Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco měl vážný výraz na tváři a jeho zeleně-lemovaný hábit vypadal tak nějak formálnější, vážnější a lépe ušitý, než naprosto stejné hábity dvou chlapců za ním.

"Mluv," řekl Draco.

"Jo! Mluv!"

"Slyšels šéfa! Mluv!"

"Vy dva, na druhou stranu, sklapněte."

Poslední páteční hodina měla brzy začít v tom obrovském auditoriu, kde se všechny čtyři koleje učily obranu bojovou magii.

Poslední páteční hodina.

Harry doufal, že tahle hodina bude stresuprostá, a že si jejich úžasný profesor Quirrell uvědomí, že pravděpodobně není nejlepší doba, aby Harryho na něco vyvolával. Harry se už trochu vzpamatoval, ale...

...ale jen pro případ, bude pravděpodobně nejlepší se nejdřív trochu odreagovat.

Harry se zaklonil v židli a věnoval Dracovi a jeho poskokům pohled největší vážnosti.

"Ptáte se, co je naším cílem?" prohlásil Harry. "Mohu odpovědět jediným slovem. Je jím vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory všem hrůzám – vítězství, ať už cesta k němu bude jakkoli dlouhá a těžká, protože bez vítězství není žádného-"

"Mluv o Snapeovi," zasyčel Draco. "Co jsi udělal?"

Harry z obličeje smetl falešnou důstojnost a pohlédl na Draca o něco vážněji.

"Viděl jsi to," řekl Harry. "Všichni to viděli. Luskl jsem prsty."

"Harry! Přestaň mě škádlit!"

Takže už byl povýšen na Harryho. Zajímavé. A po pravdě, Harry si byl docela jistý, že si toho měl všimnout, a cítit se špatně, pokud nějak nezareaguje...

Harry si poklepal na uši a významně se zadíval na poskoky.

"Oni nebudou mluvit," řekl Draco.

"Draco," řekl Harry, "teď budu na sto procent upřímný a řeknu, že mě včera mazanost pana Goyla zrovna neohromila."

Pan Goyle zamrkal.

"Mě také ne," řekl Draco. "Vysvětlil jsem, že ti teď kvůli tomu dlužím laskavost." (Pan Goyle znovu zamrkal.) "Ale je velký rozdíl mezi omylem podobného druhu a indiskrétností. Od dětství byli trénováni, aby tohle chápali."

"Dobrá tedy," řekl Harry. Ztlumil hlas, i když okolní hluk se v Dracově přítomnosti proměnil do šumu. "Přišel jsem na jedno ze Severusových tajemství a trochu jsem vydíral."

Dracův výraz ztvrdl. "Dobře, a teď mi řekni něco, se jsi v největší důvěrnosti neřekl těm idiotům v Nebelvíru, což znamená, že šlo o něco, co jsi chtěl rozšířit po celé škole."

Harry se bezděčně zašklebil a věděl, že Draco si toho všiml.

"Co říká Severus?" zeptal se.

"Že si neuvědomil, jak křehké jsou city malých dětí," řekl Draco. "Dokonce i ve Zmijozelu! Dokonce i mě!"

"Jsi si jistý," řekl Harry, "že chceš vědět něco, co bys podle ředitele tvé koleje vědět neměl?"

"Ano," řekl Draco bez váhání.

Zajímavé. "Pak ale opravdu budeš muset poslat svoje poskoky pryč, protože si nejsem jistý, že o nich můžu věřit všemu, co ty."

Draco přikývl. "Dobře."

Pan Crabbe a pan Goyle vypadali velmi nešťastně. "Šéfe-" začal pan Crabbe.

"Nedali jste panu Potterovi žádný důvod vám věřit," řekl Draco. "Jděte!"

Odešli.

"Konkrétně," řekl Harry a ještě ztišil hlas. "Si nejsem naprosto jistý, že by prostě nenahlásili, co jsem řekl Luciusovi."

"To by otec neudělal!" řekl Draco, vypadal upřímně zaskočeně. "Jsou moji!"

"Je mi líto, Draco," řekl Harry. "Prostě si nejsem jistý, jestli můžu věřit všemu, co si ty myslíš o svém otci. Představ si, že by to bylo tvé tajemství, a já bych ti řekl, že můj otec, by nic takového neudělal."

Draco pomalu přikývl. "Máš pravdu. Omlouvám se, Harry. Neměl jsem to po tobě chtít."

Jak jsem dostal takovéhle povýšení? Neměl by mě teď nesnášet? Harry měl pocit, že se dívá na něco neprozkoumatelného... jen si přál, aby jeho mozek nebyl tak vyčerpaný. Normálně by se s radostí zůčastnil trochy komplikovaného intrikaření.

"O.k.," řekl Harry. "Výměna. Já ti řeknu něco, co nekoluje tichou poštou, a také se to do ní nedostane, a obzvlášť se to nedostane k tvému otci, a ty mi na oplátku řekneš, co si ty a Zmijozel myslíte o celé té záležitosti."

"Platí!"

Jak jen bych to mohl udělat co nejvágnější... něco, co by mi neublížilo, i kdyby se to dostalo ven... "Co jsem řekl je pravda. Objevil jsem jedno ze Severusových tajemstvích a trochu jsem vydíral. Ale netýkalo se to jen Severuse."

"Věděl jsem to!" řekl Draco triumfálně.

Harrymu se sevřel žaludek. Očividně řekl něco velmi důležitého a nevěděl co. To nebylo dobré znamení.

"Dobrá," řekl Draco. Ze široka se šklebil. "Takže tady je zmijozelská reakce. Nejdřív všichni idoti říkali něco ve smyslu, ,Nesnášíme Harryho Pottera! Pojďme ho zmlátit!‘

Harry zakašlal. "Co je špatně s Moudým kloboukem? Tohle není Zmijozel, to je Nebelvír-"

"Ne všechny děti jsou geniální," řekl Draco, ale usmíval se zle-konspirativním úsměvem, jako by chtěl naznačit, že soukromě souhlasí s Harryho názorem. "A trvalo přibližně patnáct vteřin než jim někdo vysvětlil, že to by Snapeovi zrovna nepomohlo, takže se nemáš čeho bát. Každopádně, po tom následovala druhá vlna idiotů, kteří říkali, 'Takže to vypadá, že Harry Potter je přece jen další dobráček."

"A pak?" zeptal se Harry s úsměvem, přestože sám neměl ponětí, proč to bylo hloupé.

"A pak se rozhovořili skutečně chytří lidé. Je očividné, že jsi objevil nějaký způsob, jak vyvinout na Snapea hodně tlaku. A i když by to mohlo být víc věcí... ta očividná následující myšlenka zní, že to má co dělat se Snapeovým neznámým trumfem nad Brumbálem. Mám pravdu?"

