Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry zíral na šedý strop malé místnůstky, kde ležel na měkké přenosné posteli. Snědl docela dost profesorových sladkostí – rozmanitou směs čokoládových a jiných cukrátek, poprášenou zdobením a korunovanou malými cukrovými drahokamy, které vypadaly velmi draze, a po pravdě se ukázalo, že jsou docela chutné. Harry se ohledně toho také necítil ani v nejmenším provinile, tohle si zasloužil.

Nezkoušel spát. Měl pocit, že by se mu nelíbilo, co by se stalo, kdyby zavřel oči.

Nezkoušel číst. Nebyl by schopný se soustředit.

Zvláštní, jak jeho mozek prostě běžel a běžel, nikdy nevypověděl poslušnost, bez ohledu na to, jak byl unavený. Zhloupl, ale odmítal se vypnout.

Ale teď tu byl skutečný a opravdový pocit triumfu.

+ 1 bod k Anti-Pán-Zla-Harry programu to ani nazačínal vystihovat. Harryho by zajímalo, co by Moudrý klobouk řekl teď, kdyby si ho mohl nasadit na hlavu.

Žádný div, že ho profesor Quirrell obvinil, že míří cestou Pána zla. Harrymu to možná došlo příliš pomalu, ale teď ty paralely jasně viděl-

Pochopte, Pán zla nedosáhl svého cíle. Jeho cílem bylo naučit se bojové umění, a přesto odešel bez jediné lekce.

Harry přišel do třídy lektvarů s úmyslem naučit se lektvary. A odešel bez jediné lekce.

A profesor Quirrell o tom slyšel, pochopil to s děsivou přesností, natáhl se a vyškubl ho z té stezky, ze stezky, která by z něho udělala kopii Vy-víte-koho.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Výuka skončila,“ řekl profesorův tichý hlas.

Harry se přiblížil ke dveřím a náhle se ho zmocnila nervozita. Napětí zmizelo, když slyšel, jak se profesorovy kroky vzdalují od dveří.

Co to k čertu je? To kvůli tomu bude nakonec propuštěn?

Harry otevřel dveře a spatřil, že profesor Quirrell teď čeká o několik délek dál.

Cítí to profesor Quirrell také?

Přešli přes nyní opuštěné pódium ke katedře, o kterou se profesor Quirrell opřel, a Harry se stejně jako dříve zastavil kus před vyvýšeninou.

„Takže,“ řekl profesor Quirrell. Byla kolem něj jaksi přátelská atmosféra, i přestože si jeho tvář udržovala svou obvyklou vážnost. „O čem jste to se mnou chtěl mluvit, pane Pottere?“

Mám tajemnou temnou stránku. Ale Harry to nemohl jen tak vyhrknout.

„Pane profesore,“ řekl Harry, „teď už jsem sešel ze stezky vedoucí k pánu zla?“

Profesor Quirrell se na Harryho podíval. „Pane Pottere,“ řekl vážně, jen s lehkým úsměvem, „malá rada. Existuje něco, jako příliš dokonalé představení. Skuteční lidé, kteří právě byli patnáct minut biti a zesměšňováni jen tak nevstanou a velkoryse neodpustí svým nepřátelům. To je ten druh věcí, které děláte, když se snažíte všechny přesvědčit, že nejste temný, ne-“

„Tomu prostě nemůžu uvěřit! Nemůže vám každé možné pozorování potvrzovat vaši teorii!“

„A tohle bylo o špetku příliš rozhořčení.“

"Co při všem na světě musím udělat, abych vás přesvědčil?“

„Abyste mě přesvědčil, že nemáte žádnou ambici stát se pánem zla?“ řekl profesor Quirrell, teď přímo pobaveně. „Hmm, mohl byste zvednout pravou ruku.“

„Cože?“ zeptal se Harry prázdně. „Ale pravou ruku můžu zvednout bez ohledu na-“ Harry se zarazil, připadal si docela hloupě.

„Přesně tak,“ řekl profesor Quirrel. „Můžete to udělat tak jako tak. Neexistuje nic, čím byste mě mohl přesvědčit, protože já budu vědět, že přesně o to se snažíte. A pokud bychom měli být ještě přesnější, pak zatímco je stěží možné, že naprosto dobří lidé existují, i když já sám jsem nikdy žádného nepotkal, je nicméně nepravděpodobné, že někdo, kdo byl právě patnáct minut bit, se postaví a pocítí obrovskou vlnu laskavého odpuštění pro své útočníky. Na druhou stranu, je méně nepravděpodobné, že by si malé dítě představilo, že tohle je role, kterou musí sehrát, aby přesvědčilo svého učitele a své spolužáky, že není příštím pánem zla. Význam činu neurčuje, jak onen čin vypadá zvenčí, pane Pottere, ale jaký stav mysli za něj více, či méně pravděpodobně byl zodpovědný.“

Harry zamrkal. Právě mu byl vysvětlen rozdíl mezi reprezentativní heuristikou a bayesiánskou definicí důkazu kouzelníkem.

„Ale přeci jen,“ řekl profesor Quirrell, „každý může chtít udělat dojem na své přátele. To nemusí být temné. Takže, aniž bych z toho chtěl dělat nějaké doznání, řekněte mi upřímně, pane Pottere, jaká myšlenka se vám to honila hlavou ve chvíli, když jste zakázal jakoukoli pomstu? Byla ta myšlenka pravým impulsem k odpuštění? Nebo to bylo vědomí, jak vaši spolužáci budou ten čin vnímat?“

Někdy si vytváříme svou vlastní fénixovu píseň.

