Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Známá neznámá [Octavie]

14. Šach

Známá neznámá [Octavie]
Vložené: Jimmi - 27.05. 2008 Téma: Známá neznámá [Octavie]
Jimmi nám napísal:
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Hermionu probudila bodavá bolest hlavy a neodbytná vzpomínka jí vehnala slzy do očí. Malé potůčky se nejdřív zachytily na dlouhých řasách, než pokračovaly svou cestu po spáncích a ztratily se v rozcuchaných vlasech.

Tlak na hrudi jí zabraňoval dýchat. Za zavřenými víčky viděla, jak se po Dracově příkazu spolu s ním bez jakékoli známky odporu přemístila do nemocnice u svatého Munga, jak spolu s ním bez jediného slůvka protestu vyhledala porodnické oddělení...

Proč jsem se nebránila? Jak jsem se mohla nechat ovládnout tak snadno?

Obraz toho, jak jí mladá čarodějka přiložila hůlku k podbřišku a vedle nich se objevil tmavě modrý obláček, který znázorňoval její dělohu a rostoucí dítě v ní, ji přinutil hluboce zasténat. Když podstupovala podobné vyšetření při těhotenství s Lucií, obláček byl růžový, značil, že čeká holčičku. Teď malý hologram ukazoval dokonalého malého modrého chlapečka.

Chlapečka... Byl by to chlapeček! Ale to jsem přece věděla...

Tiše si povzdechla. Krátce po pohledu na svého budoucího syna ztratila vědomí, takže mohla jen hádat, co se stalo potom. Donutil Draco léčitelku, aby provedla potrat? Její vzpomínky zahalila černočerná tma a dál už slyšela jen výkřiky a různé neidentifikovatelné povely.

Namáhavě zalapala po dechu a překvapeně sebou škubla, když na čele ucítila chladivé ruce, které jí shrnovaly zpocené vlasy z tváře. Pak promluvil skoro stejně chladivý hlas. Byl to hlas té mladé léčitelky, který už jednou předtím slyšela – když proti své vůli přišla na její oddělení.

„Paní Grangerová, uklidněte se...“ přikazovala jí jemným tónem a k vyprahlým rtům jí přiložila tvrdý předmět. „Napijte se!“

Hermiona jakoby na truc sevřela ústa ještě víc. Nechtěla nic pít, i když téměř umírala žízní. Neměla chuť teď dělat vůbec nic.

„No tak, paní Grangerová! Udělá to dobře vám i miminku! Napijte se!“

Cože?Miminku? Já jsem pořád ještě těhotná! Nenadálý pocit štěstí jí vytryskl do těla, jako by měla místo krve v žilách šampaňské. Okamžitě pootevřela rty, aby jí do nich mohla žena vpravit trochu lektvaru. Polykalo se jí namáhavě, jako by nepila a nejedla několik dní.

Než se nadála, něžná ruka i nádoba s lektvarem zmizely. Ještě si poslechla tiché kroky a klapnutí dveří, než se odvážila otevřít oči. Denní světlo ji úplně oslepilo. Bolestně sebou cukla, ale nevidoucí oči nechala otevřené. Pátrající dlaní nahmatala své břicho, aby pohladila v něm rostoucí dítě.

„Broučku můj...“ zabroukala tiše, skoro nepoznala vlastní hlas.

Náhlé napětí v místnosti ji přinutilo sklopit zrak.

On je tady... Ani ho nemusela vidět, prostě věděla, že je Draco v místnosti. Ruka na jejím podbřišku se zachvěla, když konečně pohlédla směrem, kde tušila, že se nachází.

Polekaně sebou trhla, vypadal, jako by hodně dlouho nespal. Vlasy měl stažené dozadu, ale obličej s propadlými tvářemi lemovalo pár světlých pramenů. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, které předtím nebyly tak patrné. Srdce se jí rozbušilo tolik, že si byla jistá, že ho musí slyšet.

„Promiň,“ promluvil i on trochu nakřáplým hlasem.

Jen přikývla na znamení, že slyšela. Nechtěla se o tom teď bavit. Nemohla.

„Co je s Lucií? Jak dlouho jsem tady?“ vychrlila na něj rychle své dva dotazy.

„Blaise a Viktorovy sestry ji hledají. Už tři dny. Jsme tu tři dny...“ vysvětloval jí, zatímco se přibližoval k její posteli. Měla pocit, že se v jeho blízkosti zalkne.

„Promiň,“ znovu se pokusil ji přimět k řeči o tom, co se stalo. „Neměl jsem... Nemám právo...“

„Nechci o tom mluvit,“ procedila mezi stisknutými zuby. Nemohla si ani představit, co se mohlo stát, kdyby dokončil svůj záměr, aniž by znovu ucítila těžký kámen na svých prsou. Ale nic se nestalo... Pořád ještě čekáš syna! Rozmyslel si to. Ale dovedl mě sem proti mojí vůli!

