Preklady fanfiction Harryho Pottera

11. KAPITOLA – HORŠÍ UŽ TO NEBUDE… VIĎTE?

Všem se vám moc omlouvám za pozdní dodání, ale školy je hodně, povinné kroužky a ještě trénovaní na soutěže, které se netýkají mi dávají celkem zabrat :D Snad se do příště polepším, ale nic nezaručuju… Jinak bych moc chtěla poděkovat všem, co mi zanechávají komentáře J

PS: Tahle fotka S.M. je nic moc, v další kapitolách je lepší

"Je to pravda?"

 "Kdo je otec?"

"Rose Weasleyová? Jako ta nebelvírská šprtka?"

"Není šance, abys ty byla těhotná – kdo by s tebou spal?!"

Tohle je pár z těch hezčích komentářů, které mě pronásledovaly celou sobotu. V neděli jsem zůstala za závěsy své postele, ale pondělí přišlo příliš brzy a já se musela vyhrabat ze své nory. To a navíc jsem měla hlad. Ke vzteku všech jsem přebíhala ze třídy do třídy se skloněnou hlavou a soustředěná na učivo. Celý den se mě žádný z učitelů na nic nezeptal a ani mě nenutil kouzlit - v podstatě jsem pro ně neviditelná. Samozřejmě, debilní bradavičtí studenti to tak vnímat nemůžou. Takhle divné pohledy se na mě neupíraly od doby, kdy jsem se ve druhém ročníku přivázala ke skleníkům na celé dva dny. (Víte, snažila jsem se zabránit špatnému zacházení s mandragorami a vzpomněla jsem si, jak máma založila Společnost pro podporu občanské a životní úrovně skřítků, když byla v Bradavicích, takže jsem se rozhodla založit si vlastní společnost. Jmenovala se Společnost pro podporu extra rovnosti mandragorám africkým – S.P.E.R.M.A. Používala jsem S.P.E.R.M.A odznaky a to všechno, ale lidé na mě koukali a smáli se, jako bych byla mimozemšťan nebo něco takového. Opravdu nechápu proč.)

V každém případě, dnes je úterý, a ačkoli jsem si už zvykla na škodolibý šepot, který koluje kolem, stále mě rozčiluje. Nikdo mě ale nedokáže nasrat tak jako Laura Phelpsová, která si šeptá se svou mrzimorskou kamarádkou. To kvůli ní máme já a James dnes večer trest. Je to její vlastní chyba, že jí teď z její ignorantské hlavy rostou rohy – to ona celé škole řekla, že jsem těhotná. To ona mě na chodbě nazvala: "Malfoyovou malou děvkou". Malfoyova malá děvka. Tak hnusně mi ještě nikdo nikdy neřekl. Není divu, že ji James proklel dřív, než jsem já dostala šanci. Všechno co jsem udělala já, bylo, že jsem na ni hodila můj nakousnutý banán.

V osm hodin míříme do kanceláře profesora Longbottoma. Očividně se cítí špatně, že nám udělil trest, protože se známe tak dobře, ale v popisu práce ředitele Nebelvírské koleje není nadržovat svým oblíbencům. Musíme se prohrabat složkami trestů z posledních šedesáti let a ujistit se, jestli jsou ve správném pořadí – vážně, proč nám rovnou nenakázal dívat se na schnoucí barvu? Bylo by to mnohem zajímavější. James a já pracujeme tiše, chybně založené tresty přendaváme do jiných složek. Ještě jsem pořád vzteklá kvůli tomu, co mi Phelpsová řekla a sním o ostříhání jejích vlasů a donucení ji je sníst.

"Ehm, Zrzko, jsi v pohodě?" zeptá se James, když náhodný kus lejstra hodím do složky.

"Je mi fajn," odseknu. "Je mi naprosto skvěle. Ani mi nemůže být líp."

"Právě jsi trest Henryho Lawsona dala do složky Michaela Pattersona," ukáže James.

"Vypadám snad, že mi na tom záleží?" zasyčím.

Ticho.

Pokračuju házením trestů do naprosto náhodných složek, aniž bych se dívala, co dělám. Každý student, který měl v posledních šedesáti letech trest, má složku v kázeňském kabinetě. To je hodně studentů. My musíme zajistit, aby každý trest byl pod správným jménem. Je to tak nudné, že se mi chce brečet.

