Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Pozitivní předpojatost
Autorova poznámka: Jeden poplašený čtenář se mě zeptal jestli, pokud je Lenka jasnovidka, to neznamená, že tohle bude HPDM Mpreg povídka. Lituji, že mi ff.net nedovoluje napsat NE, žádnou větší velikostí. Upřímně, ani mě nenapadlo, že by Lenka mohla být skutečná jasnovidka – musím se rozhodnout, jestli s tím poběžím nebo ne – ale myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že pokud Lenka je jasnovidka, ve skutečnosti řekla něco v tom smyslu, že "světlo zapustilo své sémě v temnotách" a Xenofilius to, jako vždycky, pochopil trochu jinak.
Pozitivní předpojatost
"Dovol mi tě varovat, že vzývat můj důvtip je nebezpečná činnost, která tvému životu může podstatně přidat na surreálnosti."
Nikdo nepožádal o pomoc, v tom byl ten problém. Prostě se jen tak bavili, jedli nebo zírali do prázdna, zatímco jejich rodiče klevetili. Z jakéhosi divného důvodu nikdo neseděl a nečetl si knížku, což znamenalo, že si nemohla jednoduše sednout vedle nich a vytáhnout si svou vlastní. A dokonce i když odvážně podnikla první krok a sedla si a pokračovala v třetí četbě Bradavické historie, nikdo se neměl k tomu, aby se posadil vedle ní.
Krom pomáhání lidem s jejich domácími úkoly, nebo s čímkoliv jiným, co potřebovali, doopravdy nevěděla, jak se s někým seznámit. Nemyslela si, že by byla stydlivá. Považovala se za dívku, která hned přebírá velení. A přesto, když v tom nebyl zahrnut požadavek typu "nepamatuju si, jak se dělá delší dělení" bylo jí prostě příliš trapné přijít k někomu a říct...co? Nikdy nebyla schopná zjistit co. A nebyly k tomu žádné průvodní informace, což bylo směšné. Celá záležitost poznávání nových lidí jí nikdy nepřipadala rozumná. Proč by na sebe měla brát veškerou zodpovědnost ona, když v tom byli zahrnuti dva? Proč s tím nikdy nepomohli dospělí? Přála si, aby nějaká jiná dívka prostě přišla k ní a řekla, "Hermiono, učitel mi řekl, abych se s tebou spřátelila."
Ale nechť je naprosto jasné, že Hermiona Grangerová, sedící o samotě o prvním dni školy v jednom z mála kupé, která zůstala prázdná, v posledním voze vlaku, s dveřmi od kupé otevřenými jen pro případ, že by kdokoli měl nějaký důvod, proč s ní mluvit, nebyla smutná, osamělá, sklíčená, deprimovaná, zoufalá nebo posedlá svými problémy. Mnohem spíše si jen po třetí četla Bradavickou historii a docela si to užívala, a v koutku hlavy jí dlela jen špetka podráždění týkající se všeobecné nerozumnosti světa.
Ozval se zvuk otevíraných dveří a pak kroky a zvláštní kradmý zvuk přicházející z vlakové chodbičky. Hermiona položila Bradavickou historii stranou, postavila se a vystrčila hlavu ven – jen pro případ, že by někdo potřeboval pomoc – a uviděla mladého kluka v kouzelnických šatech, pravděpodobně prváka nebo druháka, soudě podle jeho výšky, který vypadal docela směšně se šálou omotenou kolem hlavy. Na podlaze vedle něj stál malý kufr. Jak ho pozorovala, zaklepal na dveře dalšího zavřeného kupé a řekl hlasem, díky šále lehce nesrozumitelným, "Promiňte, mohl bych vám položit rychlou otázku?"
Odpověď z vnitřku kupé nezaznamenala, ale potom co chlapec otevřel dveře, domnívala se, že ho slyšela říct – pokud se nepřeslechla – "Nedokázal by tu někdo vyjmenovat šest kvarků, nebo by netušil, kde bych mohl najít prvačku jménem Hermiona Grangerová?"
Potom co chlapec zavřel dveře kupé, Hermiona řekla, "Můžu ti s něčím pomoct?"
Zašálovaná tvář se otočila k ní a hlas řekl, "Ne, pokud nedokážeš vyjmenovat šest kvarků nebo mi říct, kde najdu prvačku jménem Hermiona Grangerová."
"Nahoru, dolů, podivný, půvabný, pravdivý, krásný, a proč hledáš prvačku jménem Hermiona Grangerová?"
Z té délky se to dalo špatně poznat, ale myslela si, že viděla, jak se chlapec pod šálou široce zakřenil. "Aha, takže ty jseš prvačka jménem Hermiona Grangerová," řekl ten mladý, tlumený hlas. "A ve vlaku do Bradavic, dokonce." Chlapec začal kráčet směrem k ní a k jejímu kupé a jeho kufr se kradl za ním. "Technicky, všechno, co jsem měl udělat, bylo podívat se po tobě, ale zdá se mi pravděpodobné, že to znamenalo, že bych si s tebou i měl promluvit, nebo tě pozvat ať se připojíš k mé družině nebo od tebe dostat magický předmět nebo díky tobě zjistit, že Bradavice byly postaveny na ruinách starodávného chrámu nebo něco takového. PC nebo NPC*, toť otázka?"
