Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Viktore?“ podívala se Hermiona na svého snoubence.

Nebyla si jistá tím, že by se mu líbilo, kdyby věděl, co se odehrává v jejím nitru. Všechno v její duši křičelo, že se ještě nemůže s Lucií rozloučit. Že ji ještě nemůže nechat samotnou. Nechápala tu prázdnotu, která se v ní rozprostřela, když ji nedržela ve svém náručí. A to přesto, že je to dcera Draca Malfoye.

Tak to udělej, běž s nimi... Chceš to! Ale co Viktor? Nepochopí to... A vadí ti to? Vadí mi to? Budeme se přece brát! Ale ještě jsi svobodná... Prostě s nimi běž!

„Půjdu...“ rozhodla se. „Jen uložím Lucii a vrátím se. Uvidíme se doma,“ přešla až k němu, postavila se na špičky a jemně ho políbila. Zkoumavě se na něj zadívala a ukazováčkem mu setřela malou vrásku, rýsující se mu nad obočím. Vždycky to tak dělala, když se mračil.

„Pak něco uvařím... Nebudu tam dlouho.“

Obrátila se k němu zády a téměř tanečním krokem vykročila tam, kam ji všechno táhlo. Její rozhodnutí uvítala Lucie zářivým úsměvem.

Ještě jednou se ale ohlédla na vysokého muže za sebou. Hrbil se jako obvykle, ruce měl zastrčené do kapes svých džínů. Málokdy nosil hábity, neměl rád, když mu látka plácala o nohy. Ulicí zaznělo prásknutí, když se přemístil pryč. Mohla jen hádat, že se přemístil k nim domů.

„Mami,“ jemné pobídnutí Lucie jí přimělo se otočit zpět do směru své chůze. Dívka mezitím obtočila nohy kolem pasu svého otce a zabořila si tvář do jeho hábitu, jen zpod očka na ni vykukovala.

„Mám přenášedlo, chyť se mě,“ vyzval ji Draco s neurčitým výrazem. Jemně, něžně jako pírko, se dotkla hřbetu jeho holého předloktí, které měl obtočené kolem Lucie. Rukávy svého černého značkového hábitu měl vyhrnuté, protože byl docela parný den.

Sotva se bříšky prstů dotkla vyhřáté pokožky, už ucítila známé trhnutí a za chvíli se spolu s nimi ocitla ve vstupní hale jakéhosi domu. Pravděpodobně to bylo sídlo rodiny Malfoyů – Malfoy Manor, ale jistá na sto procent si nebyla.

Když se kolem sebe rozhlédla, s překvapením si uvědomila světlé barvy kolem sebe.

To asi nebude Malfoy Manor... Nebo se poslední Malfoy zbláznil. Ne, Draco vlastně není poslední, Lucie je poslední. Je to kvůli ní? Nebo má Draco víc dětí.

Přelétla pohledem celou halu, jestli nenajde jakoukoli známku po více dětech, ale žádné hračky neviděla, jen na stolku leželo několik dětských her.

„Pojď se mnou, mami!“ vyrval ji jásavý hlásek ze zamyšlení, proto si pospíšila za jeho majitelkou.

Proč mi vlastně pořád říká mami.

Tázavě se zadívala na Dracův téměř bolestný výraz, kterým provázel svou dceru, utíkající nahoru po širokém rameni schodiště.

„Co se tady děje? Jsi v pořádku?“ vyhrkla dřív, než si stačila uvědomit, že se zajímá o psychický stav Draca Malfoye. Nikdy si nemyslela, že by se vůbec někdy mohla ocitnout v takové situaci. Ve škole se nesnášeli a když dostudovali, nepřemýšlela o něm skoro vůbec. Neměla ho ráda. Možná se líbil některým jejím spolužačkám, ale jí nikdy. Arogantní, nesnášenlivý a bezcitný. Tak by ho označila ještě před půl hodinou, kdyby se jí někdo zeptal. Ale teď...

Něco se stalo. Něco se změnilo. Poznala jeho dceru a to změnilo její pohled na něj. A ten způsob, jakým se jí dotkl...

„Mami, pojď už!“ uslyšela volání z horního patra.

Draco zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Běž za ní,“ vyzval ji hlubokým hlasem, „prosím.“

Hermiona otevřela ústa překvapením.

On mě vážně o něco prosil?

„Promluvíme si, až usne,“ ujistil ji, než ji pohybem hlavy poslal nahoru za svou dcerou.

„ ,Co budeme dělat?’ ptal se se strachem v hlase Brumla. ,Jak můžeme princezně pomoct?‘ “ bručela Hermiona zhruba o hodinu později, když se snažila věrně napodobit trpaslíkův hlas.