"Jak to Al zvládá?" zeptám se po pár minutách.

Oba víme, že když je Al vyprovokovaný, jeho temperament se silně projeví. Občas je horší než James. A ten jeho pohled, který se mu v sobotu usadil na tváři jasně potvrdil, že je rozzuřený… ale ne na mě, na Malfoye. Od doby, co to vyšlo najevo, jsem si s ním o tom ještě neměla šanci promluvit.

"On…" začne James, " vypořádává se s tím svým vlastním způsobem."

To není dobré znamení.

"Možná bych si s ním měla promluvit," navrhnu.

"To asi není ten nejlepší nápad," řekne James rychle. "Dej mu čas, aby se zklidnil. Ještě je stále naštvaný kvůli… no, vždyť víš, že jsi spala s jeho nejlepším kamarádem. Myslím, že je to trochu divný…"

"Proč je to divný?"

"Protože Scorpius a Albus jsou jako bratři… někdy mám pocit, že jsou víc jako bratří, než já a Al."

"To není pravda," řeknu.

"No nevím… od té doby, co přišel do Bradavic, považuje Scorpiuse za svou rodinu, protože jsou oba ze Zmijozelu. Ale ty jsi jako naše sestra, Zrzko. Vždycky jsi byla. Jsme si s tebou bližší, než s kýmkoliv jiným… jen si myslím, že Al jen cítí velkou potřebu chránit tě. My oba. Věř mi, kdybys spala s mým nejlepším kámošem, dokopal bych ho až do Austrálie!"

Pousměji se. James je tak moc podobný strýci Harrymu. Dokonce tak teď i vypadá…nevím, možná je to tím jeho úšklebkem nebo tak něčím. I když všichni říkají, že vypadá jako teta Ginny (až na jeho havraní vlasy, samozřejmě), já jeho podobu mezi ním a jeho tátou vidím. Možná ne takovou podobu, jaká je mezi Harrym a Alem, ale pořád tam je. Má to ďábelské Potterovic kouzlo skloubené s Weasleyovskou nezbedností – jinými slovy je to hrozba, ale každý ho zbožňuje.

"Dostane se přes to," řekne James konejšivě. "Tak jako ti vypatlaní idioti, kteří na tebe čumí na chodbách."

"Díky, Jayi," řeknu.

Znovu jsme tiše pokračovali v práci. Asi o hodinu později jsem opravdu uvažovala o tom, že skočím z okna této kanceláře, která je v šestém patře. Dokud tedy nenajdu složku označenou "Sirius Black" a hned vedle složku "James Potter". Byly to dvě největší složky v celém kabinetě. Nemůžu si pomoct a sama pro sebe se usměju. Otevřu složku Siriuse Blacka.

Jméno: Sirius Black

Datum: 7. září 1971

Ročník: 1.

Kolej: Nebelvír

Trest: Úklid třídy Lektvarů

Udělený: profesorem Horaciem Křiklanem

Dozor: profesor Horacio Křiklan

Důvod trestu: Pan Black úmyslně hodil špatnou ingredienci do lektvaru Jamese Pottera, toto nedbalé chování vyústilo ztrátou obočí pana Pottera.

Nemůžu si pomoct a směji se. Otevírám složku Jamese Pottera a najdu podobný prohřešek.

Jméno: James Potter

Datum: 7. září 1971

Ročník: 1.

Kolej: Nebelvír

Trest: Úklid třídy Lektvarů

Udělený: profesorem Horaciem Křiklanem

Dozor: profesor Horacio Křiklan

Důvod trestu: Pan Potter úmyslně hodil špatnou ingredienci do lektvaru Siriuse Blacka a pan Black nyní hovoří pouze Trolštinou a Hudrovsky. Jeho znalost anglického jazyka bude muset být obnovena.

"Viděl jsi to?" směju se a podávám složky Jamesovi. Hlasitě se smál, když si pročítal tresty dvou mužů, po kterých se jmenuje, které museli během studia v Bradavicích snášet. Mohla jsem vidět obdiv vůči nim v Jamesových hnědých očích. Čtení trestů Jamese Pottera a Siriuse Blacka byla zábava – během sedmi let v Bradavicích měli víc jak tři sta trestů. Vypadá to, že během pátého, šestého a sedmého ročníku měli trest za porušování pravidel nejméně jednou do měsíce.