"Bez komentáře," řekl Harry. Alespoň tuhle část byl jeho mozek schopen zpracovat správně. Zmijozelská kolej přemýšlela, proč Severuse nepropustí. A došla k závěru, že Severus vydírá Brumbála. Mohla by to skutečně být pravda...? Ale Brumbál se tak nechoval...

Draco pokračoval. "A ta další věc, na kterou ti chytří lidé poukázali bylo, že pokud jsi mohl na Snapea vyvinout tolik tlaku, aby jsi ho přinutil nechat polovinu Bradavic na pokoji, znamená to, že pravděpodobně máš dost moci, aby ses ho mohl zbavit úplně, kdybys chtěl. To, co jsi mu udělal, představovalo ponížení - stejné jaké zkusil na tebe – ale nechal jsi nám našeho ředitele koleje."

Harry se usmál ještě víc.

"A pak ti opravdu chytří lidé," řekl Draco, jeho tvář náhle vážná, "odešli a trochu si popovídali jen mezi sebou, a někdo poukázal na to, že od tebe bylo pěkně hloupé nechat si jen tak kolem takového nepřítele. Pokud jsi mohl zlomit jeho trumf nad Brumbálem, měl jsi to prostě udělat. Brumbál by Snapea vykopl z Bradavic a možná by ho i nechal zabít, a byl by ti velmi vděčný a ty by ses nemusel bát, že se Snape v noci vplíží do tvé ložnice s nějakými zajímavými lektvary."

Harryho tvář teď byla neutrální. To ho nenapadlo, a to opravdu, opravdu mělo. "A z toho jsi odvodil...?"

"Snapeův trumf nad Brumbálem bylo nějaké tajemství, a ty jsi ho odhalil!" Draco vypadal triumfálně. "Nemůže být tak mocné, aby Brumbála zničilo úplně, nebo by ho Snape už použil. Snape odmítá použít svůj trumf na cokoli jiného než na to, aby zůstal králem zmijozelské koleje, a i tak vždycky nedostane, co chce, takže to musí mít nějaký limit. Ale musí to být vážně dobré! Otec se léta snažil, aby mu to Snape prozradil!"

"A," řekl Harry, "teď si Lucius myslí, že bych mu to možná mohl říct já. Dostal jsi už sovu-"

"Dostanu ji dnes večer," řekl Draco a zasmál se. "Bude v ní," jeho hlas nabral jinou, formálnější kadenci, "Můj milovaný synu: už jsem ti řekl o potencionální důležitosti Harryho Pottera. Jak už jsi si jistě uvědomil, jeho důležitost se teď stala větší a naléhavější. Pokud spatříš jakkoukoli možnost spřátelení, nebo nalezení tlakového bodu, musíš se o to pokusit, a veškeré zdroje Malfoyů ti v případě potřeby budou k dispozici."

Páni. "No," řekl Harry, "aniž bych se vyjadřoval k tomu, jestli je celá tahle zkonstruovaná teorie pravdivá, dovol mi jen poznamenat, že takhle dobří přátele ještě nejsme."

"Já vím," řekl Draco. Pak jeho tvář velmi zvážněla a jeho hlas se, i uvnitř šumu, ještě ztišil. "Harry, napadlo tě, že pokud víš něco, co by Brumbál nechtěl zveřejnit, mohl by tě jednoduše zabít? Také by to z Chlapce-který-přežil udělalo místo potenciálního konkurenčního vůdce cenného mučedníka."

"Bez komentáře," řekl Harry znovu. Tohle ho také nenapadlo. Nezdálo se, že by to byl Brumbálův styl...ale...

"Harry," řekl Draco, "zcela jasně máš neuvěřitelný talent, ale nemáš žádný trénink a žádné učitele a občas děláš hloupé věci a opravdu potřebuješ rádce, který ví, jak podobné věci dělat, nebo si přivodíš úraz!" Draco měl zapálený výraz.

"Aha," řekl Harry. "Rádce jako je Lucius?"

"Jako jsem já!" řekl Draco. "Slíbím ti, že tvá tajemství udržím před otcem, před všemi, jen ti pomůžu zjistit, co to vůbec chceš dělat!"

Wow.

Harry spatřil, jak se zombie-Quirrell potácí dveřmi.

"Hodina za chvilku začne," řekl Harry. "Popřemýšlím o tom, co jsi právě řekl, často si přeju, abych měl tvůj trénink, ale prostě nevím, jestli ti můžu věřit takhle rychle-"

"To bys neměl," řekl Draco, "je příliš brzy. Vidíš? Dám ti dobrou radu, i když nebude v můj prospěch. Ale vážně bychom si měli pospíšit a stát se bližšími přáteli."

"To mi vyhovuje," řekl Harry, sám už začal přemýšlet, jak by toho využil.

"A další malá rada," řekl Draco spěšně, když se Quirrell pomalu šoural ke své katedře, "právě teď si s tebou každý ve Zmijozelu láme hlavu, takže pokud se nám dvoříš, což si já myslím, že děláš, měl bys udělat něco, co svědčí o tvém přátelství ke Zmijozelu. Rychle, dnes nebo zítra."

"Nechat Severuse ať dál dává Zmijozelu extra body, nestačilo?" neexistoval důvod, proč by za to Harry nemohl shrábnout zásluhu.

V Dracových očích se mihlo pochopení, pak rychle řekl, "To není to samé, věř mi, musí to být něco očividného. Strč svojí šmejdkovskou rivalku Grangerovou do zdi, nebo něco, všichni ve Zmijozelu budou vědět, co to znamená -"

"Takhle v Havraspáru věci nefungují, Draco! Když někoho strčíš do zdi, znamená to, že ti to nemyslí tak dobře, abys jej dokázal přemoct tím správným způsobem, a to v Havraspáru vědí všichni -"

Obrazovka na Harryho desce se zapla a Harryho se zmocnila náhlá nostalgie po televizi a počítačích.

"Ahem," řekl hlas profesora Quirrella, zdálo se, že na obrazovce mluví přímo k Harrymu. "Prosím, posaďte se."

Všechny děti už byly usazené a koukaly na obrazovky na svých deskách, nebo shlížely rovnou dolů, na velké bílé mramorové pódium, kde se profesor Quirrell na menší vyvýšenině z tmavšího mramoru opíral o svou katedru.

"Dnes," řekl profesor Quirrell, "jsem vás chtěl naučit vaše první obranné kouzlo, malý štít, který je předchůdcem dnešního protega. Ale nakonec jsem se rozhodl plán dnešní hodiny změnit v souvislosti s nedávnými událostmi."

Profesorův zrak projel řadami sedadel. Harry s sebou ve své zadní řadě trhl. Měl takový pocit, že ví, kdo bude vyvolán.

"Draco ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů," řekl profesor Quirrell.

Vua-há.