Hermiona otevřela pusu, aby na to odpověděla, ale vážně nedokázala vymyslet žádnou možnou odpověď na... cokoli to bylo, co právě slyšela, dokonce, i když chlapec došel až k ní, nakoukl do kupé, spokojeně přikývl a sedl si na prázdnou sedačku naprosti její vlastní, na které stále ještě ležela její kniha. Jeho zavazadlo si pospíšilo za ním, zvětšilo se na trojnásobek svého původního rozměru a poněkud znepokojivým způsobem se uvelebilo vedle jejího.
"Prosím, posaď se," řekl ten chlapec, "a zavři prosím dveře, jestli budeš tak laskavá. Neboj se, nekousnu nikoho, kdo mě nekousne první." Už si z hlavy odmotával šálu.
Ten náznak, že si tenhle kluk myslel, že by se ona bála jeho, stačil, aby prudce zavřela dveře, bouchla jimi do rámu se zbytečnou silou. Otočila se a spatřila mladou tvář s jasnýma, rozesmátě zelenýma očima a s agresivně tmavě červenou jizvu na čele, která ji upomněla na něco zastrčeného hluboko v paměti, ale právě teď měla důležitější starosti. "Neřekla jsem, že jsem Hermiona Grangerová!"
"A já jsem neřekl, že jsi řekla, že jsi Hermiona Grangerová, prostě jsem řekl, že jsi Hermiona Grangerová. Pokud se ptáš, jak to vím, je to proto, že vím všechno. Přeji hezký večer dámy a pánové, mé jméno je Harry James Potter-Evans-Verres nebo jen Harry Potter; vím, že pro tebe to pro změnu nic neznamená-"
Hermionin mozek konečně dokončil to spojení. Ta jizva na jeho čele ve tvaru blesku. "Harry Potter! Jsi v Moderní kouzelnické historii a ve Vzestupu a pádu černé magie a v Největších kouzelnických skutcích dvacátého století." Po pravdě to bylo vůbec poprvé za celý její život, co potkala někoho z knihy, a byl to docela divný pocit.
Chlapec třikrát zamrkal. "Já jsem v knihách? No počkat, samozřejmě, že jsem v kníhách... jaká zvláštní myšlenka."**
"Proboha, to jsi nevěděl?" řekla Hermiona. "Kdyby šlo o mě, hned bych si zjistila všechno."
Chlapcův hlas zněl poněkud suše. "Slečno Hermiono Grangerová, je tomu méně než 72 hodin, co jsem vešel do Příčné ulice a dozvěděl se o svém nároku na slávu. Minulé dva dny jsem strávil nákupem vědeckých knih. Věř mi, mám v plánu zjistit všechno, co můžu." Chlapec zaváhal. "Co se o mě říká ve tvých knihách?"
Pamět Hermiony Grangerové sáhla do archivu, netušila, že bude zkoušená z těhle knih, takže je přečetla jen jednou, ale bylo to před pouhým měsícem, takže text byl v její mysli stále čerstvý. "Jsi jediný člověk, co kdy přežil smrtící kletbu, takže jsi označován jako Chlapec-který-přežil. Narodil ses Jamesi Potterovi a Lily Potterové dříve Evansové 31. července 1980. 31. října 1981 Pán zla, Ten-jehož-jméno-nesmí-být-jmenováno - i když vážně netuším proč - napadl váš dům, jehož poloha byla vyzrazena Siriusem Blackem, i když se tam nepíše, jak vědí, že to byl on. Byl jsi nalezen živý s jizvou na čele v troskách domu tvých rodičů blízko shořelého zbytku těla Ty-víš-koho. Nejvyšší Divotvůrce Albus Percival Wulfric Brian Brumbál tě někam poslal, nikdo neví kam. Ve Vzestupu a pádu černé magie se tvrdí, že jsi přežil díky lásce své matky, a že tvá jizva obsahuje všechnu magickou sílu Pána zla, a že se tě bojí kentauři, ale Největší kouzelnické skutky dvacátého století nic takového nezmiňují a Moderní kouzelnická historie varuje, že kolem tebe traduje spousta ujetých teorií."
Chlapcova pusa byla široce otevřená. "Řekl ti někdo, abys ve vlaku počkala na Harryho Pottera nebo něco takového?"
"Ne," řekla Hermiona. "Kdo ti řekl o mně?"
"Profesorka McGonagallová a řekl bych, že chápu proč. Ty máš eidetickou paměť, Hermiono?"
Hermiona zavrtěla hlavou. "Není fotografická, to jsem si vždycky přála, ale ve skutečnosti svoje učebnice musím přečíst pětkrát, než si je zapamatuju."