"Nechápu, jak s takovým otcem může být taťka takový dobrák," řekne James a projíždí si složku svého dědečka.

"Neřekla bych, že je až takový dobrák," ušklíbnu se a vytáhnu složku pojmenovanou "Harry Potter". James se zašklebí nazpět a složku mi vezme.

"No to snad ne!" směje se. "Páni, v pátém ročníku měl spoustu trestů od člověka jménem profesorka D. J. Umbridgeová… zajímalo by mě, za co si zasloužil tenhle…"

Objevím složku "Hermiona Grangerová". Je to jen malá složka, ale stejně, nemyslela jsem si, že máma vůbec někdy nějaký trest dostala.

James a já jsme se bavili prohlížením složek s tresty našich rodičů, tet a strýců. Je to vtipné, ale nemůžeme najít ani jeden patřící strýci Percymu. Strejda George a jeho dvojče Fred mají složky stejné velikosti jako Sirius Black a James Potter. Dokonce i teta Ginny má pár pěkných trestů ze svého času ve škole. Tátova složka je asi stejně velká jako složka strejdy Harryho, což byla celkem slušná velikost, ale ne tak velká jako složky Jamese Pottera a Siriuse Blacka.

O hodinu později se profesor Longbottom vrací zpět a řekne nám, že už můžeme odejít. Nevillovu kancelář opouštím s lepším pocitem, než když jsem sem přišla. Vidím ho, jak se pro sebe usmívá, když odcházím – jako by mi chtěl naznačit, že nejsem první člověk v naší rodině, který udělal chybu. Velká část mě se chce vrátit a obejmout ho, ale to by bylo naprosto nevhodné. A tak se jen rozpláču – taky by jste to udělali.

"Ježíši Kriste, Zrzko, co se stalo?" vykřikne James.

"N-N-Neville je zkrátka tak s-s-sladký!" vzlyknu. James zdvihne obočí udivený tím, jak si sakra můžu myslet, že chlap, který nám dal dvouhodinový trest může být "sladký". Dokonce se v pláči ani nemůžu zastavit… vážně, co se to děje? Od doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jen řvu jako mimino – no, možná, že ‘mimino‘ není nejvhodnější slovo k přirovnání. Ale chápete mě.

Ve středu navštívím madam Pomfreyovou v nemocničním křídle. Na cestě sem si na mě pět lidí ukáže, šest lidí se chichotá, jeden řekne: "Je to opravdu pravda?" a skupinka zmijozelaček mě nazve děvkou. Vlastně to mohlo být horší. Do očí mi mohli zapíchnout rezavé hřebíky. Madam Pomfreyová se věnuje jednomu prvákovi s napuchlými prsty – vypadá to jako zranění od nějaké divné rostliny z Bylinkářství. Čekám dokud není hotová, než se k ní přiblížím.

"Slečno Weasleyová," řekne laskavě, určitě mě lituje. "Co pro vás mohu udělat?"

"Ehm," začnu, "můžu si s vámi promluvit ve vaší kanceláři?"

Dovede mě dovnitř a posadí mě na velmi pohodlnou červenou sametovou židli. V očekávání se na mě podívá.

"Zajímalo mě, jestli víte něco o adopci?" zeptám se.

Madam Pomfreyová na mě nadzdvihne obočí. Jestli se pokusí změnit mé rozhodnutí, budu na ni křičet. Pravděpodobně skončím na psychiatrickém oddělení u Sv. Munga, ale aspoň budu mezi svými. Přinejmenším mi nebudou říkat děvka a nebudou na mě čumět, jako bych byla z jiné planety. Upřímně, je to, jako bych byla jediná žena v historii, která otěhotněla.

"Adopce?" zeptá se mě madam Pomfreyová skepticky. "Jste si jistá, že jste si to promyslela?"

"Nemyslela jsem na nic jiného," řeknu pravdivě. "Jen by mě zajímalo, jak na to."

Madam Pomfreyová se začne hrabat ve svém šuplíku a vytáhne pár letáků. Podá mi je. První říká "Když jste těhotná", druhý "Těhotenství – vaše volba" a třetí "Radosti mateřství". Pozvracím se jí na stůl, jestli pouze zmíní slova "radosti" a "mateřství" v jedné větě. Vypadám snad radostí bez sebe?