Ale to Harry neřekl nahlas. Bylo jasné, že by mu profesor Quirrell nevěřil, a pravděpodobně by ho respektoval méně, že zkusil nabídnout tak průhlednou lež.

Po chvíli ticha se profesor Quirrell spokojeně usmál. „Věřte tomu nebo ne, pane Pottere,“ řekl, „nemusíte se bát, že jsem odhalil vaše tajemství. Já se vám nechystám říct, abyste se vzdal své ambice stát se příštím pánem zla. Pokud bych dovedl přetočit ručičky času a nějak tu ambici odstranit z mysli svého dětského já, mému nynějšímu já by ona změna nijak neprospěla. Dokud jsem si myslel, že je to mým cílem, vedlo mě to ke studiu a posilování a zdokonalování se. Stáváme se, čím se máme stát, tím, že následujeme své touhy, kamkoli nás vedou. To je Salazarův pohled. Požádejte mě, abych vám ukázal ten oddíl knihovny, který obsahuje ty samé knihy, jako jsem ve třinácti četl já, a já vás s potěšením povedu.“

„Pro všechno boží svinstvo,“ řekl Harry, sedl si na tvrdou mramorovou podlahu, pak se na podlaze natáhl na záda a upřel zrak na klenutý strop. Blíž se ke zhroucení v zoufalství přiblížit nemohl, pokud si nechtěl ublížit.

"Stále příliš mnoho rozhořčení,“ podotkl profesor Quirrell. Harry se nedíval, ale v jeho hlase slyšel potlačený smích.

Pak to Harrymu došlo.

„Vlastně si myslím, že vím, co vás tu mate,“ řekl Harry. „O tom jsem s vámi po pravdě chtěl mluvit. Profesore Quirrelle, myslím, že to, co vidíte, je moje tajemná temná stránka.“

Nastalo ticho.

„Vaše... temná stránka...“

Harry se posadil. Profesor Quirrell měl na tváři jeden z nejpodivnějších výrazů, jaké Harry kdy viděl na jakémkoli obličeji, natož na tak důstojném jako profesorově.

"Stává se to, když se rozzlobím,“ vysvětlil Harry. „Krev mi zchladne, všechno zchladne, všechno křišťálově zjasní... V retrospektivě to se mnou je už nějakou dobu – v prvním ročníku mudlovské školy mi někdo zkusil vzít míč, a já jsem ho schoval za záda, a nakopl jsem ho do solar plexu, o kterém jsem četl, že je to slabé místo, a ostatní děti mě po tom už nechaly na pokoji. A kousl jsem učitelku matematiky, když neuznala mou nadřazenost. Ale teprve nedávno jsem byl pod takovým stresem, abych si všiml, že je to skutečná, však víte, tajemná temná stránka, a ne jen problém se zvládáním vzteku, jak říkala školní psycholožka. A ne, nemám žádné úžasné magické schopnosti, když se to stane, to byla jedna z prvních věcí, co jsem zkontroloval.“

Profesor Quirrell si zamnul nos. „Nechte mě si to promyslet,“ řekl.

Harry v tichosti čekal téměř plnou minutu. Využil toho času, aby se postavil, což se ukázalo těžší, než očekával.

„No,“ řekl profesor Quirrel po chvilce. „Řekl bych, že tu bylo něco, co jste mohl říct, abyste mě přesvědčil.“

„Už mi došlo, že má temná stránka je jen další mou částí, a že odpověď nezní, že se nikdy nesmím rozzlobit, ale že se musím naučit sebeovládání tím, že ji přijmu, nejsem hloupý nebo tak něco, a tenhle příběh jsem viděl už dost krát, abych poznal, kam směřuje, ale je to těžké, a vy mi připadáte jako člověk, který by mi mohl pomoci.“

„No...ano... velmi důvtipné, pane Pottere, musím říct... ta vaše stránka je, jak jste se už očividně domyslel, váš úmysl zabít, který, jak říkáte, je vaší částí...“

„A potřebuje trénink,“ doplnil Harry ten vzor.

"A potřebuje trénink, ano.“ Ten podivný výraz neopouštěl profesorovu tvář. „Pane Pottere, pokud se opravdu nechcete stát pánem zla, jaká je tedy ona ambice, kterou se vám Moudrý klobouk snažil rozmluvit, ambice pro níž jste byl zařazen do Zmijozelu?“

„Já byl zařazen do Havraspáru!“

"Pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell, teď s mnohem obvyklejším suchým úsměvem, „Vím, že jste zvyklý být obklopen hlupáky, ale prosím nepovažujte mě za jednoho z nich. Pravděpodobnost, že by Moudrý klobouk sehrál svůj první žertík po osmi stech letech, zatímco seděl na vaší hlavě, je tak malá, že ani nestojí za uvážení. Předpokládám, že je stěží, ale možné, že jste luskl prsty a objevil nějaký jednoduchý a chytrý způsob, jak obejít anti-manipulační kouzla na klobouku, i když mě samotného žádná taková metoda nenapadá. Ale zdaleka nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se Brumbál rozhodl, že se mu nelíbí kloboukova volba pro Chlapce-který-přežil. To je evidentní pro každého s nejmenší špetkou zdravého rozumu, takže vaše tajemství je v Bradavicích v bezpečí.“

Harry otevřel pusu, a pak ji znovu zavřel s pocitem naprosté bezmocnosti. Profesor Quirrell se mýlil, ale mýlil se tak přesvědčivým způsobem, až si Harry začínal myslet, že to jednoduše je racionální úsudek založený na důkazech dostupných profesoru Quirrellovi. Byly případy, nikdy ne předvídatelné, ale přesto byly, kdy jste dostali nepravděpodobný důkaz, a váš nejlepší možný odhad se mýlil. Pokud jste měli lékařský test, který vycházel špatně jen v jednom z tisíce případů, někdy i tak vyjde špatně.