"Vážně," řekl chlapec trochu přiškrceným hlasem. "Doufám, že ti nevadí, když to otestuju – ne, že bych ti nevěřil, ale jak se říká ,důvěřuj, ale prověřuj'. Není důvod tápat, když můžu jednoduše provést experiment."
Hermiona se usmála, poněkud samolibě. Milovala testy. "Do toho."
Chlapec strčil ruku do váčku u svého boku a řekl "Magické recepty a lektvary od Arsenia Jiggera". Když ruku vytáhl, držel v ní knihu kterou jmenoval.
Hermiona okamžitě zatoužila po jednom takovém váčku jako po ničem na světě.
Chlapec knihu otevřel kdesi v prostředku a shlédl dolů. "Pokud bys připravovala olej ostrosti-"
"Hej, já odsud do té knihy vidím!"
Chlapec naklonil knihu tak, aby už do ní neviděla a znovu zalistoval stránkami."Pokud bys vařila lektvar pavoučího šplhu, jakou další ingredienci bys přidala po Akromantulím hedvábí?"
"Po vhození hedvábí vyčkejte, dokud lektvar nenabyde přesné barvy bezmračné oblohy za svítání, 8 stupňů od horizontu a 8 minut před tím, než se první kousek slunce stane viditelným. Osmkrát zamíchejte proti směru hodinových ručiček a jednou po směru, potom přidejte osm gramů jednorožčích chrchlů."
Chlapec s ostrým prásknutím zavřel knihu a vložil ji zpátky do svého váčku, který ji spolkl s tichým krkavým zvukem. "Dobrá, dobrá, dobrá, dobrá, dobrá. Rád bych vám učinil návrh, slečno Grangerová."
"Návrh?" řekla Hermiona podezřívavě. Těm by dívky naslouchat neměly.
V té chvíli si také Hermiona uvědomila jinou věc – no, jednu z jiných věcí – která byla na tom chlapci zvláštní. Očividně, lidé kteří byli v knihách, také zněli jako knihy, když mluvili. To byl docela překvapivý objev.
Chlapec se natáhl do svého váčku a řekl, "plechovku limonády", a obdržel zářivě zelený váleček. Natáhl ho směrem k ní a řekl, "Mohl bych ti nabídnout limonádu?"
Hermiona ji zdvořile přijala. Po pravdě se teď cítila docela žíznivě. "Děkuji," řekla, když praskla víčko. "To byl tvůj návrh?"
Kluk zakašlal. "Ne," odpověděl. Zrovna, když Hermiona začala pít, řekl, "Rád bych, kdybys mi pomohla zmocnit se vlády nad vesmírem."
Hermiona dopila a sklonila plechovku. "Ne, děkuju, nejsem zlá."
Chlapec se na ni podíval s překvapením, jako by očekával nějakou jinou odpověď. "No, mluvil jsem trochu rétoricky," řekl. "Ve smyslu baconského projektu, chápeš, ne ve smyslu politické moci. ,Zefektivnění všech věcí' a tak dále. Chtěl bych provést experimentální studii kouzel, zjistit jejich podpovrchní pravidla, přivést magii do domény vědy, smísit kozelnický a mudlovský svět, zvýšit životní standart celé planety, posunout lidstvo o století napřed, objevit tajemství nesmrtelnosti, kolonizovat Solární systém, prozkoumat galaxii a, což je nejpodstatnější, zjistit, co se tu sakra děje, protože tohle všechno je nehorázně nemožné."
To znělo o něco zajímavěji. "A?"
Chlapec na ni nevěřícně vytřeštil oči. "A? To ti nestačí?"
"A co chceš ode mě?" řekla Hermiona
"Chci, abys mi pomohla s výzkumem, samozřejmě. S tvou encyklopedickou pamětí spolu s mou inteligencí a racionalitou, budeme mít baconský projekt dokončený v mžiku letu, přičemž mžikem letem myslím pravděpodobně přinejmenším třicet pět let."
Hermioně tenhle kluk začínal připadat rozčilující. "Neviděla jsem tě dělat nic inteligentního. Možná já nechám tebe pomoci mi s mým výzkumem."
V kupé nastalo jisté ticho.
"Takže mě žádáš, abych demonstroval svou inteligenci," řekl chlapec po dlouhé pauze.
Hermiona přikývla.
"Dovol mi tě varovat, že vzývat můj důvtip je nebezpečná činnost, která tvému životu může podstatně přidat na surreálnosti."
"Ještě pořád nejsem ohromená," řekla Hermiona. Ruka s limonádou se jí znovu zvedla ke rtům.
"No, možná tě ohromí tohle," řekl chlapec. Naklonil se dopředu a upřeně se na ni podíval. "Už jsem udělal trochu experimentování a zjistil jsem, že nepotřebuju hůlku, dokážu udělat cokoli jen lusknutím prstů."
Vyslovil to zrovna ve chvíli, kdy Hermiona byla uprostřed polykání. Zakuckala se a zakašlala a vyprskla z ní zelená tekutina.
Na její zbrusu nový, nikdy nenošený čarodějnický hábit, při prvním dni školy.