"Ano, pane profesore?" řekl Draco. Jeho hlas byl zesílený a zdálo se, že přichází z obrazovky na Harryho stole, která rovněž ukazovala Dracovu tvář. Obrazovka se přesunula zpátky k profesoru Quirrellovi, který řekl:

"Je vaší ambicí stát se příštím pánem zla?"

"To je zvláštní otázka, pane profesore," řekl Draco. "Chci říct, kdo by byl tak hloupý, aby to přiznal?"

Pár studentů se zasmálo, ale ne mnoho.

"Skutečně," řekl profesor Quirrell. "Přesto, i když nemá žádný smysl se vás ptát, ani v nejmenším by mě nepřekvapilo, kdyby v mé třídě byl student nebo dva, kteří spřádají podobné ambice. Přeci jen, já jsem se jako mladý zmijozel pánem zla stát chtěl."

Tentokrát byl smích mnohem rozprostřenější.

"No, koneckonců, je to kolej ambicí," řekl profesor Quirrell s úsměvem. "Až později jsem si uvědomil, že to, co mě opravdu baví je bojová magie, a že mou pravou ambicí je se stát mocným bojovým mágem, a jednoho dne učit v Bradavicích. Na každý pád, když mi bylo třináct let, pročetl jsem si historickou sekci bradavické knihovny, prozkoumal životní osudy minulých pánů zla, a sestavil jsem si seznam všech omylů, které já nikdy neudělám až se jedním stanu-"

Harry se zahihňal než se stačil zarazit.

"Ano, pane Pottere, velmi zábavné. Takže, pane Pottere, dokázal byste uhádnout, jaká byla první položka na tom seznamu?"

Skvěle. "Umm... nikdy nevymýšlet komplikované plány, jak se vypořádat s nepřítelem, když je můžete jednoduše zabrakadabrovat?"

"Tak termín, pane Pottere, zní Avada Kedavra," řekl profesor Quirrell, jeho hlas byl z nějakého důvodu ostrý. "A ne, to nebylo na seznamu, který jsem si sestavil ve třinácti. Chtěl byste hádat znovu?"

"Hmm... nikdy se nikomu nechlubit se svým zlým dobyvačným plánem?"

Profesor Quirrell se zasmál. "Ach, ano, to bylo bodem číslo dvě. Tedy, pane Pottere, že byste četl ty samé knihy?"

Teď se ozvalo více smíchu, s jistým podtónem nervozity. Harry pevně sevřel čelist a nic neřekl. Popření by ničeho nedocílilo.

"Ale, ne. Prvním bodem bylo 'nebudu provokovat silné, zákeřné nepřátele'. Historie světa by se ubírala velmi odlišnými cestami, kdyby Mornelithe Falconsbane nebo Hitler pochopili tento základní bod. Takže pokud, pane Pottere – čistě jen pokud byste čirou náhodou choval ambici podobnou té, jakou jsem měl já jako mladý zmijozel – i tak doufám, že vaší ambicí není stát se hloupým Pánem zla."

"Profesore Quirrelle," řekl Harry skrz sevřené zuby. "Já jsem havraspár a mojí ambicí není být hloupý, tečka. Vím, že to, co jsem dnes udělal bylo hloupé. Ale nebylo to zlé! Já jsem v té při nedal první ránu!"

"Vy, pane Pottere, jste idiot. Ale to jsem byl i já ve vašem věku. Tudíž jsem vaši odpověď předvídal, a naši dnešní hodinu jsem naplánoval podle ni. Pane Gregory Goyle, mohl byste prosím přijít dopředu?"

Ve třídě nastalo překvapené ticho. Tohle Harry nečekal.

A, z pohledu na jeho tváři, pan Goyle také ne. Když sestoupil na mramorové pódium a přiblížil se ke stupínku, vypadal poměrně nejistě a ustaraně.

Profesor Quirrell se přestal opírat o katedru a naroval se. Najednou vypadal silnější, ruce sevřel do pěstí a postavil se způsobem charakteristickým pro bojové umění.

Harrymu se rozšířily zorničky, když si uvědomil, proč byl pan Goyle vyvolán.

"Většina kouzelníků," řekl profesor Quirrell, "se neobtěžuje s tím, co by mudlové nazvali bojovým uměním. Není snad hůlka silnější pěsti? Takový postoj je hloupý. Hůlky se drží v pěstích. Pokud chcete být skutečně dobrým bojovým mágem, musíte se naučit bojová umění v rozsahu, který by ohromil i mudlu. Nyní vám předvedu jednu důležitou techniku, kterou jsem se naučil v dojo, mudlovské škole bojových umění, o které vám brzy povím něco víc. Teď ale.." Profesor Quirrell ve svém postoji o několik kroků postoupil, přiblížil se k panu Goylovi. "Pane Goyle, prosím, zaútočte na mě."

"Pane profesore," řekl pan Goyle, jeho hlas byl teď zesílen, stejně jako profesorův, "mohl bych se zeptat, jakou úroveň-"

"Šestý dan. Nic se vám nestane, a mně zrovna tak. Pokud spatříte-li šanci, využijte ji, prosím."

Pan Goyle přikývl, vypadal, že se mu hodně ulevilo.

"Poznamenejte si," řekl profesor Quirrell, "že pan Goyle se zdráhal zaútočit na někoho, kdo nezná bojové umění na přiměřené úrovni, pro strach, že bychom já nebo on, přišli k úrazu. Postoj pana Goyla je naprosto správný, a právě si za něj vysloužil tři Quirrell body. Teď do boje!"

Chlapec se vyřítil dopředu, pěsti se mihly, a profesor Quirrell zablokoval každý úder, ustupoval vzad, vykopl a Goyle zablokoval a otočil se a nohou se pokusil Quirrellovi podrazit nohy a Quirrell ji přeskočil, a pak se všechno začalo dít příliš rychle, než aby to byl Harry schopný rozeznat, a pak Goyle ležel na zádech a vykopl nohami a Quirrell skutečně proletěl vzduchem a přistál na zemi ramenem napřed a odkutálel se.

"Dost!" zakřičel profesor Quirrell ze země, zněl trochu vyplašeně. "Vyhrál jste!"

Pan Goyle se zastavil tak prudce, že zaváhal na nohou, téměř klopýtl a spadl ze setrvačnosti svého střemlavého běhu k profesoru Quirrellovi. Na jeho tváři byl naprostý šok.

Profesor Quirrell se prohnul v zádech a vymrštil se na nohy za použití zvláštního pružného pohybu, bez asistence rukou.

V třídě panovalo ticho, ticho zrozené z naprostého zmatení.

"Pane Goyle," řekl profesor Quirrell, "jaká byla ona životně důležitá technika, kterou jsem předvedl?"

"Jak správně spadnout, pokud vás někdo odhodí," řekl pan Goyle. "To je ta naprosto první lekce, kterou se naučíte-"

"To také," řekl profesor Quirrell.

