Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Snape

Snape by se bavil pohledem na šokovaný výraz na tváři Poppy Pomfreyové, když se letaxem dopravil na ošetřovnu, kdyby ovšem nebyl namířený na něj. Ve skutečnosti mu ani tak nevadil ten šok, jako to skryté podezření v pozadí. Vypadalo to, jako kdyby nikdy předtím nedorazil na ošetřovnu s nějakým studentem v náručí (ačkoli, připusťme, většinou ne v zelených plamenech) – hned se mu vybavil Dennis Creevey.

„Severusi... je to – to je Hermiona Grangerová?“ podařilo se jí konečně vykoktat.

„Koukám, že vaše pozorovací schopnosti jsou stejně bystré, jako vždy,“ odpověděl Snape sarkasticky. „A předtím, než se zeptáte – ne, neunesl jsem ji.“

Poppy měla alespoň tolik slušnosti, aby zčervenala a nervózně si dlaněmi uhladila vrchní část své uniformy. „Co tady dělá?“

Snape ji chvíli ignoroval, jemně uložil Hermionu na prázdné lůžko a otočil se zpět ke starší ženě. „Vrací se do Bradavic. Albus a vaše sestra právě dolaďují poslední detaily.“ Natáhl se rukou za sebe a dotkl se Hermioniny paže, jakoby se potřeboval ujistit, že tam stále ještě je, „je uvězněna ve své mysli, Poppy.“

Lékouzelnice na něj zírala a přikročila blíž k posteli, aby se podívala na tu vyhublou dívku, co na ní tak tiše ležela. „To není možné. Albus se pokoušel...“

„Já vím, o co se Albus pokoušel,“ přerušil ji Snape. „Ale ona tam je. Mluvil jsem s ní.“

„A ona byla... při vědomí... celou tu dobu?“ zeptala se Poppy roztřeseně. „To je noční můra.“

„Vskutku,“ mistr lektvarů se k ní otočil zády a podíval se na dívku, „potřebuji jít a zařídit pro ni a vaši sestru apartmá. Poppy, můžete tu s ní zůstat, prosím? Nechci, aby si myslela, že je zase opuštěná.“

Řekl to tak měkce a tak soucitným tónem, jaký Poppy ještě neslyšela.

„Opuštěná... znovu?“

Snape si založil ruce a celá jeho postava se vzpřímila a vypjala pod bílou košilí, kterou měl na sobě. „Myslela si, že jsem na ni zapomněl, když jsem za ní přestal chodit po té Creeveyho nehodě,“ odpověděl a něžný tón jeho hlasu byl pryč, nahrazen obvyklým chladem. Jeho bledá čelist se sevřela, jako by k tomu chtěl ještě něco říci, ale ten okamžik uplynul mlčky a on se otočil zpět k lékouzelnici s důvěrně známým pohledem. „Může vás vidět, když stojíte v jejím zorném poli a slyší všechno, co jí řeknete. Když budete potřebovat odejít dřív, než se vrátím, řekněte jí to, prosím.“

„Samozřejmě, Severusi,“ koktala Poppy a dovolila, aby se na její tváři objevila aspoň troška toho překvapení, které pociťovala. 

Snape se na ni sice neusmál, ale kývl hlavou mnohem zdvořileji, než to kdy Poppy u něj viděla. „Děkuji.“

Ještě jednou se otočil k té mladé ženě na lůžku, naklonil se a díval se přímo do jejích očí a dovolil si propadnout jimi do její mysli.

Zjistil, že je zpátky v učebně lektvarů. Scéna se jako zázrakem změnila a vypadala úplně jinak, než jak si pamatoval. Všechny stopy prachu a rozdrolené malty zmizely. Kamenná podlaha byla čistá a vysoká okna s karmínovými závěsy byla znovu zasklená a velkoryse propouštěla sluneční světlo. S úšklebkem si povšiml přidaných oken a obrátil svou pozornost k ženě shrbené nad důvěrně známým velkým dubovým stolem.