"Máte možnosti Rose a jsem ráda, že je zvažujete všechny," říká Madam Pomfreyová laskavě. "Ale nenechte se ovlivnit řečmi hloupých dětí. Je to váš syn nebo dcera, o kom mluvíme."

"Ne, to není," řeknu tiše. "A nikdy nebylo. Jen to nosím. Biologie nic neznamená, když přijde na rodičovství. A já matka nejsem."

Madam Pomfreyová vypadá téměř zklamaně, když mě to slyší říkat. Ale je to pravda. Já nejsem matka. V podstatě, děti ani nemám ráda. Pamatuju si, když měla tetička Audrey Lucy – v té době mi bylo asi pět nebo šest, takže každý ode mě, jako od malé holčičky, očekával, že se k ní budu tulit a tohle všechno. Ale bohužel, ukázalo se, že jsem po tátovi zdědila víc než jen vlasy. Co se týče dětí, jsem velice neohrabaná a to nepočítám fakt, že jsem jako pětiletá byla hodně jako kluk, vzhledem k tomu, že jsem většinu svého času trávila s Jamesem, Fredem, Alem nebo Teddym. Mimina mě zkrátka nikdy nebrala.

Vezmu si letáky a opouštím nemocniční křídlo s úmyslem najít si prázdnou třídu na dělání úkolů, pryč od drbů a nechtěné pozornosti. Ale vypadá to, že každý bradavický student se potuluje po chodbách, aby měli dobrý výhled na Tu těhotnou Weasleyovic holku. Mrzimor, Havraspár, Zmijozel a Nebelvír – všichni se na chodbách zastavují a civí na mě. Vztek ve mně roste až nakonec – prasknu.

"Proč si nepořídíte zkurvenou fotku, ta vydrží dýl!" zakřičím. Všichni si přestanou šeptat. Některé holky se mému výbuchu hihňají a kluci se vystrašeně koukají dolů. Cítím, jak mě někdo vezme za ruku a bere pryč ze ztichlé, ale ještě stále zaplněné chodby.

Je to Al.

Vtáhne mě do prázdné učebny Přeměňování a já se ocitám ve vodopádu slz. Nevypadá to, že bych někdy měla přestat brečet. Až uvidím Lauru Phelpsovou, s potěšením jí vytrhám každičký vlas z její tupé hlavy!

"Neplač, Rose,"řekne Al rádoby utěšujícím hlasem.

"Můj život je v troskách, tak jak můžu NEPLAKAT?" ječím.

"Prostě se uklidni! Není to konec světa… tihle supi se jen živí tou trochou drbů v jejich jinak nudném životě." Řekne Al klidně.

"Neříkal bys to, kdybys ty byl ten, který čelí budoucímu rodičovství!" pláču.

Naprosto se zhroutím. Al mě zachytí před tím, než dopadnu na zem a těsně mě obejme. Je to trochu divné – Al mě nikdy neobjímá. Na objímání opravdu není. Ale teď mě objímá jsem-velký-ochranitelský-bratr způsobem – takovým způsobem, jakým jsem si přála, aby mě objal táta, když se to dozvěděl.

"Bude dobře, Rosie," řekne. "Bude dobře."

"Díky Ale," zamumlám, ačkoliv mu ani trochu nevěřím.

"Takže, ehm…jak se…jak se má Malfoy?" ptám se nervózně.

Al mě přestane objímat a vypadá hodně naštvaně. Mám bojovnou náladu, takže když začne křičet, budu schopná se postavit aspoň sama za sebe – jen opravdu doufám, že se na to nedostane. Al zavrtí hlavou.

"Nemluv o něm," řekne.

"To bude těžký," řeknu. "Tak nějak nosím jeho pulce."

"To si řekla moc hezky," řekne sarkasticky.

"Ale, nebuď na něj naštvaný. Je to tvůj nejlepší přítel…to, co jsme udělali bylo hloupé a nezodpovědné, teď za to platíme. Byla to moje chyba, tak jako jeho. Myslím, že teď tě bude potřebovat víc, než kdy jindy."

Na minutu ztichne, ale pak jeho výraz zjemní.

"Promiň," zamumlá. "Je to jen… jsi v podstatě má sestra, víš? Je to divný."