Ticho.

"Tou životně důležitou technikou, kterou jsem předvedl," řekl profesor Quirrell, "bylo jak prohrát. Můžete jít, pane Goyle, děkuji vám."

Pan Goyle opustil pódium s docela zaraženým pohledem. Harry se cítil zrovna tak.

Profesor Quirrell přešel zpátky ke své katedře, a znovu se o ni opřel. "Občas zapomínáme ty nejzákladnější věci, protože od chvíle, co jsme se je naučili, uběhlo příliš času. Uvědomil jsem si, že přesně to se stalo mně s mým výukovým plánem. Neučíte studenty, jak vrhat, dokud je nenaučíte, jak padat. A já vás nesmím naučit jak bojovat, dokud nepochopíte, jak prohrávat."

Profesorova tvář ztvrdla, a Harry si pomyslel, že v jeho očích vidí náznak bolesti, dotek smutku. "Jak prohrát v doju jsem se naučil v Asii, kde, jak ví každý mudla, žijí všichni skuteční mistři bojového umění. Toto dojo učilo styl, který mezi bojovými mágy měl reputaci, že se dobře doplňuje s magickými duely. Mistr tohoto doja – starý muž, dle mudlovských měřítek – byl nejdovednější žijící učitel toho stylu. Neměl tušení, že magie existuje, samozřejmě. Příhlásil jsem se k tamnímu studiu a byl jsem jedním z několika mála studentů, kteří ten rok byli z velkého množství uchazečů přijati. Mohlo v tom mít prsty nepatrné množství speciálního vlivu."

Část třídy se zasmála. Harry ne. To vůbec nebylo správné.

"V každém případě, během jednoho z mých prvních zápasů, po tom, co jsem byl zbit zvláště zahanbujícím způsobem, jsem ztratil sebeovládání a zaútočil na svého zápasnického partnera-"

Jajks.

"- naštěstí pěstmi, a ne magií. Mistr mě, překvapivě, nevyloučil na místě. Ale řekl mi, že v mé povaze je chyba. Vysvětlil mi to, a já jsem věděl, že má pravdu. A pak mi řekl, že se musím naučit, jak prohrát."

Tvář profesora Quirrella byla zcela bez výrazu.

"Na jeho striktní příkazy se museli všichni studenti doja vyrovnat do řady. A jeden po druhém ke mně přistupovali. A já se nesměl bránit. Jen prosit o milost. Jeden po druhém mi dávali rány, nebo do mě bušili, nebo mě sráželi na zem. Někteří z nich na mě plivali. Ve svých jazycích mi odporně nadávali. A každému z nich jsem musel říct 'prohrál jsem' a podobné věci, jako bylo 'prosím, přestaň!' a 'přiznávám, že jsi lepší než já'.

Harry si to pokusil představit a jednoduše neuspěl. Nic takového se důstojnému profesoru Quirrellovi v žádném případě nikdy nemohlo stát.

"I tehdy už jsem vynikal v bojové magii. Samotnou bezhůlkovou magií bych mohl zabít všechny v té místnosti. Neudělal jsem to. Naučil jsem se, jak prohrávat. Do dnešního dne si to pamatuji jako ty nejhorší hodiny mého života. A když jsem to dojo o osm měsíců později opustil – což zdaleka nebylo dostatečné množství času, ale více jsem obětovat nemohl – mistr mi řekl, že doufá, že chápu, proč to bylo nezbytné. A já mu řekl, že to byla jedna z nejcennějších lekcí, které jsem v životě dostal. Což byla a je pravda."

Profesorova tvář zhořkla. "Uvažujete, kde toto úžasné dojo je, a zda byste tam nemohli studovat? Nemůžete. Protože ne o mnoho později k tomu skrytému místu, k té vzdálené hoře, přišel další zájemce o studium. Ten-jehož-jméno-nesmíme-jmenovat."

Ozval se vzduch mnoho zadržovaných dechů najednou. Harrymu se udělalo špatně. Věděl, co bude následovat.

"Pán zla přišel k té škole otevřeně, bez převleku, zářící rudé oči a to všechno. Studenti mu zkoušeli zablokovat cestu a on se jednoduše přemístil za ně. Zavládlo zděšení, ale disciplinované, a mistr vystoupil vpřed. A Pán zla rozkázal – nepožádal, rozkázal – aby byl vyučován."

Profesorova tvář ztvrdla. "Možná mistr přečetl příliš mnoho knih, namlouvajících mu tu lež, že pravý mistr bojových umění dokáže porazit i démony. Z jakéhokoli to bylo důvodu, mistr odmítl. Pán zla se zeptal, proč se nemůže stát studentem. Mistr mu řekl, že nemá žádnou trpělivost, a na to mu Pán zla vyrval jazyk."

Ozvalo se hromadné lapání po dechu.

"Můžete hádat, co se stalo po tom. Studenti se pokusili přihnat se k Pánovi zla a upadli, uhranuti na místě. A potom..."

Profesorův hlas na chvíli zaváhal, pak znovu nabral sílu.

"Existuje neprominutelná kletba, cruciatus, která způsobuje nesnesitelnou bolest. Pokud je cruciatus prodlužován na déle, než na pár minut, způsobuje trvalé šílenství. Jednoho po druhém Pán zla mučil mistrovy studenty až do šílenství, a potom je dorážel smrtící kletbou, zatímco mistr byl nucen to sledovat. Když všichni jeho studenti zemřeli tímto způsobem, mistr je následoval. Já jsem se to dozvěděl od jediného přeživšího studenta, kterého Pán zla nechal na živu, aby ten příběh mohl vyprávět, a který byl mým přítelem..."

Profesor Quirrell se odvrátil, a když se o chvilku později otočil zpátky, znovu vypadal klidně a sebraně.

"Páni zla nedokážou udržet svůj vztek na uzdě," řekl profesor Quirrell tiše. "To je téměř univerzální chyba jejich druhu, a každý, jehož zvykem se stalo s nimi bojovat, se na to brzy naučí spoléhat. Pochopte, že Pán zla nedosáhl svého cíle. Jeho cílem bylo naučit se bojové umění, a přesto odešel bez jediné lekce. A byl natolik hloupý, že si přál, aby ten příběh byl vyprávěn dál. Neukazovalo to na jeho sílu, ale spíše na jeho využitelnou slabost."

Profesorův zrak se ve třídě upřel na jediné dítě.

"Harry Pottere," řekl profesor Quirrell.

"Ano," řekl Harry ochraptělým hlasem.

"Co přesně jste dnes udělal špatně, pane Pottere?"

Harry se cítil, jako by měl zvracet. "Neudržel jsem vztek na uzdě."