Podařilo se jí udělat téměř dokonalou repliku stolu z jeho kanceláře, s úchytkami šuplíků vymodelovanými až do posledního detailu i se zašlou patinou. Najednou se cítil trochu dotčený tím, že se vědomě rozhodla vytvořit si ve své mysli něco, co bylo jeho a zároveň byl ohromen její schopnosti něco takového vůbec udělat. Její brk naposledy zakroužil po pergamenu, zvedla k němu pohled a na tváři měla vřelý úsměv, který mu vyrazil dech.

„Hermiono.“

„Ano, Severusi?“

„Musím tě tu na chvilku nechat samotnou. Slibuji, že se vrátím.“

Hermionin úsměv se ještě rozšířil: „Mám uši, víš? Slyšela jsem, co jsi říkal Poppy.“

„Ale stejně jsem nechtěl odejít bez toho, abych ti o tom dal vědět.“ Přistoupil k ní blíž a zadíval se na rozházené pergameny. „Co děláš?“

Hermiona mu pokynula, aby šel blíž, dokud se nenaklonil přes její rameno a ukázala mu stránku, na kterou psala, když přišel: „Napadlo mě, že začnu dávat dohromady všechno, co si pamatuji o té kletbě. Udělala bych to už dřív, ale... nemohla jsem najít svitek. Myslím, že jsem ho asi zničila, když jsi řekl, že už se nevrátíš.“

Snape sebou trhl: „Hermiono, já...“

Mladá čarodějka ho přerušila: „Nevěděl jsi to. Jak bys mohl? Důležité je, ... že jsi tu teď.“

Severus shledal, že nemá, co by na to řekl. Namísto toho vdechoval její vůni a nechal ji, aby omývala všechny jeho smysly a se zájmem se díval, jak se lehce zaklonila a naklonila k němu svou tvář a pak se rychle odtáhnul. Cítil, jak jím proniká její teplo a žasl, že tahle dívka – tahle žena – si podle všeho libuje v jeho přítomnosti.

„Brzy se vrátím,“ zamumlal a s lítostí se vzdálil z její mysli. Nenáviděl to, že ji opouští.

Bylo snadné dohlížet na zařizování komnat, které Albus určil pro Hermionu a Nettie. Ve skutečnosti nedělal nic jiného, než že předával instrukce domácím skřítkům a dohlížel na jejich, jako vždy, efektivní práci, když pobíhali sem a tam a zútulňovali pokoje. Hermiona bude jen dvoje dveře od jeho vlastních komnat, což Severuse těšilo víc, než by si kdy pomyslel.

Pořád pro něj bylo těžké uvěřit, že Hermiona byla uvnitř své mysli skutečně naživu. Když zachvácen panikou vrazil ke Sv. Mungovi, očekával, že nenajde nic víc, než jen její prázdné tělo. Byl to šok, když ve skutečnosti našel ji.

Pořád ji cítil, jak se mu zhroutila do náruče a plakala, když ji našel uprostřed její zdevastované mysli, sedící ve slušné – i když shnilé – kopii jeho učebny lektvarů.

Ještě nikdy neviděl krásnější ženu. Hloubka citů, které se při tomto setkání přímo vyřítily vpřed, ho zarazila. Věděl – samozřejmě po mnohém opilém dumání a mnoha nocích strávených sněním o ní – že ji začal mít rád. Nedokázal vysvětlit, jak se to stalo – nebylo to, jako by ji znal, ne doopravdy. Před tou kletbou byla pro něj jen studentkou – vševědka s huňatými vlasy, která ho otravovala svou vytrvalou a neukojitelnou zvědavostí a svým nevysvětlitelným přátelstvím s Weasleym a Chlapcem-který-přežil-aby-ho-přivedl-k-šílenství.

