Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.  Hermiona

Ty hlasy byly zpátky. No, teda, ne hlasy, ale hlas. Stočená do klubíčka ve staré učebně lektvarů, zaslechla ve své hlavě ozvěnu volající její jméno: ‚Hermiono!‘

Byl to jeho hlas.

Samozřejmě, že neodpověděla. Ty hlasy se ji už před tím pokoušely obelstít a donutit k odchodu z této místnosti, z jejího útočiště. Neudělala by to. Věděla, že pokud odtud odejde, ztratí tím poslední spojení s ním a podlehne šílenství, kterému bylo stále těžší a těžší odolávat.

„Hermiono!“

Z chodby slyšela poměrně hlasitou ozvěnu kroků a drsný namáhavý dech, který nebyl její. Ať už její mysl vyvolala jakéhokoli ducha, aby ji dohnal přes okraj šílenství, přibližoval se.

„Hermiono!“

Ty hlasy byly stále záludnější - používaly jeho hlas, když věděly, jak moc se jí po něm stýská. Bylo těžké neodpovědět. Cítila, jak se kousla do rtů, aby z nich nevyšlo jeho jméno a v očích se jí objevily slzy. Pokoušela se potlačit vzlyky, které se jí draly z hrdla, ale zjistila, že bez ohledu na její vůli stejně unikly. 

Byla ze své samoty tak unavená.

Ty kroky venku na chodbě se zastavily. Velké černé dveře, zpola visící v pantech, se lehce zhouply vpřed a pak se rozpadly na prach.

„Hermiono?“

Stál tam v těch otevřených dveřích v oblaku suti, který se kolem něj vznášel. Jeho hlas zněl trochu chraplavě, jakoby potlačoval velké emoce. Hermiona věděla, že tohle ji zlomí.

On tu ve skutečnosti nebyl. Její mysl nakonec selhala a vyvolala tu jedinou věc, která ji zaručeně zničí. „Severusi?“ její hlas byl od dlouhého nepoužívání a pláče slabý a nakřáplý a byl tak naplněný marnou nadějí, že sebou trhla. „Jsi to opravdu ty? Jsi to opravdu ty?“

Snape vkročil do místnosti, jeho dlouhé kroky pohltily vzdálenost mezi nimi a on se před ní svezl na kolena. Zdálo se, že pláče a váhavé slzy zanechávaly na jeho zaprášené tváři cestičky. „Jsem to já, Hermiono. Jsem tu.“

Hermiona věděla, že lže, ale bylo jí to jedno, sklouzla z křesla, na kterém byla schoulená a padla mu do náruče.

Už nechtěla být sama. Radši bude mít přeludy a zblázní se, než aby byla zase sama, tím si byla naprosto jistá. Pokud měla upadnout do zmatku šílenství, tak ať se to stane raději v jeho náruči než kdekoliv jinde.

„Severusi, kde jsi byl? Tak strašně se mi po tobě stýskalo!“

Nevěděla, jak je to dlouho, co ve své mysli slyšela něčí hlas, nebo někoho viděla. Myslela si, že dvojník jejího Snapea už dávno zmizel, nedlouho poté, co ji opustil ten skutečný, ale teď byl zpátky a nebyl protivný.

Opravdu se rozplakala, když vklouzla tomu výtvoru své fantazie do náruče a ulevilo se jí, jak reálně ho cítila – sílu jeho paží, které ji objaly - byly právě tak skutečné jako zbytek tohoto světa, který ve své mysli vytvořila. Zavrtala si hlavu do jeho hrudi, vdechovala jeho vůni a pokoušela se nemyslet na to, jak se přes ni přelévá jeho mumlání a jeho ruce ji konejší.