„Už nemusíš číst, dávno spí,“ zašeptal Draco a ona ucítila jeho horký dech na pokožce krku.

Jemný tlak jeho dlaně v pase ji přiměl vstát a i s knížkou pohádek ho následovat z Luciina pokoje.

Když za nimi zapadly dveře, odstrčila jeho ruku a obrátila se k němu. Pohled na něj jí vyrazil dech.

„Děje se něco?“ uslyšela jeho hlas jako z velké dálky. Protože se nemohla nadechnout, párkrát zamrkala, aby dala najevo aspoň malou známku života.

Zatímco četla Lucii pohádku, převlékl se do džínů a modré košile, která podtrhovala barvu jeho očí. Ale to nebyl důvod jejího šoku. Draco se na ni díval skoro stejným způsobem, jako ho viděla sledovat svojí dceru. Skoro. Stejně něžně a trochu pobaveně, ale bylo v tom i něco víc. A právě ten nepatrný rozdíl zavinil to, že se na něj mohla jen bez dechu dívat a představovat si, co ten rozdíl způsobilo. Představovat si, jak se k ní naklání a líbá ji...

Nekoukej se na mě tak! Co mám dělat? Dýchat! Proč se na mě tak kouká? Hermiono, udělej něco! Zastav to! Ale jak!

Rychle si připlácla na oči dlaň, aby muže před sebou neviděla. Konečně se mohla znovu trhaně nadechnout.

Tak, to by bylo... Co teď?

Rozešla se tou samou cestou, kterou předtím vešla do Luciina pokoje, aby se dostala k nejbližšímu krbu ve vstupní hale. Rukou si stále stínila výhled na něj.

„Hej, Grangerová, co to děláš? Zakopneš!“ volal za ní, než se rozhodl ji následovat.

Chvíli se na ni jen zkoumavě díval, a pak se vědoucně zeptal: „Na co myslíš?“

Na co myslím? Na nic!

„Na to, že mám hlad,“ odsekla mu a s přikrytýma očima pokračovala v cestě.

Neviděla proto jeho samolibý úsměv.

„Máš chuť na mě?“

Jeho otázka ji přiměla spustit ruku bezvládně dolů a loupnout po něm nevěřícným pohledem.

„To nemyslíš vážně, Malfoyi! Jak jsi na něco takového vůbec mohl přijít, proboha?“ pevně se chytila zábradlí, když začala scházet dolů po schodech, protože se bála, že by se jí mohla podlomit kolena. Ačkoliv by to nikdy nepřiznala, měl pravdu a ona to věděla stejně dobře jako on. Nechápala to, tohle se jí ještě nikdy nestalo. Pět let chodila s Viktorem a přitom ani jednou nezatoužila po někom jiném. Teď ale chtěla odtáhnout Draca Malfoye kamkoliv, kde by spolu mohli být sami. A rozhodně si s ním nechtěla jen povídat.

Hermiono, je to Malfoy! Ale jak přišel na to, co cítím? To je to na mě tak vidět? Ne, Grangerová... Všechny ženský si určitě zakrývají oči, aby ho nevykoukaly. Je to pro něj úplně běžné a neznamená to vůbec nic...Odpovídalo ironicky její podvědomí.

Spěchala po schodech dolů, ale Draco ji dohonil a bleskovým pohybem si stoupl na schod pod ní, protáhl obě ruce kolem jejího těla a za zábradlí se přitáhl blíž k ní. Byla v pasti.

„Nechoď ještě,“ šeptal, zatímco upřeně sledoval její rty. Když zaregistrovala jeho pohled, ihned si rty musela olíznout.

Sakra! Co mám dělat? Proč to dělá?

„Ehm, Draco, můžu s tebou mluvit?“ zazněl halou hlasitě skřípavý ženský hlas. „ Draco!“

Hermiona vykoukla přes jeho rameno dolů po schodech, kde spatřila vysokou štíhlou ženu.

„Gillian,“ procedil Draco mezi zuby a pevně si přitiskl Hermionu k sobě. Připadalo jí, že ji chce před tou dámou chránit, ale nechápala proč.

„Co tu chceš?“ zeptal se neslušně.

„Chci si vzít na pár dní svoji vnučku k sobě, než odjede do školy. Nebudeš mi bránit, doufám...“ sjela je oba chladným pohledem.

„Kolik chceš tentokrát?“ nebral na vědomí její odpověď.

„Chci svojí vnučku. Nenechám jí tady v tom domě, kde zemřela moje dcera! Nechtěla by, abys ji vychovával sám. Dej ji mně, postarám se o ni.“

„Tak kolik?“ opakoval Draco netrpělivě.