"Představ si, jak divné by bylo, kdyby se vyspal s tvojí skutečnou sestrou," řeknu, snažím se odlehčit situaci. Alovy oči se rozšíří šokem a vypadá, jako by se každou chvíli měl pozvracet.

"To…už…nikdy… neříkej," řekne zhnuseně.

"Promiň," řeknu a jen se uculím. Al se otřese.

"Díky za to, že jsi mě nevyškrtl ze svého života," říkám. "A za nezabití Malfoye a tím pádem za neskončení v Azkabanu a neodstartování řetězové reakce sebezničení celé naší rodiny."

Al vypadá trochu zmateně, ale stejně přikývne.

"Toho se neboj, Rose," usměje se. "Věci se dají do pořádku."

Mrkne na mě a nechá mě ve třídě samotnou. Občas se divím, čím jsem si zasloužila tak skvělou rodinu -  jindy mám pocit, že jsou mým prokletím už od narození. Tentokrát jsem to s nimi opravdu zkonila. Způsobila jsem rozchod mámy s tátou, jsem si pěkně jistá, že se se mnou Dom nebaví, dědeček Artur mě jistě chce pověsit, dát na skřipec a rozčtvrtit za to, že jsem spala s Malfoyem a Lily…

A sakra.

Úplně jsem zapomněla na chudáka Lily! Ona a Dom pravděpodobně udělaly voodoo panenku a v tuhle chvíli do ní píchají špendlíky. Ale opravdu jim to za vinu nedávám. Jsem ta největší mrcha na světě. Nebelvírské společenské místnosti jsem se vyhýbala každý den tohoto týdne. Většinu svého času jsem strávila v knihovně a do ložnice jsem se vracela hodně pozdě, až když už každý spal, takže jsem se vyhnula problémům. Opravdu nechci mluvit s Lily a co se týče Dom…no, rozešla se teda s Malfoyem, nebo ne? Co se vlastně starám?

Po rozhovoru s Alem se vracím do Nebelvírské společenské místnosti, abych čelila bouři. Nebo se aspoň chystám. Je tu Molly, zrovna tak jako Fred, James, Lily… a Dom. Dom ani nevzhlédne od knihy, když vejdu, ale já vím, že mě koutkem oka zahlédla, protože její obličej výrazně znervózněl. Lily se pokouší nevypadat rozrušeně, ale vede si hrozně. James se na mě podpořivě usměje a Fred vypadá hodně mrzutě. Je to Molly, kdo promluví první.

"Rose…proč jsi nám nic neřekla?" zeptá se.

"Prostě to nech být, Molly," řeknu unaveně.

"Jsme tvoje rodina!" řekne. "Mohla jsi nám to říct, vždyť to víš. Obzvlášť mně…jsem prefektka."

Ona je opravdu strašně podobná své hloupé matce, tetičce Audrey.

"Sklapni, Molly," vyštěknu. "To, že jsi zatracená prefektka neznamená, že dostaneš všechny odpovědi! Já jsem prefektka taky, pamatuješ?"

Vypadá šokovaně, ale mě je to upřímně jedno, já se kolem ní jen vyřítím nahoru do ložnice. Naštěstí je pokoj prázdný. Kdyby tu byla Laura Phelpsová, asi bych ji proměnila na zeleninu. Lehnu si na postel, zatáhnu kolem ní závěsy a začnu si číst letáky. Vlastně k jejich čtení nevidím ani žádný důvod. Moje mysl už je rozhodnutá – dítě dávám k adopci.

Když konečně přijde pátek, novinky ohledně mého těhotenství jsou stále čerstvé, ale už na mě tolik nečumí. Dom se mnou neprohodila ni slovo a Lily místnost opustí, kdykoliv do ní vstoupím já. Takže abych se vyhla všem těmhle nepříjemnostem, v páteční večer jdu do knihovny dělat úkoly – až takhle jsem nešťastná. Ale na cestě dolů do knihovny narazím na Jenny Wintersovou.

"Ahoj Rose," řekne laskavě. "Jak se máš?"

"Je mi fajn," zalžu. "A co ty?"

"Nemůžu si stěžovat," usměje se. "Ehm…slyšela jsem o tvé situaci."

Jasně, že o té zatracené situaci slyšela. Museli byste být hluchý, abyste o tom neslyšeli.