„Mohl bych vás požádat, abyste nikdy nezopakoval, co se chystám říct?“ zeptal se Harry.

„Určitě,“ řekl profesor Quirrell. „To byste mohl.“

Harry také nebyl hlupák. „Mohl bych to vzít tak, že jste řekl ano?“

„Velmi dobře, pane Pottere. Skutečně byste to tak mohl vzít.“

„Profesore Quirrelle-“

„Nezopakuji, co se chystáte říct,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem.

Oba se zasmáli, pak Harry znovu vážněl. „Moudrý klobouk si myslel, že skončím jako pán zla, pokud nepůjdu do Mrzimoru,“ řekl Harry. „Ale já se jím nechci stát.“

„Pane Pottere...“ řekl profesor Quirrell. „Prosím nechápejte to špatným způsobem. Slibuji, že vás podle odpovědi nebudu soudit. Chci jen znát vaši vlastní, upřímnou odpověď. Proč ne?“

Harry znovu pocítil onen pocit bezmocnosti. Nestaneš se pánem zla, byl tak očividný teorém v jeho morálním systému, že bylo těžké popsat ty skutečné myšlenkové kroky, které k němu vedly. „Uhm, ublížilo by to lidem?“

„Určitě už jste chtěl ublížit lidem,“ řekl profesor Quirrell. „Dnes jste chtěl ublížit těm rváčům. Být pánem zla, znamená, že k úrazu přijdou jen ti lidé, které chcete.“

Harry zapátral po slovech a nakonec se rozhodl jít s očividným. „Na prvním místě, jenom to, že něco chci, neznamená, že je to správné-“

„A co jiného dělá věci správné, než to, že je chceme?“

"Aha,“ řekl Harry, „preferenční utilitarismus.“

„Co prosím?“ řekl profesor Quirrell.

„To je etická teorie, která říká, že dobré je to, co uspokojí preference co největšího počtu lidí-“

„Ne,“ řekl profesor Quirrell. Zamnul si kořen nosu. „Nemyslím, že to je přesně to, co jsem se snažil říct. Pane Pottere, lidé nakonec dělají jen to, co dělat chtějí. Někdy tomu dávají přízviska jako třeba 'správné', ale jak by kdy kdo mohl jednat podle něčeho jiného, než podle svých vlastních přání?“

„No, očividně,“ řekl Harry. „Nemohl bych jednat podle morálních zásad, kdyby nade mnou neměly žádnou moc. Ale to neznamená, že to, že jsem chtěl ublížit těm zmijozelům by nade mnou mělo větší moc, než moje morální zásady!“

Profesor Quirrell zamrkal.

„Ani nemluvě o tom,“ řekl Harry, „že kdybych byl pánem zla, přišlo by k úrazu i mnoho nevinných nezainteresovaných lidí.“

„Proč by vám na nich mělo záležet?“ řekl profesor Quirrell. „Co kdy oni udělali pro vás?“

Harry se zasmál. „No, tak to bylo asi tak jemné, jako Atlas se zachvěl.“

„Co prosím?“ řekl profesor Quirrell znovu.

"To je knížka, kterou mi rodiče nedovolili číst, protože si mysleli, že by mě zkazila, takže jsem si ji samozřejmě stejně přečetl a urazilo mě, že si mysleli, že bych naletěl na něco tak očividného. Bla bla bla, zapůsobení na můj pocit nadřazenosti, ostatní lidé se mě snaží zadržet v rozletu, bla bla bla.“

„Takže říkáte, že bych své pasti měl dělat méně očividnými?“ řekl profesor Quirrell. Se zamyšleným výrazem si poklepal na tvář. „Na tom bych mohl zapracovat.“

Oba se zasmáli.

„Ale abych zůstal u své původní otázky,“ řekl profesor Quirrell, „co pro vás všichni ti druzí lidé udělali?“

"Druzí lidé toho pro mě udělali spoustu!“ řekl Harry. „Moji rodiče mě přijali za svého, když moji rodiče zemřeli, protože to jsou dobří lidé, a stát se pánem zla by znamenalo to zradit!“

Profesor Quirrell na chvíli zůstal potichu.

„Přiznávám,“ řekl profesor Quirrell tiše, „že když jsem byl ve vašem věku, nic podobného by mě nemohlo napadnout.“

„To je mi líto,“ řekl Harry.