Když konečně cítila, že bude schopná promluvit, zašeptala: „Proč tu nemůžeš být doopravdy?“

Snape pod ní ztuhl. „Já tu jsem, Hermiono.“

„Ne, nejsi. Jsi prostě jen výplod mojí fantazie – projev mého podvědomí, jak se říká. Jsi jedním z deseti kroků, na které mě upozornil Týdeník čarodějek. Ve skutečnosti je to docela zajímavé. Asi ještě nejsem tak šílená, jak jsem si myslela, když tě můžu ve své mysli tak dokonale obnovit. Odkud jsou všechny ty květiny, Severusi?“

Zamračila se na květiny pod svýma nohama: „Připouštím, že jsou lepší, než ty rozpadající se rozvaliny. Bohové, já musím vypadat,“ zamumlala najednou, odtáhla se od jeho hrudi a znovu se přitulila. „Odpusť mi ten nepořádek, ale neměla jsem zrovna náladu na uklízení. Už je to dávno, co jsem měla nějakou návštěvu.“

„Hermiono,“ řekl Snape tiše „o čem to mluvíš?“

Hermiona neodpověděla hned, namísto toho si prohrábla rukou vlasy a s podivným pocitem odloučení zaregistrovala, že je celá pokrytá prachem. Viděla otisk svého těla tam, kde se o něj opírala a potlačovala úsměv.

„Zaprasila jsem tvůj netopýří oblek.“

„Prosím?“ Snapeův hlas byl stále tichý, ale jeho tón se poněkud změnil. Už nebyl tak úplně něžný, vloudil se do něj náznak zmatku.

Hermiona se na něj usmála, natáhla se k němu a pokusila se oprášit jeho hruď: „Zaprasila jsem tvůj netopýří oblek. Je dobře, že nejsi skutečný, protože bys hrozně zuřil. Úplně tě slyším – teda myslím tvé skutečné já – „slečno Grangerová, co má všechen...tenhle... prach znamenat!“  A nakonec zavrčela tónem naprosto věrně imitujícím nanejvýš povýšeného Snapea: „Strhávám padesát bodů Nebelvíru, vy drzá špinavá žábo!“

„Hermiono, ujišťuji tě, že jsem skutečný a že...“

Hermiona začala být mrzutá. „Nelži mi! Proč mi pořád lžeš? Ty nejsi skutečný! Řekl jsi, že už se nevrátíš. Byl jsi jediná moje naděje a ty-ty-“ náhle ztichla a odvrátila se od něj. „Tys mě opustil. Nechals mě tady úplně samotnou. Slíbils, že mě zachráníš a pak jsi mě tu prostě nechal...“

Ovinula si kolem sebe ruce v ochranném objetí a otočila se k němu zády. Třásla se a kousala se do rtu ve snaze se nerozplakat. Nemohla nechat tuhle – věc – aby ji zlomila, ne potom, co přežila tak dlouho.

Hermiona věděla, že se také zvedl. Cítila teplo z jeho těla, které ji chytilo do pasti, jeho oči, které ji intenzivně pozorovaly a to všechno se zdálo až příliš skutečné. Vykročil vpřed a rozmačkal květiny, které se zdály růst všude pod jeho nohama. Ta jejich ostrá vůně ve spojení s jeho těsnou blízkostí ji téměř přemohla.

Cítila, jak natáhl ruku a stiskl jí rameno. To sevření bylo bolestivě pevné, ale stejně ho vítala. Přestala se starat, jestli to existuje jen v její mysli. Brala by Snapea jakýmkoli způsobem by ho mohla mít i kdyby byl jen „komplexní manifestací jejích podvědomých tužeb.“

„Já jsem se vrátil, Hermiono,“ jeho hlas byl pevný, „umíráš.“

Hermiona se ušklíbla: „Ne, neumírám. To je nemožné. Ta kletba nebyla stvořena za tímhle účelem – nemůžu zemřít, jakkoli moc bych si to přála. Je to „Živoucí spánek,“ což znamená, že ten, kdo byl touto kletbou zasažen – tedy já – musí žít.“

„Ty umíráš, Hermiono,“ jeho hlas zesílil, „přišel jsem hned, jak jsem se o tom dozvěděl. Nějakým způsobem jsem do tvé mysli vstoupil pomocí nitrozpytu.“

Hermiona se k němu znovu otočila, potěšená, že jeho teplá ruka z jejího ramene nespadla. „Tak teď vím, že tu skutečně nejsi. Na mě nitrozpyt nefunguje –když jsem byla v Bradavicích, pokoušel se o to ředitel Brumbál a nikdy mě nenašel. To je důvod, proč si všichni myslí, že jsem v kómatu.“

Snape se zarazil a jeho tváří se míhal nespočet emocí. „Na to jsem zapomněl,... tak jak je možné, že jsem tě já byl schopen najít?“

