jen jí nerozumím, to je všechno."

A je to pravda – nerozumím jí. Dřív jsem si myslela, že je to do sebe zahleděná, hloupá, povrchní a pomstychtivá osoba. Až poslední dobou zjišťuji, že je v tom mnohem víc. Že za to, jaká je, nemůže. Jsem si jistá, že alespoň nějaká část dobroty jejího otce se na ni musela přenést. A nemyslím si, že mě nenávidí - ne doopravdy.

James přišel do Nemocničního křídla jen pár minut po skončení zápasu. Už tu byl párkrát i předtím, ale jen těžko snášel pohled na Lauřino nehybné tělo. Abyste chápali – James je vtipálek, takže v situacích, které postrádají i poslední špetku humoru, se cítí nepříjemně. Takový prostě je. Musím ale uznat, že mě potěšil. Do této chvíle jsem si myslela, že není žádná extra povaha.

"Měla’s vidět Garrisona," řekne a zatímco si sedá, třese svou propocenou hlavou. "Smázli jsme ho z hřiště. Dom mu odpálila potlouk přímo do koulí. Týdny nebude schopný chodit rovně!"

"Já vím, viděla jsem to," odpovím nesouhlasně. "Hele, Garrison není zas tak špatný."

Lance Garrison je mrzimorský namyšlenec, kapitán a chytač. Od doby, co se oba – James a Lance - stali ve čtvrtém ročníku soupeři. Přestože je Garrison větší narcista, než je zdrávo, a taky je to pěkný kousek kreténa, nepatří mezi ty nejhorší. Dom ho nesnáší, protože za ní pořád pálí a osahává jí nohy.

Něco mi říká, že tohle nebylo poprvé, co od ní dostal do koulí…

"Takže… jak se jí daří?" zeptá se James nervózně.

"Žádná změna," pokrčím rameny.

Přikývne, jakoby čekal, že to řeknu, hraje si se zlatonkou, kterou před několika minutami chytil a kouká dolů na své ruce. Nechce se na ni podívat. A není divu, vypadá vyhuble křehce a… děsivě.

"Zrzko, myslíš, že je to moje chyba?"

Je mi jasné, že právě vyjádřil to, co mu celou dobu běželo hlavou. Samozřejmě, že bude cítit vinu – holka, se kterou se veřejně rozešel, se pokusila spáchat sebevraždu.

"Upřímně, Jamesi," říkám opatrně. "Nemyslím si, že jsi té situaci nějak pomohl.“ Při tom sebou cukne. "Opravdu si myslím, že tohle je daleko hlubšího rázu. Věř nebo ne, ale celý svět se kolem tebe netočí."

A poprvé ve svém životě byl James rád, že tato slova slyší.

Z Nemocničního křídla odcházíme asi o půl hodiny později a v tichosti jdeme až do Společenské místnosti. Vím, že stále cítí vinu, ale momentálně mu nemůžu nic říct a nemůžu ani nic udělat, abych ho uklidnila.

Naštěstí se znovu rozesmál ve chvíli, kdy jsme potkali skupinku Mrzimorských, kteří podpírali Garrisona. Chůze na něj asi byla trochu moc.

Jakmile vejdeme do Společenské místnosti, všichni začnou Jamesovi gratulovat ke skvělé výhře. Všimla jsem si Lily, která seděla v křesle u krbu. Četla si a famfrpál ji očividně vůbec nezajímal, ačkoli šlo o vítězný tým.

Dnes ráno jsem ji přesvědčila, aby hrála na pozici brankáře místo mě a ona souhlasila s podmínkou, že to bude pouze dočasně – dočasně v jejím případě znamená jednu jedinou hru. Ačkoliv je skvělá brankářka, neustále se snaží podporovat mezikolejní jednotu.

Ucítila jsem šťouchnutí, a tak se otáčím, abych se podívala přímo na usmívajícího Scorpiuse.