"Jo," řeknu mrzutě. "Potom si asi taky myslíš, že jsem jen hloupá děvka."´

"Ne!" protestuje. "Ne, to vůbec! My všichni děláme chyby! Každý, kdo ti říká děvko, je jen hrozný lhář a ty bys je neměla poslouchat, Rose!"

Hej, začínám tu holku mít ráda.

"Díky," řeknu.

"Myslím to vážně. Nevzdávej to. Myslím, že tím, co děláš, prokazuješ svou statečnost. Kdybych byla na tvém místě, pravděpodobně bych udělala něco praštěného, zamkla bych se v koupelně nebo bych bezmyšlenkovitě utekla ze země," směje se.

Ach Jenny, kdybys jen věděla.

Falešně se zasměju.

"Pokud bys potřebovala někoho, s kým by sis chtěla promluvit, jsem tady," řekne. "Nebudu tě soudit."

"Díky," usměju se na ni. "Víš, kromě mé tety Ginny jsi jediná osoba, která mi to řekla."

"No…od čeho jsou přátelé?"

Přátelé?

Nevím k čemu jsou, vzhledem k tomu, že žádné nemám. Ale jestli se mnou Jenny hodlá mluvit na veřejnosti, hádám, že nemám co namítat. A navíc, vypadá docela mile…

Přinejmenším mě neplánuje zavraždit. To je na přátelích vždycky milé.

Při návratu do společenské místnosti jsem šťastná, protože vím, že nejméně jeden člověk se tady o mě zajímá. Ale má dobrá nálada se vypaří, jakmile uvidím Lily s hlavou ponořenou v knize, jak sedí samotná u krbu. Vzhlédne, když vejdu a upřeně na mě kouká. Na tohle nemám náladu.

"Lily, byla bys tak hodná a křičela na mě, ať už to máme za sebou?" řeknu rozhořčeně.

"A co chceš, abych řekla? Jsi lhář a to je všechno."

"Lhář?" vykřiknu. "Dobře, tady máš pár upřímných faktů – Scorpius Malfoy je o víc než tři roky starší než ty! Chodí s Dom! Nikdy tě nebude mít rád, tak se pohni dál, Lily!"

A kurva.

Proč jsem to řekla? Proč jsem musela říct VŠECHNO, co jsem si myslela? Lily vypadá rozzuřeně – vypadá tak jako strejda Harry, když se rozčílí. A věřte mi, nechcete poznat špatnou stránku strýce Harryho, tak jako ji poznal James, když se jednou pokusil vyzkoušet kletbu Cruciatus na Alovi. Nebylo to pěkné.

"Nejsi nic jiného než mrcha, Rose! Myslela jsem si, že jsi jeden z těch snesitelnějších členů naší rodiny – udělala jsem pěknou chybu!"

Zabouchne knihu a uteče do své ložnice a skoro srazí Dom, která je zrovna na cestě dolů.

"Co to sakra bylo?" zeptá se Dom. Zakroutím hlavu a žuchnu sebou na židli. Přeji si, abych jen tak mohla zmizet.

"Myslela jsem si, že bych ti to měla říct," řekne Dom. "Malfoy a já jsme spolu…nerozcházíme se."

Moje srdce kleslo až na podlahu – kdyby to tak neudělalo.

"To je skvělé," řeknu, nutím se k úsměvu. "Jsem ráda, že jste to zvládli."

"Dobře," řekne. "Doufám, že s tím nemáš problém…protože se máme opravdu rádi."

Přikývnu. "Samozřejmě, že s tím nemám problém."

Slabě se usměje a odejde ze společenské místnosti, pravděpodobně navštívit Muže dne. Kdybych měla být ještě falešnější než teď, změnila bych se v panenku Barbie. Fakticky - "Samozřejmě, že mi nevadí, že ty, moje sestřenice a nejlepší kamarádka, chodíš se Scorpiusem Malfoyem, otcem mého dítěte, prvním člověkem, se kterým jsem se milovala, s klukem, kvůli kterému mám silně matoucí pocity, s klukem, díky kterému mé srdce buší rychleji, rychleji než to dokáže Teddy Lupin… a samozřejmě, nevadilo by mi, kdybys mě do hlavy švihla koštětem… protože věř mi, bolelo by to míň."