„Nemohl jsem...“ nebral na vědomí její protesty. „Ne, když jsem ho uviděl. Vypadal úplně jako Lucie, když jsme tu tehdy byli... Pamatuju se, jak jsme byli nadšení... Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Nemohl jsem... Neměl jsem... Promiň mi to...“

Smutně se na ni podíval a v jeho očích viděla krystalky slz. Srdce jí usedalo nad milovanou tváří, ale nezmohla se ani na hlásku. Nedokázala mu říct slova odpuštění, i když by tolik chtěla.

„Ale to, že jsem ho nemohl zabít, nic nemění na tom, co cítím, Hermiono. Miluju tě a hrozně moc tě chci zpátky, abychom byli zase s naší dcerou jedna velká rodina...“ na chvíli se odmlčel a jí začaly stékat slzy po tvářích. Věděla, kam míří. „Ale ne za tuhle cenu. Já prostě nedokážu přijmout jeho dítě. K smrti ho nenávidím a tohle bych nedokázal...“

Celým jejím tělem otřásl hluboký vzlyk, když to opravdu vyslovil. Nevěděla, co jí trhá vevnitř na kusy víc – to, že ji ovládl kouzlem a chtěl ji donutit jít na potrat nebo to, že ji teď tak snadno opouští. Po tom všem, co se mezi nimi uplynulý týden stalo. Po tom všem, co si řekli, ji teď opouští.

„Takže to je konec?“ zašeptala. Najednou jí jakékoliv problémy připadaly titěrné. To, že na ni použil Imperius, že nechce její dítě, že jejich dcera je v nebezpečí. „Draco, spolu bychom to zvládli!“

Mírně zavrtěl hlavou a z jednoho oka mu sklouzla první slza, když se na ni díval.

Sedl si na kraj její postele a vztáhl ruku, aby se mohl bříšky prstů dotknout její tváře.

„Miláčku...“ zasténal, než se k ní natáhl, aby spojil své rty s jejími. Něžně a krátce. „Půjdu jim pomoct najít Lucii, Krum s ní někam zmizel. Chtěl jsem tu jen být, až se probudíš. Teď bys měla ležet, léčitelka říkala, že tvoje těhotenství je rizikové, proto ti asi bylo pořád tak špatně. Neměla bys teď vůbec vstávat z postele, ani se nijak rozrušovat, jinak je tu nebezpečí samovolného potratu...“

„Ale...“ namítla, ale zarazil ji, když položil svůj ukazováček přes její rty.

„Nemluv. Až Lucinku najdu, pošlu ti jí na návštěvu. Ty tu mezitím odpočívej.“

S těmi slovy rozhodně vstal. Ještě se na ni dlouze podíval, jako by se pokoušel vrýt její tvář do paměti a pak bez jediného otočení odešel.

Odešel... On mě nechal...

I když odešel, pořád cítila jeho přítomnost. Objala se pažemi, protože se cítila tak ztracená, jako ještě nikdy předtím. Ani když se probrala po poslední bitvě tady v nemocnici a zjistila, že si nepamatuje poslední rok svého života, nepřipadala si tak ztracená. Ani když se dozvěděla, co je Viktor zač, ani když unesl Lucii. Vždycky tu byla naděje na lepší zítřky. Teď ji ale postrádala. Co ale nepostrádala, byly jemné bublinky vzteku, které stoupaly do hlavy celým jejím tělem.

Nemám se nijak rozrušovat... pohrdavě si odfrkla. Tak proč mi to teda říkal?Proč mi to udělal?

Na stolku vedle postele uviděla ležet sklenici s lektvarem, tak ho vypila do dna a doufala, že ji aspoň trochu uklidní. Zimomřivě se třásla po celém těle, i když v místnosti bylo vedro k padnutí.

Opatrně si sedla a zkusmo spustila jednu nohu na sluncem vyhřáté linoleum. Když se jí nezvedl žaludek, téměř radostně vstala. V uklidňujícím gestu si položila ruku na podbřišek, aby svého syna ujistila, že se nehodlá rozčilovat a že by samovolný potrat nijak neuvítala.

„Půjdeme za tvojí sestřičkou. Nemůžeme ji nechat s tvým tatínkem samotnou. Odvezeme si ji spolu domů. Ať už je to kdekoli. Až se o tobě dozví, určitě bude nadšená,“ broukala tiše, zatímco se přesunovala ke skříni. Zvědavě ji otevřela, jestli v ní nenajde své věci – zjistila, že na sobě má jen nemocniční hábit.

Zklamaně dvířka zase přibouchla, když objevila jen tři další takové hábity.

Měla jasno v tom, co chce udělat a bylo jí jedno, že je bosa a téměř neoblečená. Ze všeho nejdřív musí odvést svou dceru od Viktora. A pak se uvidí.

Sice netušila, kde by mohla Viktora znovu najít, ale zrovna tak věděla, že to ani nemusí vědět. Jakmile opustí nemocnici, on si najde ji... Vždycky věděl, jak ji najít. A vždycky toho náležitě využil.