"Proč se usmíváš?" zamračím se.

"Copak se kluk nemůže jen tak usmívat?"

"Ne," odpovím. "Ne, pokud jsi to ty. Něco jsi udělal."

"Neudělal," namítne a vypadá uraženě.

"Tak tedy přemýšlíš nad tím, že něco uděláš."

"Nepřemýšlím," namítne znovu, tentokrát to ale nezní tak upřímně.

"Proč se usmíváš?" zeptám se znovu.

"Hádej, kam půjdu?" zeptá se.

"Do pekla?"

"Na svatbu tvé sestřenice!" řekne šťastně. "Právě mi přišla pozvánka od Tedda."

"Takže peklo, akorát jinými slovy," zamumlám nejasně.

Nechtěla jsem to říct. Měla bych se chovat šťastně, nebo ne? Je to ale těžké, když si jediný člověk, do kterého jste kdy byli zamilovaní a důvěřovali mu, bere za ženu vaši sestřenici. Vlastně je to tak těžké, že přemýšlím o tom, že bych se mohla vydat na pouť do Lourdes (*poutní místo katolíků) nebo tak něco, abych se z toho vyvlíkla. Jsem si jistá, že těhotnou čarodějnici přivítají s nadšením.

Zajímalo by mě, proč poslal Ted pozvánku zrovna Scorpiusovi. Vždyť se sotva znají! Ano, technicky to jsou pra-bratranci, ale to, že jejich babičky jsou sestry, neznamená, že musí jít na tu stupidní svatbu.

"Vypadáš nadšeně," řekne sarkasticky. "Myslel jsem, že budeš -"

"Šťastná? Ale ano, já jsem šťastná," řeknu rychle. "Jsem přímo v extázi, nemůžu myslet na nic jiného. Potřebuju si jít lehnout."

Vyběhnu schody do ložnice, ale jsem šokovaná zjištěním, že Scorpius mě může následovat.

Jak do, sakra, dělá?

"Jak to sakra děláš?" zaječím.

"Dělám co?"

"Tohle!" ukážu na něj. Právě jsme dorazili do dívčích ložnic a to starodávné kluky-odpudivé kouzlo nezafungovalo!

"No, vlastně to je docela jednoduché. Vidíš? Mám tyhle věci zvané nohy a v případě, že se chceš někam dostat, jsou celkem praktické -"

"Nebuď drzý, Scorpiusi Malfoyi!" vykřiknu a zním jako babička Molly. "Kluci sem nahoru nesmějí!"

"Schody se asi těžko promění ve skluzavku, když po nich jde těhotná holka, nemám pravdu?" řekne Scorpius logicky. Přiznávám, že takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Opravdu je až o tolik chytřejší než já?

"Jo… ale..," přemýšlím co dál, "… posledně jsem těhotná nebyla!"

"To ne, ale chtěla jsi, abych sem přišel," řekne. "A to zrušilo zaklínadlo."

To je ale hovadina! Kluci do ložnic můžou, když to tak holky chtějí? Hovadina! Jaké má pak celé kouzlo smysl?!

"Pro případ nouze," prohodí Scorpius. On mi snad čte myšlenky, nebo co! "Řekněme, že pokud jsi nahoře v ložnici a máš potíže, křičíš o pomoc a chceš, aby tě nějakej chlap zachránil, bude toho dotyčný schopný."

Jo, to dává smysl, jenže… zaklínadlo by mělo být schopno rozpoznat, jestli holka má potíže a nebo se do nich právě dostává. Ušetřilo by mi to žaludečních potížích.

"Takže, hodláš odejít?" zamračím se. I on se na mě zamračí. Je to jeden velký mrač-a-ton.

"Proč se tak děsíš představy Teddyho a Victoriiny svatby?" zeptá se.