Hermiona doopravdy zaječela. Byl to vysoko položený zvuk a v uzavřeném kupé se rozlehl jako vzdušný nálet. "Ííík! Moje šaty!"
"Nepanikař!" řekl chlapec. "Dokážu to spravit. Jen sleduj!" Pozvedl ruku a luskl prsty.
"Ty chceš-" pak sklonila pohled.
Zelená tekutina byla pořád na místě, ale přímo před jejím zrakem začala mizet a ztrácet se a během několika dalších sekund vypadala, jako by se nikdy nepolila.
Hermiona vytřeštila oči na chlapce, který se poněkud samolibě usmíval.
Bezeslovná a bezhůlková magie! V jeho věku? Když dostal všechny své učebnice před třemi dny?
Potom si vzpomněla, co četla, zalapala po dechu a ucukla od něj. Všechna síla Pána zla! V jeho jizvě!
Spěšně se zvedla na nohy. "Musím, musím, jít na záchod, počkej tady, dobře-" musí najít dospělého, musí jim to říct-
Chlapcův úsměv opadl. "Byl to jenom trik, Hermiono. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit."
Její ruka se zarazila na klice. "Trik?"
"Ano," řekl kluk. "Požádala jsi mě, abych předvedl svou inteligenci. Takže jsem udělal něco zdánlivě nemožného, což je vždycky dobré k předvádění. Ve skutečnosti nedokážu udělat cokoli jen lusknutím prstů." Odmlčel se. "Alespoň si myslím, že nedokážu, vlastně jsem to ještě nikdy nezkoušel." Zvedl ruku a znovu luskl prsty. "Ne-e, žádný banán."
Hermiona byla zmatená jako nikdy v životě.
Usmál se výrazu její tváře. "Varoval jsem tě, že vzývat můj důvtip obvykle číní život surreálnějším. Pamatuj na to, až tě příště ohledně něčeho varuju."
"Ale, ale," koktala Hermiona."Co jsi teda udělal?"
Chlapcův pohled nabral uvážlivosti a rozvážnosti, kterou ještě nikdy neviděla u někoho vlastního věku. "Myslíš, že máš dostatek schopností stát se vědkyní sama, bez mé pomoci? Tak se podívejme, jak bys ty vyšetřila tenhle záhadný fenomén."
"Já..." Hermionin mozek se byl na chvilku nedostupný. Milovala testování, ale nikdy předtím nedostala takový test. Zběsile se snažila rozpomenout se na něco, co četla o tom, jak by vědecká práce měla probíhat. Její mozek nahodil páru, zaskřípal a vyplivl instrukce pro projekt na vědecký veletrh.
1.Krok: Zformulovat hypotézu
2.Krok: Provést experiment k otestování hypotézy
3.Krok: Změřit výsledky
4.Krok: Nakreslit popis na kartón
Prvním krokem bylo zformulovat hypotézu. To znamenalo, snažit se přijít na něco, co se právě mohlo stát. "O.k. Moje hypotéza je, že jsi seslal kouzlo na můj hábit, aby všechno na něm vylité zmizelo."
"Dobře," řekl chlapec, "to je tvá odpověď?"
Šok opadával a Hermionin mozek začínal fungovat pořádně. "Ne, počkej, to není moc dobrý nápad. Neviděla jsem tě dotknout se hůlky ani říct žádné zaklínadlo, tak jak jsi mohl seslat kouzlo?"
Chlapec čekal, jeho tvář nic neprozrazovala.
"Ale předpokládejme, že všechny hábity z toho obchodu už jsou očarované, aby zůstaly čisté, což by bylo velmi užitečné kouzlo. A ty jsi to zjistil tak, že jsi na sebe něco vylil dříve."
Teď chlapec zvedl obočí. "Je tohle tvá odpověď?"
"Ne, ještě jsem neprovedla druhý krok ,experiment k ověření hypotézy.'
Kluk znovu zavřel pusu a začal se usmívat.
Hermiona se podívala na plechovku, kterou automaticky dala do držátka u okna. Podívala se na ní a zjistila, že je přibližně z jedné třetiny plná.
"Dobrá," řekla Hermiona, "experiment, který chci provést je, že tohle vyliju na svůj hábit a podívám se, co se stane - můj předpoklad je, že to zmizí. Až na to, že pokud to nebude fungovat, na hábitu zůstane skrvna, a to nechci."
"Zkus to na mém," řekl kluk, "tak se nebudeš muset bát, že se ušpiníš."
"Ale-" řekla Hermiona. Na tomhle sledu myšlenek bylo něco špatného, ale nevěděla, jak to přesně vyjádřit.
"Mám v kufru náhradní hábity," řekl.
"Ale není tu, kde se převléct," namítla Hermiona. Pak se nad tím zamyslela důkladněji. "I když hádám, že bych mohla odejít a zavřít dveře-"
"V kufru mám také, kde se převléci."
Hermiona se podívala na jeho kufr, který, jak začínala chápat, byl docela o dost podivuhodnější než její vlastní.