Hermiona protočila oči: „Protože jsi mě nenašel. Já jsem si tě stvořila. Budeš mi už konečně věnovat pozornost?“

Usmál se na ni, byl to jen letmý úsměv, ale způsobil, že jeho tvář vypadala, že se rozlomí napůl. „No, takže, když se Albus pokoušel o nitrozpyt, nefungovalo to. Jak ses při tom cítila?“

„Proč se tak staráš?“ odsekla, ramena ztuhlá, jako by byla kočka a chtěla zasyčet. Právě tak rychle se však její hlas změnil na rezignovaný. „Myslím, že na tom nezáleží. Ať už tak nebo tak, jsi lepší společník, než... než...“

Zachvěla se: „Bylo to, jako bych stála za skleněnou tabulí, jako bych se dívala skrz tmavé zrcadlo. Viděla jsem ho, ale on mě vidět nemohl.“ Hermiona si povzdechla: „Je to stále totéž – já vidím všechny, když chci. Jediné, co musím udělat, je dívat se! Je to tak těžké, když mě nikdo nevidí. S tebou to bylo totéž, kdykoliv jsi mě přišel navštívit. Viděla jsem tě, slyšela jsem tě – bohové ... dokonce ... jsem cítila tvou ruku v mých vlasech...“

Jeho ruce teď hladily její ramena téměř podvědomě, palce klouzaly přes klíční kosti tam a zpět, prsty přejížděly nahoru po krku a hladily její ucho a týl. Skutečný Snape by to nikdy neudělal – nikdy by se jí nedotýkal, jako by byla kouskem skla nebo křehkým motýlem. Na takového Snapea by si mohla docela zvyknout, kdyby si to dovolila. Najednou se zdálo, že být blázen už nevypadá tak nevábně.

Radostí si zamumlala, opřela se do jeho rukou a naklonila hlavu, aby mu umožnila lepší přístup k hladké linii svého krku. Nemohla se na něj vynadívat a říkala si, jestli si vůbec někdy všimla té ušlechtilosti za jeho uzavřenými rysy. Jeho přísná ústa lehce zjemněla a jeho oči zářily jako vyleštěný onyx - tak temně černé, jako by byly bezedné. Hermiona by se v nich ráda utopila, kdyby mohla. Nikdy si neuvědomila, jak jsou krásné. V jeho pohledu mohla vidět vesmír.

Stáli tak nějakou chvíli, než Snapeovi došlo, co dělá, odtáhl od ní své ruce a civěl na ně, jako by ani nepoznával, že jsou jeho vlastní. Než se stihl omluvit, Hermiona si rozmrzele povzdechla: „Dovolila jsem ti, aby ses mě přestal dotýkat?“

Snape na to ohromeně hleděl: „Prosím?“

„Podívej se,“ odpověděla, „já jsem si tě stvořila. Moje mysl konečně přišla na to, jak tě stvořit, abys na mě skutečně reagoval, aby ses mě mohl doopravdy dotknout. Chápu, že jsi jen výplod mé fantazie a nepochybně jsem přišla i o ten zbytek příčetnosti, co mi zbýval, ale teď jsi tady a můžeš se mě dotýkat, tak s tím nepřestávej!“

„Hermiono, naposledy tě ujišťuji, že tu opravdu jsem. Ty sis mě nevymyslela. A pro mě je naprosto nevhodné, abych tu stál a...“ odmlčel se, jak se rval s tím, že nebyl schopen slova, „hladit tvůj krk, jako bych... jako bych... „

„Jako bys na to měl právo?“ doplnila Hermiona. „Když ne ty, tak kdo? Kdybych chtěla někoho jiného, tak bych tě sem nepřivedla, ne? Možná jsem cvok, ale pořád ještě vím, koho chci. A já rozhoduju, co je v mojí hlavě dobře a co špatně. Tady nejsi můj profesor – jsi Severus. Zkrátka Severus. A já chci, aby ses mě dotýkal. Už dávno chci, aby ses mě dotkl.“

„Zbláznila ses?“ zasyčel Severus, když náhle zbledl a odstoupil od ní.