"Nehrozím se jí," zaprotestuji. "Nemůžu se dočkat. Dokonce odpočítávám dny, vidíš?" ukážu na kalendář vedle mé postele, kde jsou označené dny až do devatenáctého, kolem kterého je velký kroužek.

"Ty dny odpočítávají tvé narozeniny," namítne. "Svatba je dvacátého." Jak ví, kdy mám narozeniny? Já nevím, kdy jsou ty jeho. Teda, vím, že je to někdy v prosinci…

A potom si všimnu, že mám v kalendáři obrovským písmem napsáno: ‘Mé 17. Narozeniny!‘ Tak takhle to ví.

"Proč bych se na tu svatbu neměla těšit?" zeptám se naštvaně. "Má opilá babička bude zpívat „Kotlík plný vroucí silné lásky“ mému opilému dědečkovi, moje máma se bude muchlovat s nějakým cizím chlápkem, aby mého tátu – který se mimochodem asi 6 měsíců neholil – donutila žárlit. Mí tancující strýcové a tety, James zahazující se s každou příbuznou tety Fleur, Al zahloubaný do svého vztahu s Jenny a do toho všeho já. Budu procházet před polo-vílou vedle polo-víly v šatech, ve kterých budu vypadat ještě vypasenější, než jsem!“

"Ale -"

"Nemluvě o tom, že se do nich budu cpát asi hodinu, protože jsou hrozně těsné. Každých pět minut navíc musím chodit čůrat, takže bych rovnou mohla zůstat v koupelně, nemyslíš?“

A to jsem ještě nepřidala to, že jsem zoufale zamilovaná do Teddyho od doby, co jsem poprvé otevřela oči.

Scorpius se pořád podezřele mračí…

"Jasně."

"A to má zase znamenat co?" vyštěknu.

"Nic," povzdychne si a věnuje mi divný pohled, díky kterému se cítím trochu provinile. "Odcházím."

Vyšel z pokoje s rukama v kapsách a postavil se na schody, které se v okamžiku proměnily ve skluzavku. Přestože nahlas vykřikl: „Kurva!“, nepřišlo mi to moc vtipné. Ten jeho pohled byl až příliš divný…

***

"Máme problém," prohlásí Dom, zatímco si sedá k večeři. Tímto byla veřejně svolána rodinná porada u Nebelvírského stolu. Fakt, že do toho zapojila i svého mladšího bratra (se kterým sotva prohodí slovo), z toho dělá neodkladnou záležitost. "Tohle přišlo včera večer."

Položí na stůl dopis a my všichni se kolem nashromáždíme, abychom si mohli přečíst, co v něm stojí.

Drahá vnoučata!

Píšu Vám, abych Vás obeznámil s tím, jak pojedeme do Francie na onu Lupino-Weasleyovskou svatbu příští týden! Jsem si jistý, že se na ni všichni těšíte, ale já jsem naplánoval něco, co náš výlet pořádně okoření!

Pro Krista, tohle není dobré znamení…

Cestujeme po mudlovsku! Z Bradavic pojedete domů na Velikonoční prázdniny a do Francie poletíme v úterý osmnáctého! Tím, že poletíme, mám na mysli letadlo! Ano, skutečné letadlo! Letenky jsou už zarezervované – stejně jako všechno ostatní - takže se nemáte čeho obávat.

Strejda Bill a teta Fleur se do Francie dostanou pomocí přenášedla už zítra, Dominique a Louisi, do svatby zůstanete v Doupěti. Hermiona, Percy, Audrey, George, Angelina, Harry a Ginny se také přenesou pomocí přenášedla už dřív, aby Delacourovým pomohli s přípravami svatby.

Moc se na Vás všechny těším!

S láskou,

Děda

"Jsme v prdeli," řekne Fred.

"Letadlo?" zeptá se Al nadšeně a vypadá šťastně jak už dlouho ne. "Úžasné! Máma nás nikdy nenechala letět letadlem, říká, že přenášedla jsou daleko jednodušší řešení…"

"Přenášedla jsou daleko jednodušší řešení," odpoví Dom s obavami. "Tyhle zatracené mudlovské výmysly nejsou vůbec bezpečné."