"To nemusí,“ řekl profesor Quirrell. „Bylo to dávno, a své rodinné problémy jsem si vyřešil k vlastní spokojenosti. Takže vás drží vzad jen myšlenka na nesouhlas vašich rodičů? Znamená to, že kdyby zemřeli při nějaké nehodě, nebylo by tu nic, co by vás zastavilo od-“

„Ne,“ řekl Harry. „Prostě ne. Je to jejich impuls k dobrotě, který mě chrání. Ten impuls není jen v mých rodičích. A to je to, co bych byl zradil.“

„V každém případě, pane Pottere, jste mi neodpověděl na mou původní otázku,“ řekl profesor Quirrell konečně. „Jaká je vaše ambice?“

"Oh,“ řekl Harry. „Umm...“ Zorganizoval si myšlenky. „Pochopit všechno důležité, co se o vesmíru pochopit dá, aplikovat ty vědomosti, abych se stal všemocným, a použít tu sílu k přepsání reality, protože vůči tomu jak funguje teď mám jisté námitky.“

Nastalo kratší ticho.

"Promiňte, jestli je to hloupá otázka, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell, „ale jste si jistý, že jste se právě nepřiznal, že se chcete stát pánem zla?“

„To platí jen, pokud použijete svou sílu pro zlo,“ vysvětlil Harry. „Pokud tu sílu použijete pro dobro, jste pánem dobra.“

"Chápu,“ řekl profesor Quirrell. Poklepal si prstem na druhou tvář. „Řekl bych, že s tím bych mohl pracovat. Ale pane Pottere, zatímco vaše ambice je hodna Salazara samotného, jak přesně byste jí chtěl dosáhnout? Je prvním krokem stát se skvělým bojovým mágem, nebo vedoucím odboru záhad, nebo ministrem kouzel, nebo-“

„Prvním krokem je stát se vědcem.“

Profesor Quirrell na Harryho zíral, jako by se proměnil v kočku.

„Vědcem,“ řekl profesor Quirrell po chvilce.

Harry přikývl.

„Vědcem?“ zopakoval profesor Quirrell.

„Ano,“ řekl Harry. „Uskutečním svůj plán pomocí síly...Vědy!“

„Vědec!“ řekl profesor Quirrell. Na jeho tváři bylo upřímné pobouření a jeho hlas zesílel a zostřil. „Mohl jste být nejlepším z mých studentů! Nejlepší bojový mág, který z Bradavic vyšel během pěti dekád! Nedokážu si vás představit, jak plýtváte čas v bílém laboratorním plášti a děláte nesmyslné věci krysám!“

"Hej!“ řekl Harry. „Na vědě je toho víc! Ne snad, že by bylo něco špatného na experimentování na krysách, samozřejmě. Ale věda je způsob, jakým je možné chápat a ovládat vesmír-“

„Hlupák,“ řekl profesor Quirrell s tichou, kousavou silou. „Jste hlupák, Harry Pottere.“ Zakryl si rukou tvář, a když ji zvedl, tvářil se klidněji. „Nebo jste mnohem pravděpodobněji ještě neobjevil svou pravou ambici. Mohl bych vám důrazně doporučit, abyste se místo toho stal pánem zla? V rámci služby veřejnosti udělám cokoli, abych vám v tom pomohl.“

„Nemáte rád vědu,“ řekl Harry pomalu. „Proč ne?“

„Ti blázniví mudlové nás jednou všechny zabijí!“ profesorův hlas zesílil. „Se vším skoncují! Se vším!“

Harry měl pocit jako by se trochu ztratil. „O čem to mluvíte, o jaderných zbraních?“

„Ano, o jaderných zbraních!“ Profesor Quirrell teď už téměř křičel. „Dokonce i Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Jmenovat je nikdy nepoužil, možná, protože nechtěl vládnout nad hromadou popela! Nikdy neměly být vytvořeny! A časem se to jen zhorší!“ Profesor Quirrell se narovnal, už se neopíral o katedru. „Jsou brány, které se neotevírají, pečeti, které se nelámou! Hlupáky, kterým to nedá, než se vměšovat, už na začátku zabijí menší nebezpečí, a všichni přeživší vědí, že jsou tajemství, o která se nemají dělit s těmi, kteří postrádají inteligenci a disciplínu, aby je objevili sami! Každý mocný kouzelník tohle ví! Dokonce i ti nejstrašlivější z temných! A těm idiotským mudlům to nemůže dojít! Ti malí dychtiví hlupáci, kteří odhalili tajemství jaderných zbraní, si to nenechali pro sebe, řekli to svým bláznivým politikům, a my teď musíme žít pod stálou hrozbou vyhlazení!“

To byl trochu jiný pohled na věci, než se kterým Harry vyrostl. Nikdy ho nenapadlo, že by jaderní fyzici měli vytvořit konspiraci, aby udrželi tajemství jaderných zbraní před každým, kdo sám nebyl dost chytrý, aby se stal jaderným fyzikem. To myšlenka byla zajímavá, když už nic jiného. Měli by tajná hesla? Měli by masky?

(Popravdě, pokud Harry věděl, klidně mohly existovat nejrůznější druhy potenciálně neuvěřitelně destruktivních tajemství, a ono tajemství jaderných zbraní z nich mohlo být tím jediným, které vyplulo na povrch. Tak jako tak, na světě to nic neměnilo.)

„To si budu muset promyslet,“ řekl Harry. „Je to pro mě úplně nový nápad. A jedním ze skrytých tajemství vědy, předávaných několika výjimečnými profesory svým univerzitním studentům, je, jak se vyhýbat odmítání nových nápadů ve chvíli, kdy uslyšíte nějaký, který se vám nezamlouvá.“

Profesor Quirrell znovu zamrkal.