„Jo! To je to, co se ti snažím říct,“ připustila vesele Hermiona. „Jsem naprosto šílená. Nechceš mi dát pusu?“ 

„Hermiono, nemůžu tě s čistým svědomím takhle využít. Neudělám to. Jednou jsem se rozhodl, že tě přesvědčím, že jsem skutečný a nechci, abys udělala něco, čeho bys mohla ... litovat. Teď, když vím, že jsi stále s námi, budu ještě usilovněji pracovat na tom, abych pro tebe našel lék. Budu potřebovat, abys mi pomohla – snad si vzpomeneš na něco, co mi uniklo. Ale potřebuji, abys byla rozumná a mluvila se mnou, aniž bys mě nenáviděla za nějakou nerozvážnost.“

 Hermiona se usmála: „Když to říkáš, vypadáš úplně jako on!“ „Nemůžu tě s čistým svědomím takhle využít,“ napodobila ho. „Ty dokonci zníš jako Snape, kterého si pamatuji – ten arogantní z Bradavic, ne ten, který mě navštěvoval. Jsem dospělá a ty to víš. Už nejsem studentka. Já vím, co chci.“

Snape se nad tím sarkasticky ušklíbl: „Jak můžeš vědět, co doopravdy chceš, když jsi zešílela?“ V důvěrně známém gestu si založil ruce na hrudi. „Takže, co musím udělat, abych tě přesvědčil, že jsem skutečný?“

Hermiona se nad tím pozastavila a pak odpověděla: „Nemůžeš. Takže, přestaneš se tu naparovat a začneš mě poslouchat?“

„Koukám, že ani osmnáct měsíců v kómatu tě nevyléčilo z toho tvého komandování. Ty víš vždycky všechno líp, než ostatní.“ Snape se natáhl, popadl ji za ruku – ne zrovna jemně – a pokoušel se ji odtáhnout z místnosti. „Pojď se mnou. Dokážu ti, že tu skutečně jsem.“

Hermiona se odmítala hnout. „To je léčka. Nepůjdu. V okamžiku, kdy opustím tuhle místnost, budu nadobro ztracená a ty mě opustíš úplně stejně, jako to udělal on.“

„Pro Merlina, holka!“ Snape začal být netrpělivý: „Musel jsem tě přestat navštěvovat, bylo to pro dobro nás obou. Kdybych věděl, že jsi tady uprostřed toho zmatku - vyděšená, tak bych tě samozřejmě nikdy neopustil. Vrátil jsem se, když jsem se dozvěděl, že umíráš, copak to nic neznamená?“

„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ odpověděla Hermiona kysele, „v první řadě, kdyby nebylo tebe, tak bych tu nebyla, ne? Poslouchala bych Harryho žvanění o famfrpálu a ty bys byl uvězněn ve své vlastní mysli a čekal bys, až tě někdo navštíví. Jenže by to nikdo neudělal, protože tě všichni nenávidí.“

Zmlkla v okamžiku, kdy Snape pustil její ruku. Jeho tvář ztuhla v ledovou masku, kterou tak důvěrně znala jako studentka, a v jejích očích se objevily slzy studu a lítosti. „Omlouvám se,“ zašeptala zkroušeně. „Bylo to ode mě hnusné a nemyslela jsem to tak.“

„Nicméně je to pravda, slečno Grangerová,“ odpověděl Snape náhle bezbarvým hlasem, i když trochu zaváhal při jejím oslovení. „Je to má vina, že jste tu – uznávám, že je to tak. Přesto dělám vše, co je v mých silách, abych napravil vaši situaci. Nechci, abyste mi vy a vaše oběť dělaly svědomí ještě víc, než dosud. Já vím, že tu skutečně jsem a jsem odhodlán vám to dokázat, i kdyby to znamenalo, že vás odtud vytáhnu a doženu tam, kde mě skutečně uvidíte na vlastní oči.“

Hermiona se při jeho slovech zachvěla. Cítila za nimi bolest a cítila, že se kvůli tomu, co se stalo, uzavřel – jeho vnitřní hradby se s bouchnutím uzamkly.  Dívala se na toho muže před sebou, všimla si vějířků kolem jeho očí, kterých si nikdy dřív na skutečném Snapeovi nevšimla a hluboké vrásky kolem jeho úst se zdály hlubší, než byly během války. V černi jeho vlasů bylo také pár stříbrných pramínků. Proč by přidávala léta své představě o něm? Přikročila k němu blíž a najednou si uvědomila zmatek, který je obklopoval.