Věci se změnily poté, co byla zasažena Malfoyovou kletbou. Proč, nebo jak se vůbec mohli domnívat, že je v kómatu, bylo nad jeho chápání. Správně by vzpomínky, které na ni měl, měly zůstat vzpomínkami na tu malou holku, co mu tak šla na nervy. Namísto toho byla v jeho mysli nejvýznamnější  jiná představa: statečná dívka bojující po jeho boku, aby ho zachránila právě, když pomáhal jejímu příteli; ta nedostižná dívka, která se mu vrhla do náruče a zachytila kletbu, která byla určena jemu; ta křehká kráska, jejíž vlasy dorůstaly pod jeho prsty a lnuly k nim jako tisíce hedvábných polibků, při jeho první návštěvě u Sv. Munga. Bylo to, jako by ji poprvé uviděl až během té osudové poslední bitvy.

Postupně byly vzpomínky překonány jeho sny o tom, jak se na něj usmívá tou svou drzou pusou, jak sedí na opěradle jeho křesla a naklání se přes něj, když se pokouší číst, jak se její prsty rozběhnou do jeho vlasů a masírují pokožku jeho hlavy po těžkém vyučovacím dni. Tyto sny – ty vize maličkostí, které vytváří vztah – ty sny způsobily, že se do ní zamiloval.

Byly to vize a představy o životě, o kterém si nikdy nemyslel, že by ho mohl mít, a dlouho popíral, že by po něm vůbec toužil.

Když viděl Hermionu tak blízko smrti, konečně ho to donutilo, aby si přiznal, že ji skutečně miluje. V té chvíli věděl, že všechno jeho popírání bylo k ničemu, bez ní nikdy nebude úplný. Možná byla zasažena kletbou, která byla určena jemu, ale jeho život byl kletbou sám o sobě – bez ní se v něm roztahovala jen prázdnota a samota. A i kdyby to znamenalo zůstat s ní i v její nehybnosti až do dne své smrti, tak ať – budou sami, spolu, celou věčnost. To je příhodný osud pro muže, jako on.

Vzpomínal na její hlas poté, co ji našel „bohové... mohla jsem cítit tvé ruce ve svých vlasech...“ a na to, jak jeho ruce uchopily její ramena, jak hladily hebkou pokožku jejího krku, než je posunul výš a vzal její tvář do dlaní.

Řekla mu, že ho potřebuje – jeho – Severuse Snapea. Ve svém delirantním stavu prostě a výslovně trvala na tom, že chce, aby se jí dotýkal, aby ji líbal a pro něj bylo velice těžké odolat, ačkoliv ona v té chvíli nevěřila, že je skutečný, že tam opravdu je. Ptal se sám sebe, jestli teď, když už věděla, že jeho vpády do její mysli jsou skutečné, se její city ze studu změní.

Když ho Potter od ní odtrhl a praštil do obličeje, chtěl Severus toho kluka zabít. Byl zcela ponořený do Hermioniny mysli, takže ho úplně zmátl pocit, že je z ní náhle vytržen. Konečně mu začínala věřit a Potter se rozhodl, že zničí i těch pár křehkých pravd, které se mu podařilo vybudovat. Měl strach, že jeho nepatrný pokrok bude díky jeho náhlému zmizení ten tam – už mu nikdy znova neuvěří.

Ale uvěřila. Z nějakého důvodu, když mu bylo dovoleno znovu vstoupit do její mysli, cítil, jak se k němu natáhla, popadla ho a strhla ho k sobě. Čekala na něj hned za svýma očima, ve vstupní síni, kde se objevil poprvé, když tu byl. Jenomže pavučiny a prach byly pryč, tma byla nahrazena zářivým světlem a vypadalo to, jako by vycházelo přímo z Hermiony samotné. Jediná další věc v místnosti byla černá tabule pokrytá jejím drobným oblým písmem a veliké odporné čalouněné křeslo potažené červeným sametem, do kterého ho okamžitě dotlačila.

Než se stačil vzpamatovat, vykouzlila nádobu s ledovou vodou a čisté lněné plátno a začala mu jemně omývat tvář. Do té doby si neuvědomil, že mu z nosu teče krev.