"Je tu nějaká oblast vědy, se kterou souhlasíte?“ zeptal se Harry. „Lékařství, možná?“

"Vesmírné lety,“ řekl profesor Quirrell. „Ale zdá se, že mudlové se s tím jediným projektem, který by mohl umožnit kouzelníkům uprchnout z této planety, než ji vyhodí do povětří, neuvěřitelně vlečou.“

Harry přikývl. „Také jsem velký příznivec vesmírného programu. Alespoň tohle máme společné.“

Profesor Quirrell pohlédl na Harryho. V očích mu něco kmitlo. „Dostanu vaše slovo, váš slib a vaši přísahu nikdy nepromluvit o tom, co bude následovat.“

„Máte je,“ řekl Harry okamžitě.

"Hleďte, abyste svou přísahu dodržel, nebo se vám nebudou líbit následky,“ řekl profesor Quirrell. „Teď sešlu vzácné a mocné zaklínadlo, ne na vás, ale na učebnu kolem nás. Potom, co bude sesláno, stůjte klidně, abyste se nedotkl jeho hranic. Nesmíte interagovat s magií, kterou ovládám. Jen se dívejte. Jinak to kouzlo ukončím.“ Profesor Quirrell se odmlčel. „A pokuste se neupadnout.“

Harry přikývl, zmatený a napnutý.

Profesor Quirrell pozvedl hůlku a řekl něco, co Harryho uši a mozek vůbec nedokázaly zachytit, slova, které nepozorovaně prošla kolem jeho vědomí a zmizela v zapomnění.

Mramor okolo Harryho nohou zůstal stejný. Ale všechen ostatní mramor podlahy zmizel, stejně jako zdi a strop.

Harry stál na malém kruhu bílého mramoru uprostřed nekonečného pole hvězd, které hořely neuvěřitelně jasně a neochvějně. Nebyla tu žádná Země, žádný Měsíc, žádné Slunce, které by Harry poznal. Profesor Quirrell stál na stejném místě jako předtím, vznášel se uprostřed hvězdného pole. Mléčná dráha byla viditelná jako obrovská vlna hvězd, a když si Harryho oči zvykly na temnotu, rozzářila se ještě jasněji.

Ten pohled se Harrymu vryl do srdce jako nic, co dosud viděl.

"Jsme...ve vesmíru...?

„Ne,“ řekl profesor Quirrell. Jeho hlas byl smutný a vážný. „Ale je to skutečný obraz.“

Harrymu se vloudily slzy do očí. Zběsile je setřel, nehodlal tohle zmeškat kvůli nějaké pitomé vodě, která by mu rozmazávala zrak.

Hvězdy už nebyly jen malinkými drahokamy na obrovské sametové klenbě, jakými byly na noční obloze na Zemi. Tady nebyla žádná obloha, žádná okolní země. Jen body perfektního světla oproti perfektní temnotě, nekonečná a prázdná rozloha s nespočtem malých otvorů, skrze které zářila nádhera dalších nepředstavitelných obzorů za nimi.

Ve vesmíru hvězdy vypadaly příšerně, příšerně, příšerně daleko.

Harry si stále znovu a znovu musel utírat oči.

„Někdy,“ řekl profesor Quirrell tak tichým hlasem, jako by ani nepromluvil, „když mi tento pokažený svět přijde až příliš nenávistný, přemýšlím, jestli by tu mohlo být nějaké jiné místo, kde bych mohl být. Ani si nedokážu představit, jaké místo by to mohlo být, a když si ho ani nedokážu představit, jak bych mohl věřit, že existuje? A přesto, vesmír je tak strašně, strašně široký, že možná existuje stejně? Ale hvězdy jsou tak moc, moc daleko. Zabralo by mi to tak dlouhý, předlouhý čas, dokonce, i kdybych znal cestu. A zajímalo by mě, o čem bych snil, kdybych spal dlouhou, dlouhou dobu...“

I když mu to připadalo jako svatokrádež, Harry zvládl zašeptat. „Prosím, nechte mě tu chvilku.“

Profesor Quirrell ze svého místa, kde stál nepodporován proti hvězdám, přikývl.

Bylo snadné zapomenout na ten malý kruh mramoru, na kterém jste stáli, i na vaše vlastní tělo, a stát se bodem vědomí, které buď mohlo nehybně stát nebo se hýbat. Se všemi těmi vzdálenostmi se to nedalo odhadnout.

Byl to čas, kde čas neexistoval.

A pak hvězdy zmizely a učebna se vrátila.

„Je mi líto,“ řekl profesor Quirrell, „budeme mít společnost.“

„To je v pořádku,“ zašeptal Harry. „Stačilo to.“ Tenhle den nikdy nezapomene a ne pro všechny ty nedůležité věci, které se staly předtím. Naučí se, jak seslat tohle kouzlo, i kdyby to měla být poslední věc, kterou se kdy naučí.

Těžké dubové dveře se vyrazily z trámu a přejely přes mramorovou podlahu s vysokým zaskřípěním.

„QUIRINE! JAK SE OPOVAŽUJETE!“

Starý a mocný kouzelník se vrhl do místnosti jako obrovský bouřkový mrak, na jeho tváři byl výraz tak doběla rozpáleného vzteku, že onen předchozí přísný výraz Harrymu v porovnání s tím připadal jako nic.