"Dobře," řekla Hermiona, "když to říkáš," a poněkud nesměle nalila trochu zelené limonády na koutek chlapcova hábitu. Nespouštěla z něj zrak, snažila se vzpomenout, jak dlouho trvalo než skvrna zmizela předtím...
A limonáda zmizela!
Hermiona si oddechla úlevou, mimo jiné i proto, že to znamenalo, že se tu nepotýká s veškerou magickou silou Pána zla.
Třetím krokem bylo změřit výsledky, ale to v tomhle případě bylo jen to, že limonáda zmizela. A řekla si, že čtvrtý krok, kartónový nákres, by asi mohla přeskočit. "Moje odpověď je, že hábity jsou zakouzleny tak, aby se sami udržovaly v čistotě."
"Ne tak docela," řekl kluk.
Hermiona cítila bodnutí zkamání. Opravdu si přála, aby se tak necítila, ten kluk nebyl učitel, ale pořád to byl test a ona dala špatnou odpověď a to vždycky pociťovala jako malou ránu do žaludku.
(To, že Hermionu Grangerovou nejenže tohle nikdy nezastavilo, ale ani to nijak neumenšilo její lásku k testování, vám o ní říkalo všechno, co jste potřebovali vědět.)
"Smutné na tom je," řekl chlapec, "že jsi pravděpodobně udělala všechno, co jsi podle knihy měla. Zformulovala jsi prognózu, která je schopná rozlišit mezi okouzlenými a neokouzlenými šaty a otestovala jsi ji a odmítla jsi prázdnou hypotézu, že hábit není očarovaný. Ale, pokud nečteš ty nejlepší z nejlepších knih, nenaučí tě, jak dělat vědu pořádně. Dost dobře na to, abys skutečně dostala správnou odpověď, místo toho, abys jen stloukla další publikaci, jako jsou ty, na které si táta pořád stěžuje. Takže mi dovol něco vysvětlit – aniž bych prozradil odpověď – co jsi teď udělala špatně, a pak ti dám další šanci."
Ten klukův ach-tak-nadřazený tón ji začínal rozčilovat, obzvlášť vzhledem k tomu, že mu bylo jenom jedenáct, zrovna jako jí, ale to bylo druhotné vedle šance zjistit, co udělala špatně. "Dobře."
Chlapcův výraz se stal soustředěnějším. "Tohle je hra založená na známém experimentu nazvaném úkol 2-4-6 , poslouchej, jak to funguje. Mám pravidlo – znám ho jen já, ty ne – kterému odpovídají určité trojíce z tří čísel, ale jiné ne. 2-4-6 je příklad trojice, která odpovídá pravidlu. Vlastně... nech mě to pravidlo napsat, abys věděla, že je pevně dané, složím ho a dám ti ho. Prosím nedívej se, už vím, že dokážeš číst vzhůru nohama."
Řekl "papír" a "mikrotužka" svému váčku a začal psát. Pevně zavřela oči.
"Tady," řekl kluk s pevně složený kusem papíru v ruce. "Dej si to do kapsy," a ona to udělala.
"Teď k tomu, jak tahle hra funguje," řekl kluk, "udáš nějakou trojici čísel a já ti řeknu ,Ano' pokud ta čísla souhlasí s pravidlem a ,Ne' pokud ne. Já jsem Příroda, to pravidlo je jedním z mých zákonů a ty ho musíš odhalit. Už víš, že 2-4-6 dostalo ,Ano'. Až uskutečníš tolik dalších experimentů kolik chceš -zeptáš se mě na tolik trojic, kolik ti bude připadat nezbytné – přestaneš a tipneš si pravidlo, a potom můžeš rozložit papír a zjistit, jestli jsi uspěla. Rozumíš tomu?"
"Samozřejmě, že ano," řekla Hermiona.
"Do toho."
"4-6-8," řekla Hermiona.
"Ano," řekl kluk.
"10-12-14," řekla Hermiona.
"Ano," řekl kluk.
Hermiona zkusila pobídnout svůj mozek o trochu dál, protože se jí zdálo, že udělala veškeré testování, které bylo nezbytné, ale přece to nemohlo být takhle snadné, ne?
"1-3-5."
"Ano."
"Mínus 3, mínus 1, plus 1."
"Ano."
Hermiona nedokázala přijít na nic jiného. "Pravidlo je, že se číslo pokaždé musí zvětšit o dvě."
"Teď předpokládej, že bych ti řekl," řekl kluk, "že ten test je těžší než vypadá a že jím projde jen 20% dospělých."
Hermiona se zamračila. Co jí ušlo? Potom si náhle vzpomněla na test, který jí ještě zbýval.
"2-5-8!" řekla triumfárně.
"Ano."
"10-20-30!"
"Ano."
"Skutečná odpověď je, že čísla musejí pokaždé vzrůstat o stejnou hodnotu. Nemusí to být 2."
"Velmi dobře," řekl ten kluk, "teď vytáhni papír a podívej se, jak jsi dopadla."
Hermiona vytáhla papír z kapsy a rozložila ho.