„Harry je zatraceně velkej idiot,“ bručela, když mu přidržovala chladivé plátno pod nosem. „Jestli ti to udělá ještě jednou, máš mé svolení odeklít mu koule!“

„Neuvědomil jsem si, že potřebuju tvoje svolení,“ ozval se Snape, ale jeho hlas měl škádlivý tón. Skoro ani nepoznával, že je to jeho hlas.

„Nemůžu uvěřit, že tě praštil, idiot jeden!“

„Jen se tě pokoušel chránit,“ odpověděl Snape, „udělal bych to taky, kdyby se naše role obrátily.“

Hermiona na něj vytřeštila oči. „Ty se ho ještě zastáváš?“ její hlas zněl nevěřícně. „Každý, kdo má oči, mohl vidět, že mi neubližuješ. Řekni mu, že jestli nedokáže ovládat svůj temperament, ať sakra vypadne z mýho pokoje!“

Snape zavrčel. Ještě chvilku ho obskakovala a on byl podivně svolný ji při tom nechat. Občas ucítil, jak její vlasy sklouzly na jeho paži nebo rameno, když napravovala jeho nos, nebo jak její ruce něžně oprašovaly jeho hruď. Nikdy se necítil tak spokojeně.

Když byla hotová, jemně přejela ukazováčky dolů po obou stranách nosního můstku: „No, aspoň, že ho nezlomil.“

„Jak to můžeš říct?“ zažertoval Snape, a měl co dělat, aby se na ni neusmál, když se rozesmála.

Když se přestala smát, omotala mu paže kolem krku. „Já jsem tak ráda, že jsi tady.“

Dovolil si opřít se o ni, vychutnával si, že kolem sebe cítí její paže a že se k němu tiskne její tělo. Ale když se začalo nepříjemně ozývat jeho slušné vychování, odtáhl se od ní. „Déle už tu zůstat nemůžu – Albus a Potter čekají na můj důkaz, že existuješ.“

„Ano, Hortone,“ zazubila se nad jeho zmatkem. „Dobrá, profesor Brumbál mi nabídl pár citrónových bonbónů. Moc ráda bych si jeden vzala, přestože je nenávidím, jenom abych mohla vidět ten výraz na jeho tváři, ale nemohla jsem udělat nic proto, aby mě slyšel.“

„Jak originální,“ zabručel Snape a skrýval zklamání.

„Taky jsem se divila,“ pokračovala Hermiona, „proč ty můžeš vstoupit do mé mysli a profesor Brumbál ne. Sepsala jsem spoustu svých vzpomínek a provedla jsem slušné množství výzkumů s mými omezenými prostředky předtím, než – no, prostě předtím. Vzpomínám si, že mě Malfoyova kletba zasáhla do zad, ale viděla jsem, že trochu jí proklouzlo kolem mě a dotkla se i tebe. Nad ničím z toho jsem nepřemýšlela, když jsem si to vybavovala, protože jsi zcela očividně nebyl zasažen, ale možná to je ten důvod, proč sem teď můžeš přicházet. Něco z té kletby tě taky zasáhlo.“

Severus pocítil vlnu obdivu - intuitivně přemýšlela, i když nejspíš strávila poslední dva týdny na pokraji šílenství. Její proměna a schopnost objektivně uvažovat bez ohledu na emoční stres stačily k tomu, aby mu bylo do smíchu. Jenže tohle by nejspíš vedlo buď k dalšímu hysterickému záchvatu, nebo k dalšímu objímání a on by se v této chvíli necítil dobře ani při jednom, takže jen pozvedl obočí.

„Ještě něco?“

Přikývla a tiše ho odhadovala: „Říkal, že kvůli tobě doufal, že tu opravdu jsem. Zdálo se, že si myslí, že mě možná ... máš rád a že si myslí, že by ses moc dobře nevypořádal s tím vším, pokud by se prokázalo, že sis mě jen představoval, nebo kdybych zemřela.“

Snape na to nic neřekl, jen se na ni upřeně díval, až lehce zrůžověla a skousla si ret.

„Tak co, máš?“ zeptala se konečně.

„Mám co?“ vykrucoval se.