"To není přesné," řekl profesor Quirrell. "Popíšu to přesněji. Existuje mnoho zvířat, které mají tak zvané souboje o dominanci. Vyřítí se jeden na druhého s rohy – snaží se srazit toho druhého, ne se proklát. Bojují tlapami – zatímco drápy mají zatažené. Ale proč se zataženými drápy? Neměli by snad lepší šanci na vítězství, kdyby své drápy použili? Ale pak by jejich nepřítel rovněž mohl vytáhnout drápy, a místo urovnání souboje o dominanci s vítězem a poraženým, by se oba dva mohli vážně poranit."

Zdálo se, že profesorův pohled skrze obrazovku směřuje přímo na Harryho. "Co jste dnes předvedl, pane Pottere, je že – narozdíl od zvířat, která bojují se zataženými drápy a přijmou výsledek – nevíte, jak prohrát v souboji o dominanci. Když vás vyzval bradavický profesor, nestáhl jste se zpátky. Když to vypadalo, že prohrajete, vytáhl jste drápy, bez ohledu na nebezpečí. Eskaloval jste útok, a pak jste ho eskaloval znovu. Začalo to ránou na vás od profesora Snapea, který byl nad vámi očividně dominantní. Místo toho, abyste prohrál, jste ránu vrátil, a ztratil deset havraspárských bodů. Brzy na to jste mluvil o tom, že opustíte Bradavice. To, že jste z toho bodu eskaloval ještě výš do nějakého neznámého směru, a na konci jste nějak vyhrál, nic nemění na faktu, že jste idiot."

"Rozumím," řekl Harry. Hrdlo měl vyprahlé. Tohle bylo přesné. Strašidelně přesné. Když to profesor Quirrell pojmenoval, Harry v nadhledu poznal, že to bylo přesně to, co se stalo. Když něčí váš model byl takhle dobrý, museli jste uvažovat, jestli nemají pravdu i o jiných věcech, jako byl například jeho úmysl zabít.

"Příště, pane Pottere, až se rozhodnete zápas znovu eskalovat, místo toho, abyste prohrál, můžete ztratil všechny sázky, které leží na stole. Netuším, jaké byly dnes. Ale můžu hádat, že šlo o mnohem, mnohem více, než o ztrátu deseti školních bodů."

Jako třeba osud celé kouzelnické Anglie. To by udělal.

"Budete protestovat, že jste chtěl pomoci celým Bradavicím, a že takový důležitý cíl stál za všechna rizika. To je lež. Pokud byste se-"

"Přijal bych tu ránu, počkal bych, a vybral si ke svému kroku nejlepší možný čas," řekl Harry chraptivým hlasem. "Ale to by znamenalo prohrát. Nechat ho nechat být nade mnou dominantní. To je to, co Pán zla nedokázal udělat s mistrem, od kterého se chtěl učit."

Profesor Quirrell přikývl. "Vidím, že jste mi porozuměl perfektně. A tak, pane Pottere, se dnes naučíte, jak prohrát."

"Já-"

"Nechci slyšet žádné námitky, pane Pottere. Je evidentní, že to jak potřebujete, tak jste dost silný, abyste to přijal. Ujišťuji vás, že ta zkušenost nebude tak tvrdá, jako ta, kterou jsem prošel já, i když si to zrovna tak můžete pamatovat, jako těch nejhorších patnáct minut vašeho mladého života."

Harry polkl. "Pane profesore," vypravil ze sebe, "nemohli bychom to udělat někdy jindy?"

"Ne," řekl profesor Quirrell jednoduše. "Jste v Bradavicích pět dní, a už se stalo něco takového. Dnes je pátek. Naše příští výuka obrany je ve středu. Sobota, neděle, pondělí, úterý, středa... ne, nemáme čas čekat."

Na to se ozvalo něco smíchu, ale jen velmi málo.

"Prosím, považujte to za příkaz od vašeho profesora, pane Pottere. Tím chci říct, že jinak vás nenaučím žádná ofensivní kouzla, protože pak by se mi doneslo, že jste někoho vážně zranil, nebo i zabil. Bohužel, bylo mi řečeno, že vaše prsty jsou už tak mocnými zbraněmi. Neluskejte jimi v průběhu této hodiny."

Více rozprášeného smíchu, které zněl poměrně nervózně.

Harrymu bylo jako by se měl rozplakat. "Profesore Quirrelle, pokud uděláte něco z toho, o čem jste mluvil, rozzuří mě to, a já už bych dnes raději rozzuřený být nechtěl-"

"Smysl není v tom, vyhnout se vzteku," řekl profesor Quirrell s vážnou tváří. "Vztek je přirozený. Musíte se naučit, jak prohrávat, i když jste vzteklý. Nebo alespoň předstírat, že jste prohrál, abyste mohl naplánovat svou pomstu. Jako jsem to udělal dnes já s panem Goylem, pokud si samozřejmě někdo z vás opravdu nemyslí, že je lepší-"

"To nejsem!" zakřičel pan Goyle ze své lavice, zněl trochu zběsile. "Vím, že jste ve skutečnosti neprohrál! Prosím, neplánujte žádnou pomstu!"

Harrymu bylo špatně od žaludku. Profesor Quirrell nevěděl o jeho záhadné temné stránce. "Pane profesore, opravdu bychom si o tomhle měli promluvit po výuce-"

"Promluvíme," řekl profesor Quirrell hlasem, který v sobě nesl slib. "Po tom, co se naučíte, jak prohrát." Jeho tvář byla vážná. "Mělo by se rozumnět samo sebou, že se nebude jednat o nic, co by vás mohlo zranit, nebo vám i způsobilo vážnější bolest. Bolest bude přicházet ze samotné obtížnosti prohry, místo toho abyste se bránil a eskaloval bitvu, dokud nevyhrajete."

Harry dýchal v krátkých, přerývavích intervalech. Byl vystrašenější, než po opuštění učebny lektvarů. "Pane profesore," zvládl ze sebe vypravit, "nechci, abyste byl kvůli tomuhle propuštěný-"

"Nebudu," řekl profesor Quirrell, "pokud jim vy později řeknete, že to bylo nezbytné. A já věřím, že to uděláte." Na chvíli se profesorův hlas stal velmi suchým. "Věřte mi, ve svých chodbách už tolerovali horší. Tenhle případ bude výjimečný jen v tom, že se stane v učebně."

"Pane profesore," zašeptal Harry, ale myslel si, že jeho hlas je stejně přenášen všude, "opravdu si myslíte, že pokud tohle neudělám, tak někoho zraním?"

"Ano," řekl profesor Quirrell jednoduše.

"Pak," Harrymu bylo špatně, "to udělám."

Profesor Quirrell se otočil ke zmijozelům. "Takže... s plným souhlasem od vašeho učitele, a takovým způsobem, že Snape nemůže být viněn za vaše činy... Chce někdo z vás Chlapci-který-přežil ukázat svou nadřazenost? Strkat do něj, srazit ho k zemi, slyšet ho prosit o milost?"