Tři reálná čísla ve vzrůstajícím pořadí, od nejnižšího k nejvyššímu.
Hermioně spadla čelist. Měla vzdálený pocit, že se jí stalo něco příšerně nespravedlivého, že ten kluk byl příšerný, špinavý lhář, ale když si to probrala v paměti, nevzpomněla si na jedinou špatnou odpověď, kterou by jí dal.
"To, co jsi právě objevila se nazývá 'pozitivní předpojatost'," řekl chlapec. "Myslíš na pravidlo a pořád myslíš na trojice, které by tomu pravidlu odpovídaly. Ale nevyzkoušíš ani tolik trojic, kolik je třeba, aby alespoň jednou padlo ,Ne'. Po pravdě jsi nedostala jediné ,Ne', takže ,jakákoli tři čísla' by klidně mohlo být to pravidlo. Je to, jako by si lidé vymýšleli experimenty, které mohou potvrdit jejich hypotézy, místo toho, aby mysleli na experimenty, které by je mohly vyvrátit – není to přesně to samé, ale je to blízko. Musíš se naučit dívat se na negativní stránku věcí, zírat do temnoty. Když byl ten experiment proveden, jenom 20% dospělých přišlo na správnou odpověď. A spousta ostatních přišla s neuvěřitelně komplikovanými návrhy a pevně v ně věřili, protože provedli tolik pokusů a všechny vyšly tak, jak očekávali."
"Teď," řekl chlapec, "chtěla by ses znovu pokusit vyřešit tu původní záhadu?"
Jeho oči byly soustředěné, jako by tohle byl ten opravdový test.
Hermiona zavřela oči a snažila se soustředit. Pod hábitem se potila. Měla podivný pocit, že nikdy předtím se nemusela při testu tolik soustředit, nebo možná, že tohle je vůbec poprvé, co se při testu vůbec soustředí.
Jaký další pokus by mohla udělat? Měla čokoládovou žabku, mohla by ji kousek zkusit otřít o šaty a podívat se, jestli nezmizí... Ale to se jí pořád nepřipadalo jako to pokroucené negativní myšlení, které ten kluk požadoval. Jako by se pořád ptala na ,Ano', kdyby skvrna od čokoládové žabky zmizela, místo aby se ptala na ,Ne'.
Takže...podle její hypotézy... kdy by měla limonáda... nezmizet?
"Mám tu další pokus," řekla Hermiona. "Vyliju trochu limonády na podlahu a podívám se, jestli nezmizí. Máš ve svém váčku nějaké ubrousky, abych ji mohla utřít, kdyby to nevyšlo?"
"Mám kapesníky," řekl chlapec. Jeho tvář byla pořád bez výrazu.
Hermiona vzala limonádu a trochu vylila na podlahu.
O pár sekund později zmizela.
"Eureka," řekla Hermiona tiše. Bylo to jako nutkání, musela to říct. Ve skutečnosti měla chuť to zakřičet, ale na to byla příliš kotrolovaná. Pak ji to došlo a měla chuť si nakopat. "Samozřejmě! To ty jsi mi dal tu limonádu! Nejde o očarované hábity, celou dobu to byla ta limonáda!"
Chlapec se postavil a vážně se jí uklonil. Široce se teď šklebil. "Takže... můžu ti pomoci s tvým výzkumem, Hermiono Grangerová?"
"Já, hm..." Hermiona pořád cítila nával eufórie, ale nebyla si tak docela jistá, jak odpovědět na tohle.
Byli přerušeni tichým, zkušebním, slabým a poměrně neochotným zaklepáním na dveře.
Chlapec se otočil a vyhlédl z okna a řekl, "Nemám na sobě šálu, mohla bys to vzít?"
V tom okamžiku si Hermiona uvědomila, proč ten chlapec – ne, Chlapec-který-přežil, Harry Potter – vůbec měl šálu přes obličej a cítila se trochu hloupě, že jí to nedošlo dřív. Bylo jí to po pravdě docela divné, protože by si myslela, že Harry Potter patří k tomu druhu lidí, kteří se pyšně vystavují před celým světem; napadlo ji, že by ve skutečnosti mohl být stydlivějším, než se zdá.
Když Hermiona otevřela dveře, byla uvítána mladým třesoucím se klukem, který vypadal přesně tak, jak klepal.
"Promiň," řekl ten kluk tence, "Já jsem Neville Longbottom, hledám svého žabáka, nemůžu, nemůžu ho nikde ve voze najít... neviděla jsi ho?"
"Ne," řekla Hermiona a pak její nápomocnost dorazila s plnou silou. "Zkontroloval jsi všechna ostatní kupé?"
"Ano," zašeptal kluk.
"Pak budeme muset zkontrolovat i všechny ostatní vozy," řekla Hermiona energicky. "Pomůžu ti. Moje jméno je Hermiona Grangerová, mimochodem."
Kluk vypadal, že omdlí vděčností.
"Počkej," ozval se hlas toho druhého kluka – Harryho Pottera. "Nejsem si jistý, že to je nejlepší způsob, jak na to."