"Vždycky jsem věděl, že ten chlap jednou bude moje smrt," řekne James přesvědčeně. "To jeho neustálé hraní si s hloupými mudlovskými hračkami -"

"Ale no tak!" povzbuzuje všechny Al. "Bude to sranda! Skutečné letadlo!"

Co se tohohle týče, Al Potter je jen Arthur Weasley v převleku.

"Jo, na rozdíl od toho falešného, kterým jsme vlastně měli letět…" protočí Molly oči.

"No, ty krávo," vydechne James a obejme Molly jednou rukou. "Molzer (hanlivá přezdívka, v češtině zní ale divně )řekla vtip!"

Molly mu ani nenadá, že jí řekl Molzer, a vypadá, že je na sebe hrdá.

Hugo a já se ani moc neobáváme. S mámou jsme už předtím několikrát letěli, ačkoliv to táta nesnáší. Na rozdíl od Potterových, protože Ginny s Harrym stále trvali na přenášedlech. Dokonce ani Harry, kterého vychovávali mudlové, nikdy neletěl.

Mí bratranci a sestřenice neustále probírají ten velký problém s mudlovským letadlem, jakoby se od nich vyžadovalo, aby spáchali hromadnou sebevraždu. Zábava k pokukání.

"Viděli jste někdy film Air Force One?" zeptá se James hrozivě. "Ten, ve kterém se na palubě letadla Rusáci snaží zabít prezidenta, takže ho přepadnou a nechají ho SPADNOUT do moře?"

"Zaprvé," povzdychnu si, „to byl vymyšlený film. Zadruhé, pochybuju, že prezident poletí stejným letadlem jako my."

"Stát se může cokoliv!" vykřikne James a všichni ostatní vypadají zrovna tak vyděšeně jako on. Ten kluk to při návštěvách našeho domu s televizí vždycky přeháněl.

***

Několik dalších dní se mi Scorpius vyhýbal jak čert kříži. Nic jsem neudělala, aspoň myslím, pokud teda nezjistil, že ho podezřívám z toho, že je do mě zamilovaný… Až na to, že už ho vlastně nepodezřívám, protože jeho vyhýbání mluví samo za sebe.

Velkou část svého volného času tedy trávím s Jenny, jelikož je v tak špatném stavu jako ještě nikdy. Její kudrnaté vlasy jsou zplihlé a bez života. Je pobledlá a má tmavé kruhy pod očima, nespala už dny. Kdykoliv začnu něco o Alovi, okamžitě změní téma. Dokonce jsem se ji pokusila pozvat na svatbu, ale odmítá přijít. A opravdu si nemyslím, že hlavním problémem je letadlo. Přeci jenom pochází z mudlovské rodiny a jednou už letěla.

V pátek před odjezdem na Velikonoční prázdniny, jsem se rozhodla znovu navštívit Lauru. K mému překvapení a obrovské úlevě, jsem ji spatřil sedět na posteli. Bledou, pohublou… ale naživu.

"Ahoj," pozdravím tiše. Podívá se na mě, pokývne, ale mlčí. "Ehm, nebude ti vadit, když…?" Poukážu na místo vedle její postele a ona pokrčí rameny, jakoby říkala, že je jí to úplně jedno. Sednu si tedy na židli a obě pak v tichu čekáme.

"Takže… jak se ti daří?" zeptám se po pár trapných momentech.

„Dobře," odpoví. Její hlas je velmi tichý a trochu nakřáplý. "Nutí mě k návštěvám terapeuta. Jako by si o mě studenti Bradavic už teď nemysleli, že jsem psychouš." Řekne a znělo to všelijak, ne jen jako vtip.