Proč ty květiny prorůstaly podlahou? Kdy to všechno shnilo? Tahle místnost – její svatyně – se kolem ní hroutila. Snape stál před ní, strnulý a chladný a vyzařoval z něj neklid, takže se zdál být opravdu skutečný.

„Navštěvovala bych tě,“ prohlásila tiše. „Přicházela bych každý den a nosila ti květiny. Povídala bych si s tebou, četla bych ti a doufala bych, že moje návštěvy ti pomůžou zůstat v realitě, jako tvé návštěvy pomáhaly mně. Prokázala bych ti tutéž oddanost a věrnost, jakou jsi prokázal ty mně, a nikdy bych se tě nevzdala.“

Dívala se, jak se zborcené zdi začínají kolem ní znovu obnovovat, trhliny v omítce se samy zacelovaly, když mluvila. Začínala věřit tomu, že, možná, jen možná, byl skutečný – ale i kdyby nebyl, ta iluze byla příjemná. Přistoupila k němu, natáhla ruku a dotkla se ho, napůl se usmála při pohledu na jeho oči, které se nepatrně rozšířily, když měnila svou realitu okolo nich a obnovovala normální vzhled učebny lektvarů.

„Když jsi mě navštívil naposledy a když jsi v mém pokoji usnul, něco se ti zdálo. Slyšela jsem, jak šeptáš mé jméno. Co se ti zdálo?“

Snape se na ní podíval a pak rychle uhnul pohledem: „Nic důležitého.“ Jeho hlas byl tichý, ale Hermiona v něm zacítila nenadálé napětí. V úžasu spatřila, jak do jeho tváří pomalu stoupá jemný ruměnec a jak barví jeho lícní kosti.

A pak to poznala. Nikdy by si nedokázala vyvolat Snapea, který se červená. To by bylo nad její schopnosti a dokonce i mimo meze její představivosti. Vrhla se mu zpět do náruče a smála se a plakala zároveň. „Jsi to opravdu ty! Ty tu opravdu jsi!“

Pod jejím náporem na chvíli strnul. Mohla slyšet, jak jeho srdce buší proti její hrudi, mohla cítit jeho dech na vršku své hlavy, když na ni shlížel. A konečně ucítila, jak kolem ní váhavě ovinul své ruce.

„Holka bláznivá,“ mumlal. „Holka bláznivá.“

„Slib mi, že už mě nikdy neopustíš,“ plakala, „myslím, že už bych to nezvládla. Potřebuji tě.“

„Hermiono, já -“ a najednou byl pryč a její ruce držely jen prázdný vzduch.

„Severusi... Severusi!“

-------------------------------------

Poznámka autorky:

Prosím, nebuďte na mě naštvaní, za ten konec. Hehe. Taky jsem celý den poslouchala Gordona Lightfoota a cítím potřebu vám všem vnutit tenhle text.

Jak se cítím

Cítím se jako drozd

jehož děti odletěly a už se nikdy nevrátí

opuštěný a plačící jako starý vysoký dub

když ptáci odletěli a hnízdo je prázdné

Vznešená žena je jako ptáče

a ten vysoký dub je srdce mladého muže

najdeš ji vnořenou do jeho větví

v chladných nocích je v teple a suchu

tvůj zelený plášť ji chrání

její křídla vyrostou a s nimi i tvoje láska

ale příliš záhy ji tvé silné větve

přestanou chránit a ona ti uletí

A teď se cítím jako drozd

jehož děti odletěly a už se nikdy nevrátí

opuštěný a plačící jako starý vysoký dub

když ptáci odletěli a hnízdo je prázdné

když ptáci odletěli a hnízdo je prázdné“

Tahle píseň mi připomíná tuto kapitolu. Nevím proč, ale tady ji máte. Jestli mi to chce někdo vysvětlit, ráda to od vás uslyším!

--------------------

PP: překlad písně, je jako obvykle speciálně a skoro výhradně pro Rapidez ;-) a poslechnout si ji můžete třeba tady – mně se líbí.

http://www.youtube.com/watch?v=AMOgpau2nkE