Zvedlo se pět rukou.

"Všichni se zdviženou rukou, jste naprostí idioti. Kterou část, z předstírejte, že jste prohráli, jste nepochopili? Pokud se Harry Potter po vystudování stane pánem zla, vystopuje vás a zabije."

Oněch pět rukou rychle dopadlo zpátky na lavice.

"To neudělám," řekl Harry, hlas z něj vycházel jen slabě. "Přísahám, že se nikdy nepomstím těm, kteří mi pomohou naučit se, jak prohrát. Pane profesore...mohl byste s tím prosím... přestat?"

Profesor Quirrell si povzdechl. "Je mi to líto, pane Pottere. Uvědomuji si, že tohle vás musí rozčilovat ať už se chcete stát pánem zla nebo ne. Ale tyhle děti se také musí naučit jednu důležitou životní lekci. Přijmul byste jeden Quirrell bod jako omluvu?"

"Udělejte z toho dva," řekl Harry.

Ozvala se vlna překvapeného smíchu, uvolnila něco z toho napětí.

"Platí," řekl profesor Quirrell.

"A po tom co dostuduju, vás vystopuju a zlechtám vás."

Ozvalo se víc smíchu, ale profesor Quirrell se neusmál.

Harry se cítil, jako by zápasil s anakondou, snažil se vnutit hovor do směru, který by lidem pomohl uvědomit si, že on vůbec není pánem zla... proč ho profesor Quirrell tak podezříval?

"Pane profesore," řekl Dracův nezesílený hlas. "Mou ambicí rovněž je nestat se hloupým pánem zla."

Třídy se zmocnilo šokované ticho.

Tohle nemusíš dělat! Harry téměř vyhrkl nahlas, ale ovládl se včas. Draco by si nemusel přát, aby bylo zřejmé, že to dělá z přátelství k Harrymu... nebo z touhy vypadat přátelsky...

Nazývat tohle touhou vypadat přátelsky způsobilo, že si Harry připadal male a zle. Pokud měl Draco v úmyslu na něj udělat dojem, fungovalo to perfektně.

Profesor Quirrell na Draca vážně upřel pohled. "Vy se bojíte, že nedokážete předstírat prohru, pane Malfoyi? Že chyba, která popisuje pana Pottera, platí rovněž na vás? Váš otec vás jistě naučil lépe."

"Když příjde na mluvení, pak možná," řekl Draco, teď na ploše obrazovky. "Ne když příjde na to, být pohazován a srážen k zemi. Chci se stát zrovna tak silným jako jste vy, profesore Quirrelle."

Obočí profesora Quirrella vylétla vzhůru a zůstala tam. "Obávám se, pane Malfoyi," řekl po chvilce, "že přípravy, které jsem učinil pro pana Pottera, zahrňující několik starších zmijozelů, kterým bude řečeno až potom, jak hloupí byli, by se nedaly přenést na vás. Ale dle mého profesionálního názoru, už jste skutečně velmi silný. Pokud bych uslyšel, že jste selhal, zrovna jako pan Potter selhal dnes, připravím náležité opatření a omluvím se vám a všem, které jste zranil. Nicméně, nemyslím si, že toho bude třeba."

"Rozumím, pane profesore," řekl Draco.

Profesor Quirrell se rozhlédl po třídě. "Je tu ještě někdo jiný, kdo by se chtěl stát silným?"

Někteří studenti se nervózně rozhlédli. Někteří, pomyslel si Harry ze své zadní řady, vypadali, jako by otevírali pusu, ale nic neřekli. Nakonec nepromluvil nikdo.

"Draco Malfoy bude jedním z generálů v armádách ve vašem ročníku," řekl profesor Quirrell, "pokud se rozhodne se této mimoškolní aktivity účastnit. A teď, pane Pottere, prosím pojďte dopředu."

Ano, řekl profesor Quirrell, musí to být přede všemi, před vašimi přáteli, protože tam vás Snape zkonfrontoval a tam se musíte naučit, jak prohrát.

Takže teď je první ročník pozoroval. V magicky vynuceném tichu a s jak Harryho tak profesorovou žádostí, aby nezasahovali. Hermiona se odvrátila, ale nepromluvila nebo se na něj ani významně nepodívala, možná proto, že byla na lektvarech také.

Harry stál na měkké modré žíněnce, podobné těm, které se daly najít v mudlovském doju, a kterou profesor Quirrell položil na zem, kam měl být Harry srážen.

Harry byl vystrašený z toho, co by mohl udělat. Pokud měl profesor Quirrell pravdu o jeho úmyslu zabít...

Harryho hůlka ležela na katedře, ne proto, že by Harry znal nějaká kouzla, kterými by se mohl bránit, ale protože by jinak (jak si Harry myslel) mohl zkusit bodnout ji někomu do očního důlku. Ležel tam i jeho váček, obsahující jeho chráněný, ale pořád potencionálně křehký obraceč-času.

Harry profesora Quirrella poprosil, aby mu přeměnil nějaké boxovací rukavice a uvázal mu do nich ruce. Profesor Quirrell se na něj podíval s tichým porozumněním a odmítl.

Nepůjdu jim po očích, nepůjdu jim po očích, nepůjdu jim po očích, byl by to můj konec v Bradavicích, zavřeli by mě, opakoval Harry sám sobě, snažil se tu myšlenku vtlačit do mozku, doufal, že v ní zůstane, i po tom, co jeho úmysl zabít nabyde převahy.

Profesor Quirrell se vrátil v doprovodu třinácti starších zmijozelů z různých ročníků. Harry poznal jednoho z nich jako toho, koho strefil koláčem. Druzí dva z toho střetu byli také přítomní. Ten, který řekl, aby přestali, že tohle by vážně neměli dělat, chyběl.

"Opakuji," řekl profesor Quirrell vážným hlasem. "Potter nebude vážně zraněn. S jakoukoli nehodou bude zacházeno jako s úmyslnou. Rozumíte mi?"

Starší zmijozelové s úšklebky přikývli.

"Pak vám nic nebrání si s Chlapcem-který-přežil trochu pohrát," řekl profesor Quirrell s pokrouceným úsměvem, který mohly pochopit jen první ročníky.

Díky nějakému vzájemnému souhlasu, se koláčový terč ocitl v čele skupiny.

"Pottere," řekl profesor Quirrell, "seznamte se s Peregrinem Derrickem. Je lepší než vy, a také vám to předvede."

Derrick vykročil vpřed a Harryho mozek nesouhlasně zakřičel, nesmí utéct, nesmí se bránit-

Derrick se zastavil na dosah od Harryho.