Harryho mysl se na chvíli dezorientovala, když ta jeho část, která chtěla za hlasitého ječení utéct před tou nejděsivější věci, kterou kdy viděla, utekla, a vyměnila si tak místo s tou jeho částí, která byla schopna ten šok unést.

Žádnou z Harryho stránek nepotěšilo, že jim bylo přerušeno zírání na hvězdy. „Řediteli Albusi Percivale -“ začal Harry ledovým tónem.

BUCH. Profesorova ruka prudce dopadla na katedru. „Pane Pottere!“ vyštěkl profesor Quirrell. „Toto je ředitel Bradavic a vy jste pouhý student! Budete ho oslovovat náležitě!“

Harry se podíval na profesora Quirrella.

Profesor Quirrell se na Harryho díval s přísným zamračením.

Žádný z nich se neusmál.

Brumbálovy dlouhé kroky se zarazily před místem, kde Harry stál před stupínkem a profesor Quirrell u své katedry. Ředitel na oba dva vytřeštil oči.

"Omlouvám se,“ řekl Harry pokorným a zdvořilým tónem. „Pane řediteli, děkuji vám, že jste mě chtěl chránit, ale profesor Quirrell udělal správnou věc.“

Brumbálův výraz se pomalu změnil ze zamračení, co by dokázalo roztavit ocel, do pouhého zamračení. „Slyšel jsem studenty, že tenhle muž tě nechal týrat staršími zmijozely! Že ti zakázal se bránit!“

Harry přikývl. „Věděl přesně, co se mnou bylo špatně, a ukázal mi, jak to spravit.“

„Harry, o čem to mluvíš?“

„Učil jsem ho, jak prohrát,“ řekl profesor Quirrell suše. „Je to důležité životní umění.“

Bylo očividné, že Brumbál stále ještě nerozumí, ale jeho hlas se ztišil. „Harry,“ řekl pomalu. „Jestli ti profesor obrany něčím pohrozil, aby ti zabránil ve stížnostech-“

Vy blázne, zrovna po dnešku si opravdu myslíte, že bych-

„Pane řediteli,“ řekl Harry se snahou vypadat zahanbeně, „mou chybou není, že bych byl potichu, pokud jde o diskriminující profesory.“

Profesor Quirrell se uchechtl. „Ne perfektní, pane Pottere, ale na první den to stačí. Pane řediteli, zdržel jste se dost dlouho, abyste slyšel i o tom padesátijednom bodu pro Havraspár, nebo jste se vyřítil ven hned, jak jste slyšel tu první část?“

Na Brumbálově tváři se nakrátko objevilo znepokojení, pak překvapení. „Padesát jedna bodů pro Havraspár?“

Profesor Quirrell přikývl. „Neočekával je, ale zdály se mi přiměřené. Řekněte profesorce McGonagallové, že příběh o tom, čím si pan Potter prošel, aby ty body získal zpět, jí poslouží za zrovna tak dobrý příklad. Ne, pane řediteli, pan Potter mi nic neřekl. Je snadné spatřit, která část dnešních událostí je její práce, stejně jako spočítat si, že konečný kompromis byl vaším návrhem. I když by mě zajímalo, při čem na světě se panu Potterovi podařilo získat navrch nad Snapem a nad vámi, a jak potom profesorka McGonagallová získala navrch nad ním.“

Harrymu se nějak podařilo udržet tvář pod kontrolou. Opravdu to pro opravdového zmijozela bylo takhle očividné?

Brumbál zkoumavě přišel blíže k Harrymu. „Zdáš se trochu pobledlý, Harry,“ řekl starý kouzelník. Zblízka se zahleděl na Harryho tvář. „Co jsi měl dnes k obědu?“

"Cože?“ řekl Harry, mozek se mu zapotácel v náhlém zmatku. Proč by se Brumbál ptal na dobře usmažené jehně a jemně nakrájenou brokolici, když to byla snad ta nejméně pravděpodobná příčina-

Starý kouzelník se narovnal. „Dobrá, netrap se tím. Myslím, že jsi v pořádku.“

Profesor Quirrell si odkašlal, hlasitě a záměrně. Harry se k němu otočil a spatřil, že profesor Quirrell se ostře dívá na Brumbála.

„Ah-hem!“ řekl profesor Quirrell znovu.

Brumbál a profesor Quirrell se na sebe zadívali a zdálo se, jako by mezi nimi něco přeskočilo.

„Pokud mu to neřeknete vy,“ řekl profesor Quirrell po chvilce, „udělám to já, i pokud byste mě za to měl vyhodit.“

Brumbál si povzdechl a otočil se k Harrymu. „Omlouvám se za narušení vašeho duševního soukromí, pane Pottere,“ řekl ředitel formálně. „Mým jediným cílem bylo zjistit, zda profesor Quirrell neudělal to samé.“

Cože?

Zmatek trval přesně tak dlouho, než Harrymu došlo, co se právě stalo.

„Vy-!“

„Jemně, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell. Tvář, kterou upíral směrem k Brumbálovi, měl ale napnutou.