"Nemyslí si, že jsi psychouš," řeknu, ačkoliv to není tak úplně pravda. Jsem si jistá, že jsem slyšela Protivu a Ubrečenou Uršulu zpívat písničku s názvem “Potrhlá Laura“. Asi by nebylo zrovna vhodné se jí o tom zmiňovat.

"To tys mě našla," konstatuje.

"Jo."

"No, díky," poděkuje mi, ale kouká někam z okna, jakoby to snad ani nemyslela vážně.

"J-James mi pomohl," řeknu opatrně. Oči se jí rozšíří, ale pořád mlčí. "Podívej, Lauro, našla jsem dopis, co ti poslala máma…"

Její hlava se prudce otočí a vrhne po mně zuřivým pohledem. To jsem zase udělala obrovskou chybu…

"Hrabala ses mi ve věcech?" vyštěkne.

"Ne!" vykřiknu. "Samozřejmě, že ne! Našla jsem ho ve Společenské místnosti!"

"A přečetla sis ho? Přestože to byl můj dopis?"

"No…." začnu a hlavou mi probíhá asi stovka různých výmluv. "Ten - ten dopis měl iniciálky LP… takže jsem si myslela, že patří Lily… jako Lily Potterové… takže jsem ho otevřela, abych se ujistila, že je její…" Pěkně průhledná výmluva, ale co už. "Je mi to líto."

"To by teda mělo," sykne. "Ten dopis byl můj, nemělas žádné právo -"

"Ne," řeknu. "Není mi líto, že jsem si přečetla ten dopis, je mi líto, že máš takovou matku. Uvědomila jsem si, proč jsi měla tak šílenou potřebu zničit mi pověst."

"Sama sis zničila pověst tím, že ses vyspala s Malfoyem!" odsekne.

"Možná," zamračím se. "Ale ty bohužel nemůžeš říct, že jsi nespala nikdy s nikým. Já jsem udělala jednu malou chybu, Lauro. Je mi jasné, že tě tvoje mamka postavila na „podstavec“ a ty máš pocit, že musíš splnit veškeré její požadavky, které ohledně tebe má, ale nemusíš!"

"O tomhle ty víš velký kulový, Weasleyová," vyplivne.

"Vím, že tvoje matka je důvod, proč ses pokusila zabít! Neměla bys jí poslouchat, jsi daleko lepší než ona!"

"Jdi prostě pryč," řekne Laura. "A přestaň předstírat, že se zajímáš. Nepotřebuju tvou pomoc."

Nemocniční křídlo opouštím s rozhodnutím, že tady už ničemu nepomůžu, a vrátím se do ložnice. Chas a Dom tu už jsou, Chas si lakuje nehty a Dom balí kufr na zítra.

"Stupidní podělaná svatba," mumlá si pro sebe Dom. "Jen zasraná osina v zadku…"

"Laura se vzbudila," prohlásím.

Chas přestane s lakováním a Dom vzhlédne od svého kufru.

"Jak jí je?" zeptá se Dom.

"Je v pořádku," pokrčím rameny. "Fyzicky. Jestli psychicky, tím si nejsem moc jistá.“

Chvíli tu jen tak sedíme a uvažujeme o tom, co se stalo. Je to až příliš vážné, abychom si o tom povídaly. Přestože si o svých životech neustále stěžujeme, mohly být daleko horší. Vím, že mě má rodina miluje, i když se většinou chovají jako idioti. Vím, že ačkoliv se naši pořád hašteří, jeden druhého opravdu milují. Vím, že by se na sebe nikdy nepodívali tak jako pan a paní Phelpsovi. Možná jsem těhotná, ale je to daleko lepší než to, čím si prochází Laura.

***

"Jsi si jistá, že nechceš jít taky?" zeptám se Jenny další den na snídani asi už po tisícáté.

"Jsem si jistá, " řekne smutně a oči jí zabloudí ke Zmijozelskému stolu. Otočí se pryč ve chvíli, kdy Al vzhlédne od svých cereálií.