„Máš mě rád?“

Povzdechl si: „To záleží na tom, jestli to chceš, nebo ne, Hermiono.“

Zamračila se: „Jestli ke mně něco cítíš, nebude ti záležet na tom, co řeknu.“

„Nerad bych tě obtěžoval svými – city – pokud bych cítil, že je neopětuješ.“ Trhnul sebou, když to vyslovil, protože si uvědomil, jak odměřeně zněl, ale ona se na něj jenom usmála.

„Věděl jsi, že nejlepší pro mě vždycky byly ty tvoje návštěvy, kdy jsi mi vyprávěl, jaký jsi měl den a hladil jsi mě po vlasech?“ Když mluvila, její oči zněžněly a opřela se o něj. „Pamatuju si, že jednou jsi dokonce svými prsty obkreslil mou tvář. Díky tomu jsem se cítila tak živá a tak – já nevím – ale ještě několik hodin potom, co jsi odešel, jsem pořád cítila teplo tvojí ruky.“

Když mluvila, její vlastní ruka se zvedla a lehce dlaní přikryla ze strany jeho tvář. Dovolila svému palci jemně přeběhnout po hraně jeho nosu a přejet přes jeho oční důlek. Mohl slyšet, jak strniště na jeho tváři zlehka zaškrábalo o jemnou pokožku její dlaně, právě když k ní naklonil hlavu a zatoužil po něčem víc. Snape cítil chvění až do konečků prstů.

Její oči žhnuly. „Cítíš to, Severusi? Cítíš tu magii, když se tě dotýkám? To je to, co děláš ty mě. Ještě nikdy nikdo se mě tak nedotýkal. A taky už nikdy nikdo nebude.“

Snape se zachvěl, zvedl ruku a uchopil její zápěstí. Kůže na něm byla jemná a cítil, jak jí krev proudí pulzním bodem, jako dojemná připomínka toho, že je navzdory všemu naživu. Přidržel její dlaň na své tváři, sklonil se k ní, líbal kůži její dlaně a pak lehce pootevřel rty a něžně ji kousl do toho smyslného polštářku.

Jednal čistě instikntivně, s jemností, o které nikdy netušil, že by ji mohl cítit. Každý sladký výdech z Hermioniných úst, každé její zalapání po dechu, když se tiskl k její dlani, mu rozpalovaly krev, která jím proudila jako rozžhavená láva.

„Jsi kouzelná, Hermiono.“ Jeho hlas byl chraplavý, ztěžkl emocemi a touhou zhoustl jako výtečná čokoláda. „Nikdy tě neopustím.“

„A já tě nikdy nenechám odejít,“ odpověděla, ale její slova pálila jako přísaha a zdálo se, že rozžhavila vzduch kolem nich. „Teď už to vím... zachránil jsi mě, Severusi.“

„Ještě ne, ale zachráním,“ pustil její ruku a lítostivě se od ní odtáhl.

„Musím jít. Albus a Harry... slíbil jsem, že se vrátím brzo.“

Díval se na ni ještě o chvilku déle a vtiskl si do mysli ten obraz, jak před ním stojí, tváře lehce zrůžovělé a ruku visící ve vzduchu, jako by stále hladila jeho tvář, než si dovolil ten nejjemnější úsměv a zmizel.

„Profesore Snape, jsme hotovo, pane,“ pisklavý hlásek jednoho z domácích skřítků prolomil jeho snění. Snape setřásl tu vnitřní mlhu, která ho obklopila, a rozhlédl se po rozlehlém apartmá, prohlédl ložnice a obývací prostor.

„To bude dobré,“ souhlasil.