„Nitrozpyt bývá občas zaměňován za zdravý rozum,“ řekl ředitel. „Ale nechává po sobě stopy, které jiný schopný nitrozpytec může odhalit. Po nich jsem pátral, pane Pottere, a položil jsem vám nedůležitou otázku, abych se pojistil, že nebudete myslet na nic důležitého, zatímco jsem se díval.“

„Měl jste se mě nejprve zeptat!“

Profesor Quirrell zavrtěl hlavou. „Ne, pane Pottere, pan ředitel měl jistá oprávnění pro svůj zájem, a kdyby vás byl požádal o svolení, myslel byste na přesně ty věci, které byste nechtěl, aby spatřil.“ Profesorův hlas zostřil. „Mnohem více mě znepokojuje, pane řediteli, že jste necítil žádnou potřebu říci mu o tom později!“

„Vy jste teď podstatně ztížil možnost zkontrolování jeho duševního soukromí při budoucích příležitostech,“ řekl Brumbál. Obdařil profesora Quirrella chladným pohledem. „Napadá mě, zda to nebylo vaším cílem?

Výraz profesora Quirrella byl nesmiřitelný. „V této škole je příliš mnoho nitrozpytců. Trvám na tom, aby pan Potter obdržel trénink v nitroobraně. Dovolíte mi být jeho lektorem?“

„V žádném případě,“ odpověděl Brumbál okamžitě.

„Také jsem si to nemyslel. Pak tedy, vzhledem k tomu, že jste ho zbavil mých volných služeb, zaplatíte za licencovaného instruktora nitroobrany pro pana Pottera vy."

„Takové služby nejsou laciné,“ řekl Brumbál, hleděl na profesora Quirrella s jistým překvapením. „I když mám jisté kontakty-“

Profesor Quirrell pevně zavrtěl hlavou. „Ne. Pan Potter požádá správce svého konta u Gringottů o doporučení nestranného instruktora. S veškerou úctou, pane řediteli Brumbále, po událostech dnešního rána musím protestovat proti tomu, abyste vy nebo vaši přátelé měli přístup k mysli pana Pottera. Také musím trvat na tom, aby dotyčný instruktor přijal neporušitelnou přísahu, že nic neodhalí, a aby souhlasil s tím, že mu po každém sezení bude vymazána paměť.“

Brumbál se zamračil. „Takové služby jsou extrémně drahé, jak dobře víte, a nedá mi to, než přemýšlet, pro je zrovna vy považujete za nezbytné.“

„Pokud jsou překážkou peníze,“ promluvil Harry. „Měl bych pár nápadů, jak jich vydělat rychle větší množství-“

„Děkuji vám, Quirine, vaše moudrost je teď zcela evidentní a já se omlouvám, že jsem ji kdy zpochybňoval. A váš zájem o prospěch Harryho Pottera vás rovněž ctí.“

„Nemáte zač,“ řekl profesor Quirrell. „Doufám, že nebudete protestovat, když z něj i nadále učiním zvláštní objekt své pozornosti.“ Profesorova tvář teď byla velmi vážná a nehybná.

Brumbál se podíval na Harryho.

„To je i mým vlastním přáním,“ řekl Harry.

„Takže tak to tedy bude...“ řekl starý kouzelník pomalu. Něco zvláštního mu přejelo po tváři. „Harry... musíš si uvědomit, že pokud si tohoto muže zvolíš za svého učitele a přítele, za svého prvního rádce, pak ho takým nebo onakým způsobem ztratíš, a způsob, jakým ho ztratíš ti může nebo nemusí dovolit znovu ho získat zpátky.“

To Harryho nenapadlo. Byla tu ta kletba na pozici učitele obrany... která očividně s perfektní pravidelností fungovala posledních několik desetiletí...

„Pravděpodobně,“ řekl profesor Quirrell tiše, „ale dokud tu budu, bude mě mít plně k službám.“

Brumbál si povzdechl. „No, předpokládám, že je to alespoň ekonomické, vzhledem k tomu, že jakožto profesor obrany jste už tak nějakým neznámým způsobem zatracen.“

Harry se musel opravdu snažit, aby potlačil svůj výraz, když mu došlo, co to Brumbál ve skutečnosti naznačoval.

„Informuji madam Pinceovou, že pan Potter má dovoleno vypůjčit si knihy o nitroobraně,“ řekl Brumbál.

„Je tu předběžný trénink, který musíte zvládnout sám,“ řekl profesor Quirrell Harrymu. „A já bych navrhl, abyste si s ním pospíšil.“

Harry přikývl.

„Pak vás tedy opustím,“ řekl Brumbál. Pokývl jak Harrymu, tak profesoru Quirrellovi, a pomalou chůzí se vzdálil.

„Mohl byste to kouzlo seslat znovu?“ řekl Harry v okamžiku, kdy Brumbál odešel.

„Dnes ne,“ řekl profesor Quirrell tiše, „a obávám se, že ani zítra. Seslání toho kouzla mě značně vyčerpává, i když už je méně náročné ho udržovat, takže obvykle dávám přednost prodlužovat ho tak dlouho, jak je možné. Tentokrát jsem ho seslal impulzivně. Kdybych se zamyslel, a uvědomil si, že můžeme být přerušeni-“

Právě teď byl Brumbál Harryho nejméně oblíbený člověk na celém světě.

Oba si povzdechli.

„I kdybych to měl vidět jen jednou,“ řekl Harry, „nikdy vám nepřestanu být vděčný.“

Profesor Quirrel přikývl.