Harry ještě nebyl vzteklý, jen vyděšený. A to znamenalo, že hledí na náctiletého kluka asi o metr většího než byl on, s jasně znatelnými svaly, strništěm, a úšklebkem příšerného očekávání.

"Poproste ho, ať vám neubližuje," řekl profesor Quirrell. "Možná, když uvidí, že jste dostatečně ubohý, rozhodne se, že jste nudný a odejde."

Od přihlížejících starších zmijozelů se ozval smích.

"Prosím," řekl Harry zajíkavým hlasem, "neubližujte, mi..."

"To neznělo moc upřímně," řekl profesor Quirrell.

Derrickův úsměv se rozšířil. Ten neohrabaný imbecil vypadal velmi nadřazeně a...

...Harryho teplota krve klesala...

"Prosím, neubližujte mi," řekl Harry znovu.

Profesor Quirrel zavrtěl hlavou. "Jak jste při Melinovi dokázal, že to zní jako urážka, Pottere? Od pana Derricka můžete očekávat jedinou odpověď."

Derrick postoupil dopředu a stčil do Harryho.

Harry zaklopýtal o pár kroků zpět a, než se stačil zarazit, se ledově narovnal.

"Špatně," řekl profesor Quirrell," špatně, špatně, špatně."

"Vrazil jsi do mě, Pottere," řekl Derrick. "Omluv se."

"Omlouvám se!"

"Nezníš omluvně," řekl Derrick.

Harryho zorničky se pobouřeně rozšířily, zvládl, aby to znělo prosebně-

Derrick do něj tvrdě strčil a Harry na rukou a kolenech přistál na žíněnce.

Modrá látka se mu zachvěla před očima, ale ne příliš.

Začínal pochybovat o skutečných motivech, které profesor Quirrell měl, aby ho naučil tuhle takzvanou lekci.

Na Harryho hýždích přistála noha a o chvíli později byl odstrčen stranou, komíhal se na zádech.

Derrick se zasmál. "Tohle je sranda," řekl.

Všechno, co musí udělat je říct, a bude po všem. A nahlásit celou věc v ředitelně. To bude konec tohohle profesora obrany a jeho neblahého pobytu v Bradavicích a... profesorka McGonagallová kvůli tomu bude rozzlobená, ale...

(Před očima se mu objevil obrázek profesorčiny tváře, a nevypadala rozzlobeně, jen smutně-)

"Teď mu řekněte, že je lepší než vy, Pottere," řekl hlas profesora Quirrella.

"Jsi, lepší, než, já."

Harry se začínal zvedat, a Derrick mu položil nohu na hruď a stčil ho zpátky na žíněnku.

Svět získal křišťálovou jasnost. Linky akcí a jejich následků se před ním začínaly rýsovat v naprosté čistotě. Ten hlupák neočekává, že se bude bránit, rychlá rána do slabin by ho měla vyřídit na dost dlouho, aby-

"Zkuste to znovu," řekl profesor Quirrell a Harry se v náhle ostrém pohybu odkutálel a vyšvihl se na nohy a otočil se ke směru, kde stál jeho skutečný nepřítel, profesor obrany -

Profesor Quirrell řekl, "Nemáte žádnou trpělivost."

Harry zaváhal. Jeho mysl, zdokonalená v pesimismu, mu načrtla obrázek seschlého starého muže, s krví proudící mu z úst, po tom, co mu Harry vyrval jazyk-

O chvilku později Derrick strčil Harryho zpátky na žíněnku a pak si sedl na něj, vyrazil Harrymu dech.

"Přestaň!" zakřičel Harry. "Prosím přestaň!"

"Lepší," řekl profesor Quirrell. "To dokonce i znělo upřímně."

Bylo to. To příšerné, odporné na tom bylo, že to bylo upřímné. Harry lapal po dechu, proudil jím jak strach, tak ledový vztek-

"Prohrajte," řekl profesor Quirrell.

"Prohrál jsem," vynutil ze sebe Harry.

"To se mi líbí," řekl Derrick z vrchu. "Prohraj ještě."

Do Harryho strkaly ruce, posílaly ho klopýtat přes kruh starších zmijozelů k dalšímu páru rukou, který do něj znovu strčil. Harry už přešel přes fázi, kdy se snažil neplakat, teď už se jen snažil nespadnout na zem.

"Co jsi, Pottere?" řekl Derrick.

"U-ubožák, prohrál jsem, vzdávám to, jsi lep-lepší, než já, prosím přestaň-"

Harry škobrtl o nohu a zhrnoutil se k zemi, jeho ruce nebyly schopné ten pád tak docela utlumit. Na chvilku se mu zatočila hlava, pak se znovu začal snažit vyškrábat se na nohy-

"Dost!" řekl profesorův hlas, zněl tak ostře, že by mohl řezat ocel. "Odstupte od pana Pottera!"

Harry spatřil překvapené výrazy na jejich tvářích. Chlad v jeho krvi, který v ní proudil a klesal, se usmál v chladném uspokojení.

Pak se Harry zhroutil na žíněnku.

Profesor Quirrell mluvil. Od starších zmijozelů se ozývalo lapání po dechu.

"A věřím, že potomek rodu Malfoyů by vám také chtěl něco vysvětlit," dokončil profesor Quirrell.

Dracův hlas začal mluvit. Jeho hlas zněl skoro tak ostře, jako profesorův, získal tu samou kadenci, kterou Draco použil, když napodoboval svého otce, a říkal věci jako mohlo by ohrozit celou zmijozelskou kolej a kdo ví, kolik spojenců v této škole a naprostý nedostatek uvědomění, ani nemluvě o mazanosti a tupí rváči, neužiteční k ničemu než posluhování a něco v Harryho zadním mozku, navzdory všemu co věděl, označovalo Draca jako spojence.

Harryho bolelo celé tělo, pravděpodobně měl modřiny, končetiny mu připadaly chladné, mozek naprosto vyčerpaný. Snažil se myslet Fawkesovu píseň, ale když tu fénix nebyl, nedokázal si vybavit melodii, a když si ji zkoušel představit, nedokázal se dostat k ničemu, než k ptačímu crvklikání.

Pak Draco domluvil, profesor Quirrell řekl těm starším zmijozelům, že mohou jít, a Harry otevřel oči a pokusil se posadit. "Počkejte," vypravil ze sebe Harry, "je tu něco, co bych jim chtěl říct-"

"Počkejte na pana Pottera," řekl profesor Quirrell chladně odcházejícím zmijozelům.

Harry se zakymácel na nohou. Dával si pozor, aby nepohlédl směrem ke svým spolužákům. Nechtěl vidět, jak se na něj právě teď dívají. Nechtěl vidět jejich lítost.

Takže místo toho se Harry podíval na starší zmijozely, kteří stále ještě byli v šoku. Třeštili na něj oči a na tvářích měli hrůzu.