„Vezmu si ji teď hned. O penězích se dohodneme soudně, ale neočekávám, že necháš svou dceru bez prostředků...“

Hermiona je se zájmem sledovala, připadala si jako na tenisovém utkání. Měla pocit, že kdyby pohledy vraždily, oba by teď leželi mrtví na zemi.

„Co se to tady děje?“ přerušila souboj jejich myslí, když promluvila.

„Nepleť se do toho,“ drsně ji odpověděla Dracova tchyně, než začala mluvit znovu na něj. „Dej mi ji. Zítra tě zkontaktuje můj právník a dohodnete se o zbytku. Ale ubezpečuji tě, že žádný soud nenechá syna smrtijeda vychovávat malé dítě...“ posměšně zavrtěla hlavou a vydala se po schodech nahoru směrem k nim.

„Nevezmeš mi moji dceru, na to můžeš rovnou zapomenout, Gillian... Řekni si sumu a zítra ji budeš mít vysázenou na svém stole. Dobře vím, že ti jde jen o peníze, na Lucii ti nikdy ani trochu nezáleželo.“

Svíral Hermionu čím dál tím pevněji a ona měla podezření, že si díky setkání s tou ženou odnese pěkných pár modřin.

„Myslíš, že jednorázová výplata to spraví, Draco?“ odfrkla si Gillian. „Jsem zvyklá žít na určité úrovni, potřebuju neustálý přísun peněz... Dej mi deset tisíc galeonů měsíčně a dohodneme se...“

Hermiona ucítila téměř nepostřehnutelný třas, který projel jeho tělem.

„Ty ses asi zbláznila, Gillian! Vypadni z mého domu! Uvidíme se u soudu,“ odplivoval slova ze svých úst.

„Soud nikdy nevyhraješ, můj milý... A až dostanu Lucii do své péče, budeš platit daleko víc, než nějakých pár tisíc galeonů!“

„Proč si myslíš, že soudce dá přednost zahořklé bábě bez prostředků před milujícími otcem a matkou? Jsi šílená, opravdu...“

„Ne, šílená nejsem, to ty! A o jaké matce to mluvíš? Moje dcera zemřela před více než půl rokem!“ křičela na něj skoro nepříčetně Gillian.

„Mluvím o ní,“ kývnul Draco bradou směrem k ženě ve svém náručí. „To je Hermiona Grangerová... Moje snoubenka a Luciina pravá matka. Lucie ji zbožňuje a řekne to každému, kdo se bude ptát. Tenhle soud nevyhraješ, ani kdyby ses na hlavu postavila...“ dodal posměšně.

Co to mele? Jaká matka? Ono mu fakt šibe, ta ženská má pravdu...

Hermiona cítila, jak ji stoupá krev do obličeje, když se snažila zachovat vážnou tvář a nedát na sobě znát žádné emoce. Pobaveně zjistila, že přebytečnou krev ve své hlavě získala pravděpodobně od Gillian, která byla naopak v obličeji bílá jako křída.

„Luciina biologická matka zemřela při porodu... “ pomalu promluvila na Draca jako na malé dítě a pozorně se na něj dívala, aby se ujistila, že ji správně pochopil. „Tohle na mě laskavě nehraj. Soudce ti to neuvěří...“

„Ano, to je to, co jsme řekli Lucii, aby se netrápila. Ale jakmile uviděla Hermionu, hned poznala, že je to její matka... Soud nevyhraješ. A teď odejdi, Lucie už spí a nechci, aby ji hluk vzbudil. Dneska měla docela perný den...“

Když pokynul bradou směrem ke krbu, přišel už Hermioně ten pohyb známý. Dívala se, jak Gillian uraženě odchází.

„Co to mělo znamenat? Ona měla pravdu, ty jsi nemocný!“ obvinila ho, jakmile se zaprášilo z krbu. „Proč jsi jí to řekl, proboha?“

Dlaň, kterou se pokoušela odsunout Dracovy paže, obtočené kolem ní, se jí nepředstavitelně třásla. Jednu z nich uvolnil, aby ji mohl pohladit po tváři. Pleť ji slabě zajiskřila, když přejel palcem po čelisti.

„Co kdybych ti řekl, že je to pravda? Že opravdu jsi Luciina matka?“ zeptal se jí napjatě.

„Tak to bych ti nezbaštila, žena jen tak nezapomene, že porodila dítě a natož někomu, jako jsi ty! Myslíš, že jsem padlá na hlavu nebo co?“ začala na něj křičet podobně, jako předtím jeho tchyně.

„Ne, nemyslím si, že jsi padlá na hlavu... Ale řekni mi teď prosím popravdě... Co jsi dělala před šesti lety?“