Skřítek se na něj plaše usmál a zakroutil ušima – Snape nikdy nedokázal na první pohled určit jejich pohlaví – než se vyděšeným šeptem zeptal: „Je to pravda, že je sléčna Hermiona zpátek, pane? Nebude zkoušit nás nutit nosit oblečení, že ne?“

„Ne, přinejmenším ne hned,“ zabručel Snape a sledoval, jak skřítek zmizel se splašeným puknutím a výkřikem „Noddy nemít rád ponožky, ne nemít.“ (pozn. překl.: nelíbí se mi, že někteří autoři dělají z domácích skřítků patlaly, kteří si šlapou na jazyk, a proto jsem se snažila o překlad, který by aspoň trochu odpovídal originálu a přitom mě moc nerozčiloval ;-D) 

Ušklíbl se, nabral špetku letaxového prášku, vhodil ho do krbu a se zamumlaným „ošetřovna“ do něj vstoupil. Nebyl překvapen, že Brumbál a Nettie konečně dorazili s Potterem v závěsu.

„Severusi, jsou komnaty pro Hermionu a Nettie připraveny?“ pozdravil Albus a v očích mu zajiskřilo, když mladší muž úzkostlivě smetl prach ze svých ramen.

„Zrovna to dodělali, Albusi,“ odpověděl Severus, a stěží si všimal kohokoliv v místnosti, protože se díval na Hermionu. Téměř se jí vrátilo plné fyzické zdraví a ta změna brala dech. Neochotně od ní odtrhl svůj pohled, když uslyšel Potterův nevrlý tón.

„Pořád nechápu, proč potřebuje být ve sklepení.“

„Protože to zabrání tomu, aby se z ní stala atrakce,“ odpověděl Albus. „Nebudou ji tam obtěžovat studenti, kteří by chtěli vidět slavnou Hermionu Grangerovou. A pro Severuse je to pohodlnější. Bude s ní trávit hodně času a bude se pokoušet najít způsob, jak ji uzdravit.“

Potter se zakabonil a planoucíma očima se podíval na Snapea: „Nemyslete si, že na vás nedohlídnu.“

Snape se ušklíbl: „Nemám v plánu jí ublížit, Pottere. Jen ji chci vysvobodit. A teď, když dovolíte, myslím, že bychom měli nechat Hermionu a madam Pomfreyovou, aby se mohly zabydlet.  Byl to náročný den a slíbil jsem Hermioně, že se vrátím, jak nejrychleji budu moci.“

Otočil se, podruhé v tom dni Hermionu zvedl a držel ji něžně v náručí. „Teď tě vezmu do tvých komnat, Hermiono. Madam Pomfreyová,“ kývnul na Nettie, „kdybyste byla tak laskavá a následovala mě.“

Poslední věc, kterou zaslechl, když mizel v letaxové síti byl Potter, jak za ním křičí: „Nevěřím vám, Snape“

„Ale Hermiona mi věří,“ zabručel si Severus pod vousy a vystoupil do nového pokoje. A ona je jediná, na kom záleží.

____________________________

pozn. autorky: nic není lepšího, než emocionální píseň, tak vás nechám s touhle:

Diamon Rio – Věřím

Každé teď a pak

jemné jako dech na mé kůži

cítím, že se vrátíš zpět

Jako bys mě ani na okamžik neopustila

Jako slzy, které nebyly nikdy prolity

Jako ruce času, které drží tebe i mě

A celým svým srdcem jsem si jist,

že jsme si blíž, než kdy dřív,

nepotřebuji slyšet nebo vidět,

mám všechny důkazy, které potřebuji

Nejen andělé nade mnou bdí

Věřím, já věřím

Když zemřeš, tvůj život pokračuje dál,

neskončí, když odejdeš.

Každá duše je naplněna světlem,

nikdy nezanikne, a jestli se nepletu

naše láska přesáhne až na věčnost

Věřím, já věřím

Navěky jsi mou součástí

Navěky v mém srdci

Zadržel bych tě ještě déle, kdybych mohl

Lidé, kteří většinu věcí nevidí

Říkají, že věřím v duchy

Jestli se kvůli tomu zblázním, no tak ať

Protože věřím

Věřím... jo, je to tak

Nejen andělé nade mnou bdí

Věřím, já věřím.

Každé teď a pak

jemné jako dech  na mé kůži

cítím, že se vrátíš zpět

... a věřím