Jeho temná stránka, když byla ve vedení, si s tímhle obrázkem chvilku pohrála, a pak pokračovala s předstíráním prohry.

Harry řekl, "Nikdo ne-"

"Stop," řekl profesor Quirrell. "Pokud je to to, co si myslím, že to je, prosím počkejte, až zmizí. Doslechnou se o tom později. Všichni se musíme naučit svou lekci, pane Pottere."

"Dobrá," řekl Harry.

"Vy. Jděte."

Starší zmijozelové utekli a dveře se za nimi zavřely.

"Nikdo se jim nepomstí," řekl Harry chraptivě. "To je má prosba komukoli, kdo se považuje za mého přítele. Musel jsem se naučit svou lekci, oni zrovna tak. Konec. Pokud o tom budete vyprávět, ujistěte se, že tuhle část nevynecháte."

Harry obrátil pohled k profesoru Quirrellovi.

"Prohrál jste," řekl profesor Quirrell, vůbec poprvé jemným hlasem. Znělo to zvláštně, jako by jeho hlas něčeho takového vůbec neměl být schopný.

Harry skutečně prohrál. Byly chvíle, kdy ten chladný vztek zcela zmizel, nahrazen strachem, a během těch chvil, ty zmijozely prosil a myslel to vážně...

"A přesto jste na živu?" řekl profesor Quirrell stále s tou zvláštní jemností.

Harry zvládl přikývnout.

"Ne všechny prohry jsou takové," řekl profesor Quirrell. "Doprovázejí je kompromisy a vyjednávání. Jsou jiné způsoby, jak zklidnit školní rváče. Existuje celé umění, jak manipulovat ostatními zatímco je necháte být nad vámi dominantní. Ale ze všeho nejdříve, prohra musí být myslitelná. Budete si pamatovat, jak prohrát?"

"Ano."

"Budete schopný prohrát?"

"Myslím... myslím, že ano..."

"Já si to myslím také." Profesor Quirrell se uklonil tak zhluboka, že se jeho prořídlé vlasy téměř dotkly podlahy. "Gratuluji, Harry Pottere, vyhrál jste."

Neozvala se žádná slabá první vlna, žádný první odvážlivec, potlesk začal v jedinou chvíli, jako obrovské hřmění.

Harry nedokázal z tváře udržet šok. Riskoval pohled na své spolužáky a spatřil, že jejich obličeje neukazují lítost, ale obdiv. Aplaus přicházel od Havraspáru, Nebelvíru, Mrzimoru, dokonce i od Zmijozelu, pravděpodobně proto, že Draco Malfoy tleskal také. Někteří studenti stáli na židlích a nebelvírští stáli na lavicích.

Harry stál na nejistých nohou, a nechával se omývat jejich respektem. Cítil se silnější, možná i trochu zahojený.

Profesor Quirrell počkal, dokud potlesk nedozní. Trvalo to slušnou chvilku.

"Překvapený, pane Pottere?" zeptal se profesor Quirrell. Jeho hlas zněl pobaveně. "Právě jste zjistil, že zbytek světa nemusí vždy odpovídat vašim nejhorším nočním můrám. Ano, kdybyste byl nějaký ubohý bezejmenný zneužívaný chlapec, pak by vás pravděpodobně respektovali méně, litovali by vás, i když by vás utěšovali ze svých velebných míst. Obávám se, že taková je lidská povaha. Ale vy už jste člověk moci. Viděli vás zkonfrontovat svůj strach a neustoupit, i když jste mohl kdykoli odejít. Klesl snad váš názor na mě, když jsem vám řekl, že jsem se záměrně vystavil pohrdání?"

Harry cítil pálení v hrdle a zběsile se pokusil vzchopit se. Nevěřil, že by tenhle zázračný respekt vydržel i po tom, co by se před ním rozplakal.

"Váš mimořádný výkon v mé třídě si zaslouží mimořádnou odměnu, Harry Pottere. Prosím přijměte ji s mými komplimenty jménem mé koleje a od tohoto dne si pamatujte, že ne všichni zmijozelové jsou stejní. Jsou zmijozelové, a pak tu jsou zmijozelové." Profesor Quirrell se široce usmíval, když pronesl, "Padesát jedna bodů pro Havraspár."

Rozhostilo se šokované ticho a pak mezi Havraspárskými studenty propuklo jásavé, pískající a oslavující peklo.

(A v tu samou chvíli Harry cítil, že je na tom něco špatného, profesorka McGonagallová měla pravdu, měly by tu být následky, měl by tu být trest a cena, nemohli jste jen tak zase všechno vrátit zpátky -)

Ale Harry spatřil rozzářené havraspárské tváře a věděl, že nemůže říci ne.

Jeho mozek učinil návrh. Byl to dobrý návrh. Harrymu se nechtělo věřit, že ho jeho mozek zvládá držet na nohou, natož, že dokáže produkovat dobré návrhy.

"Pane profesore," řekl Harry, tak jasně jak jen skrze pálící hrdlo dokázal. "Jste vším, čím člen vaší koleje může být a myslím, že jste i přesně tím, co měl Salazar Zmijozel na mysli, když pomáhal založit Bradavice. Děkuji vám a vaší koleji," Draco lehce přikyvoval a jemně otáčel prst, pokračuj, "a já si myslím, že to si zaslouží třikrát sláva pro Zmijozel. Všichni se mnou?" Harry chvilku počkal. "Sláva!" Jen pár lidí se zvládlo připojit na poprvé. "Sláva!" Tentokrát s ním byla většina Havraspáru. "Sláva!" Tentokrát skoro celý Havraspár, hrstka mrzimorů a asi čtvrtina nebelvirských.

Draco ruka na chviličku ukázala nepatrný palec vzhůru.

Většina zmijozelů měla na tváři naprostý šok. Pár jich v zamyšlení koukalo na profesora Quirrella. Blaise Zabini hleděl na Harryho s kalkulujícím, zaujatým výrazem.

Profesor Quirrell se uklonil. "Děkuji vám, Harry Pottere," řekl, stále s tím širokým úsměvem. Otočil se ke třídě. "A teď, věřte nebo ne, nám stále zbývá půl hodina výuky, a to stačí abychom se seznámili s jednoduchými štíty. Pan Potter, samozřejmě, půjde pryč a vezme si dobře zasloužený odpočinek."

"Zvládnu-"

"Idiote," řekl profesor Quirrell přátelsky. Třída už se smála. "Vaši spolužáci vás to mohou později doučit, nebo vás to doučím soukromě já, pokud toho bude třeba. Ale právě teď, půjdete ke třetím dveřím zleva u konce auditoria, kde najdete postel, zásobu neobyčejně chutných zákusků a nějaké mimořádně lehké čtení z bradavické knihovny. Nemůžete si s sebou vzít cokoli dalšího, obzvláště ne vaše učebnice. Teď jděte."

Harry šel.