O půl desáté zamíříme ke kočárům, které nás vezmou na vlakovou stanici. Ve vlaku si zabereme celé dvě kupé - já, Dom, Mark (kterého Dom bere sebou, aby ji udržel při rozumu), Louis, Molly, Lucy, Fred, Roxy, Hugo, James, Al, Lily a Scorpius, který mě stále ignoruje. No, vlastně ne tak ignoruje, jako spíš dává najevo chladný nezájem. Co jsem, sakra, provedla?? V našem kupé je i Simon Longbottom a Lorcan a Lysander Scamanderovi, kteří jedou na svatbu taky ale ne letadlem (nebo také “smrtící nástrahou“, jak mu přezdívá James).

Celou cestu se snažím navázat nějaký rozhovor se Scorpiusem, ale moje pokusy vzbudí jen jednoslovné odpovědi, zatímco čumí do země a kouše si nehty. Pocítím úlevu, když konečně dorazíme na nádraží King’s Cross. Táta nás už očekává ale máma ne. Předpokládám, že je stále ještě v Prasinkách nebo už dávno ve Francii. Babička s dědou tu jsou, aby vyzvedli Dom, Louise a Marka a odvezli je do Doupěte. Strejda George je tu taky, stejně jako strýc Percy a Harry.

Hugo a já následujeme tátu k našemu autu. Hugo zrychlí, aby mohl obsadit místo vepředu dřív než já - sobec jeden. Táta po celou cestu něco vykládá, jako bychom byli naprosto normální rodina a jakoby na nás doma čekala máma s přivítáním v podobě velkého objetí a pusy. Ale nečeká, samozřejmě, ačkoliv dům je daleko čistší než posledně, co jsem měla příležitost ho vidět, což bylo o tátových narozeninách. Hugo vyběhne do schodů v okamžiku, kdy se dostaneme do dveří, asi, aby šel poslouchat muziku, zatímco já zůstanu dole a promluvím si s tátou.

"Tak, jak ses měl?" zeptám se, když hůlkou mávne směrem ke sporáku. Všimla jsem si, že ostříhal vous a pročesal zrzavé vlasy. Vypadá daleko líp než posledně.

"Ušlo to," odpoví. "Však víš, přežíval jsem. Přemýšlel jsem o tom, že si pořídím psa."

Opravdu chce mámu nahradit psem? Proč ho třeba nepojmenuje Hermiona a nám ho nepředstaví jako “mamku“?

"Super," přikývnu.

Postaví přede mě šálek čaje a řekne: "Myslím ale, že daleko důležitější je, jak se máš ty, Rosie."

Udělal to. Řekl mi ‘Rosie‘. Neřekl mi tak od doby, co zjistil, že jsem v tom. Přijal to, konečně. Hodím se mu do náruče a obejmu ho.

"Mám se skvěle," řeknu upřímně.

-----------------------------------------------------

* Lourdes – poutní místo ve Francii (http://www.catholic.org/clife/mary/lourdes1.php)

----------------------------------------------------------

Ukázka z další kapitoly:

Děda byl tak fascinovaný těmi elektronickými mudlovskými výmysly, že si při letištní kontrole zapomene vyndat drobné z kapsy. Ostraha si později vyložené srpce a svrčky podezřívavě prohlíží a než je vrátí dědovi zpátky, projedou je ještě čtyřikrát kontrolou.

"Pravděpodobně jen kontrolují, jestli v těch mincích není bomba," sdělí nám děda nahlas.

Proboha.

Teď už vím, kde se v nás ta stupidita bere.

Jo… nechte mého dědečka vykřiknout slovo bomba při kontrole na letišti Heathrow!

"ZŮSTAŇTE KDE JSTE! RUCE VZHŮRU, JAKÝKOLIV POHYB BEREME JAKO ZNAK AGRESE!