Když spěchala rušnou nemocniční chodbou směrem ke krbům, skoro funěla vzteky, když si uvědomila, že kvůli Dracovi strávila Lucie s Viktorem o tři dny víc, než musela.

Kdyby si nehrál na něco, co stejně nechtěl dovést do konce, mohla být v bezpečí... A já nemusela být tři dlouhé dny u svatého Munga!

Ruce se jí zachvěly touhou ho pořádně praštit, když si vzpomněla na jeho jemnou, aristokratickou tvář. Toužila mu udělat stejnou modřinu, která zpod jeho oka zmizela zhruba před týdnem. Za to, co jí provedl. Za to, co provedl jejich dceři. Za to, co provedl jim.

Do zvlhlé dlaně si nabrala hrst letaxového prášku a prudce jím mrštila do ohně, aby si aspoň trochu vybila vztek dřív, než se s někým setká.

Když vstoupila do setmělé místnosti v cílové adrese, kterou udala, oklepala se jako pes, aby se zbavila sazí z krbu. Musela zhluboka dýchat, protože jí cesta neudělala zrovna dobře od žaludku.

„Konečně jsi přišla...“

Znovu se otřásla, tentokrát nad vřelostí, která přímo sálala z pronesené věty. Zjistila, že se předtím mýlila. Viktor ji nenašel. Ona našla jeho.

„Už jsem si myslel, že se tě nedočkám...“

„Kde je Lucie?“ zeptala se ho tiše a podívala se mu přímo do tváře. Stíny zvýrazňovaly jeho ostře řezané rysy, zvenku nedoléhalo do místnosti skrz těžké záclony skoro žádné světlo. Nechápala, co její bývalý snoubenec dělá v jejich domě, kde ho každý s trochou zdravého rozumu mohl najít, kdyby jen trochu přemýšlel.

Ale tady se očividně s přemýšlením nikdo neobtěžoval... pomyslela si znechuceně.

„Tak kde je! Nebudu s tebou ztrácet svůj drahocený čas!“ vykřikla podrážděně a poprvé se nezastyděla za svůj nesnášenlivý tón. Má právo být rozčílená a navíc za to nemůže – to ty hormony. Jsem přece těhotná... Tak co bych nemohla trochu vyšilovat? ospravedlnila se sama před sebou, když uviděla jeho mírně šokovaný výraz.

„Viktore, přísahám, že tě uškrtím, jestli mi to okamžitě neřekneš! Chci zpátky svoji dceru a to teď hned!“ Oběma rukama naznačila svírací pohyb a netrpělivě nadzvedla obočí.

„Miláčku, nerozčiluj se, prosím!“

Hermiona ho probodla nesnášenlivým pohledem, když se k ní začal přibližovat.

„Miláčku, nesmíš se rozčilovat...“ opakoval znovu nervózně. „Mohlo by to ublížit miminku...“

„Miminku? O čem to mluvíš?“ zašeptala nevěřícně. Nemohl se to dozvědět tak rychle... Jak to zjistil?

„Dobré zprávy se nesou rychle, to jsi nevěděla?“ něžně se usmál a postoupil o další krok směrem k ní. „Ani nevíš, jak jsem šťastný. To je ta nejlepší zpráva, jakou mi kdo kdy řekl, Hermi. Budeme mít miminko!“

Posledním krokem překonal vzdálenost mezi nimi a jakoby nábožně natáhl ruku, aby se mohl dotknout jejího břicha. Do očí mu stouply slzy. „Budeme mít miminko,“ opakoval, jako by tomu sám nemohl uvěřit. „Tolik se těším, udělala jsi ze mně toho nejšťastnějšího muže na světě. Moc tě miluju, Hermiono... Tebe, i našeho syna.“

Hermiona se nemohla ani pohnout a všechny smysly jako by měla ochromené dojetím. Tohle byla přesně ta reakce, přesně ten úsměv i lesk v očích, které si představovala. Ale bohužel u jiného muže...

Nebránila se, když se Viktor sklonil, aby ji políbil.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: 14. Šach Od: arkama - 15.01. 2013
ááách, tak toto je guláš :))  už som sa stratila v tych kombinaciach :))

Prehľad článkov k tejto téme:

.Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008Epilóg
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200817. Hořký koniec
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200816. Záchrana
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200815. Pravdivé lži
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200814. Šach
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200813. Růže pro Draca
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200812. Paměť
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200811. Had
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200810. Nová naděje
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200809. Dílky skládačky
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200808. Zbabělá a zmatená
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200807. Kam patřím
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200806. Řešení
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200805. Dvě věže
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200804. Pýcha a předsudek
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200803. Probuzení
.Octavie: ( Jimmi )26.05. 200802. Šílená, Krásny
.Octavie: ( Jimmi )26.05. 200801. Lucie, postrach ulice
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.05. 2008Úvod