Na tohle se Neville zatvářil, jako by se měl rozbrečet a rozzlobená Hermiona se prudce otočila. Pokud byl Harry Potter tím druhem člověka, který by odkopl malého kluka, jenom protože nechtěl být přerušen... "Cože? Proč ne?"
"No," řekl Harry Potter, "zabere pořádnou chvíli prohledat celý vlak, a i s tím bysme toho žabáka mohli minout, a pokud ho nenajdeme, dokud nedorazíme do Bradavic, neskončí nejlépe. Takže by bylo mnohem logičtější, kdyby šel rovnou do předního vozu, kde jsou prefekti, a nějakého z nich požádal o pomoc. To byla také první věc, kterou jsem udělal, když jsem hledal tebe, Hermiono, i když mi bohužel nemohli pomoct. Ale mohli by alespoň znát nějaká kouzla nebo mít nějaké magické předměty, se kterými by bylo jednodužší toho žabáka najít. My jsme jen prváci."
To... dávalo smysl.
"Myslíš, že dokážeš najít prefektský vůz sám?" zeptal se Harry Potter. "Já mám tak trochu důvody, proč bych se kolem nechtěl moc ukazovat."
Náhle Neville zalapal po dechu a o krok ustoupil. "Ten hlas si pamatuju! Ty jsi jeden z Pánů Chaosu! Ty jsi ten, co mi dal cukrátko!"
Cože? Cože cože cože?
Harry Potter odrthl hlavu od okna a dramaticky vstal. "Nikdy!" řekl hlasem plným rozhořčení. "Vypadám snad jako padouch, který by dal cukrátko dítěti?"
Nevillovy oči se rozšířily. "Ty jsi Harry Potter? Ten Harry Potter? Ty?"
"Ne, jen běžný Harry Potter, ve vlaku jsme tři-"
Neville slabě zaječel a utekl. Následovalo krátké zacupitání a potom zvuk otvíraných a zavíraných dveří od vozu.
Hermiona klesla do své sedačky. Harry Potter zavřel dveře a sedl si vedle ní.
"Mohl bys mi prosím vysvětlit, co se tu děje?" zeptala se Hermiona slabě. Uvažovala, jestli bavit se s Harrym Potterem bude znamenat, že takhle zmatená bude neustále.
"No, dobře, bylo to tak, že Fred a George a já jsme viděli tohohle malého kluka na vlakovém nástupišti – paní, co tam s ním byla, si někam na chvíli odskočila, a on vypadal opravdu vyděšeně, jako by si byl jistý, že ho napadnout Smrtijedi, nebo něco takového. Říká se, že strach sám je často horší než objekt strachu, takže mě napadlo, že tohle je mladík, pro kterého by mohlo mít ve skutečnosti přínos, kdyby viděl, jak se jeho nejhorší noční můra stane pravdivou a že to není tak hrozné, jak se bál-"
Hermiona seděla s pusou široce otevřenou.
"- a Fred a George přišli s tímhle kouzlem, které šály, co jsme měli přes obličeje, udělalo tmavé a špatně rozeznatelné, jako bysme byli nemrtví rytíři a tohle byly naše pohřební rubáše-"
Vůbec se jí nelíbilo, kam tohle směřuje.
"- a potom, co jsme mu dali veškeré sladkosti, co jsem koupil, jsme pokřikovali něco ve smyslu, ,Dáme mu nějaké peníze! Ha ha ha! Vezmi si nějaké svrčky, chlapče! Vem si stříbrný srpec!' a tančili jsme kolem něj a zle jsme se pochechtávali a tak dál. Myslím, že v davu byli nějací lidé co nejdřív chtěli zasáhnout, ale efekt nezúčastněného diváka je pozdržel alespoň do té doby, než spatřili, co přesně to děláme, a potom asi byli příliš zmatení, než aby něco udělali. A on nakonec řekl takový slabým šepotem ,jděte pryč', takže jsme všichni tři zaječeli a utekli jsme, za řevu, že nás to světlo pálí. Doufejme, že pro příště už nebude mít strach z šikanování. Tomuhle se, mimochodem, říká desenzibilační terapie."
Dobrá, neuhodla, kam tohle směřovalo.
V Hermioně se probudil prudký žár rozhořčení, který byl jednou z jejích primární hnacích sil - dokonce i když jistá její část byla tak trochu schopná pochopit, o co se to snažili. "To je příšerné! Ty jsi příšerný! Ten chudák! Co jste udělali, bylo kruté!"
"Myslím, že slovo, které hledáš je zábavné, a na každý pád, ptáš se na špatnou otázku. Otázka zní, udělalo to více užitku, než škody, nebo více škody, než užitku? Pokud máš, čím bys k téhle otázce přispěla, rád to uslyším, ale dokud se tohle nevyřeší, žádnou kritiku nepřijímám. Rozhodně souhlasím s tím, že to, co jsem udělal, vypadá hrozně příšerně a tyransky a zle, protože to zahrnuje vyděšeného malého kluka a tak dále, ale to je stěží klíčová otázka, ne? Tomuhle se mimochodem říká, konsekvencionalismus a znamená to, že jestli je nějaký čin dobrý nebo špatný není určeno podle toho, jestli vypadá špatný, nebo krutý, nebo něco takového, ale jde jen o to, jakým se ukáže nakonec – jaké jsou konsekvence."