„Slyšel jste o programu Pioneer?“ zeptal se Harry. „Byly to sondy, které měly letět k různým planetám a pořizovat obrázky. Dvě z těch sond měly skončit na trajektoriích, které by je vynesly ven ze Sluneční soustavy, do mezihvězdného prostoru. Takže na ty sondy umístili zlaté plakety, s obrázkem muže, ženy a ukázkou, kde se v galaxii dá najít naše Slunce.“

Profesor Quirrell byl chvíli tiše, pak se usmál. „Řekněte mi, pane Pottere, dokázal byste uhádnout, co jsem si pomyslel, když jsem dokončil sbírání třiceti sedmi položek na svém seznamu věcí, které bych nikdy neudělal, až bych se stal pánem zla? Představte si sebe na mém místě – a hádejte.“

Harry si představil, jak se dívá na seznam třiceti sedmi věcí, které nikdy nemá dělat, jakmile se stane pánem zla.

„Usoudil jste, že kdybyste měl neustále dodržovat celý seznam, nemělo by ani moc smysl se vůbec pánem zla stávat,“ řekl Harry.

„Přesně tak,“ řekl profesor Quirrell s úsměvem. „Takže poruším druhý bod – který zněl jednoduše 'nevychloubej se' – a řeknu vám o něčem, co jsem udělal. Nevidím, jak by ta vědomost mohla jakkoli ublížit. A mám silné podezření, že by vám to stejně došlo, jakmile bychom se lépe poznali. Nicméně... dostanu vaši přísahu, že nikdy nepromluvíte o tom, co se chystám říct.“

„Máte ji!“ Harry měl pocit, že tohle bude vážně dobré.

„Předplácím si mudlovský bulletin, který mě udržuje v obraze, pokud jde o vesmírné lety. O Pioneerovi 10 jsem neslyšel, dokud neohlásili jeho start. Ale když jsem zjistil, že Pioneer 11 bude rovněž opouštět Sluneční soustavu navěky,“ řekl profesor Quirrell s tím nejširším úsměvem, jaký u něj Harry dosud viděl, „proplížil jsem se do NASA, ano přesně tak, a seslal jsem na tu rozkošnou zlatou plaketku jedno rozkošné malé kouzlo, díky kterému vydrží o hodně déle, než by vydržela normálně.“

…

…

…

„Ano,“ řekl profesor Quirrell, který najednou vypadal přibližně o třicet metrů vyšší, „myslel jsem si, že tak nějak byste mohl zareagovat.“

...

...

...

„Pane Pottere?“

„...nenapadá mě, co říct.“

„'Vyhrál jste' se zdá na místě,“ řekl profesor Quirrell.

„Vyhrál jste,“ řekl Harry okamžitě.

„Vidíte?“ řekl profesor Quirrell. „Jen těžko si představit, do jak obrovské hromady problémů byste se byl dostal, kdybyste to nedokázal říct.“

Oba se zasmáli.

Pak Harryho napadlo ještě něco. „Nepřidal jste náhodou k té plaketě nějakou dodatečnou informaci?“

„Dodatečnou informaci?“ zeptal se profesor Quirrell, jako by ho ta myšlenka nikdy předtím nenapadla, a docela ho zaujala.

Což v Harrym vzbudilo podezření, vzhledem k tomu, že trvalo méně než minutu, než to napadlo jeho.

„Možná jste k ní přiložil holografickou zprávu, jako ve Star Wars?“ řekl Harry. „Nebo...hmm. Zdá se, že portrét dokáže uchovat tolik informací jako celý lidský mozek... nemohl jste k sondě přidat žádnou extra hmotu, ale možná jste proměnil už existující část do svého portrétu? Nebo jste našel dobrovolníka umírající na nevyléčitelnou nemoc, propašoval ho do NASA a seslal jste kouzlo, které by zajistilo, aby jeho duch skončil v plaketě-“

„Pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell náhle ostrým hlasem, „kouzlo vyžadující lidskou smrt by bylo ministerstvem jednoznačně klasifikováno jako černá magie, bez ohledu na okolnosti. Nikdo by neměl slyšet, že studenti mluví o takových věcech.“

A to úžasné na způsobu, jakým to profesor Quirrell pronesl, bylo, že si to stále udržovalo dostatečnou hodnověrnost. Bylo to řečeno přesně tím tónem člověka, který není ochotný se o podobných věcech bavit, a myslí si, že studenti by se od nich měli držet dál. Harry upřímně nevěděl, jestli profesor Quirrell jednoduše nečeká, aby si s ním o tom promluvil, až se Harry naučí, jak zaštiťovat svou mysl.

„Chápu,“ řekl Harry. „Nebudu o tom nápadu s nikým mluvit.“

„Prosím buďte diskrétní o celé té záležitosti, pane Pottere,“ řekl profesor Quirrell. „Dávám přednost procházet životem, aniž bych přitahoval veřejnou pozornost. V novinách nenajdete o Quirinovi Quirrellovi ani slovo, dokud jsem se nerozhodl, že nadešel čas, abych vyučoval obranu v Bradavicích.“

To Harrymu připadalo trochu smutné, ale chápal to. Pak mu došly ty další souvislosti. „Takže kolik dalších úžasných věcí, o kterých nikdo neví, jste ještě udělal-“

„Ach, pár,“ řekl profesor Quirrell. „Ale myslím, že to by pro dnešek stačilo, pane Pottere. Přiznávám, že jsem docela unavený-“

„Chápu. A děkuji vám. Za všechno.“

Profesor Quirrell přikývl, ale pevněji se opřel o katedru.

Harry rychle odešel.