Hermiona otevřela pusu, aby řekla něco naprosto zpražujícího, ale naneštěstí, zapomněla na onu část, ve které by měla něco vymyslet, než otevře pusu. Všechno na co se zmohla bylo, "Co když má noční můry?"
"Upřímně, nemyslím si, že by s tím potřeboval naší pomoc, a pokud teď bude mít noční můry o tomhle, pak to budou noční můry s příšernými monstry, která mu dávají čokoládu. A o to celé šlo."
Hermionin mozek se zadrhával pokaždé, když se snažila se pořádně rozčílit. "Je tvůj život vždycky takhle zvláštní?" dostala ze sebe konečně.
Tvář Harryho Pottera se rozzářila pýchou. "To já ho dělám zvláštní. Díváš se na konečný výsledek spousty dřiny a tvrdého úsilí."
"Takže..." řekla Hermiona a hlas se jí rozpačitě vytratil.
"Takže," řekl Harry Potter, "co z vědy už ovládáš? Já znám kalkulus a trochu z bayesiánské pravděpodobnostní teorie a rozhodovací teorii a dost z kognitivní vědy, četl jsem Feynmanovy lekce (nebo alespoň první díl) a Mínění v nejistotě: Heuristika a předsudky a Jazyk v myšlení a akci a Ovlivňování: Teorie a praxe a Racionální volbu v nejistém světě a Godela, Eschera, Bacha a Vykročte o krok dál a -"
Následující otázky a odpovědi se táhly po několik minut, dokud nebyly přerušeny dalším plachým zaťukáním na dveře. "Dále," řekla takřka současně s Harrym Potterem a dveře se otevřely a odhalily Nevilla Longbottoma.
Tentokrát Neville doopravdy plakal. "Šel jsem do předního vozu a našel jsem prefekta, ale on mi řekl, že prefekti se nemají obtěžovat kvůli takovým maličkostem jako je ztracený žabák."
Tvář Chlapce-který-přežil se proměnila. Jeho rty se stáhly do tenké linie. Když promluvil jeho hlas byl chladný a vážný. "Jaké měl na sobě barvy? Zelenou a stříbrnou?"
"N-ne, jeho odznak byl če-červený a zlatý."
"Červená a zlatá!" vyhrkla Hermiona. "Ale to jsou nebelvírské barvy!"
Na to Harry Potter zasyčel, byl to strašidelný zvuk, který by klidně mohl pocházet od skutečného hada a který je oba přiměl sebou cuknout. "Řekl bych," zaprskal Harry Potter, "že najít ztraceného žábáka jednoho prváka, není dostatečně hrdinské, aby to bylo hodné nebelvírského prefekta. Pojď, Neville, tentokrát s tebou půjdu já, uvidíme, jestli se Chlapci-který-přežil podaří získat víc pozornosti. Nejdřív najdeme prefekta, který by to kouzlo mohl znát a pokud neuspějeme, najdeme prefekta, který se neštítí přiložit ruce k práci a pokud i v tom neuspějeme, zahájím nábor svých fanoušků a, jestli budeme muset, tak tenhle vlak rozebereme do posledního šroubku."
Chlapce-který-přežil se zvedl a popadl Nevilla za ruku a Hermiona si s náhlým šokem uvědomila, že jsou skoro stejně vysocí, a to přestože cosi v ní trvalo na tom, že Harry Potter je alespoň o stopu vyšší a Neville minimálně o šest palců nižší.
"Zůstaň!" vyštěkl Harry Potter na ni – ne, počkat, na svůj kufr – a pevně za sebou na odchodu zavřel dveře.
Pravděpodobně by měla jít s nimi, ale už chvilka v přítomnosti Harryho Pottera byla natolik děsivá, že byla docela ráda, že ji to nenapadlo navrhnout.
Byla teď natolik vyvedená z míry, že se nedokázala pořádně soustředit na četbu Bradavické historie. Cítila se, jako by přes ni právě přejel parní válec a z ní zbyl lívanec. Nebyla si jistá, co si myslí, nebo co cítí a už vůbec ne proč. Prostě seděla u okna a pozorovala ubíhající krajinu.
Dobrá, alespoň věděla, proč je vevnitř tak trochu smutná.
Možná, že Nebelvír nebyl tak úžasný, jak si myslela.
* Harry zase jednou trpí iluzí, že se nachází v RPG hře (jasně, to okolí tomu zrovna nepomáhá). NP = herní postava, hráč ji může začlenit do své družiny a ovládat. NPC = neherní postava, sloužící jen k interakci s hráčem – dává úkoly, informace...
** Sakra, Harry, ta čtvrtá zeď (=pomyslná zeď, která odděluje fikci od reality) je tu z nějakého důvodu, víš...